Místnost s bránou

First topic message reminder :

Pravděpodobně největší místnost na celé lodi. Podlaha ani není podlaha, je to normální půda. Na konci této místnosti na zlomyslně vyhlížejícím pahorku je samotná brána, tvořená kamením a větvemi stromů, které ji obmotávají a objímají. Celá místnost je tak různorodá, až oči nechtějí věřit. Strop ani není stropem, pokud pohlédnete nahoru, uvidíte tmavé noční nebe poseté tisíci hvězdami. Najdeme zde zkameněliny, malé jezírko, sochy z dávného Východu stejně tak jako sochy bohů uctívané ve starověkém Řecku a Římě. Tato místnost odráží schopnost brány, která je schopná snílky přenést do jiných míst a časů. Je to jakoby jste vešli do místnosti, kde čas ztratil svou roli a prostor zde nemá žádný účel. Není však náhodou, že vypadá podobně jako brána na lodi Destiny. Tato brána je totiž její sestrou.

Zamračil jsem se na eM, jelikož tohle nebyla situace, kdyby se mělo vyjednávat. Ale jakmile se ozvala Ell a eM jí tak pěkně usadila, něco mě napadlo...
"No, vypadá to, že eM už o všem rozhodla... Výborně eM!"
Párkrát jsem jí tlesknul.
"Takže, jelikož máte všichni v něčem pravdu, tady náš host, pro mě zatím bezejmenný bude dělat ochranku tady Ell. Nehneš se od ní! Jestli se tobě nebo jí něco stane, budete prosit, abyste se dostali pod ruky stínům a ne mi!"
Zpražil jsem je oba přísným pohledem, aby věděli, že si nedělám legraci.
"No a když jsem teda u toho, eM skoč prosím pro toho Matta, měj tady být ještě Kaemon, ale pokud se necítí, nebudeme ho nutit..."
Najednou přiběhl i Kaemon.
"Ach... Tak už jen Matt."

"Tak fajn..." poviem a pozriem na Kapitána. Bol som v celku rád, že môžem niekoho chrániť. Takže som zostával ticho.

Ok, usmála jsem se na Ellu. Chtěla pomoct, já jí pomůžu, aby mohla pomáhat. Svoje přesvědčení, že tam, kam jdeme, už stejně nebude komu, jsem si nechala pro sebe.

Já ne..., chtěla jsem vyhrknout a vysvětlit Eserathovi, že nezpochybňuju jeho autoritu, ale když jsem viděla, jak mi posupně tleská, zastyděla jsem se a zaryla se očima do země. U srdce mě bodlo. Znepřátelit si ho, to bylo to poslední, co jsem chtěla. Vzmuž se, vzmuž se, ženská..., nadávala jsem si v duchu a zatínala pěsti ve snaze nesypat se tu z toho.

Rozkaz, kapitáne, řekla jsem nepřítomně a odběhla.

(přesun)

Pozrela som sa na Eseratha. Zľakla som sa a sledovala som ho. Kusla som si do pery a otočila som tvár inde. Stiahlo sa mi hrdlo. Je nahnevaný? Je nervózny...? Hlavne nič nesmiem pokaziť... Nevedela som kam sa mám pozerať tak som sa neprítomne pozerala do zeme.

"Tak fajn, než se eM s Mattem vrátí. Všichni si budete dávat pozor. Jeden pohyb a vše okamžitě nahlásíte. Pokud tam najdeme stíny a nikoho živého, okamžitě bereme roha..."
Vysvětlil jsem hlavní myšlenku naší akce.
"Nejdříve projdeme bránou do nějakého přístavu, odtud se vydáme k Aetheře, pravděpodobně odtamtud půjde vidět, a jelikož se jedná o převážně zavodněnou planetu, dávejte si pozor, ať nezahučíte do vody nebo tak něco. Držíme se spolu, nikdo se nebude loudat. Pokud se rozdělíme, bude to tehdy, až řeknu!"
Dopovídal jsem svůj proslov s potřebnou rázností v hlase, nyní nebyl čas na kamarádíčkování, pokud se někomu něco stane neodpustím si to.

"Jasné, rozumiem. Počítajte s tým, že budem sa riadiť len vašimi rozkazmi. Pán Kapitán!" poviem a pozriem naňho. V celku som ho chápal, že hovoril tak rázne. Svoje slová som myslel absolútne vážne. To on tu bol šéf, zatiaľ, čo ja som bol len úbohý pešiak. Len hlúpy štít.

Pozrela som sa na Pietroviča a pomaly, nevnímajúc okolie, som sa zaňho schovala. Nie žeby som sa kapitána a tak bála ale... je to drak a čo ak o chvíľku z toľkého hnevu bude chrliť oheň?
Otočila som tvár a pozrela som sa na Matta, pousmiala som sa a očkom som sledovala dianie.

Vnořila jsem se do místnosti těsně za Mattem a beze slova si stoupla poblíž. Pořád jsem se dívala do země, rozhodnutá radši se už neprojevovat a dělat, co mi řeknou. Jakkoli jsem si stála za tím, že Petrova přítomnost bude přínosem a jeho nepřítomnost by byla hloupou chybou, teď nebyl čas na debaty a vlastní názory. To jedno malé vítězství jsem ocenila, ale stačilo. Byl čas poslouchat.

Samozřejmě kapitáne... řeknu rázně aby věděl že to myslím vážně. Pak se podívám na všechny ostatní...Jsou silní...ne jako já...ale nesmím se podceňovat...není tady prostor na zaváhání. pomyslím si.
Půjdu s jistotou že chci ostatní ochránit. Alespoň že jde Matt.

Přeměřil jsem si pohledem všechny, kteří se chtěli účastnit a i když jsem byl nervózní, dělali mi radost.
"OK, takže jsme tady všichni... Instrukce jsem sdělil, takže teď všichni projdeme bránou do přístavu na Zemi vody. První půjdeš ty."
Ukázal jsem na Pietroviče.
"Pokud něco na druhé straně zaregistruješ, okamžitě aktivuj štít, po tobě půjde Ell, Kaemon, Matt, eM a nakonec já. Počkejte na druhé hned u brány, jakmile se dostavím i já, budeme se o další akci bavit společně.
Prosím, můžeš projít."
Odrazil jsem se nohou od brány a uvolnil jsem cestu skrze bránu.

(Všichni do místnosti Opuštěný přístav )

"Fajn...rozumiem." poviem a aktivujem znovu štít. Znovu bol o niečo väčší, než som bol zvyknutý. Pomalými krokmi som prešiel okolo Eseratha a prešiel cez bránu.


/presun/

Pomaly som kráčala za Pietrovičom. Pozerala som sa na jeho chrbát no potom som odbočila pohľadom inam. Prezrela som si ľudí za sebou a prešla som cez bránu.
(Presun)

Když jsem viděl vejít Pietroviče i Ell byl jsem na řadě já. Trošku jsem se otřásl nervozitou ale pak se rychle oklepal a vešel pomalu do brány. Doufám že ostatní za námi dojdou rychle.
(přesun)

"No tak poďme na to, nech to mám z krku. Snáď tam niekoho aj zachránime."
Povedal som skôr pre seba a vykročil k bráne, v ktorej som napokon aj zmizol.
(presun)

Pfff..., upustila jsem trochu páry, jak jsem začínala být nervózní. Zdálo se mi, že mě polévá horkost. Teplota zřejmě stoupala. Budu si na to muset pořídit teploměr, fakt že jo, pomyslela jsem si a dlaně spuštěné podél těla jsem zatínala v pěsti a zase roztahovala, abych je trochu rozcvičila. Byla jsem připravená každou sekundou rozžehnout ohínek a začít párty. Jakmile se Matt ztratil v bráně, vykročila jsem, abych ho následovala. Jen jsem ještě přes rameno dodala Nemyslela jsem to špatně, doufám, že to víš. Jestli máme umřít, tak ať je jasno. Pak už jsem se nadechla a prošla bránou bůhvíkam.

(přesun)

"Já vím eM, já vím... Ale já musím být vážný..."
Pověděl jsem jen tak naprázdno, když eM prošla bránou.
"A jestli mě kvůli tobě bude zase bolet hlava, tak si mě nepřej!"
Zahrozil jsem insignii a pomalu přešel až k bráně.
"Bůh s námi..."
Pronesl jsem a poté jsem prošel skrze bránu. (Přesun)

Prešla som cez bránu a zhodila som obväz z hlavy. Luce sedel pred ňou a uprene sa na mňa pozeral. Potom sa otočil a smeroval do ošetrovne. Sklonila som hlavu a šla som za ním.
(Presun)

Vyšiel som z brány. Nejako som sa tu rozpozeral, kým som si uvedomil, že konečne sme na Insignii. Pomalými krokmi, pohadzujúc si Matta a Eseratha som nechal eM a Kaeho pri bráne. Mal som namierené do ošetrovni, kde by som sa mohol o nich postarať. Dúfal som, že ma Insignia zavedie správne.

/presun/

Než jsem se stihla nadát, Petr mě vtáhl do brány. Na okamžik jen tma a za chvilku už se před námi otevřela známá scenérie - byli jsme na Insignii. Rozčarovaně jsem dýchala a rozhlížela se. Pohlédla jsem na Kaeho. Pak zpět do brány. Co mám dělat? Co mám dělat? Kde je Eserath? Co se tam děje? Byla jsem tak zmatená. Sesunula jsem se podél brány, která se za námi zavřela. Adresu nazpět jsem neznala. Zavřela jsem oči strachem o Eseratha. Byli jsme nazpět, ale jak mě to mělo uklidnit, když jsem netušila, co s ním teď bude?

Když jsme došly lidi se rozprchly a já tam zůstal akorát společně s eM. Konečně jsme byly po těch dnech doma ale neměl jsem dobrý pocit. Kapitánova mysl zůstala na tom hrozném místě. Podíval jsem se na eM a smutně se usmál. Ale pak když jsem viděl že se sesunula na zem klekl jsem si před ní. Neboj eM, taky mám o kapitána strach, ale musíme mu věřit... řeknu jí.
Pak se nadechnu k pokračování. Je silný, zvládne to a vrátí se k nám zpět...musí... dodám a pokusím se o úsměv.

Já nevím..., šeptla jsem a pak mě to přemohlo a do očí se mi vedraly slzy. Snažila jsem se rozmrkat to, ale nešlo to. Hrnulo se to ze mě samo.

Já se o něj hrozně bojím. Netušíme, co se to s ním stalo. Co když se nedokáže vrátit ke svému tělu? Nevím, nevím, co mám dělat..., kroutila jsem hlavou, která mě pořád bolela, a objímala se pažemi, protože jsem měla pocit, že se každou chvílí rozpadnu na kusy.

Určitě to dokáže, je to přece Eserath, náš kapitán... řeknu jí povzbudivě i když se bojím že to tak moc neznělo, sám jsem se bál jak to zvládne ale věřil jsem mu.
A určitě si své tělo najde...jeho mysl je silná...a jen díky němu jsme mohly vyváznout živí zpět... řeknu jí.

Možná je kapitán, ale to ještě neznamená, že je nezničitelný. Nemáme tušení, co se to s ním stalo a jak to funguje. Chtěla jsem počkat u brány, ale Petr mě sem vtáhl a teď nevím, co mám dělat... , povzdechla jsem si a otřela si oči. Kdybych aspoň věděla, že se může jen tak vrátit zpátky, ale co když na to potřebuje být blízko svého těla? Třeba aktivuje bránu a projde zpátky, třeba se prostě jen vypaří z Aethery a najednou se probudí tady, ale co my víme. Kdyby to tak fungovalo, už by se vrátil, ne? My jsme v bezpečí, už nemusí tu bestii dál zdržovat... nerozumím tomu, přivřela jsem zase oči. Bože, já jsem TAK unavená...

Já... já si musím jít lehnout, šeptla jsem nakonec. Přes všechny rozpaky a nejistotu jsem usoudila, že tady stejně nic nezmůžu a že jestli mám ještě někdy být k něčemu, budu se muset podvolit nějaké té léčbě. Celé tělo mě bolelo a když přešla horkost, polévala mě zase zimnice a na čele mi rašil studený pot. Nebylo mi rozhodně dobře. Roztřeseně jsem se tedy zvedla a i když mě nohy sotva nesly, doklopýtala jsem k východu a zamířila na ošetřovnu.

(přesun)