Místnost s bránou

Místnost s bránou se nachází hned za můstkem.
Je v takovém místě, aby bylo co nejnepravděpodobnější její zničení. Bez ní by totiž loď nebyla dlouho schopná přežít.

Samotná brána stojí vprostřed. Vejdete do ní prakticky vzato ve chvíli, kdy otevřete dveře, protože místnost není velká. Strom, který obmotává své kořeny kolem brány připomínající rám dveří, vypadá, jako kdyby rostl přímo z podlahy Destiny a tak tomu zřejmě i je.

V bráně jako kdyby se vlnil vzduch.
Natáhnete dlaň, dotknete se povrchu... A ona vás odmrští na druhou stranu místnosti!
Ne, kdepak. Nejdřív je třeba zapnout ji, aby vás pustila. K tomu slouží stolek v rohu, který se dá lehce přehlédnout. Prapodivné symboly na tlačítkách neznačí nic dobrého. Jen málo adres je správných.
Netrefíte se a projdete bránou... Do temnoty.

Trefíte-li se, zavede vás do přístavu vzducholodí, odkud můžete procházet různými branami bez velkého rizika.

Prošli jsme přes palubu až na příď lodi.
Samotná cesta nám trvala jen pár minut, ale mohla se být dlouhá. Hned za můstkem, téměř neviděny, se nacházely dveře do místnosti s bránou. A právě sem jsem Em zavedla.
"Vítej v nejdůležitější místnosti na Destiny," prohodila jsem formálně a hodila očkem po neaktivované bráně.
Stála uprostřed místnosti. Jako rám dveří, kolem něhož se obtáčely kořeny prapodivných stromů. Nic víc. Zamířila jsem ke stolu kousek od brány a zadívala se na symboly. Pak jsem zmáčkla jeden. Druhý, třetí, čtvrtý... Pokračovala jsem až do sedmi.
Při bližším zkoumání dveří se teď Em mohlo zdát, že se vzduch uvnitř dveří vlní. Čekala jsem, co na to řekne.

Páni, napadlo mě klasicky, když jsme prošli těmi nevýraznými dveřmi za můstkem. Musím přiznat, že můstek sám o sobě se mi líbil víc, tady toho nebylo moc na vidění, ale snad právě proto to bylo tak lákavé. Ty dveře jako by mě k sobě táhly, měla jsem tisíc chutí dotknout se jejich rozvlněného povrchu, ale něco v kapitánčiných očích mě varovalo, abych to nezkoušela. Strčila jsem tedy pro jistotu své všetečné ruce do kapes, aby mě to nelákalo, a stoupla si raději co nejblíž Berenice. Zdálo se, že po jejím boku bude nejvíc bezpečno.

Ty dveře vzbouzely v člověku tisíc a jednu otázku. Co je to za dveře? Proč tu jsou? Kam vedou? Jak to funguje? Musíme jimi projít? A to jako teď hned? Ale raději jsem ty otázky spolkla a jen mlčky sledovala, jak Bereničiny ruce zadávají jakýsi podivný, sedmimístný kód, jako by to nedělaly zdaleka poprvé. Tvářila se přísně, ale odhodlaně, a já si nebyla jistá, jak to brát. Že by se na tu procházku vysloveně těšila, tak to nevypadalo. Ale také z ní nebyl cítit strach. Sedm symbolů... něco mi to připomínalo. Něco, co jsem znala za svého "skutečného" života na Zemi. Ale to přeci nemohla být pravda. Že by se sny dokázaly až tak detailně vyplnit? Tohle by mi doma nikdo nevěřil...

Zkontrolovala jsem povrch.
Nespletla jsem se? Ne, všechny symboly musí být správně...
"Teď už se můžeš hladiny dotknout," prohodila jsem.
Konečně jsem se začala trochu upřímněji usmívat.
"Předtím by to nemuselo dopadnout dobře. Symboly, které jsem zadala způsobily, že nás brána zavede do Přístavu lebek, který je nám právě na dosah. Zásoby, zábava, dobrodružství... Najdeš tam od každého trochu."

Odhrnula jsem si vlasy z očí.
"Ale možná by bylo lepší počkat až se sem zatoulá ještě nějaký zbloudilý Snílek, co myslíš?"

"Snílek.." jak příznačné ... "Tak takhle se nám tu říká?", zeptala jsem se pobaveně. Její obavy ohledně zadávání symbolů jsem pochopila a ten upřímný úsměv mě uklidnil. Zábava, to znělo mnohem líp než boj a nebezpečí. "A čím ty zásoby budeme platit?", napadlo mě. Pokud šlo o mě, jediný obsah mých kapes tvořilo několik zmuchlaných papírků, malá ostrá tužka, krabička zápalek a krátká bílá svíčka.

překvapilo mě, že netušila, jak se jim tu říká.
Pak mi došlo, že to bude zjevně mým zanedbáváním povinností a nervózně jsem se pousmála.
Na něco musí přijít sami...
"Lodě jako Destiny kdysi uzavřeli s lidmi z města jisté vrtkavé spojenectví. Poskytnou nám zásoby za to, že... Ehmm... Ale na tom teď nezáleží..."
Pokud by šlo o ochranu přístavu, nepletli by se do toho nováčci. Není třeba je teď děsit...
"Jak se ti líbí brána?" pokusila jsem se o změnu tématu.

Er... tak tohle bylo divné. Zase se do mě vetřel ten známý pocit, že mi kapitánka něco důležitého tají. Byla jsem ale pevně rozhodnutá nepanikařit a neptat se. Všeho do času, říkávalo se na Zemi. Myslím, že tady to bude platit stejně.

"Vrtkavé? Tak to doufám, že není MOC vrtkavé, koukat na hvězdy je fajn, ale toho se člověk moc nenají", ušklíbla jsem se. "Brána... no, vypadá to zajímavě...", tlačila jsem ze sebe a podívala se směrem k ní. Co říct o takových naprosto nezajímavých dveřích stojících uprostřed ničeho. To jediné zajímavé na nich byl jejich obsah, který musel nutně mít něco společného s nějakými červími dírami. Začala jsem se rozpomínat na věci, které jsem o podobných branách kdysi slyšela. Zdalipak tahle fungovala na stejném principu? Zdalipak měla něco společného s tím, co už znám? Připadalo mi na jednu stranu fascinující, že tu něco takového máme a že to pravděpodobně skutečně zažiju na vlastní kůži, ale na tu druhou jsem začínala mít pocit, že mě tu už nic nepřekvapí. Tahle loď, celá tahle realita byla plná věcí, o nichž se mi ani nesnilo - no dobře, to není pravda, právě naopak, ale to je právě ono. Byly to vždy jenom sny a tady se jeden za druhým stávaly skutečností, jako by se nechumelilo - v čemž bylo nutno jim dát za pravdu, protože kde by se tady, uprostřed vesmíru, vzal sníh. Dost už, M., soustřeď se!

"Předpokládám, že by nebylo nejmoudřejší, kdybychom jí procházeli bez tvého vedení a schválení", nadhodila jsem. Místní pravidla mi byla stále jednou velkou neznámou a i když mi bylo trochu nepříjemné se na všechno ptát, zdálo se, že to bude jediná možná cesta, jak se něco dozvědět. Kapitánka byla tajemná jako hrad v Karpatech a naopak se spíš tvářila jako že to všechno máme už dávno znát a vědět. Což mě trochu znervózňovalo. Nechyběla jsem ve škole? Nepřehlédla jsem nějakou důležitou knihu v knihovně, kterou bych si měla nastudovat? Něco jako "Destiny - Jak to tu chodí a funguje"?

"Dokud budou mít pocit, že jsme nic neporušili nebo dokud jim nezačneme mluvit do jejich mírně nekultivovaných zvyků spojenectví nepřeruší. Jsme jedni z mála, kteří s nimi komunikují a oni jsou za společnost rádi." pokrčila jsem rameny.
Alespoň doufám...
"Jen tě musím varovat... Nepleť se tamním lidem do jejich zvyků. Mohlo by to skončit špatně nejen pro tebe, ale i pro celou loď a spojenectví. Jsou jako... Středověká společnost." na chvíli jsem se odmlčela a nechala ji to vstřebat.
"Destiny se nepohybuje jenom prostorem, ale i časem."

Tiše, ale velmi tiše jsem se plížil po celém podpalubí lodi a najednou jsem zavítal i zde. Přiložil jsem ucho ke dveřím a zjistil, že někdo uvnitř mluví. Srdce mi najednou vyletělo až do krku a ruka mi ztěžkla. Uvažoval jsem, jestli je dobré vejít dovnitř, jestli někoho nebudu obtěžovat nebo něco takového. Nikoho jsem tu ještě nepotkal, je možné, že jsem se dostal na nějakou loď lupičů či něco podobného?
Ne, to byla pitomost, něco tak krásného... Ne to by nešlo!
Sebral jsem odvahu, zatáhnul za kliku a opatrně vešel dovnitř.
"Je tady někdo?"
Optal jsem se ze zvyku, a jakmile jsem spatřil 2 osoby a jakousi podivnou bránu, otevřel jsem ústa a zíral před sebe.

"Neplést se do jejich zvyků. Jasně", udělala jsem si pomyslný zápis na sešit pravidel. Zadoufala jsem, že nedojde k situaci, kdy bych musela bojovat s touhou se do nich připlést. Středověk. Brr. Znala jsem se až moc dobře než aby se mi ta představa mohla líbit. Já a středověk. Já, posedlá spravedlností, a středověk, v němž nic nedávalo smysl a kam, kdybych se jednou dostala, bych vždy toužila přinášet osvětu. Nesmíš, M. Budeš neviditelná. Jasné? Invisible.

Pohyb časem. Ok, proč ne. Tady je, zdá se, všechno možné. Možná, že večer přijdu do své kajuty, a tam bude přes celou stěnu pověšená obří lcd televize a na nočním stolku kyblík popcornu. Vůbec bych se nedivila.

Trhla jsem sebou, jakmile jsem uslyšela ten příjemný hluboký hlas. Na přítomnost dalších snílků na lodi a potkávání nových lidí jsem už byla zvyklá, ale tohle bylo přesto jiné, protože to byl - hlas mužský! Chlap? Tady? Šmankote.

"Er... jo. Ahoj", zvedla jsem ruku a trochu přihlouple zamávala nově příchozímu. Trochu mě zarazil jeho vzhled. Nikoho tak krásného jsem snad nikdy předtím nepotkala. Ty vlasy! Ty oči! Co to v těch očích bylo, že mi to tak bralo dech? Bylo to něco pradávného, něco, co mu propůjčovalo neskutečnou dávku charisma. Působil tak vznešeně, jinak to neumím popsat.

"Pojď dál... řekla bych", usmála jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mám oprávnění zvát někoho dál, ale přišlo mi to společensky vhodné.

Zahlédla jsem v jejích očích cosi, co mi připomnělo záblesk nedůvěry nebo jen překvapení.
"Víš, inkvizice pro ně není neznámý pojem. Jediný rozdíl mezi jejich životem a životem na zemi v době středověku je, že oni znají vzducholodě a celá staletí už nevyšli ze svých jeskyních měst. Jedinou cestou ven je přístav lebek, z nějž se ven dostaneš jen vzducholodí. My tam nepojedeme, ale přijdeme bránou a díky tomu..." zarazila jsem se uprostřed věty a otočila jsem se.
A díky tomu budu mít méně času na staré dobré papírování. Objevil se tu někdo, koho musím zařadit do posádky, zdá se. Sice to není to, co jsem chtěla říct, ale...

"Zdravím tě," mírně jsem sklonila hlavu na znamení pozdravu i toho, že opravdu smí jít dál, jak řekla Em. A vzápětí jsem se mu zadívala do očí a přemítala nad jeho povahou i samotnou přítomností. Jako kdybych si mohla číst v jeho myšlenkách, což vlastně nebyla pravda.
Ach, u všech vzducholodí. Kdybych si dřív pročetla papíry, alespoň bych znala jeho jméno.
Pro větší pocit jistoty jsem se pootočila k Em.
"Nu vida. Zdá se mi, že už na naší plánované procházce samy nebudeme."

Beau jour Lady, omlouvám se, ale já... Jaksi jsem se tu objevil a teď... Upřímně řečeno, nevím, kde přesně to jsem a teď tu najdu vás a tohle..."
Ukázal jsem prstem na podivnou bránu a poté se ještě dodatečně lehce poklonil.
Omlouvám se za svou hloupost, jmenuji se Eserath...
Představil jsem se, ale svá zelená očka jsem nedokázal odtrhnout ani od dívky ani od podivného objektu.
Myslíte, že by? Že byste mi to mohla nějak vysvětlit?"
Optal jsem se zdráhavě a upravil si vlasy, jelikož mi padaly do obličeje, takže jsem je rychle zastrčil za ucho, aby mi mohla slečna vidět do tváře. Jinak by se jí mohlo zdát, že se chovám neslušně.
Jakmile přišla i druhá slečna, uklonil jsem se i jí a zopakoval jsem své jméno.

Zaregistrovala jsem příležitost vyzkoušet si, co si Em o lodi pamatuje a jak ji vnímá.
"Mě přísluší říci pouze vítejte na Destiny. To je jméno této vzducholodi. A své vám sdělím hned. Jsem Berenika. Kapitán."
Mé poslední slovo jen stvrzovala pěticípá hvězda na mém kabátu vedle zlatavého "K." A samozřejmě i letecké brýle svědčící o tom, že už jsem tu strávila delší dobu.
"Mimochodem skvělý nápad. Em vám myslím něco málo o životě zde poví," blesklo mi v očích. Bylo to i jisté očekávání a zvědavost, co dívka poví.

Jakmile záhadný krasavec promluvil podruhé, moje rozrušení dosáhlo nanejvýš povážlivé míry. Jak se vyjadřuje... jak mi vyká. Z které spadl planety?

Kapitánka mě předběhla v představování, tak jsem počkala, až domluví, a pak jsem se jala své pomyslné funkce člena uvítacího výboru. Zdálo se mi, že se to ode mě čeká, alespoň tedy kapitánka tak působila.

"Eserath... těší mě", pokývala jsem uznale a lehce sklonila hlavu jako opětování jeho zdvořilé úklony. Podala bych mu ruku, ale trochu jsem se bála, že by to na něj bylo příliš mnoho fyzického kontaktu. Ta jeho éteričnost... působil prostě tak nějak křehce.

"Pro vysvětlení bych se otočila raději tady na kapitánku. Já toho taky moc nevím. Popravdě skoro nic. Jsme na tom dost podobně, já přišla na loď taky teprve pár dní zpátky" Skutečně to bylo jen pár dní? Zdálo se to jako věčnost.

"Mně říkají eM"., dodala jsem spěšně, když jsem si uvědomila, že jsem se vlastně nepředstavila.

"Ach, rozumím. Moc mě těší, kapitánko, eM."
Uklonil jsem se ještě jednou každé z nich.
"Chápu to tedy dobře, že na tom nejsem sám takto bídně, ano?
Jsem rád, že tu nejsem jediný nový..."
Mé rty se najednou prazvláštně protáhly a já vykouzlil dokonalý úsměv, který částečně poodkrýval mé výrazné špičáky.
"Nuže, já si rád vyslechnu vás obě."
Dodal jsem nervózně a těkal pohledem z jedné na druhou.

Že by to bylo zase na mě?
Nadhodila jsem zamyšlený úsměv.
Ale já bych ráda něco slyšela od ní...
"Jak předpokládám, loď se prostě objevila. Nastoupil jste a zvolil si tak novou cestu. Najdete zde, co budete chtít. Když se budete k Destiny chovat hezky, sama vás navede. Brzy se jistě seznámíte i se členy posádky. A nebo se s námi rovnou vydáte pro zásoby."
Ukázala jsem směrem k bráně a pak jsem se zase otočila přímo k němu.
"A toto je vše, co vám já řeknu. Myslím, že o posádce a místnostech vám totéž co já může povědět i Em a já bych si velmi ráda poslechla, jaký má na loď názor. Myslím, že už si to tu prošla, nemám pravdu?" mluvila jsem klidně, ale byla jsem upřímně zvědavá, co se dozvím.

"Sám v tom rozhodně nejsi... nejste", opravila jsem se a znejistěla. Zatím jsme si tu všechny tykaly, ale tenhle tvor působil, jako by skutečně pocházel z jiné planety než my ostatní, a tak jsem si nebyla jistá, jak k němu přistupovat.

"Mno...", podívala jsem se nejistě na kapitánku, která mě zcela zjevně chtěla přinutit k mluvení, a pak zpátky na něj. Bylo mi to trochu nepříjemné. Jako veřejný projev. Nesnášela jsem veřejné projevy. "Já jsem tu jen pár dní. Zatím toho moc nevím, jen co jsem se doslechla tady od kapitánky a od dalších lidí na palubě. Zdá se, že jsme na tom všichni stejně, všichni jsme měli nějaké svoje vesměs normální životy, a pak jsme se zničehonic ocitli tady, kde to vypadá, že normalita ztratila význam", usmála jsem se. Snažit se shrnout, co se tu děje, mi přišlo pošetilé, vždyť jsem to sama vůbec nevěděla. "Zatím jsem tu potkala nějakých pět lidí, kromě Bereniky. Všechno dívky, takže mě trochu překvapuje, že tu vidím konečně nějakou mužskou posilu týmu" Další úsměv, už mnohem sebejistější. Pravdou bylo, že s někým tak vznešeně vypadajím jsem se cítila o poznání bezpečněji. Narozdíl od nás ostatních vypadal, jako že by se uměl i dost dobře porvat, kdyby na to přišlo. Teď, když jsme měli takového urostlého bodyguarda, mě průchod závojem neznáma děsil o něco méně.

"Jinak, tahle loď má spoustu různých místností, každý tu má samozřejmě svou kajutu, pak je tu jídelna, něco jako tréninková místnost, společenská místnost, je tu knihovna...", počítala jsem na prstech a dívala se do stropu ve snaze rozpomenout se na všechno, co jsem tu zatím viděla. "Knihovna je mimochodem naprosto úžasná", mrkla jsem na něj. Byla to pravda, tam se mi líbilo ze všech místností nejvíc, dokonce i víc než v mé vlastní kajutě. Všechno to vědění kolem mě mi dávalo nějaký pevný cíl - a tím cílem bylo všechno to přečíst a všemu porozumět.

Přikyvoval jsem, když mi kapitánka i eM vysvětlovaly, co se vlastně děje kolem a poté jsem chvíli tiše bloumal a měl pár otázek.
"Takže tohle se tedy opravdu děje? Není to jen sen, ano? Protože jestli ano, tak je to... Opravdu zvláštní a zároveň magické, chtěl jsem být vždy součástí něčeho většího, ale tohle jsem asi nedomyslel...
Já, děkuji tedy za vysvětlení, asi se budu muset na chvíli vzdálit a vše si tak nějak ujasnit v hlavě. Nebo? Myslíte, že by pomohla léčba šokem?
Co je to za prazvláštní věc, která je hned za vámi?"
Ukázal jsem na ni opět dlouhým prstem a laškovně pozvedl obočí.

"Ne, není to sen. Kdyby ano, mnozí by tu snili již několik dní až let. Pro přesnost já jsem Snílkem více než rok," pokrčila jsem rameny.
Když se zeptal na bránu, znovu jsem se otočila na Em, aby mluvila ona.
Příliš jsem jí toho opravdu neřekla, ale byla to taková zkouška.
Středověk, nepletení se do záležitostí lidí, smlouva o obchodování a přístav lebek. Byla jsem zvědavá, co všechno si zapamatovala.

Hergot, to je odhodlání!, pomyslela jsem si a usmívala se sama pro sebe. Byl tu pár minut a už si troufal. Já, několik dní na lodi a stále poněkud vyplašená. Cítila jsem se zahanbeně a rozhodla se, že to tak nenechám.

"Ta věc by měla být Brána, průchod do jiných... míst. Světů. Nebo tak něčeho.", podívala jsem se nejistě na kapitánku. Pokud by tohle bylo zkoušení, za jedna by to nejspíš nebylo.

"Měli bychom se jím dostat do Přístavu, Přístavu lebek. Musíme tam pro zásoby, protože loď sice umí sama vařit - a mimochodem, to fakt stojí za to - ale někde musí ty zásoby brát. Já sice nevím, co nás tam přesně čeká, ale co tady kapitánka povídala, měli bychom raději držet oči sklopené a moc nemluvit, jestli mi rozumíš. Tamější mi nezní zrovna jako nejpřátelštější tvoři a sklenici šampáňa na uvítanou bych nečekala", uzavřela jsem to s nesmírně drsňáckým výrazem v obličeji. Bože, eM., ty jsi taková herečka!

"Já myslím, že bychom to mohli hned prozkoumat, co? Nebo nás na to musí být víc?", zeptala jsem se Bereniky a snažila se tvářit co nejodhodlaněji, ačkoli jsem se nervozitou třásla až za ušima. Příjemně, to velku ano, nebyla jsem zase takový strašpytel, přesto bych si ale sama od sebe netroufla na takovou cestu. Ne teď, ne bez doprovodu alespoň několika známých tváří. Měla jsem pocit, že bych se už nemusela vrátit.

"Jakže? Snílek?"
Neubránil jsem se pousmání, jelikož tohle znamenalo mé příjmení ve francouzštině. Poté jsem se snažil pochytit vše, co mi eM vysvětlovala a přikyvoval jsem.
"Nuže, já myslím, že bych to chtěl s vámi vyzkoušet, pokud tedy smím. Myslím, že budu raději s někým, než se tu toulat po lodi sám a ještě kdo ví, co natropím. Ovšem, co se týče toho nic nedělání, budu se snažit, ale můj zevnějšek sám o sobě moc nenápadný není, za to se předem omlouvám."
Vysvětlil jsem a pomalu jsem přešel k oběma dívkám blíže a díval jsem se na bránu.

"Zavoláním několika lidí nic nezkazím," zamyšleně jsem promluvila chvíli po její otázce. Zjevně se jim to zdálo zcela mimo téma.
"Dobrá tedy. Půjdeme hned, jak dorazí." pousmála jsem se.
Za trochu bolesti to stojí...
Hledala jsem je. Hledala jsem přítomné na palubě a myšlenky doprovázela bolest. Nemohla jsem je hledat příliš daleko.
"Kyōshin aidea..." možná mi rozuměli, ale obě slova jsem pronesla velmi tiše. A pak už se moje myšlenky a pozvánka na cestu do přístavu lebek rozběhly sítí myšlenek směrem k adresátům. K těm, kteří byli nejblíže a mohli se účastnit cesty. Na chvíli mi tvář zkřivila náhlá bolest, ale pak jsem se ovládla a nechala oči zavřené, dokud myšlenky nedoběhnou.

Poznámka o vzhledu mě pobavila. Bylo pravdou, že zrovna nenápadně Eserath nepůsobil. Kapitánka se svými červenými prameny a já se zářivě oranžovou hlavou... no, nevypadali jsme úplně jako ukázkově neviditelní návštěvníci. "Pravda. Možná by nebylo od věci se na to převléct...?" Podívala jsem se na kapitánku, která mezitím vypadala nesmírně soustředně. Jestli máme být nenápadní, někde tu musí být alespoň nějaké kápě. Jinak si nejsem jistá, že dokážeme dostát svému předsevzetí nevyvolávat přílišný zájem svého okolí.