Místnost s bránou

First topic message reminder :

Pravděpodobně největší místnost na celé lodi. Podlaha ani není podlaha, je to normální půda. Na konci této místnosti na zlomyslně vyhlížejícím pahorku je samotná brána, tvořená kamením a větvemi stromů, které ji obmotávají a objímají. Celá místnost je tak různorodá, až oči nechtějí věřit. Strop ani není stropem, pokud pohlédnete nahoru, uvidíte tmavé noční nebe poseté tisíci hvězdami. Najdeme zde zkameněliny, malé jezírko, sochy z dávného Východu stejně tak jako sochy bohů uctívané ve starověkém Řecku a Římě. Tato místnost odráží schopnost brány, která je schopná snílky přenést do jiných míst a časů. Je to jakoby jste vešli do místnosti, kde čas ztratil svou roli a prostor zde nemá žádný účel. Není však náhodou, že vypadá podobně jako brána na lodi Destiny. Tato brána je totiž její sestrou.

Zasmial som sa."Nie to veru nie...Popravde verím vo svoje pocity a nechávam sa nimi riadiť." zasmejem sa znova a pozriem na ňu."No..taký som nebol vždy. Ale prečo zbytočne stresovať? Akurát skôr zomriem. Radšej byť kľudný a ničoho sa nebáť. Potom sa okolnosti budú báť teba, preto aký si.." usmejem sa a pozriem do vody.

To je dobrá filozofie, pokývala jsem. A jaký jsi byl? Já toho o tobě vlastně moc nevím... vlastně vůbec nic, podotkla jsem.

"No z väčšiny som bol dosť uzavretý človek. Čo je dosť paradox oproti tomu, čo sa deje tu. Ľudia ma nemali radi, vždy sa našiel dôvod aby mohli na mňa ukázať prstom. Ono to proste bolo celé zvláštne. No, čo už. Daň za to, že mám niečo v hlave naviac, než ostatný." poviem a páru krát si ťuknem do hlavy. Bolo ťažké o tom len tak hovoriť, v celku som to nemal ani veľmi v láske. Potom ma väčšinou ľudia ľutovali a to som nenávidel.

Ty a uzavřený? Tomu nevěřím, usmála jsem se. Mně přijdeš nejvíc v pohodě. Ale zase asi právě proto máš ten štít. Ty schopnosti vždycky nějak souvisí s tím, jací jsme byli na Zemi... nebo tam, odkud pocházíme. Asi tě lidi tak štvali, že ses před nimi chtěl nějak schovat, uzavřít. Psychologicky vzato, tak moc ti ubližovali, že ses proti tomu toužil obrnit a být nezničitelný..., zasnila jsem se. Promiň, nechtěla jsem tě tak rozebírat, já jen... studovala jsem to a hrozně mě baví zkoumat, proč jsou lidé takoví, jací jsou, dodala jsem omluvně, když jsem viděla jeho pohled. To poslední, co kluci oceňují, je když je někdo psychologicky rozebírá a lituje.

A co jinak? Ty jsi z tedy z Ruska?, snažila jsem se dozvědět víc. Pietrovič.... to je ruské, ne? Ale nezní mi to moc jako křestní jméno. Překřtila jsem tě na Petra, uculila jsem se. Ten můj zvyk dávat každému přezdívku, pokud bylo jeho jméno moc těžké na zapamatování nebo vyslovení...

"Nie je to v pohode. Ja som to prekúsol ako sa ľudia ku mne správali a odpustil im. No možno máš pravdu, prečo mám takú schopnosť." usmejem sa pohľadom prezerám okolie.

"No z Ruska. Moskva." zaspomínal som na rodnú Moskvu."No je to meno po otcovi. Moje celé meno je Peter Pietrovič Nemec. Ale každý ma volal Pietrovič, alebo Ucho. Najmä z toho, že som bol z rodiny najmladší." vyklopím pravdu."No to nevadí..." dodal som na nové prekrstenie.

Aha, takže ty jsi fakt Petr. Tak zase trefa, usmála jsem se potěšeně. Proč Ucho?, zajímala jsem se. Prohlédla jsem si ho. Uši měl v pořádku, žádné abnormality jsem si nevšimla. Já měla takových přezdívek, že se to nedá spočítat... nakonec jsem si vybrala tu nejjednodušší..., řekla jsem trochu nepřítomně a upřela zase pohled do země.

"No najmä kvôli tomu, že som bol v rodine najmladší. A ty prečo práve eM, ak to môžem vedieť." poviem, usmejem sa a zamyslím sa.

Objavila som sa pri bráne. Prechádzala som v tieňoch aby si ma nik nevšimol a stále som si utierala čelo. Potom som si sadla a oprela som sa o kameň za mnou. Pozerala som sa na bránu.

Jakmile přišla eM, jen jsem se lehce usmál, ale snadno mohla poznat, že mě tenhle výlet trochu trápí. A když dorazil i návštěvník z Destiny pobaveně jsem se usmál. Nechal jsem je odejít a špitnul jsem si pod nos.
"Nehrozí, stačí že ohrožuju své lidi..."
Sem tam jsem po nich hodil očkem, ale snažil jsem se nesledovat je a dopřát jim soukromí, které pravděpodobně chtěli, jinak by zůstali u brány. Já se tedy postaral o vyplnění jejich přání, co se týče Ell, která chvíli po nich přišla, té jsem lehce mávnul a zadíval se na ni.
"Ell, jedno pozlobení tvými schopnosti a posílám tě zpátky, mám tě sice rád, ale pokud se tam něco zvrtne, nemůžu riskovat, že se ti něco stane, když náhle omdlíš. Takže ještě dobře zvaž, jestli půjdeš..."
Pohrozil jsem jí prstem, protože tohle opravdu nebyla zábava.

Pozriem sa na Eseratha a kusnem si do pery. Prikývnem. Potom ale poviem. "Umm... z Lucem sme na niečo prišli. Presnejšie, Luce mi povedal jednu zvláštnosť... povedal mi akú vôňu majú tiene, vedela by som ich vyňuchať... A sľubujem že si budem dávať pozor na svoju schopnosť..." Skloním hlavu a povzdychnem si. Nepohnem sa z miesta kde som sedela.

"No dobrá, alespoň že on nejde, jen tak mimochodem, ani se nepokoušej prosit, aby tam šel... To je nepřípustné. Tak jenom tak pro pořádek..."
Ujistil jsem Ell o tom, jak je na tom její liščí přítel a poté jsem se zadíval na nebesa.
"Chjo! Kde jsou všichni, čas běží, už by tady měli být..."

"Nešiel by, je pripútaný k tejto lodi... ak by odišiel zmenil by sa na sochu... a sama som doňho rýpala aby nešiel..." Usmejem sa na Eseratha. "Som zvedavá aké to tam bude... zvláštne že tiene chcú ísť tam kde je svetlo a nie tam kde je tma..." Zamyslím sa. "A-a oni prídu, určite...."

Uff..., zahučela jsem ztěžka. Když jsem si tak hloupě naběhla...

Totiž M je písmeno, kterým začínaly prakticky všechny moje přezdívky. V každé té přezdívce jsem byla někdo jiný, ale to M tam bylo pořád. Jako by v tom písmenu byla nějaká moje kotva, jedině s ním jsem to byla pořád já. A pak, já mám ráda minimalismus. No, ráda... zbožňuju, když se věci dělají minimalisticky, bez zbytečných výdajů energie okolo. Minimalistický design, to je něco neskutečného. Když jsi v minimalisticky zařízené místnosti, teprve tam má duše prostor se projevit. Teprve když tvou mysl nerozptylují zbytečnosti, poznáš, co v tobě je. A jednou jsem takhle viděla obraz, kde bylo to slovo napsané. Anglicky. Bylo tam "minimalism". Ale bylo to tak rozdělené, že na horním řádku bylo napsáno "minimal" a pod tím "is" a "m". Jako by ten obraz říkal - minimalistické je em. A tak jsem to začala používat jako svou přezdívku.

Všimla jsem si, že Eserath už u brány nestojí sám. Byla tam s ním Ella. Z toho mi ztěžklo srdce. Ach proč jen ti, které máme nejraději, vždycky touží být v první řadě a u všeho...

Bolo to veľa informácií na mňa."Aha...celkom tomu aj rozumiem.." zasmejem sa a poškrabem na hlave."Nemali by sme ísť k nim? Už sa to tam pomaly zberá.." poviem a pozriem na bránu. Stáli tam tí dvaja. Kapitán a Ell. Pomaly som sa postavil lebo som celý stuhol a natiahol sa.

Asi jo, usmála jsem se. Přezdívky vždycky vypadaly tajemně, ale když člověk vyslovil nahlas jejich příběh, nebylo to zase tak záživné. Zvedla jsem se z povalené klády, protáhla si ztuhlé nohy a následovala Petra k bráně.

Prišiel som k bráne. Pozdravil tých dvoch a hneď sa opýtal:"Tak kedy vyrážame?" povedal som s elánom. Vedel som, že aspoň teraz môžem urobiť niečo užitočné.

Zdravím, pospíšila jsem si hned za Petrem a nejistě si prohlížela Ellu. Odhadovala jsem, jak je na tom. Představovala jsem si, jak se najednou uprostřed boje hroutí k zemi v bolestech. Jak mohl Eserath tohle dovolit?

Matt koukám nikde. Za to můžu já, nevyjádřila jsem se dost jasně, když jsem ho potkala v jídelně. Nemám pro něj ještě skočit? Popravdě, cítila bych se o hodně bezpečněji, kdyby šel s námi.

"eM! Pietrovič!" Usmiala som sa na oboch a Mikinu ktorú som mala okolo pása som si obliekla. Nič sa tam nestane, budem v pohode. Nepoužijem novú schopnosť a tak sa mi nič nestane. Budem silná pre nich... Prehrábla som si vlasy.

"Ach ano, pro Matta prosím skoč a můžeš odprovodit i tady naši návštěvu."
Ukázal jsem na Pietroviče.
"Omlouvám se, ale teď budu mluvit jasně já. Jste tady jako hosté a poslední, co bych si vzal na triko je poranění někoho, kdo není z naší lodi, jelikož o ně se loď dovede postarat, co se ale týče ostatních, za to neručím, proto tomu předejdeme a nebudeme se dohadovat."
Usmál jsem se zdvořile a gestem eM naznačil, že může zajít pro Matta.

Po jeho slovách som zostal sklamaný. Len som si vzdychol. Ách...aspoň raz! Aspoň raz som mohol niečo užitočné urobiť a ja nemôžem! BLIN! pomyslím si a pozriem na Eseratha."Len jedno poviem. Prosím...Mne sa na 100% nič nestane. Vlastne nič nestalo. Pretože..." ani som nestihol dopovedať a aktivoval Ruku Ochráncu. Zmenila znova farbu a tvar. Stal sa z toho ešte väčší štít, než predtým. V celku ma to prekvapilo, že ruka bola viac svalnatejšia, tvrdšia viac než tvrdšia najtvrdší materiál a väčšia."Len toto som vám chcel ukázať. Ak zmeníte názor budem rád." povedal som a ruku deaktivoval. No zostal som stáť a čakal či nezmení názor.

Nééé, zkřivila jsem pusu nešťastně. Ale no tak, jemu se nemůže nic stát, má štít, vysvětlovala jsem. To je taky jediný důvod, proč jsem ho sem brala, ani ve snu by mě nenapadlo riskovat životy lidí, co mi jsou blízcí. Řekla bych, že tady jsou jiní kandidáti, pro něž je to krajně nebezpečné, podmračila jsem se a nemohla jsem se nedívat na Ellu. Vzápětí jsem upřela pohled na Eseratha a doufala jsem, že pochopí, že u Petra se není čeho bát. Jestli jsem se o někoho nebála, tak to byl právě on.

"Ja tam pôjdem eM..." Všimla som si ako sa na mňa pozerá. "Aj keby ste odišli bezo mňa tak poprosím Insigniu aby ma tam dostala... aj keby ste ma zamkli v kajute... pôjdem s vami, nič sa mi nestane..." Poviem prosebným hlasom. "Chcem pomôcť..."

Já vím, Ellie, přešla jsem k odhodlané dívce a položila ji ruku na rameno. Já... já bych chtěla být tak odhodlaná jako ty... já se jen bojím, že si ublížíš. Že ti oni ublíží. Nesnesu se dívat na to, jak se kácíš k zemi v bolestech... , vydechla jsem utrápeně. Pravda byla, že jsem znala svou nedisciplinovanost. Dokážu se zachovat jako voják a nevrhnout se k ní v případě, že takový moment nastane?

Dorazím rychle do místnosti s branou. Umm vypadá to že jste připraveni na cestu...můžu jít taky...jsem připraven...ale jestli uznáte že budu prospěšnější tady...budu hlídat loď... řeknu ale je to směřováno hlavně ke kapitánovy.

Usmiala som sa. "Ale mne sa predsa nič nestane... ja tiene ucítim, a budem pomáhať všetkým... a mám tiež svoje pazúry a tesáky... ubránim sa..." Chytím ju za ruku a priložím si ju k tvári, usmejem sa. "Nič sa mi nestane pretože tam budú všetci ostatný, budeme na seba dávať pozor všetci... a všetko pôjde hladko... musíme tam ísť, musíme im ísť pomôcť... " Hovorila som ďalej. "A taktiež potrebujeme akciu! Inak by sme sa tu unudili k smrti a to nechceme že?" Poviem zo smiechom aby som nadľahčila situáciu.