Tréninková místnost

Stěny této místnosti jsou z oceli.
Liší se od ostatních především svou strohostí. Na zemi leží kožešiny pro případ pádu, který by, co se oceli týče, mohl velmi bolet. Ty samé jsou však na stěnách, takže možnost zranění je minimální. Jedna část místnosti je však bez nich. Vedou k ní schody, z čehož jde rozeznat, že místnost zabírá dvě patra.

Část s kožešinami je ještě příjemná. Slouží pro trénink obvyklých schopností, případně sebeobrany.
Druhá část je nebezpečnější a slouží pro trénink schopností, které mají co do činění se silou nebo těch, které ničí. Pokud v těchto prostorech něco vybuchne či shoří... Nic se nestane... Jen loď uzavře své dveře a nikdo již nebude schopen je otevřít... Dbejte na to, abyste v takových chvílích nezůstali uvnitř.

Posadila jsem se v místnostech pro trénink na jednu z kožešin a ruce přiložila dlaněmi k sobě. Zhluboka jsem se nadechla a jen zavřela oči. Příliš světla tu nebylo, jen pár oken doplněných několika menšími svítilnami u vysokého stropu druhé místnosti. Chvíli jsem odpočívala. Chvíli, kterou jsem počítala po vteřinách, pak po minutách... Ubíhaly rychle.

Cítila jsem, jak mi v hlavě rezonuje můj vlastní hlas.
Nahlas, až příliš nahlas. Zkoušet svou schopnost na sobě není nejlepší nápad, dokud ji plně neovládám. Chytila jsem se za hlavu a zatnula zuby. Trochu jsem sebou trhla, když mnou projela poslední vlna bolesti.
Nádech, výdech...
Poznámka: Nezkoušet používat schopnosti dokud je plně neovládnu.
Pokusila jsem se uklidnit, ale než mi srdce přestalo zběsile bušit, trvalo to.
Pak jsem se znovu posadila do tureckého sedu, zády opřela o stěnu a upadla do jakési melancholie. Hlavou se mi honily všemožné myšlenky. Hrála jsem si s nimi, splétala je do složitých vzorců. Neuvěřitelně uklidňující činnost. Vypadala jsem, jako kdybych spala. Nebo to možná bylo podobné meditaci. Nicméně tak či tak mi to vyloudilo na tváři menší úsměv.

Postavila jsem se a protáhla.
Cítila jsem momentálně každou kost či každý sval v těle. Zamrkala jsem a chvíli počkala, aby se mi nezamotala hlava. Známá bolest mi rezonovala v mozku. Až příliš známá na to, abych se jí teď zabývala.
Čas jít zase do práce...

Rozešla jsem se, nejdříve pomalu, ke dveřím místnosti.
Stačilo pár vteřin, aby má chůze získala po cvičení schopností obvyklou rovnováhu a to se do ní vkradla obvyklá ráznost.
Zmizela jsem v chodbách lodi.

(Přesun)

Do tréninkové místnosti jsem vstoupila odhodlaná. Přátelský rozhovor s ostatními "cestujícími" byl příjemný, ale někde v hloubi duše jsem cítila vzrušení z blížícího se nebezpečí a potřebu se na ně připravit. Bude to skutečně nebezpečné? To jsem nevěděla. Ale rozhodně se řítíme do neznáma a nemáme ponětí, co nás tam bude očekávat. Stačilo ovšem Bereničino naznačení a nabyla jsem na dojmu, že by bylo lepší neponechávat věci náhodě. Ostatně ty schopnosti nemáme jen tak pro zábavu, však taky k čemu by mi bylo na dřevěné lodi hýbat ohněm.

A tak jsem přišla cvičit. Vytáhla jsem z kapsy svíčku, kterou jsem od rána nosila v kapse. Přišlo mi, že se mi bude hodit. Sedla jsem si na tvrdou zem do tureckého sedu a položila svíčku před sebe. Ke kožešinám se radši nepřibližovat, oheň by jim nemusel udělat nejlíp, kdyby se mi to náhodou povedlo. No tak, dokážeš to!, dodávala jsem si kuráž. Ale ať jsem se soustředila sebevíc, to jediné, co jsem ze studené svíčky dokázala dostat, bylo slabé zaprskání a slabá várka jisker. Zdá se, že dneska ohňostroj nebude, povzdychla jsem si a zašátrala v kapse po zápalkách. Za chvilku už svíčka vesele plápolala a já se mohla soustředit na něco jednoduššího - hýbání plamenem. To už jsem uměla docela dobře, ale ačkoli to byla docela zábava, cítila jsem, že to je pouhé nic proti tomu, co bych se mohla a měla naučit, aby mi to k něčemu bylo. A tak jsem po chvíli svíčku zhasla a znovu se pokusila rozsvítit ji bez pomoci zápalek. Uf. No tak, pojď, pojď, pojď! Zase nic.

Zklamaně jsem znovu škrtla zápalkou a na závěr cvičení si trochu zameditovala. Bylo to beztak to nejpříjemnější, co se s ohněm dalo dělat. Ten drobný plamínek jako by rostl a přibližoval se, až se nakonec usídlil přímo v mém srdci a tam mě zevnitř krásně hřál. Přesto, pořád to byla jen svíčka. Takový drobek. Zatoužila jsem po pořádném krbu.

Když už na mě začínala jít únava, schovala jsem vystydlou ohořelou svíčku do kapsy a vydala se spát.

(přesun)

Už delší dobu jen tak bloumám po lodi a snažím se vstřebat několik informací, které mě zasáhly a já nevím, jestli jsem s celým sledem skutečností spokojená. Že já na tu loď lezla... Tady se poztrácím a co pak? nechci na tohle myslet, všechno se mi líbí jen... Nemáš ráááda změny... Zarazím se a afektovaně se rozhlížím kolem. ,,Je tu někdo?" Už poněkolikáté se mi stalo, že slyším, jako by na mě někdo mluvil a přitom nikde nikdo není... ,,Perkele!" Zanadávám si a pokračuju v snad nekonečném procházení. Otevřu snad už sté dveře a nakouknu dovnitř. ,,Pěknýý." Zaujmou mě kožešiny a všechno kolem, takže vejdu a posadím se do rohu, kde snad nebudu tak na raně, kdyby někdo přišel. opřu se o zeď a rozhlížím se po místnosti. Cítím se nervózně, ostatně jako na místech, kde to neznám. Vždyť jsem říkal, že nemáš ráda změny. Škubnu hlavou. ,,Kdo je tu?" Zase nikoho nevidím. Pro masírovávám si spánky, které bolí a se zavřenýma očima se pokouším odehnat bolest pryč.

Stále sedím opřená o stěnu místnosti a cítím kožešiny, jak mě hřejí do zad a dodává mi to pocit uvolnění a možná i snahy mě uklidnit. Co to kecám za bláboly? Jak mě může uklidňovat ZEĎ? Zatřepu hlavou a ušklíbnu se nad svou nechápavostí. Po velice dlouhé době otevřu oči, ale vidím před sebou stále to stejné jako předtím. Prostě jenom místnost plnou kožešin, dveře a schody do druhého patra. Co tu dělám? Pomyslím si a nemyslím jen tuhle místnost, ale loď všeobecně. Znovu mě přepadává zoufalost. Možná z nechápavosti situace, možná ze stesku po domově. Nevědomky mi vytrysknou slzy. Holka, prober se. Vzhlédnu. Už zase ten hlas... Asi jsem se zbláznila. Setřu slzy z tváří, zvednu se a zamířím k východu. Nabrala jsem zde trochu energie na další bloumání po lodi. Měla bych někde najít mapu... Otevřu dveře a vyjdu z nich ven. Rozhlédnu se po prázdné chodbě a podél zdi odcházím někam do neznáma.
(Přesun)

Hledat na tak velké lodi jednoho člověka bylo jako hledat jehlu v kupce sena, a tak jsem to brzy vzdala. Však on někde bude. Namísto toho jsem došla do tréninkové místnosti, kam mě to táhlo skoro vždy po návštěvě knihovny. Dočíst se o všech těch zajímavých a neskutečných technikách a nechtít to co nejdřív zkusit, to bych nebyla já.

Knihu jsem odložila, raději co nejblíž ke dveřím. Jeden nikdy neví a Eserath to určitě bude chtít vidět dřív, než to stihnu spálit. Usedla jsem na podlahu, co nejdál od všeho hořlavého, a vytáhla svou svíčku. Musím, prostě to musím dokázat.

Obvyklá rozcvička v podobě meditace dnes proběhla jako po másle. Většinou mi soustředění se dávalo zabrat, rozptylovala mě každá šmouha, každý zvuk, ale tentokrát to bylo znatelně lepší. K zapálení svíčky jsem byla nucena znovu použít zápalky. Přemítala jsem, jestli se té nutnosti někdy zbavím. Co je to za schopnost, když si nevystačí sama se sebou? Prsty jsem položila do vzduchu nad plamínek. Ticho uvnitř mě bylo nesmírné, skoro jako bych slyšela oheň praskat, jak stravuje knot.

Byla jsem. Já, tma a světlo, hluboké vědomé nic, z nějž pocházelo vše. Jen nádech, výdech, hluboký a klidný. Pod zavřenými víčky jsem si vizualizovala oheň. Ničivý, všestravující a bouřlivý, zároveň však hluboce uklidňující a elektrizující. Představila jsem si sebe jako ten plamen. Sebe v plameni. Plamen v sobě. Střídala jsem různé představy a plamínek v mých očích tiše poskakoval, kroutil se nebo uhýbal tak, jak jsem si to přála. Byla jsem jím pohlcena, stala jsem se jím...

Nevěděla jsem, kolik času uběhlo, ale mé soustředění přerušily zcela banální fyzické potřeby. Prostě mi zakručelo v břiše. Otevřela jsem oči a povzdechla si. Tohle se nikdy nenaučím ovládat. Přesto jsem byla uchvácená. Pokaždé, když se meditace povedla, odnášela jsem si z ní výborné pocity, které se nedaly popsat běžnými slovy. A určitou víru, která se s každým dalším sezením upevňovala. Určité spirituální rozpoložení.

Příjemný začátek dne jsem se rozhodla následovat příjemnou snídaní. Když jsem se trochu rozdýchala a vrátila do reality, sbalila jsem si své saky paky a vydala se pro něco k snědku.

(přesun)

Will došel do tréninkové místnosti, položil luk na zem a porozhlédl se po místnosti a zjistil, že tam nemá skoro nic do čeho by mohl střílet, ale v rohu našel jednu tlustou desku ze dřeva a tu si pověsil na zeď aby byl od ní co nejdál. Pak si zašel pro luk a postavil se na opačnou stranu místnosti k desce, ze které si udělal terč. Vzal si jeden šíp z toulce založil ho do luku, ale zatím měl luk v klidné poloze. Nejprve se soustředil zopakoval si vše co se za ty roky naučil, pak najednou začal zvedat luk a zároveň ho i natahovat, pak okamžitě zamířil a když došlo napětí tětivy k maximu, tak Will pustil tětivu a šíp se svištěním proletěl místností a zabodl se do desky, přesně kde mířil "to by šlo" řekl si Will sklonil luk, ale nebral si zatím žáden šíp, jen se zase soustředil. Pak jeho pravá ruka vystřelila k toulci chytila šíp, levá ruka připravila luk do pozice, ze které mohl okamžitě střílet, pravá ruka chytla šíp, rychle ho vytáhla perfektně a přesně zasadila do tětivy natáhl a vypustil, levá ruka držící šíp se ani nehla, tenhle sled udělal 5x po sobě a celé to zabralo maximálně 20 sekund, 5 šípů vyletělo a zasáhlo cíl, jen za pouhých 20 sekund, ale nejobdivuhodnější je, že všechny se drnčivě zabodly vedle sebe v rozmezí 1 cm "no nic moc, minule jsme byl rychlejší" řekl si Will a sled výstřelů 5 šípů zopakoval, pak ho znovu zopakoval a pak zase a zase. takhle trénoval asi hodinu, to svůj toulec xkrát vyprázdnil, naplnil a zase vyprázdnil. Po hodině tohohle tréninku, byl ze sebou Will nadmíru spokojen, jako trénink to vždy stačilo 1 hodnu denně, pak odložil luk i toulec a odepnul si pásky, které držely vrhací nůž v pochvě, který byl po pravé straně a to samé udělal se saxonským nožem po levé straně. Pak ale svou pravou rukou přejel k blůze a odepl tajnou kapsu kde se také nacházel vrhací nůž, ten okamžitě vytasil, napřáhl se a rychle jej vymrštil. Když pravou rukou vyhodil první vrhací nůž, tak hned šel rukou dolů vytasil druhý vrhací nůž, poklekl si a vrhl další vrhací nůž, pak udělal kotoul do levého boku, vytasil delší saxonský nůž, pak se ještě při tom kotoulu otočil a z té otočky vrhl. Pak když se podíval na desku, tak by se kdokoli jiný zjistil, první nůž se zapíchl do vrchní poloviny desky, další vrhací nůž se zapíchl do spodní poloviny desky a poslední mohutnější saconský nůž se zapíchl přibližně do poloviny desky, být to člověk, tak má propíchlou hlavu, je vykastrován a má propíchlé plíce. Tohle zase trénoval přibližně hodinu, ale sled opakoval všelijak s různými kličkami a kotouly a zásahy pořád byly hrozivé. Pak když se rozhodl, že to stačí, tak si posbíral všechny věci a vyšel směrem na palubu lodě, kde si chtěl dát překážkovou dráhu.

(přesun)

Došel sem do podivné místnosti, ve které byli steny a podlaha pokryté kožešinami a strop byl z nějakého kovu.
Todle maj bejt provizorní žíněnky?... Řekl sem si pro sebe a bouchl sem pěstí do stěny s kožešinou. Nemělo to ani zdaleka takový efekt, jako bych bouchl do žíněnky, ale bylo to lepší, než mlátit do oceli.
Jinak byla ale místnost prázdná. Nebylo tu na čem trénovat, ani s kým trénovat.
Byl tu ale velký prostor a tak sem si řekl, že si aspoň zaběhám, protože tady na vzducholodi k tomu asi nebude lepší příležitost.
Byl sem bosej, takže sem si ani nemusel sundavat boty. Protáhl sem si nohy od achilovky až po třísla a pak sem začal běhat tam a zpátky od jedné stěny k té protější.
Kéž by tu byli někde činky, nebo aspoň boxovací pytel...

Will přišel do tréninkové místnosti, měl na sobě jen kalhoty, blůzu a koženou vestu, na opasku 2 nože jeden vrhací, jeden delší než normální nůž, přes rameno měl daný Toulec s šípy a přes druhé měl nasazený dlouhý luk. Porozhlédl se po ní "zdravím pánové" pozdravil a podíval se jak tam jeden běhá a ten druhý měl nějaký divný účes "nejspíš jsou tu noví" řekl a trochu se usmál "vítejte na Destiny" přivítal je a pak přešel k dřevěné desce, kterou si včera pověsil na stěnu, aby mohl trénovat, ale jelikož tu běhal, ten chlap, tak ho nechtěl ohrozit, sundal ho a vyrazil ke schodům do druhého patra místnosti.

Hoj. Pozdravil sem oba nově příchozí. Z běhu sem přešel do poklusu a z poklusu sem se zastavil.
Potřeboval bych poradit, kde najdu nějakou činku, závaží, tréninkovýho panáka, boxovací pytel, nebo sparing partnera. Nevíte, kde se tady daj tyhle věci sehnat?
Zeptal sem se obou přítomných. Ten s afrem mi připomínal jednoho kamaráda, co dělala breakdance a capoeiru. Ten chlápek, kterýho sem viděl včera u večeře pořád nosil ten kostým, dokonce i luk s šípama a nože. Nemohl sem říct, že to je divný, spíš to bylo něco, na co sem nebyl zviklej.

Will se zastavil v polovině schodů a zamyslel se nad těmi slovy "promiň příteli, ale nikdy jsem o těch věcech neslyšel" řekl, protože takové věci v jeho době nikdy nebyly, tam si udržovali kondici pilným tréninkem v bojové škole. Pak se, ale zamyslel a vzpomněl si, že mu Berenika řekla, že v Archívu se dá najít vše "no, ale je zde jedno místo, kde by ty věci mohly být" řekl ,ale pak se odmlčel, protože tu bylo jistě riziko "no, ale je zde problém, v té místnosti je prý cokoli, ale když se to pokusíš odnést, tak se tam objeví tvá nejhorší noční můra, to co ti činí největší strach, takže nevím, jsou ty věci nějak moc důležité, pro tvé uspokojení" zeptal se Will a čekal co on na to.

Můj trenér řiká, že se strachu musí jít na proti a kdo nepřekoná svůj strach a nevyužije ho k tomu, aby ho poháněl upředu, nemá co dělat v ringu.
Lidskej svět moc děsivej není, zajímá mě, jak moc děsivej je tenhle. Kde můžu najít tu místnost? Třeba cestou přijdu na to, jak ty věci použít a nemuset je odnášet.
Řekl sem a vzpomněl sem si na svoje dětství a na své noční můry a strach, který sem všechen postupně překonával. Nejprve to byl strach ze tmy, když sem byl plně malý. Toho sem se zbavil tak, že sem večer zůstával v pokoji dlouhou vzhůru a místo abych se schoval pod peřinu, sem seděl na posteli a bránil sem se svému strachu.
Pak to byl strach z agresorů, který sem překonal tím, že sem se jim postavil, když napadli kamaráda a porazil je.
Nejdýl mi trvalo zbavit se strachu z hadů, ale ten mě přešel, když mi kamarád pučil jeho krotkou užovku, co měli doma v terárku.

Když sem viděl meč chvilku tam, pak zase jinde a pak zase jinde, tak mi spadla čelist. Trenér taky ovládal katanu, dokázal s ní přeseknout bambusový tyče, slabej dřevěnej sloupek, ale nikdy sem neviděl nikoho, kdo by sekal takhle rychle.
Zase sem zavřel pusu, svůj úžas sem nijak neskrýval, ale padla mi na mysl jiná věta mýho trenéra.
Nepřemožitelnost, tkví v obraně, možnost vítězství v útoku. To znamená že by člověk měl trénovat spíš obranu, proti útokům tak rychlým a silným, jako jsou ty jeho a teprve potom, bude patřit mezi nejlepší.

Will tam stál a zkusil si rozpomenout se na cestu k Archívu, ale pak si vzpomněl, že stačí na něj myslet a loď vás k němu vlastně zavede sama, tak jsem odpověděl "no není třeba vás nějak moc navádět, stačí aby jste myslel na to co chcete najít, takže na Archív a loď vás nějakým kouzlem k němu sama zavede, je to magické, ale skutečné" řekl Will a pak se ještě podíval na toho muže s divným účesem jak najednou začal máchat nějakým mečem, dosti mu to připomínalo meč, který používali válečníci z východu (Japonci) a musel uznat, že jeho zacházení bylo opravdu na vysoke úrovni, nebyl z toho tolik překvapen jako očividně SteamTiger, protože to pro něj nebylo nic neobvyklého, ale musel uznat že má talent "musím uznat pane, že máte velký talent na acházení s mečem, v mé době by jste se tímhle opravdu proslavil a zasadil se mezi ty nejlepší šermíře mé doby" řekl Will poklonku a pak se podíval jak SteamTiger odpovídá na otázku toho muže s divným účesem a když se představil, tak ho to docela zarazilo "ve vaší domovině, je tohle jméno normálně dávané potomkům, nebo má to jméno nějaké skryté poselství" zeptal se Will a čekal co se dozví.

Bushido. To se mi bude dobře pamatovat. Tak se měj, Bushido, určitě na sebe ještě natrefíme.
Řekl sem a pak sem se otočil na toho muže, co zmínil "...nejlepší šermíře mé doby". Došlo mi, že tady je možný vlastně všechno, takže tento muž může být klidně z úplně jiného století. V historii sem se orientoval jen opravdu hrubě, ale podle toho oblečení a dlouhého luku, sem ho odhadl na někoho ze středověku... možná z anglie...
Ne, v mé domovině todle jméno vlastním pouze já... teda, aspoň to říká Google... no, co je google teď nemá cenu řešit. Zkrátka SteamTiger, je moje přezdívka. Dal mi ji můj trenér, protože zápasím jako tygr a když vylezu ze sprchy, stoupá z mýho těla pára... je to trochu složitější, ale je to to samé, jako by nějakému šlechtici říkali třeba Ragnar "Udatný". Udatný není jeho jméno, ale lidi mu tak říkají, protože to je chrabrý muž.
Jen čistě ze zvědavosti, odkud seš?

Will si vyslechl Tigera a bylo to docela zajímavé "jistě pochází z dob dřívějších" řekl si a když domluvil, tak mu to bylo jasné "jistě chápu jak to myslíte, za vaše činy jste dostal další jméno, většinou to je pocta hodná šlechticů, takže nejspíš také pocházíte z šlechtických kruhů nemýlím-li se" zeptal se a když se pak zeptal odkud pochází a on se pousmál "Jsem hraničář Will Reinja,pocházím z království Franského, z léna Barona Alarda, z doby léta páně 1278" řekl a pak měl ještě jednu otázku "a mohl bych se zeptat na vaše pravé jméno" zeptal se Will.