Místnost s bránou

First topic message reminder :

Místnost s bránou se nachází hned za můstkem.
Je v takovém místě, aby bylo co nejnepravděpodobnější její zničení. Bez ní by totiž loď nebyla dlouho schopná přežít.

Samotná brána stojí vprostřed. Vejdete do ní prakticky vzato ve chvíli, kdy otevřete dveře, protože místnost není velká. Strom, který obmotává své kořeny kolem brány připomínající rám dveří, vypadá, jako kdyby rostl přímo z podlahy Destiny a tak tomu zřejmě i je.

V bráně jako kdyby se vlnil vzduch.
Natáhnete dlaň, dotknete se povrchu... A ona vás odmrští na druhou stranu místnosti!
Ne, kdepak. Nejdřív je třeba zapnout ji, aby vás pustila. K tomu slouží stolek v rohu, který se dá lehce přehlédnout. Prapodivné symboly na tlačítkách neznačí nic dobrého. Jen málo adres je správných.
Netrefíte se a projdete bránou... Do temnoty.

Trefíte-li se, zavede vás do přístavu vzducholodí, odkud můžete procházet různými branami bez velkého rizika.

"To je panel pro zadávání adresy. Ta brána nevede zdaleka jenom do přístavu, ale i na další místa. Radši na to nesahej", řekla jsem Neige. Kapitánka říkala, že by nebylo bezpečné používat průchod bez jejího vědomí a já se rozhodla tomu věřit.

"Ukaž", sáhla jsem po Ellině ruce. Její nehty se přímo před mýma očima prodlužovaly a ostřily. Byly to spíš drápky než nehty. "HM... to je zajímavé. Tedy ani ne tak to, že se tohle děje, jako spíš že kvůli tomu dělala Berenika tolik povyku. Napadlo mě", vzpomněla jsem si na něco, co jsem četla v jedné bichli v knihovně, "jestli se třeba neumíš měnit na nějaké zvíře". Po posledním proneseném slově jsem radši zmlkla. Pro někoho tak nového v těchhle záležitostech musela být taková myšlenka dost špatně stravitelná.

"No, pokud jde o toho blbce, já jenom doufám, že si nakonec vybere jinou loď. Destiny je loď první, takže jich určitě musí existovat víc. Nebo že ho Berenika zabije", dodala jsem a usmála se sama pro sebe. Když jsem nad tím tak přemýšlela, ta myšlenka se mi nezdála vůbec špatná.

"Páni, to zní skvěle!" vydechla jsem radostně.
Byla jsem tak ráda, že je to pravda. Jistě, bylo to plné zvláštních a nebezpečných věcí, ale za co by stál život bez nebezpečí? A ty schopnosti... taky bych nějakou chtěla. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být.
Zaslechla jsem Neige a krátce pohlédla jejím směrem. Toho stolečku jsem si ještě nevšimla, ale přišlo mi, že je jedno jestli si ho všimnu nebo ne. Vypadal na mě moc složitě. Radši jsem se jen trochu přiblížila a z dálky si prohlížela všechny ty knoflíky.

"Zviera ... ?" Pozrela som sa na eM. "Ak by to bolo zviera ... bola by to líška ... mám to totiž aj v mene ... " Jemne som sa zasmiala. Chcela som sa nejak odreagovať, nechcela som pôsobiť viac problémov. "Vy sa voláte ... eM?" Spýtam sa eM potichu. Trošku som zosmutnela, znova som si kusla do pery. Dúfam že ostatný nebudú mať až také veľké problémy ... kvôli mne.

"Liška", pousmála jsem se. "To sedí", poukázala jsem na její rezavé vlasy. Vlastně to sedělo hodně. Byla celá taková vyjukaná, plachá, a měla i takové docela liščí oči.

"Mno, říkají mi M. nebo Em., mně je to vcelku jedno", dodala jsem po pravdě. Na jméně podle mě zase tolik nezáleželo. Člověk se sám pojmenoval svými činy. Jak jsme si ostatně názorně předvedli na tom blbci z hostince. Mohl se pojmenovávat třeba král Já první jedinečný, a stejně jsme ho my všichni ostatní okamžitě přejmenovali na blbce s velkým b. Vážně jsem zadoufala, že nebudeme mít to potěšení trávit s ním víc času i na lodi. Jednou mi stačil.

Há, my o vlku, pomyslela jsem si, když se náš blbec vynořil z brány. Pro jistotu jsem ho ignorovala, ostatně měla jsem pocit, že oboustranná ignorace je přesně to, co mu bude vyhovovat. Z jeho postoje jako by přímo číšel odpor k nám všem, zjevně ho taky netankovalo být tu s námi. No, kdo se ho prosil, žeáno.

"Takže Vás mám oslovovať umm ... Pani M?" Spýtam sa jej potom. Všimnem si že Ryuuji sa vrátil a trošičku som sa zľakla. Povzdychla som si. "Umm a mám otázku ... ako to vlastne na lodi chodí ... ? Čo tam budem ... budeme robiť?" Spýtala som sa eM z trošičku menej vystrašeným hlasom.

Odvrátila jsem se od stolečku a prohlédla si toho chlápka, co právě přišel. Neměla jsem z něj příliš dobrý pocit. Choval se, jako by mu všichni tady byli odporní. Tse...
Zamyslela jsem o tom, o čem se bavila Em s Ellou. Liška? To vypadá skvěle. Jejích drápů jsem se nebála, připadaly mi ohromně zajímavé. Po očku jsem se na ní dívala a přemýšlela, co bych měla dělat.

Zvedla jsem se a zasněně se podívala na tlačítka na stolku.
Zadávání adresy? To jako něco takového jako internetový prohlížeč? Nebo spíš jako... hlavou se mi začali honit různé představy. Nakonec jsem je ale nějak ukočírovala. Chvíli jsem bojovala s touhou "když to párkrát zmáčknu, určitě se nic nestane" a po nějaké době kupodivu i vyhrála. Pomalu jsem se doloudala zpět k hloučku, který se vytvářel u brány, zatím co jsem si dál prohlížela místnost, jestli neobjevím něco zajímavého. Když jsem došla až k nim, zaměřila jsem se ne eM.
"Říkala jsi, že už jsi tady delší dobu. A hmm... že je tu nějaká kapitánka, takže, co že se to od nás vlastně očekává? Myslím, jako jestli tady máme něco dělat, nebo tak," zeptala jsem se a zatím jsem zkoumavým pohledem přešla ke stropu, protože to bylo poslední místo, které jsem neprohlédla.

Trocha neisto som sa vytackala z brány. Točila sa mi hlava. Človek by si myslel, že keď prvý presun prebehol hladko, že tomu bude tak i pri druhom. Ale to bude asi kvôli môjmu nízkemu tlaku.
Chytila som sa za hlavu, Cherryl som však stále držala pevne v náručí a odtackala som ku stene, kde som sa oprela a čakala, kým točenie prestane.

Paní M?, rozesmála jsem se. "Proboha ne, tykej mi.", řekla jsem rozhodně a v zádech jako bych cítila blbcův pohled. Tím přátelským přístupem jsem si zcela jistě zasloužila místo v pomyslné kolonce "odpad". "Nejsem žádná šlechtična", pronesla jsem s dostatečnou dávkou odporu k tomu pojmenování. Aby bylo jasno.

"Mno, na lodi je spousta různých místností. Třeba jídelna - má taky někdo z vás takovou chuť na kafe? A nebo tréninková místnost, ta je zajímavá, můžete se tam cvičit v tom, co zrovna umíte. Nebo knihovna, tam je zase neskutečné množství knih a dá se tam i leccos vyčíst. Pak tu má samozřejmě každý kajutu a taky je tu tančírna a společenská místnost..", pokusila jsem se nic důležitého nevynechat. "Ve společenské místnosti visí seznam cestujících a dá se tam dohledat, kdo kde bydlí, kdybys to náhodou potřebovala. Samozřejmě kapitánku většinou najdeš na můstku nebo v její kajutě. Ano, kapitán má zvláštní kajutu a je na ní překvapivě napsáno "Kapitán lodi".", dodala jsem opět důrazně. Jestli bylo zapotřebí nějakého důkazu o tom, kdo tady tomu velí, tak tenhle byl jednoznačný a nedalo se o něm diskutovat.

"Jinak, na lodi zatím nemáme žádný pevný řád. Každý si může dělat, co chce. Já se osobně nejradši věnuju četbě a tréninku, někdo se prostě jen tak poflakuje... některé lidi jsem neviděla už několik dní, takže bůhví co dělají a kde jsou zalezlí."

Rýchlo som prikývla. "Dobre umm, eM. A knihy ... ? Veľa kníh? Je tam veľmi veľa kníh!?" Spýtala som sa jej z dávkou entuziazmu v hlase. Vydýchla som, takže tam predsa len bude nejaké miesto kde by som mohla byť. Začali ma bolieť ruky a nebolo to príjemné.

Pečlivě jsem poslouchala výčet místností, které se sypali z eM. Byla pravda, že kafe bych si celkem dala, ale nejlépe stejně chutnalo nad nějakou knihou, novinami a nebo ideálně plánem stroje. Vlastní kajuta také nezněla vůbec špatně, konec konců, když jsem se rozhodla přijmout všeobecně uznávaný názor - tedy, že tohle je skutečně realita, potřebovala jsem místo na spaní a nějaké ty další věci. Tréninkové místnosti mě moc nebrali, protože jsem stejně neměla co trénovat a můj vztah k tančírně byl podobný - do tanečních jsem sice chodila, ale že bych to nějak vyhledávala... Společenská místnost zněla neutrálně a s knihovnou už jsem se seznámila. Něco mi tam ale chybělo, chvíli jsem nemohla přijít na to co. Zadívala jsem se na eM.
"A není tu taky něco..." chvíli jsem zůstala ticho a tvářila se zadumaně, přemýšlejíc, co že to vlastně chci.
"... něco jako strojovna?" na mé tváři se objevil poněkud maniakální úsměv.

"Ano, je tam hodně, hodně knih", usmála jsem se na Ellu. Další knihomolka na lodi. To beru.

"To nevím, totiž... asi tu něco takového bude. Ale nejsem si jistá, že k ní budou mít běžní pasažéři jako my přístup. Na to se asi budeš muset zeptat kapitánky", odpověděla jsem Neige trochu zdrženlivě. Kapitánka zatím o ničem takovém jako strojovna nemluvila, vlastně se zdálo, že loď letí sama od sebe, ale totéž jsem si myslela o jídelně a nakonec se ukázalo, že ani jídlo se tu netvoří ze vzduchu. Takže loď mohla mít i strojovnu, byť určitě nefungovala na běžných fyzikálních principech, jaké bychom čekali.

Pozerala som sa na všetkých okolo. "Tá loď musí byť riadne veľká ... " Okomentovala som a zamyslela som sa. Naďalej som však pociťovala divnú bolesť v rukách. Zrazu boli nechty preč. Neveriacky som sa zadívala na svoje ruky.

Will prošel branou a začaly se mu podlamovat kolena a hned si sňal luk ao přel se o něj, nebylo mu na zvracení, ale vracel se starý špatný pocit z mořské nevolnosti. Pak se porozhlédl a když spatřil Momoniko, tak k ní přešel s ní se cítil, zatím nejlépe "taky na vás tolik působí cestování tou magickou studnou" zeptal se, ale pak se klepl do čela "moc se omlouvám slečno, ale zapomněl jsem na nejdůležitější a nejslušnější věc" řekl, pustil pravou ruku a podal ji Momoniko "já jsem Will Reinja" řekl a čekal jak přijme ruku.

"Asi ano, ale ještě jsem ji neviděla celou, tak ti nepovím přesně. Popravdě mám trochu problém s orientací v neznámých prostorách, takže se radši nevydávám do míst, kde nevím, kam jdu. Nejsem právě průzkumný typ", přisvědčila jsem. Zvědavá, to ano. Ale byla jsem opatrná a málokdy jsem se někam vydávala bez doprovodu, obzvlášť, když to zavánělo nebezpečím.

"No vidíš, je to pryč", chlácholila jsem Ellu, která si právě prohlížela své ruce - ruce, které už vypadaly docela normálně. Drápky byly pryč. "Myslím, že knihovna by pro tebe byla vhodným místem, kde začít. Třeba se tam dozvíš něco užitečného o svých schopnostech. A myslím, že to brzo budeš schopná ovládat. Tady na lodi se tyhle věci mění den ode dne. Když jsem sem přišla, oheň mě prostě jenom bavil. A teď? Dokážu s ním docela normálně hýbat. Jasně, není to nic velkého, ale c'mon, hýbu s ohněm! Pořád tomu nemůžu věřit", ušklíbla jsem se a potřásla hlavou.

Zatvářila jsem se trochu zklamaně.
" To je škoda," zamrmlala jsem si sama pro sebe a ještě jednou pohledem přelétla místnost. Nebylo tu okolo moc věcí k vidění, ale zato ty dvě, které tu byli, vydali zajímavostí za pět dalších. Chvíli jsem přemýšlela, co budu dělat a do mé mysli se opět neodbytně vtlačila představa jídelny. Tentokrát však ne spolu s představou kafe, ale masaly. Zamžourala jsem znovu na eM, která to tu zdálo se asi znala nejlíp.
"A, eh, v té jídelně, co je tam všechno k dostání?" optala jsem se, mezitím, co jsem snila o své masale, ale zároveň se trochu bála další negativní reakce. Kdyby se tu Masala nepodávala, nejspíš bych si jí musela začít vařit sama.

"Eh," zažmurkala som prekvapene, vôbec som si nevšimla, že ku mne niekto pristúpil. Bojovala som totižto s čiernotou pred očami, našťastie úspešne, naozaj som nemala chuť sa tu zložiť, "Ja som Momo a toto je Cherryl." Usmiala som sa a prijala jeho ruku. "Áno na mňa tiež." Chvíľu som sa pozastavila nad označením "magická studňa", no nakoniec som to nechala tak.

"Myslíš žeby tam boli knihy o tomto? Chcem čítať ... Možno to nebolo až také zlé že som sa sem dostala ... " Usmejem sa na eM. "A oheň? Ako fénix! Eh teda ... umm to sa nehodí ale ... umm ... " Zakoktala som sa. Nemôžeš len tak od nadšenia vybuchnúť, Ella.

"moc mě těší Momo" řekl a podíval se psa a usmál se, ale zase se musel přestat smát, mořská nemoc se zase začala projevovat "omlouvám se, ale trpím mořskou nemocí..." zase se odmlčel a zhluboka nadechl "víš něco o tom kde se vlastně nacházíme, tahle loď ani nepluje po vodě, ale je v nějaké temnotě, je to snad peklo, nebo nějaký druh magie jako tahle studna" zeptal se a doufal, že se něco doví.

Najednou jsem se objevil v místnosti a opět jsem se trochu oklepal, jelikož se vrátil nepříjemný pocit způsoben cestováním skrze bránu. Upravil jsem si vlasy i límec u krku a podíval jsem se po místnosti. Bylo tu nějak moc lidí a většinu z nich jsem ještě ani neviděl, ale neměl jsem na tohle teď vůbec náladu.
Koho jsem tu spatřil známého, byla eM. Rychle jsem přešel k ní a letmo ji věnoval pohled.
"Kdyby se něco dělo, nebo jste mě potřebovali, budu si prohlížet loď, tak se tu budu někde potulovat..."
Vysvětlil jsem ji během krátkého okamžiku, kdy jsem kolem ní procházel a poté jsem zmizel ve vstupních dveřích, které jsem za sebou zavřel. (Přesun)

"Mno, předpokládám, že téměř cokoli, co si vymyslíš.", odpověděla jsem Neige. "Zatím jsem tam byla jenom dvakrát, ale na jídelním lístku vždycky bylo dost věcí, které jako by byly vymyšlené speciálně pro mě", usmála jsem se. "Ten lístek se používá dost jednoduše. Něco si vybereš, pak si sedneš, myslíš na to a loď ti to udělá", cítila jsem potřebu vysvětlit jim, jak to funguje.

Fénix... To slovo mi rezonovalo v hlavě. "Víš, to s tou tvou schopností, napadlo mě, že na tom jsou možná naše schopnosti založené. Tedy, ne jen možná, asi to tak prostě je. Že závisejí na tom, jací jsme byli za našeho... řekněme běžného života. Jak jsme se cítili. Ten oheň mě vždycky fascinoval a když na to přišlo, přála jsem si být nějakým magickým stvořením. O fénixech jsem hodně četla a někdy jsem si tak i říkala. Ale že by se to stalo skutečností? Páni, to by mě ani ve snu...", vzplála jsem pro tu myšlenku. Do té doby jsem si nějak nepřipouštěla, že by ze mě mohlo být víc, ale tohle všechno byla zatracená pravda. Vždycky jsem si to přála. Takže je-li tohle můj dream-come-true, třeba se to skutečně může stát. Třeba to tím ovládáním jenom začíná. Musím do knihovny, musím co nejdřív do knihovny!

"Jo, jasně", odpověděla jsem trochu nepřítomně Eserathovi, který se jako duch objevil na pokraji Brány a velice rychle se zdekoval. Zřejmě nebyl v náladě pro tenhle přátelský chit-chat. Nevadí, určitě budeme mít ještě víc než dost času na to si popovídat

"Ach, môžem vám nejako pomôcť?" spýtala som sa ustarostene, nevyzeral veľmi dobre.
"Jediné čo viem, že sme na vzducholodi menom Destiny a plujeme vesmírom. A tamto asi studňa nie je, skôr nejaká brána či teleport. To je asi všetko, čo viem." Dúfala som, že mu tieto informácie budú stačiť, lebo iné som nemala.

odkašlal jsem si nenápadně, čímž jsem na sebe chtěl upoutat
pozornost, podíval jsem se kam si do stěny a promluvil jsem
''máme tu ještě být či mohu jít?''
zeptal jsem se jelikož mě tu nebavilo čekat na nic...