Zasedací místnost

Pravidelná čtvercová místnost se zelenými zdmi, která klame dojmem. Někdo by si řekl, že tahle místnost je jen taková lepší jídelna, ale šeredně by se pletl.
Kulatý stůl, který zabírá téměř celý pokoj je určen pro všechny snílky na palubě. Každý zde má své místo. Každá židle má na svém opěrátku vyryté jméno snílka a pouze ten si zde může sednout. V samotném středu kruhu, který tvoří tento mohutný stůl je křeslo, které patří kapitánovi.
Na zdech je portrét každého snílka spolu s jeho jménem, a pokud na něj kapitán třikrát klepne, Insignia dá snílkovi okamžitě vědět, že se má dostavit zde. Tato místnost je tedy určená pro řešení problémů a střádání plánů. Kapitán je sice hlava lodi, ale i ti nejlepší se někdy mohou zmýlit. Víc hlav tedy víc ví.

No ne..., zašpitla jsem ohromeně, když jsem narazila na doposud neznámou místnost. Nebylo v ní nic kromě ohromného kulatého stolu, který prostě nemohl nepřipomínat Kamelotský "Kulatý stůl". Kolem dokola byl olemovaný dost středověce vypadajícími křesílky, která však při bližším ohledání byla překvapivě měkká a pohodlná. Nicméně jim chyběla záda, zřejmě proto, že tahle místnost neměla sloužit k odpočinku, jako spíš k debatám a diskusím. Alespoň mi to tak připadalo.

Podlehla jsem touze jedno z těch křesílek ozkoušet. Celé mi to tu připadalo jako nějaká exkurze filmovým světem. V jednotlivých místnostech i prostorách mimo loď jsem poznávala věci, o nichž jsem slýchala jen jako o záležitostech čiré fantazie, a tady se přesto stávaly skutečností, jedna vedle druhé. Mohlo toho být víc? Mohli jsme tu potkat dinosaury? Obří vážky? Mohla loď platit i za ponorku?

Křesílka, nicméně, mou touhu neocenila. Hned to první, do nějž jsem se pokusila zanořit, mě doslova vykoplo, až jsem se postavila. Valila jsem na něj oči. Co to má být?, nechápala jsem. Že by se sem nesmělo? Ze zvědavosti jsem to vyzkoušela znovu, ale se stejným výsledkem. Pořádně jsem si to křesílko prohlížela, abych pochopila, v čem to vězí, a vtom jsem si všimla, že na jeho opěrátko někdo vyryl jméno, které jsem znala - Matthieu Dubois. Tak vy jste na rezervaci, zvedla jsem obočí a pak se zasmála. Začala jsem tedy hledat, dokud jsem nenarazila na sedátko s umně vyrytým jménem mé maličkosti. V tu ránu jsem se zděsila, neboť to jméno tam bylo celé! No to si děláš srandu, vyjela jsem na sedátko a snažila se to jméno zakrýt. To se pak poslušně zkracovalo a ubíralo písmenka, až na opěrátku zůstalo pouze to jediné. No proto, dodala jsem a jala se křesílko ozkoušet.

Bylo moje, a tak mě k sobě pustilo. Hezky jsem se na něm uvelebila a ruce se spojenými pěstmi položila na stůl, jako bych se právě účastnila nějaké ohromné debaty. Byl to zajímavý pocit. Jak jsem se rozhlížela po místnosti, všimla jsem si portrétů jednotlivých snílků. Některé tváře jsem poznávala, jiné už méně. Některé portréty byly zatím prázdné, zřejmě čekaly, kdy se nalodí někdo nový. Kdypak to asi bude?, pomyslela jsem si a pak jsem se i se svou knihou zvedla, že budu pokračovat v krasojízdě za svým cílem - tréninkovou místností.

(přesun)

Vešel jsem do místnosti a podíval se okolo.
"Takže naše první schůzka, uvidíme, jak to dopadne..."
Obešel jsem stůl a přišel ke každému z portrétů snílků. Na každý portrét jsem třikrát zaklepal. Pomocí toho Insignia okamžitě všem napověděla, že se zde mají dostaví, jak nejrychleji to jen půjde.
Každý z portrétů se po zaklepání na něj trošku rozzářil. Jakmile jsem tedy obešel veškeré portréty a šel si sednout na své křeslo uprostřed místnosti.
"Bůh stůj při nás..."
Zalamentoval jsem si a poté si přehodil nohu přes nohu a jen vyčkával, kdy dorazí snílci.

Dorazil jsem do místnosti kterou jsem ještě neznal ale Insignie mě sem zavedla. Byla to velká místnost a uprostřed stál obrovský kruhový stůl s mnoha židlemi. Domyslel jsem si že je pro posádku. Uprostřed jsem zahlédl stůl a za ním seděl kapitán. Znovu přeji dobrý den kapitáne... řeknu mu a pak zmerčím židli na které zahlédnu své jméno. Posadím se na ni a musím konstatovat že je velmi pohodlná.
Sakra tohle je jako u Artuše a rytířích kulatého stolu...ještě tu chybí Merlin... pomyslím si s úšklebkem ale pak se znovu otočím na kapitána s dotazem. Kapitáne co se děje? Posiloval jsem, když mě sem Insignie zavolala... řeknu trochu zmateně na naší situací.

"Zdravím hoši. Posaďte se na svá místa, máme tady důležité jednání.
Prozatím řeknu jen jedno... Našel jsem Aetheru...
Počkáme na ostatní a poté se pustíme do řeči."
Gestem jsem jim naznačil, aby se usadili.
"Tohle je Zasedací místnost, místnost, kterou můžete považovat za náš malý lodní senát, zde budou probíhat důležitá rozhodnutí atd. atd..."
Vysvětlil jsem v rychlosti a díval se po místnosti.

Á, náš neviditelný kapitán, pozvedla jsem obočí, když jsem dorazila, kam mě loď táhla. Zdravím všechny konečně přítomné, dodala jsem poněkud rýpavěji než jsem měla v úmyslu, obešla jsem stůl a posadila se do svého křesílka, které už poslušně hlásilo jenom M.

Jelikož nikdo nemluvil a vypadalo to, že se na něco čeká, otočila jsem se na Matta. Ty, hele, tady se asi bude mluvit o té ztroskotané lodi, co? A nevíš, kdy to má oficiálně začít? Máme na lodi dva pasažéry navíc a obávám se, že by užili chůvu, nechci je nechávat dlouho samotné bez dozoru, vysvětlovala jsem polohlasem.

Otočil jsem se na křesle k eM a letmo se usmál.
"O našich dvou návštěvnících už vím také, oba si nic nepamatují, každopádně by bylo nejlepší, aby se vzpamatovali sami. Kdo s čím přichází, tím taky schází... Necháme je trochu odpočinout a poté pro ně mám připravenou salvu otázek."
Uklidnil jsem eM.

Ok, otočila jsem se na Eseratha, trochu překvapeně, že se zapojuje. Poslední dobou jsem získala pocit, že je to jen jakási abstraktní éterická bytost, o níž se dá tak možná mluvit, ale kterou je prakticky nemožné naživo potkat.

Nicméně obávám se, že toho z nich moc nedostaneš. Zjevně sami nemají moc informací o tom, jak se sem vlastně dostali, uchechtla jsem se. A co ty? Je ti už líp?, optala jsem se. Když jsem ho viděla posledně, nebyl na tom nejlépe.

Otvorila som dvere a pousmiala som sa na prítomných. Zo zaspatým pohľadom som si sadla blízko eM a Luce, môj lišiak si zívol. "Čo sa deje...?" Spýtam sa potom a zahľadím sa na prítomných.

Ahoj Ellie, usmála jsem se. Jé, ten je kráásnej, rozněžnila jsem se nad rozkošným lišáčkem.

"Upřímně?"
Usmál jsem se s jakousi tajemnou záminkou.
"Posledních pár dní pro mě byly opravdu stresující, buď jsem pendloval mezi knihovnou a řídící místností, nebo jsem studoval v knihovně do úmoru kostí. Poslední 2 dny jsem prospal, jelikož si Insignie propůjčila mou energii, aby minimalizovala čas, za který našla Aetheru."
Vysypal jsem na ní.
"Ale jinak se mám fain, co ty a tvé schopnosti? Už je to lepší?"
Optal jsem se se zájmem. Poté jsem se kouknul na Ell.
"Zdravím Ell, prosím, prozatím se usaď na své místo."

Usmiala som sa na eM a Luce mi zoskočil z krku a sadol mi na nohy. Uklonil sa a olízol si labku. "Jeho meno je Luce, myslím že je rovnako starý ako Insignia samotná..." Poviem potom. Potom sa otočím na Eseratha. Započúvam sa do otázky ktorú zrejme povedal eM a pousmejem sa.

Ahoj Ell tak tohle je ten tvůj lišák? řeknu i když si hned uvědomím že to byla vlastně hrozně zbytečná otázka, ale co, a usměji se na ní.
Jsem zvědavej na co se tu příjde, jestli se tu něco domluví... pomyslím si a čekám co se bude dít.

Aha. Tak hlavně aby tě taky nechala chvilku vydechnout. Kapitán musí být při smyslech, nemůžeme všechno zvládat sami, pokusila jsem se usmát a dát mu tím najevo, že občas nám chybí pevná ruka a nebo prostě jen někdo, na koho bychom se mohli obrátit s dotazem. U mě rozhodně dobrý, zazubila jsem se. V noci jsem sice zase trochu vybouchla, ale zdá se, že Insignia se na mě už líp připravila. No chápete to, já mám nehořlavé povlečení!, uchechtla jsem se a rozhlédla se po všech přítomných. Pak jsem se zase otočila na Eseratha. Každopádně už to zvládám líp. Trénuju. A to přináší výsledky., dodala jsem prostě, opřela se lokty o podpěrky a točila palci na rukou.

Páni, tak na to rozhodně nevypadá, pokývala jsem hlavou na Ellu.

Usmiala som sa na Kaeho a prikývla som. "Strávil väčšinu svojho života ako socha... aspoň to mi včera povedal... Bol prvým zvieraťom na Insignii...." Poviem potom, pousmejem sa znova.
Som zvedavá kedy budem prospešná aj ja... Pomyslím si, Luce sa mi obtrie hlavou o brucho a jemne zakňučí. V tom na mňa prídu bolesti, pevnejšie stisnem viečka a hlboko sa nadýchnem a vydýchnem.

((budu muset jít a do pěti se asi nevrátím, takže kdyby něco, sedím tu a mračím se, protože se mi to vůbec nelíbí kdyžtak Ella zná můj názor a najdete ho taky tady: https://libere.forumczech.com/t199p200-trenovaci-mistnost#5814 a tady https://libere.forumczech.com/t195p300-jidelna-a-kavarna#5576))

Socha? zeptám se když v tom mi dojde že řekla že jí to včera řekl takže se v tom začínám trochu ztrácet. Počkej on umí mluvit? zeptám se překvapeně. Divím se že mě to překvapilo, protože tady na Insignii mi už přijde možné všechno... řeknu a musím se ušklíbnout.

Prikývnem a pousmejem sa na Kaeho. "Mramorová socha... a hovorí... so mnou pomocou myšlienok..." Poviem potom.
Včerajšok bol zaujímavý... hlavne som sa dozvedela informácie o ktorých som si myslela že ani nie sú možné.

Po dlouhé chvíli čekání mi došla trpělivost a já se postavil a pohledem všechny doslova uhranul.
"Jelikož to vypadá, že se další snílci nedostaví, je to jejich vina. Nebudeme zde čekat donekonečna..."
Trochu jsem si odkašlal a poté se pustil do řeči.
"Takže, jak jistě víte před pár dny obdržela naše loď volání o pomoc, zjistili jsme společně s Momo, že se jedná o vzkaz, který poslala loď Aethera, jedna z dalších snových lodí. Já jsem ji konečně po dlouhé době našel, ptám se vás, co tedy navrhujete dělat?"
Optal jsem se se zájmem.

Myslím že to je sakra nebezpečný...bůh ví jestli to není past, jak můžeme vědět že nás tam nevolají stíny aby nás mohly napadnout...samozřejmě pokud tam jsou snílci tak bychom jim měly pomoci...ale bojím se a mám nepříjemný pocit že to je past... řeknu zamyšleně protože se mi zdá že se nikdo nemá do řeči.