Místnost s bránou

Pravděpodobně největší místnost na celé lodi. Podlaha ani není podlaha, je to normální půda. Na konci této místnosti na zlomyslně vyhlížejícím pahorku je samotná brána, tvořená kamením a větvemi stromů, které ji obmotávají a objímají. Celá místnost je tak různorodá, až oči nechtějí věřit. Strop ani není stropem, pokud pohlédnete nahoru, uvidíte tmavé noční nebe poseté tisíci hvězdami. Najdeme zde zkameněliny, malé jezírko, sochy z dávného Východu stejně tak jako sochy bohů uctívané ve starověkém Řecku a Římě. Tato místnost odráží schopnost brány, která je schopná snílky přenést do jiných míst a časů. Je to jakoby jste vešli do místnosti, kde čas ztratil svou roli a prostor zde nemá žádný účel. Není však náhodou, že vypadá podobně jako brána na lodi Destiny. Tato brána je totiž její sestrou.

Keď som vystúpila z brány nepociťovala som žiadnu nevoľnosť, bola som tomu rada, ale keď som sa rozhliadla po okolí, skoro ma porazilo. Nebola som totižto v miestnosti, ako som očakávala. Pod nohami som mala pôdu a nad hlavou nočnú oblohu posiatu hviezdami. Zamrazilo ma. Niečo snáď nevyšlo? spýtala som sa v duchu, ale Cherryl ma upokojila. Neboj sa, pach je tu podobný ako na Destiny. Myslím, že sme správne.
Tak dobre, počkáme tu na ostatných. Začala som sa prechádzať okolo brány ako lev v klietke.

Průchod byl stejně nepříjemný jako posledně, a tak jsem se trochu otřepala, když jsem se objevila na druhé straně. Rychle jsem zamrkla a snažila se co nejdřív rozkoukat. Co je tohle za místo?, vydechla jsem. Měli jsme být na lodi, ale tohle vypadalo, jako by nás brána zanesla někam docela jinam. Byl to jakýsi otevřený prostor, jako bychom byli někde v přírodě a rozhodně ne na lodi. Viděla jsem ale něco, co vypadalo jako dveře, takže to byl jistě jen klam. Povedené přivítání, napadlo mě. Modernější? To nevím. Ale tahle loď bude jistě stejně plná překvapení, jako naše milá rodná Destiny.

"Ahojte," pozdravila som ich uľahčene, "už som si začínala myslieť, že som tu zle, aj keď Cherryl mi tvrdila opak. Neviete, kto má ešte prísť?" Nechcelo sa mi tu veľmi čakať, mala som chuť to tu ísť preskúmať a urobiť si názor na loď, nájsť kajuty a... najesť sa.

"Dobre," prikývla som, "Mimochodom, my sa ešte nepoznáme. Som Momo, teší ma." Podala som mu ruku, ktorú som si oslobodila od držania Cherryl. Tá sa k nemu so záujmom naťahovala a snažila sa ho oňuchať. Strašne zvedavý pes, zasmiala som sa v duchu.

Co si tak vzpomínám, fyzické schopnosti by měli podle předpokladů mít ještě Steam a snad Ryuuji? Jinak nevím, pokusila jsem se odpovědět na Mattovu otázku. Rozhlížela jsem se pořád dokola. Přišlo mi to tu nadmíru zvláštní. Ne nebezpečné. Ale cizí.

Usmiala som sa na Matthieua.
"Ryuuji?" spýtala som sa s menšou nevôľou v hlase, "No, toho som popravde dosť dlho nevidela, ale príjemné spomienky naňho nemám."

Pustila som Cherryl na zem a v duchu jej prikázala nech sa zdržuje pri mne.
Rozumiem, odvetila len a hneď pribehla k Matthieuovým nohám a opatrne ich oňuchávala.

Víte co? Asi vážně nemá smysl tady čekat, navrhla jsem, když už drahnou dobu nikdo branou neprošel. Jsem příšerně unavená. Půjdu hledat kajuty. Naviděnou ráno, zamávala jsem jim na pozdrav a pustila se směrem k tomu, co vypadalo jako dveře ven.

(přesun)

"Výtržník ani v podstate nie, ale pokladám ho za arogantného a povýšeneckého človeka. Stále sa oháňa svojou šľachtickou krvou a hneď ako prišiel, nárokoval si právo na Destiny," zaspomínala som," Neboj sa, neoznačkuje, je slušná." Zasmiala som sa.
"Volá sa Cherryl."
Keď začula svoje meno, pribehla naspäť ku mne a čakala, čo jej prikážem. Len som sa k nej zohla a poškrabkala ju za uškom. Blažene naklonila hlavičku a užívala si moju pozornosť.
"Ahoj," odkývala som Em.

Vyšel jsem z brány s naprostým klidem v tváři a v mé duši, prostředí se trochu pozměnilo od té minulé, avšak ne zas tak moc, ihned jsem vyrazil kam si kde budu osamotě, přemýšlet nad tímhle vším
- přesun

Prekvapene som sa obzrela za Ryuujim, ktorý tadiaľto len prefrčal a otočila som sa na Matta: "Práve si mal možnosť zahliadnuť ho... Na šľachtu máme rovnaký názor." Dodala som.
"Ďakujeme," povedala som za nás obe a usmiala sa.

"Ani nie, chcela by som sa ísť v prvom rade najesť, lebo pri udalostiach na Destiny mi do jedla veľmi nebolo a potom sa vydať na menšiu expedíciu a prebádať to tu," zasmiala som sa, "A čo ty?" Spýtala som sa ho. Vstala som od Cherryl a trocha sa porozhliadala okolo seba, kade sa dá odtiaľto odísť. Zbadala som dvere.

"Áno, myslím, že iný východ tu nevidím," odvetila som mu a vykročila k dverám.
Cherryl, drž sa pri mne a nikam neodbiehaj, veď vieš...
Viem. Dúfam, že aj táto loď má také dobré granule ako Destiny...
Musela som sa zasmiať, no rýchlo som prestala, keď som si uvedomila, že to Mattovi asi prišlo divné, keď som sa z ničoho nič rozosmiala. Snáď si to nevšimol.
Toto mi nerob, potom vyzerám ako idiot, vynadala som jej.
Tak ma nepočúvaj...
Akoby sa to dalo.
Po menšej výmene názorov sme boli konečne pri dverách. Otvorila som ich a vošla ďalej do lode.

(presun)

Vzduch v bráně se najednou začal tetelit a najednou jsem se z modré prapodivné hmoty vynořil i já. První okamžik byl opravdu divný, připadal jsem si, že jsem na nějakém zapomenutém místě, bylo tu nebe, půda a plno dalších zvláštností, ty jsem však nestihl prozkoumat, stalo se totiž něco, o čem mi kapitánka vyprávěla.
Mé panenky se zmenšily na minimum, jako by mě studená ruka chytila za páteř a já se nemohl hýbat. Ucítil jsem ostrou bolest, která se ozvala v levé straně hrudníku. Jako by mi do srdce někdo zatloukl klín a do vzniklé díry začal lít rozžhavený kov. Chtěl jsem křičet, bylo to tak intenzivní, ale nemohl jsem, tělo mě neposlouchalo. Srdce tak bolelo, že jsem si myslel, že jsem dostal infarkt. Ale nebylo tomu tak. Po celém těle mi najednou začala proudit jakási příjemná energie, jako by do mě právě vstoupila loď samotná...
Najednou to přestalo a já se mohl konečně nadechnout, zalapal jsem po dechu, jakoby mě drželi pod vodou pět minut a okamžitě jsem padl na kolena. Každičká kost v těle se ozvala, každý sval a poté, najednou... Nastalo ticho... Ale jiné ticho, než jsem dosud znal, ať jsem chtěl nebo ne, uvnitř mě jsem najednou cítil i někoho jiného, byla to Insignia samotná. Nemluvila mi v hlavě, nekomunikoval jsem s ní, prostě jsem ji cítil...
A naštěstí pro nás, byla šťastná, že se po dlouhé době opět objevila posádka.
"Tak snad budu dobrým kapitánem, má dráha..."
Usmál jsem se, pomalu se zvedl a upravil se, hlavně vlasy... Bylo na čase informovat posádku o tom, o čem bylo potřeba. (Přesun)

Vypadla som z brány. Eh ... ? Nová vzducholoď ... ? Táto miestnosť ma privítala, voňala za škoricou a jablkami ale sama som si tým nebola istá. Po vôni ktorá tu bola som kráčala ďalej, preč z miestnosti. (Presun)

Objevila jsem se na Insignii.
Pro Eseratha znamenala tolik, co pro mě Destiny, ale já se přechodem odloučila od své lodi a už po chvíli mi po těle stékal pot. Lodě nemají rády, když se jejich kapitáni rozhodnou cestovat na jiné a díky stálému propojení já cítila, že ani Detiny se to nelíbí. Zhluboka jsem se nadechla a ovládla.
Tak dobrá.... Budu tu jen chvíli...
Nasadila jsem profesionální úsměv a vydala se do nitra lodi.

(Přesun)

Vošla som do miestnosti a čakala na Matta. Rozhliadla som sa, takmer som zabudla, že to tu vyzerá ako krajina.
Potom som začala rozmýšľať nad tým ako sa to dnes vyvinie. Dúfala som, že to prebehne bez problémov.