Místnost s bránou

First topic message reminder :

Pravděpodobně největší místnost na celé lodi. Podlaha ani není podlaha, je to normální půda. Na konci této místnosti na zlomyslně vyhlížejícím pahorku je samotná brána, tvořená kamením a větvemi stromů, které ji obmotávají a objímají. Celá místnost je tak různorodá, až oči nechtějí věřit. Strop ani není stropem, pokud pohlédnete nahoru, uvidíte tmavé noční nebe poseté tisíci hvězdami. Najdeme zde zkameněliny, malé jezírko, sochy z dávného Východu stejně tak jako sochy bohů uctívané ve starověkém Řecku a Římě. Tato místnost odráží schopnost brány, která je schopná snílky přenést do jiných míst a časů. Je to jakoby jste vešli do místnosti, kde čas ztratil svou roli a prostor zde nemá žádný účel. Není však náhodou, že vypadá podobně jako brána na lodi Destiny. Tato brána je totiž její sestrou.

"Póóď...nekecaj..." poviem a vydám sa tackavým krokom niekde do neznáma. Dúfal som, že ma nejako Insignia dovedie, niekde. S touto myšlienkou a netriezvou hlavou som sa poberal niekde preč a bral so sebou aj Olafa.
/presun/

"jááá...si..nek..upil..liste...kkkk" řeknu tažen Pietrovičem kamsi do útrob Insignie.

"Re...viz..eeee..jiz..enek" zabublám a krknu si.

(přesun)

Po nějakém čas motajíc se po chodbách jsem to našel..místnost s bránou.
"Hmmm tady je to" prohlásím při vstupu.
Sednu si ke zdi,opřu se a upřeně zírám na bránu Hmmm omezené...pokud mají jen adresy k lodím...a kdoví kolik jich je..plus přístav..musí snad existovat více brán.. přemýšlím.

Konečne som po nejakom tom blúdení dostal sem. Uvidel som Olafa. Podišiel k nemu a držal sa za krk."Dobré ráno...Čo ideme domov?" poviem a pozriem naňho.

"No nejdeme" odvětím zahleděn na bránu.
"Loď by nás musela pustit...a pokud vím nemáme adresu..nebo se mýlím?" položím otázku a zkoumavě se podívám na Pietroviče.

"No asi je to tak. A prečo tu vlastne stojíme? Nikto po nás neprišiel včera?" poviem a trochu sa natiahnem a zívnem. Začnem sebou natriasať. Popritom sledujem Olafa.

"Ráno tu byla eM..spal jsi" dodám potřebné informace.
"Můžeme normálně chodit po lodi,ale o našem návratu na Destiny se nezmínila" popíšu ve zkratce to co myslím,že je třeba vědět.

"Aha..." poviem a pozriem sa okolo seba."Tak kde sa pôjdeme prejsť, keď už sme tu? Čakal som, že by nás na niečo využili. Nejakú prácu alebo tak nejak. No mne osobne by mi to nevadilo. Rád by som niečo urobil." poviem a znovu sa natiahnem.

"Nevím...co tu vůbec mají" odpovím na otázku kam jít.
"Když pro nás nemají práci,tak asi nic nepotřebují" vyslovím domněnku a postavím se na nohy.

"No asi to tak bude. No bol by som rád, keby sme mohli niečo urobiť." poviem, znova pozriem na neho. No začnem sa obzerať okolo seba.

"Tak někam zajdeme...když jsme tady..zatím jsme viděli jen pokoj kde jsme se probudili,chodby,teď bránu plus jídelnu" promluvím dlouze.
Poškrábu se na hlavě "Tak kam vyrazíme?" položím otázku.

"No neviem...chcel by som vidieť, ako sa líšia Destiny a Insignia. Uvidíme kam nás nohy zavedú." zasmejem sa. Masíroval som si krk a pomaly a lenivo sa niekde vydal do neznáma.


/presun/

"Ok,tak tedy jdeme" odpovím a vydám se za Pietrovičem.
"Uvidíme co je tu jinak" dodám během chůze.

(přesun)

Otevřel jsem dveře a vešel do velké místnosti. Zadíval jsem se na hvězdy, které zde šly vidět, a pomalu jsem se vydal cestičkou k bráně.
Musel jsem ještě najít v jedné z kapes notýsek, kterými dala Kapitánka a najít adresu Země vody. Po chvilce šmátrání po kapsách jsem jej opravdu našel, a když jsem přišel až ke konzoli, aktivoval jsem potřebnou adresu.
Vzduch v bráně se začal poněkud tetelit a ztmavnul.
"Chjo... Tohle nedopadne dobře... Ale pro snílky vše..."
Opřel jsem se zády o bránu a tiše vyčkával, až přijdou ostatní.

Co tak zplihle, šupináči?, uculila jsem se, když jsem nakráčela do místnosti s bránou. Ještě tu nikdo nebyl, a tak jsem se postavila vedle brány a jala se upravovat na sobě kabát a oprašovat neskutečně zasviněné proděravělé džíny. Měla jsem si pod to vzít aspoň punčocháče, je mi vidět až do žaludku, dumala jsem, když jsem si všimla, že některé díry jsou přece jen možná až moc punkové. Ale co. Jsou momenty, kdy opravdu nemá smysl oblékat si své nejoblíbenější svetry. Dost na tom, že ten kabátek byl šmrncovní. Nemohla jsem se vynadívat a nechápala jsem, že jsem ho nevyhrabala dřív.

Dorazil som sem. Ocitol som sa medzi nimi. Pozrel na nich a poškrabal sa na hlave."Viem, nemám tu čo robiť. Ale chcem vám pomôcť aj s tým málom, čo mám. Bol by som hoden zúčastniť sa?" spýtam sa a pohľadom prechádzam od eM ku Eserathovi.

No jestli ne týpek se štítem, tak už nevím, kdo by měl jít, usmála jsem se a zvedla oči od svých rozdrbaných džínů. Petrova přítomnost mě zvláštním způsobem uklidňovala, byl snad jediný, z nějž nesálala žádná nervozita, nejistota nebo pochyby. Nebyl takový ten bolestně zachmuřený týpek s temnou minulostí, nebyl vyjukaný, nebyl nijak šílený, no prostě byl v pohodě.

"No..len, či bude súhlasíť aj pán Kapitán. No rád by som vám pomohol, keďže už som tu." usmejem sa a podídem ku eM. Bol som v celku kľudný, nejako som veril, že ma zoberú. No v podstate som to strašne chcel. Tak som pevne stál a pozeral na eM.

Pff... vypadá to, že než dorazí ostatní, máme ještě dost času, pohlédla jsem trochu tázavě na Eseratha. Ten se však koukal kamsi do dálky a asi mě moc nevnímal ((XD)). Asi se půjdu trochu projít. Přidáš se?, otočila jsem se na Petra. Vlastně jsem to tu ještě vůbec nestihla prozkoumat.

"Tak fajn...poďme..." poviem, pripravený ísť za eM. Kedže stála tak som len popodišiel bližšie k nej a čakal, kedy sa niekde vyberie.

Pff... kudy kudy kudy..., rozmýšlela jsem a rozhlížela se všemi směry, kde by se to zdálo být nejzajímavější. Celé to tu vypadalo jako dost velká pustina a smrákající se nebe taky nepůsobilo právě nejvlídněji, ale určitě tu někde bude něco, co stojí za pohled. Tak třeba tamhle..., zavelela jsem, když jsem zmerčila něco, co vypadalo jako lesknoucí se vodní plocha. Zřejmě jezírko.

Procházeli jsme po měkké travnaté půdě a tu a tam potkali překrásné sochy různých božstev. Trochu jako nějaký zanedbaný park nebo tak něco. Vypadá to tu, jako by to kdysi bylo hrozně důležité místo, ale postupem času se na něj zapomnělo, a tak zchátralo, přemýšlela jsem nahlas. Když jsme došli k jezírku, dřepla jsem si na povalený kmen, který u něj ležel jako jakási přírodní lavička, sebrala jsem ze země pár oblázků a jeden po druhém je házela do vody jako žabky.

Len som pokračoval za ňou a prikyvoval hlavou."Inak čo sa vlastne bude diať? Myslím tam, kde máš, máme ísť?" spýtam sa zvedavo. Informácií nikdy nebolo dosť a potreboval som byť oboznámený zo situáciou.

Nejsem si jistá. Máme tu loď zřejmě v plánu najít, zjistit, v jakém je stavu a jestli je na ní někdo živý, a pak se jich asi ujmout či co. Pokud jde o mě, nevěřím, že tam najdeme někoho živého. Celé mi to smrdí až hrůza a vůbec se mi nelíbí, že tam jdeme. Ale když někdo musí strkat hlavu do vosího hnízda... , pohodila jsem hlavou směrem k bráně a Eserathovi. Mám strach, ne, spíš jsem přesvědčená, že tentokrát to nepůjde tak hladce jako v přístavu. Prostě se mi to nelíbí, zavrtala jsem se pohledem do země.

"Neboj všetko bude v pohode. Aj keby nie...tak to proste zvládneme. Verím tomu." usmial som a snažil sa ju upokojiť a trochu motivovať."Myslím, že by sme to mali zmáknuť ľavou, zadnou. Viem, hovorí sa to ľahko. Ale mám ten zvláštny pocit, že to bude v pohode..." poviem a pozriem na ňu. Potom si sadnem vedľa nej.

Víš, to se mi na tobě líbí, otočila jsem se na něj. Všechno to bereš tak nějak pozitivně. Ale jako opravdově, ne jen takové to 'budu mluvit pozitivně, abych je uklidnil', ale tak jako že tomu sám věříš. Nevím, jestli se vyjadřuju správně, ušklíbla jsem se a prsty si začala hrát s copánkem, co se mi svíjel podél tváře. Že s tebou si říkám 'co blbneš, co vyšiluješ', a začínám věřit tomu, že to všechno fakt bude ok. Nejsi ty náhodou tele-empat?, napadlo mě najednou. Protože jestli jo, tak to není fér, rozesmála jsem se.