Místnost s bránou

First topic message reminder :

Pravděpodobně největší místnost na celé lodi. Podlaha ani není podlaha, je to normální půda. Na konci této místnosti na zlomyslně vyhlížejícím pahorku je samotná brána, tvořená kamením a větvemi stromů, které ji obmotávají a objímají. Celá místnost je tak různorodá, až oči nechtějí věřit. Strop ani není stropem, pokud pohlédnete nahoru, uvidíte tmavé noční nebe poseté tisíci hvězdami. Najdeme zde zkameněliny, malé jezírko, sochy z dávného Východu stejně tak jako sochy bohů uctívané ve starověkém Řecku a Římě. Tato místnost odráží schopnost brány, která je schopná snílky přenést do jiných míst a časů. Je to jakoby jste vešli do místnosti, kde čas ztratil svou roli a prostor zde nemá žádný účel. Není však náhodou, že vypadá podobně jako brána na lodi Destiny. Tato brána je totiž její sestrou.

Je zajímavá, o to nic, ale mám s ní v poslední době trochu problémy. Chtěla jsem se na to zeptat Bereniky, ale pak přišlo to dělení posádek a já nějak nevím, na koho se obrátit... prostě se mi to vymyká. Včera v noci jsem si skoro spálila kajutu, zadívala jsem se provinile do země. Mám z toho strach. Ale zase když se pořádně rozčílím, tak tomu opravdu věřím a najednou to jde. Líbí se mi to. Jen mě znervózňuje, že mě to přepadá ve spánku, kdy s tím nic nezmůžu. Mám strach, že někomu ublížím, vyslovila jsem poprvé nahlas věci, které mě už dlouhou dobu trápily. Nějak se mi zdálo, že mě konečně někdo vnímá.

Lira... Lira Nemo?, snažila jsem se rozpomenout. Taková... zrzavá, jestli si vzpomínám. To jo, tu jsem viděla asi jednou, možná dvakrát, usmála jsem se. To děvče jsem si pamatovala. Zvláštní osůbka, zvláštní styl vyjadřování. Takže ona je u nás? To je fajn, o človíčka víc. Nemluvila náhodou o schopnosti? Potkaly jsme se, to už je dávno, dodala jsem. Začínalo mě čím dál tím víc zajímat, co kdo na lodi umí. Bylo by dobré, napadlo mě, mít o tom lepší přehled. Vědět, s čím můžeme počítat, na co se dá spoléhat, co umíme. Vůbec by to chtělo nějaký pořádný trénink, kde bychom se všichni sešli a zkoordinovali. Všechny naše dosavadní střety se stíny probíhaly totálně náhodně a neorganizovaně. Jen se štěstím jsme vyvázli. Kdyby nás ale někdo cvičil a vedl...

Tak to mě mrzí...doufám že se ti stabilizují, ale alespoň máš techniku vytrénovanou ale já zatím neumím pomalu nic...když jsem viděl jak kapitáni a Matt bojují proti té Izabel tak jsem si říkal...sakra já bych byl hned vyřízenej...ale oni to zvládly...klobouk dolů...ale o to více chci zlepšit svou schopnost abych byl taky nápomocný... zhodnotím situaci.
Jo myslím že se tak představila a ten popis by taky seděl...ale prohodil jsem s ní jen pár slov protože se šla kouknout po Insignii a já šel spát... řeknu zamyšleně a zadívám se znovu na bránu a čekám co se bude dít.

To mi povídej, vyvalila jsem oči. Já na to koukala úplně s otevřenou pusou, vůbec nechápu, jak mohli tak přesně vědět, co dělat. Jsou to prostě bojovníci, no. Já bych tam tak akorát stála a bombardovala všechno ohněm, totálně bez rozmyslu. Závidím lidem, kteří vědí, co mají dělat. Já jenom zkouším a zkouším a buď mám štěstí nebo se něco děsně pokazí..., vyplázla jsem jazyk. Nevím, jestli se tomuhle dá říct vytrénovanost, zkouším to teprve první, druhý den. Ale zdá se, že mi to chvílemi i jde, usmála jsem se na svůj fireball. Pak jsem zívla. Koulička se zmenšovala, ale pořád ještě hřála. Unavovalo mě to ale znatelně.

Hm, tak hlavně že tu je. Čím víc lidí, tím líp, dodala jsem ohledně Liry. Známá tvář, i když tak málo známá, vždycky potěší.

Počúvala som ich ale nesnažila som sa zapájať do rozhovoru. Svaly ma prestávali bolieť ale obávala som sa že by som zasa prestala hovoriť. Pohľadom som sledovala fireball a v duchu som eM chválila, ak by som mala takúto moc tak by som hneď zutekala preč.

Hergot ale flákají se... začínám mít hlad. Nedáte si někdo něco? Když už tu tak sedíme, tak že bych třeba skočila pro buřty, navrhla jsem se smíchem. Musel na nás být opravdu komický pohled. Tři unavení zoufalci dřepící na pahorku s podivně vypadající bránou a hřející se u vznášející se koule ohně, čekající bůhví na co.

"A čo takto popcorn? ... Chcela by som vidieť ich pohľady ak by nás takto videli ... " Dodala som zo smiechom. Prehrábnem si vlasy. "Vyzeráme horšie než oni že?" poviem do ticha.

No, napadlo mě, že se asi budou divit. Že se oni vrací na loď zřízení, to se dá pochopit, ale že i my vypadáme jako po flámu... no co. Myslím, že všichni užijeme pár hodin na ošetřovně. I když si nejsem jistá, že ošetřovna zmůže něco s těmi mými návaly, otřásla jsem se, když se mi zase orosilo čelo. Obávám se, že to bude čistě jen záležitost mých schopností. Prostě se budu muset naučit líp kontrolovat. Ale hlad už mám, tyjo... tak já zkusím pro něco skočit, vy tu zatím... hlídejte nebo co, usmála jsem se a zvedla se ze země. Vážně jsem měla pocit, že jsme tu zbytečně. Uvítací výbor, co sám sotva stál na nohou, a to jsme za sebou rozhodně neměli tak těžké věci jak oni. S hlavou plnou myšlenek a očekávání jsem se vydala do jídelny pro něco k snědku.

(přesun)

Tak mám buřty, hlásila jsem ode dveří, a mám k nim i chleba, hořčiči, kečup, tady jsou nějaké sendviče, kdyby někdo chtěl, čaj - vyndala jsem velkou zelenou termosku - a nějaké vitamíny, poukázala jsem na tři velké pomeranče. A tady jsou opékací tyčky, dodala jsem a podělila Ellu a Kaemona každého jednou skládací napichovací tyčkou. Sama jsem si jednu rozbalila, napíchla na ni předkrájený buřtík a "rozdělala" oheň. Nabádala jsem ho, aby opékal opravdu rychle, protože už mi z toho všeho začínalo být dost slabo. Chtělo se mi neskutečně spát. Posadila jsem svůj buřtík do plamene a doufala, že mě jídlo a horký čaj trochu vzbudí.

Zasměji se tomu co říkala eM....opravdu asi vypadáme hůře než oni...a to jsme ani nebojovaly... pomyslím si a ušklíbnu se.
Už aby tu byly...zajímalo by mě jak to dopadlo...z jejich pohledu myslím...a budu navíc klidnější... řeknu do ticha...a zadívám se znovu na bránu...pak přišla eM a donesla jídlo...usměji se a s díky si od ní vezmu jeden špekáček a začnu si ho opékat...když je hotový s chutí se do něj pustím...

Jakmile byly špekáčky hotové, plamen zaprskal, blafnul a bylo po něm. Končíme, šeptla jsem a na chvilku se mi zatmělo před očima. Hele jestli nepřijdou do půl hodiny, balím to a jdu na ošetřovnu bez nich. Mám dost, dodala jsem, když jsem zase přišla k sobě. Pak jsem si důkladně zavdala z termosky a s chutí se zahryzla do svého buřtíčku, omočeného v hořčici.

Keďže som mala špekačku hotovú, pustila som sa do nej. Povšimla som si svoje ruky, rýchlo som dojedla a zdvihla som sa. "Um! Až prídu pozdravte ich aj odo mňa ok? Ja umm ... idem na vzduch ... " Poviem a usmejem sa, potom doslova zutekám preč. (Presun)

Co je jí?, zvedla jsem překvapeně oči, když jsem viděla, jak odsud Ella vypálila. Snad nebyly ty buřty zkažené..., pomyslela jsem si a čuchla ke svému. Ten ale voněl i chutnal znamenitě.

Asi se ještě dostává z těch křečí... řeknu eM a pak dodám...A ty buřty jsou znamenité... Insignie mě nepřestává překvapovat... a zakousnu se do posledního kousku a pak si olíznu prsty od mastnoty...

Křečí? To je taky chudák holka, povzdechla jsem si. Já byla ze svého lidského života zvyklá na neustálé stávkování mého těla, migrény, skřípnuté nervy v zádech, bolavé klouby a podobně, takže jsem to zvládala celkem s přehledem, ale Ella? Bylo mi jí líto. Byla mou oblíbenkyní a vůbec se mi nelíbilo, že musí takhle trpět. Snad se to časem zlepší, řekla jsem zadumaně. Hele, a ta tvoje schopnost, jak přesně to funguje? Musíš se na tu věc dívat nebo to nějak ovládáš rukama...? Musíš se na to připravovat, nebo prostě... POSTŘEH, zasmála jsem se a vyhodila do vzduchu jeden z pomerančů. Byla jsem napnutá vidět Kaeho schopnost v praxi.

Když slyším mluvit o své schopnosti zbystřím. Jediný kdo jí vlastně viděl je Ell. Když pak uvidím pomeranč jak vyletěl do vzduchu zadívám se na něj a pomeranč na chvíli zpomalí ale pak znovu nabude svou rychlost a spadne na zem. Pořád to není ono...musím se na tu věc soustředit...pořád mi to nejde....

Hups. Nevadí, zasmála jsem se a sebrala otlučený pomeranč ze země. Aspoň se bude líp loupat, podotkla jsem a pustila se do toho.

Tak já mám dost, prohlásila jsem, když už jsme čekali vážně dlouho a náš výsadek se pořád ne a ne vrátit. Zvedla jsem se ze země, oprášila se od hlíny a rozhodla se, že déle už čekat nebudu. Vezmeš ten košík zpátky do jídelny?, poprosila jsem Kaemona a pořádně si zívla. Pak jsem se unaveně odpotácela pryč.

(přesun)

Otevřu oči a je mi pěkná zima. Sakra já jsem usnul u brány? Asi teda ještě nedorazily jinak by mě určitě probraly... pomyslím si a stoupnu si.
Musím se protáhnout protože jsem si pěkně přeležel nohu. Poslední ze včerejška co si pamatuji je to že mě eM poprosila jestli bych odnesl košík,který stále ležel kousek vedle mě. Vezmu košík do ruky a na chvíli se ještě zahledím na bránu ale pak se vydám pryč. (přesun)

Objevil jsem se opět v obrovské místnosti, ve které bylo z každého času trochu. Pár vteřin po příchodu, jakoby někdo mávnul kouzelným proutkem a bolest tiše ustala.
Pomalu jsem přimhouřil oči a užíval si tu chvíli, kdy se bolest začala vzdalovat.
"Tohle je mnohem lepší, děkuji..."
Ještě jsem si trochu promasíroval spánky a obrátil se na podpatku. Čekal jsem až dorazí Momo a Matt.

S jazykem na mikině jsem doběhla do místnosti s bránou a řítila se k pahorku, na němž stála. Zatím tu nikdo nebyl, ale určitě jsem se nemýlila. Ten pocit vzrušení byl příliš silný. Srdce mi bušilo, čelo hořelo a ruce mi už zase obskakovala celá plejáda plamínků. Museli se tu objevit každou vteřinou.
Ááá, ty zatracenej šupináči!, zavřískla jsem, když se skrz bránu vynořil Eserath, a vrhla jsem se k němu, načež jsem mu bez rozmyslu skočila na krk, abych ho pořádně objala. Kde ses flákal, herdek, takhle se chodí domů?, hubovala jsem ho naoko, celá šťastná, že jsou zpátky.

(Edit by Admin - eM, proboha prosím, do jednoho příspěvku, ať v tom není zmatek xD)

Matte! Ty stará vojno, zahulákala jsem a vrhla se pro změnu na něj. V půlce skoku jsem se však zarazila, odkašlala si a teatrálně se uklonila:Vaše Veličenstvo... Pak už jsem se ale neudržela a pořádně jsem ho objala. Vy jste mně chyběli..., vzdechla jsem si celá rozjařená.

Objavila som sa v miestnosti a zamávala som prítomným. Vedela som že som sa motala na nohách, vedela som že mi trčali tesáky a pazúry no... bola som rada že tu sú.

Dorazil jsem chvíli po eM. V tom jsem uviděl kapitána. Ufff konečně jsou tu...zatraceně...hlavně že vypadají v pořádku... oddechnu si a stojím opodál. Chvíli po něm dorazí i Matt. Za chvíli tu bude i Momo a budeme kompetní. Hlavně že jsou v pořádku. Usměji se a mávnu jejich směrem a pozdrav.

Jen jsem se stačil otočit a vyvalit oči, když se po mně eM vrhla a jelikož jsem nic takového nečekal, skáceli jsme se oba k zemi jak domeček z karet.
"Je... Je super být zpátky..."
Pověděl jsem s jistou dávkou ironie a podíval se na eM pohledem, kterým se dívá rodič na zlobivé dítě.
"Příště mě varuj, už tak jsem domlácený jak... Ale to je jedno."
Blýsklo se mi v očích a začal jsem se pomalu sbírat ze země.
"Matte, Momo oběma vám děkuji za účast a velkou pomoc v tomhle případě. Nemusíte se bát, kapitán nezapomíná. Teď si oba běžte odpočinout a pořádně se najíst."
Stočil jsem pohled na eM.
"A kde jedny povinnosti končí, tam druhé začínají. Pro tebe mám taky úkol, když jsem tě tu nechal hlídat.
Vezmi si ještě jednoho snílka a běž za kapitánkou, je třeba vyřešit problémy se zásobami, takže se vydáte do přístavu lebek. To jsi ráda, což?!"
Optal jsem se s velkou dávkou entusiasmu v hlase.