Společenská místnost

Místnost osvětlená několika svícemi. Leží v srdci celé lodi, takže světlo z venku sem téměř neproniká.
A právě to zde vytváří útulnou, klidnou atmosféru vhodnou k zasnění.

Naleznete zde klavír jen o něco menší než v Tanečním sálu, šachovnici, stoly a židle.
Společenské hry, zdobené hodiny a hvězdná mapa na stěně... A je tu toho mnohem víc.
Dále zde visí seznam všech členů posádky spolu s čísly jejich pokojů, ve kterých je můžete navštívit.

Nebylo pochyb o tom, že místnost, na kterou jsem narazila při svém dalším zkoumání, měla splňovat funkci jakési společenské místnosti. Bylo tu všechno, co takové místnosti obvykle mívají, a bylo tu útulno, skoro jako v mé vlastní kajutě.

První věc, která mě přirozeně musela zaujmout, byl překrásný černý klavír. Bez váhání jsem k němu usedla, zvedla víko a položila prsty na klaviaturu. Jako by to byl tentýž klavír, na nějž jsem hrávala doma. Jako by jeho hladké klávesy zdravily mé ruce a vábily ke hře. A tak jsem se nechala zlákat a mé prsty se rozeběhly po klaviatuře, aniž bych nad tím musela dlouho přemýšlet. Hrály Bellinu ukolébavku, hrály skladby od japonských skladatelů, které mi vždy učarovávaly, hrály i nějaké ty rockové balady a já už nevím, co všechno jsem si ještě pro potěchu přehrála, než se mi do mysli znovu vloudily nepříjemné myšlenky na Zemi.

Rozmrzele jsem klavír zavřela, zdálo se, že tohle rozptýlení už nebude fungovat. Popadla jsem jeden z polštářů ležících na gauči podél stěny a svíčku, co stála na jednom ze stolků. Polštář jsem hodila na zem, sedla si na něj a svíčku položila před sebe. Trocha meditace vždycky pomůže.

Netrvalo to dlouho a moje mysl byla opět čistá. Všechny nechtěné myšlenky se mi povedlo aspoň pro tu chvíli potlačit a jediné, co mi zůstalo, bylo překrásné ticho a šumění oceánu, které jsem si pro tu chvíli vizualizovala. Skoro jako bych cítila slaný větřík, hladící mou tvář. A světlo svíčky pulsovalo a naplňovalo mě novou energií jako právě vycházející Slunce.

Meditování bylo příjemné, ale záhy se přiblížil čas jít spát. Uvedla jsem tedy místnost do jejího stavu před mým příchodem a vydala se vstříc kajutám.

(přesun)

Váhavo som otvorila dvere a nakukla dnu. Nebola som si istá či si môžem dovoliť vojsť a už vôbec nie, či môžem vojsť aj so svojím psom.

Nakoniec to za mňa vyriešila Cherryl, ktorá bez obáv vstúpila dovnútra, akoby to tu poznala, a mňa ťahala za sebou.

Rozhliadla som sa po celkom priestrannej miestnosti. Hmm, klavír... a aha, šachovnica, potešila som sa v duchu. Potom ma upútal nejaký zoznam visiaci na stene. Podišla som bližšie, aby som ho mohla preskúmať. Cherryl som si držala blízko pri sebe.

Zoznam mi veľa nepovedal, boli na ňom nejaké mená a čísla. Počkať, prekvapene som sa zarazila, je tu aj moje meno a k nemu priradené číslo 17. To číslo ma bude už asi naveky prenasledovať, hoci, to teraz nie je najväčší problém.

Bezradne som si vzdychla: "Ach... Kde sme to, Cherryl?" Pozrela som na svojho verného psíka. Ten nepovažoval za dôležité ani zdvihnúť hlavu a len si ďalej prečmuchával okolie. Len, prosím ťa, nezačni značkovať.

Přišel jsem do místnosti a díval jsem se na číslo svého pokoje 7 moje štástné číslo pousmál jsem se a šel jsem dál. Podíval jsem se pořádne po místnosti a moc lidí tam nebylo. Sedl jsem si do menšího křesla Měl bych se tu učit o technologii a strojařině, ale zatím tu nic moc nedělám, nebyla to chyba že jsem zde nastoupil? Nebylo by lepší pomoct otci? Tyto otázky jsem si kladl snad každý den po dobu co jsem byl na lodi. Vzal jsem si časopic s názvem Moderní strojařina a díval se. Byly tam vzkutku zajímavé teorie o tom jak lehce sestrojit teleport, ale ve většine byli nesmysli.

Uvnitř Azumovi a Momoničiny hlavy se ozval vtíravý hlásek, který jako kdyby tam neměl co dělat. Sdělil jim, že na přídi lodi je řídící místnost. A z ní vedou dveře do menší, dokonalé místnůstky, kde je jich třeba.
Neznali můj hlas, mohlo jim to připadat zvláštní. Nikde mě neviděli a přesto mě slyšeli zcela zřetelně uvnitř své hlavy. Našeptávala jsem jejich podvědomí, ať jdou. Ať jednoduše dojdou do místnosti s bránou. Nic víc. A pak hlas v jejich myslích utichl a nechal na nich, jak se zprávou naloží.

"Počula si to?" obrátila som sa automaticky na Cherryl s otázkou. Samozrejme mi neodpovedala.
Podišla som k dverám, rozhodla som sa riadiť podľa toho hlasu, možno sa dozviem, kde som.

(Presun)

Co to ? Místnost? Hm .Projel jsem si bradu a rozhodl jsem se že to zkusím.(přesun)

Pomalu jsem kráčel po chodbách lodě a hledal jakousi místnůstku, kam bych mohl zapadnout. Nechtěl jsem jít na palubu, bylo tam moc větrno a v pokoji bych zase usnul. Nakonec jsem ale narazil na zvláštní místnost. Otevřel jsem dveře a zjistil, že nikdo venku není. Místnost působila útulně a ani světlo zde nebylo příliš ostré. Bylo to dokonalé.
Vešel jsem dovnitř a najednou jsem na stěně uviděl jakýsi seznam jmen všech snílků a byly u nich i čísla, pravděpodobně čísla pokojů.
"Kdo by čekal, že nás tu bude tolik?"
Neubránil jsem se úsměvu a přečetl jsem si všechna jména snílků, našel jsem i to své. Někteří se jmenovali opravdu zvláštně, ale to je jen dobře.
Podíval jsem se po místnosti a k mému překvapení tady byl i klavír, otec by jásal, protože by hodiny klavíru, které mi platil, by se zde mohly vyplatit. Hudba byla jednoduše magie. Přejel jsem prsty klávesy, ale jen lehce, aby nevydaly žádný zvuk. Poté jsem pomalu přešel ke stolu, na kterém byla i svíce a uvelebil jsem se v dřevěném křesle. Hodil jsem nohu přes nohu, knihu jsem si otevřel a položil si ji na klín. Začal jsem tedy číst.

Kniha o dracích:

Dočetl jsem si celou stránku věnovanou drakům a upřímně mi to stačilo...
Nepotřeboval jsem číst dál.
"Cože?! Hybrid? To znamená... Že v naší rodině, koluje dračí krev?!
To je ale přece nesmy-!"
Najednou mi to vše došlo. Nepocházel jsem sice z žádného šlechtického rodu, ale vzpomněl jsem si na svého předka, byl to pravděpodobně můj prapraděd.
Jmenoval se v překladu Oliver Rudoch...
"Že by to... Byla přezdívka z tvého předešlého života? Všichni se diví tomu, jak si k tomu jménu přišel... Hmm... A zrovna já v tom mám pokračovat?"
Mluvil jsem si pro sebe a lehce se při tom usmíval.
"No jak teda myslíš, je čas pokračovat v naší dynastii. Dračí dynastii."
Vyskočil jsem z křesla a knihu schoval do kapsy, tak tak se tam vešla.
Mé oči se ale o něco málo změnily, byly neustále tak nepříjemně pronikavé, ale nyní se v nich objevila i jakási jiskřička, která tam dříve nebyla. Jiskřička vzrušení a pýcha... Jiskřička, která bude mít v blízké budoucnosti velký význam. Přešel jsem po pokoji a odešel. (Přesun)

Bloudil jsem po chodbách podpalubí jako tělo bez duše. Ta bezmoc mě spalovala zevnitř. Nemohl jsem nic dělat, kapitánka málem přišla o ruce...
Neměl jsem na nic náladu, na nic chuť. Byla to deprese, jak má být...
Vzpomněl jsem si na klavír v jedné z místností a také jsem se tam vydal.
Otevřel jsem dveře a opět mě uvítalo přítmí. Najednou se v mé mysli objevila vzpomínka na stíny... Ale rychle jsem ji zahnal, vešel jsem dovnitř a klavír jakoby mě hypnotizoval. Ani jsem nezavřel dveře...
Vybavily se mi vzpomínky na mou rodinu, hodiny klavíru, které mi otec platil a neustále mě sekýroval, že to nezní dobře...
To bylo to, co mi tady chybělo... Hudba! Bylo tu takové ticho! Navíc teď, kdy každý stín představoval potenciální nebezpečí. Pomalu jsem přicházel ke klavíru, mé kroky byly nesmělé, jako bych šel k dívce, před kterou se stydím. Konečky prstů jsem přejel po krytu, který chrání klávesy, a podíval jsem se na tmavou židličku, která patřila ke klavíru.
Chvíli mi to trvalo, než jsem sebral odvahu a a posadil se. Pomalu jsem otevřel kryt a vychutnával si vůni dřeva, která z klavíru vycházela...
Ruce se mi začaly nepatrně třást, už jsem nehrál hodně dlouhou dobu. Opatrně jsem je přiložil na klávesy, ale prozatím jsem je nemačkal... Nevěděl jsem, co zahrát. Zavřel jsem oči a uvažoval, co by se tady tak hodilo. Taková ponurá atmosféra, chtělo to něco povzbudivého, svěžího a zároveň krásného.
Letmo jsem se usmál a i se zavřenýma očima jsem pomalu začal hrát. Prsty mi sklouzávaly po klávesách, jakoby k sobě byly srostlé a nyní měly opět možnost srůst. Kmitaly po všech možných klávesách a já hlavou kýval ze strany na stranu. Sice mě obklopovalo přítmí, ale bylo to jedno, protože já se soustředil pouze na hudbu. Tím, že jsem nechal otevřené dveře, se mohla hudba linout po celém podpalubí a doufal jsem, že tím i někoho potěším. (skladba)

Překrásná..., vydechla jsem, když Eserathova skladba dozněla. Promiň, nechtěla jsem rušit... jen jsem tě slyšela hrát a nějak mě to sem dovedlo. Teda nevěděla jsem, že hraješ ty... nevěděla jsem, že umíš hrát, usmála jsem se, jak jsem se do toho zamotala. Ještě ve mně doznívaly nepopsatelné pocity, které ve mně ta melodie zanechala. Měla jsem vlhké oči, tak jsem rychle zamrkala, aby si toho nikdo nevšiml. Pak jsem si sedla k jednomu stolku a opřela si hlavu do dlaní. Hraj dál... prosím..., zaškemrala jsem.

Tiše a bez jediného zbytečného pohybu jsem hrál. Mé prsty si porhrávaly s klávesami a ty vydávaly božské tóny.
Najednou někdo přišel, i když se to nezdálo, slyšel jsem kroky, i když jsem seděl přímo u klavíru. Letmo jsem se usmál, vzpomněl jsem si na heslo, kterým se řídil můj učitel. Hudba spojuje duše...
Pomalu jsem otevřel oči a dohrál tuto skladbu. Trochu jsem se u toho i zadýchal, protože tohle bylo víc než jen lehké údery do kláves... Byla to magie.
"Vítám tě... Víš... Je toho ještě hodně, co o mně nevíte...
Ale neboj, časem to zjistíš... Tahle je pro tebe."
Opět jsem zavřel oči a mimika mého obličeje prozrazovala, že jsem tu hru na nástroj prožíval opravdu hodně. Prsty se opět rozutíkaly po všech klávesách a začal znít další hudba. (Další skladba)

O tom nepochybuju, usmála jsem se a zasnila se se zavřenýma očima, když začal hrát další skladbu. Hlavou jsem se položila na ruce složené na stole. Dokázala bych takhle usnout. Můj dech se zpomalil a já zničehonic zjistila, že medituji. Na hudbu. Na přítomnost. Na okamžik. Na dech. Na budoucnost. Na naději. Na nás dva a na všechny ostatní, kdo byli v té chvíli na lodi. Na loď samotnou. Zvedla jsem se pomalu od stolu a posadila se na zem. Tam se mi bude meditovat lépe. Melodie v tu chvíli zdivočela, a tak mě z toho na chvilku vytrhla, ale jakmile jsem se posadila, byla zase tak krásná a něžná, že mi to šlo samo. Ruce jsem si položila na kolena dlaněmi nahoru a uprostřed těch melodií jsem se ztratila...

Doklouzal jsem prsty po klávesech a pobaveně jsem se pousmál, když jsem uviděl, co to s eM dělá.
"Od včerejška se tu rozmohl stín a já se cítím za ty ostatní nějak zodpovědný, ještě nevím, jak jim pomůžu, ale je třeba všechny snílky nechat snít...
A proto jim třeba pomůžu jenom hudbou, až pořádně dokážu ovládat své schopnosti, tak třeba i jinak...
Tohle bude poslední."
Naposledy se mé prsty rozkmitaly, zahrál jsem tu nejhezčí skladbu, kterou jsem si byl schopen vybavit... (Oceán snů)

To je rozumná myšlenka, přikývla jsem se zavřenýma očima. A to s tou zodpovědností cítím stejně. Obzvlášť za ty, co se neumí bránit. My teda taky nejsme žádní bozi, ale přece jenom dokážeme věci..., nevěděla jsem, jak se vyjádřit. Při vzpomínce na Ellu, Momoniku, na Willa... byli to mí přátelé, něžní, citliví a tak zranitelní. Cítila jsem, že je-li v mých silách je ochránit tím, co zatím dokážu, pak třeba padnu, abych to dokázala. Aby byli v bezpečí.

Pohroužila jsem se do snění, když se lodí rozezněla třetí nádherná skladba. Ten dával na hodinách klavíru větší pozor než já...

Dozněl poslední tón a já se probral z jakéhosi polotranzu a pomalu zaklapnul víko, kterým schoval klávesy.
"Tohle mi chybělo... A teď ať si přijde i armáda stínů, není možné, že bych je alespoň neukousal k smrti!"
Zasmál jsem se svému nejapnému tichu, ale nyní jsem byl někde hluboko uvnitř spokojen, protože hudba mi dala to, co mi chybělo. Dala mi naději...
Naději, kterou jsem začal poslední dobou ztrácet v důsledku působení veškeré té změny, šoku a koneckonců i stínů.
"Tak co říkáš? Stály ty peníze za kurzy za to?"

To si piš, zašklebila jsem se a otevřela oči. Pokud jsem to mohla sama posoudit, musely zářit štěstím, protože v tu chvíli mi bylo opravdu dobře. Poslyš, vážně se omlouvám za to povlečení... vetřu se k tobě jako největší baba pod sluncem, vyhodím tě z postele a ještě ti ji propálím. Fakt úroveň, dodala jsem kysele a doufala, že se na mě moc nezlobí.

Kousnul jsem se do rtu, abych se nerozesmál.
Najednou jsem se otočil a hodil vlasy. Můj výraz byl velmi šarmantní a pozvednuté obočí to vše jen podtrhovalo.
"Ach... Ano. Ta noc! Byla opravdu... Žhavá!"
Pronesl jsem s jistou dávkou dramatičnosti a pozvedl hrdě hlavu. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem to udělat. Konečně se trochu uvolnila atmosféra a bylo tu i trochu místa pro smích.
"Na tu jen tak nezapomenu..."
Dodal jsem a přiložil jednu dlaň na srdce.
Muselo jít vidět, že bojuju ze všech sil, abych udržel kamennou tvář. Protože tohle by vydržel málo kdo.
(Valím do sprchy, tak sry. Když tak za 30 min tu cca budu xD)

Tváře mi zčervenaly rozpaky a zároveň ve mně poskočil plamínek vzteku nad tím, že si ze mě utahuje. Hele nech si to, šupináči, pokusila jsem se ho odpálkovat. Chtěla bych vidět, jak moc k smíchu by ti bylo, kdybys jen tak ze spaní zapaloval věci okolo sebe. Co kdyby se to rozjelo víc? Mohla jsem ti spálit celou kajutu, aniž bych o tom věděla. Polkla jsem. Ta myšlenka mě bude strašit už napořád. A kdyby ta noc byla opravdu "žhavá", podotkla jsem, zatímco mi začínalo dělat problémy dívat se mu do očí, mohla jsem ti... mohla jsem ti ublížit, a co pak.

Sklopila jsem oči k zemi. Popravdě jsem vůbec netušila, co všechno se mohlo stát. A co se bude dít. Jestliže se mé schopnosti spouštějí ve spánku, budou se odteď takhle samovolně spouštět i když jsem vzhůru? Včera jsem přeci něco takového cítila, tam v jídelně, při boji. Možná to byla předzvěst právě tohohle - možná že jsem ztrácela kontrolu. Ta myšlenka mi na radosti zrovna nepřidala. Představa toho, jak se neovládám a někdo z mých přátel to odnáší, mi nepřipadala zábavná, i když jsem Eserathovi musela nechat, že ten příměr prostě nebylo možné nezmínit. Svádělo to k tomu.

Jeho grimaskní tvář se změnila opět k normálu a chápal, že eM začala kvůli své schopnosti tolik vyšilovat.
"No... Nech mě to shrnout... Takže, schytala to deka. Byla mi bližší než kdokoliv jiný, budu ji oplakávat ještě roky. Já jsem v pořádku, ty jsi v pořádku, pokoj je tam, kde má být a nic mu není. Ovládáš oheň, nebo se ho učíš ovládat, takovéhle karamboly jsou přece normální. Navíc, pokud se ti někdo pokusí udělat něco ve spánku, myslím, že rychle "pohoří".
A navíc, pokud se toho tolik bojíš, tak si přej ohnivzdorný pokoj... Nic jednoduššího. Dokud se to nenaučíš ovládat, budou tady prostě takovéhle karamboly. Ale ty nás naučí co? Naučí nás zase vstát a jít dál, jasné?!"
Optal jsem se s jiskrou v oku. Připomnělo mi to mně, když jsem byl zoufalý z toho, co se mi stalo první den na Destiny.

Dej pokoj, zachmuřila jsem se, když začal mluvit o své drahé dece, ale moje tvář zaprotestovala a stahovala se k úsměvu. Bylo to dobré, nezlobil se. Zaradovala jsem se. Jen jsem se asi pro tu chvíli musela smířit s tím, že odteď si ze mě bude utahovat.

Obávám se, že nejen ohnivzdorný pokoj, ale i ohnivzdorné oblečení a vůbec všechno., vzpomněla jsem si na propálené pyžamo. Ale co už. Když se mi to bude stávat jenom na kajutě, tak to ještě jde. Mám jen strach, že se mi to stane někde mezi lidmi. Nevím, co se to děje a proč, je to jako bych ztrácela kontrolu a to je divné, měla bych ji naopak získávat, ne?, ptala jsem se rozrušeně, ani ne tak Eseratha, jako spíš do vzduchu, protože ty otázky jsem v sobě dusila a chtěly ven.

Jsem ráda, že to bereš tak pozitivně. Ale dokud se to nenaučím ovládat, obávám se, že se budeš muset obejít bez mé "úžasné" přítomnosti ve tvé nadmíru hořlavé kajutě, zašklebila jsem se. A vůbec. Kdybys zničehonic cítil kouř... prostě sebou radši nos kýbl vody, protože si nejsem jistá, jak moc bezpečno bude na lodi, když mi ty schopnosti takhle blbnou. Byla to napůl legrace, ale ve skutečnosti to bylo vážnější. Co když opravdu podpálím Destiny? Chlácholila jsem se tím, že mé schopnosti nejsou zase tak silné, ale na druhou stranu, to jsem nemohla vědět. Nevěděla jsem, čeho všeho jsem schopná.

Pomalu jsem přešla ke klavíru. Můžu?, zeptala jsem se.

"No je to tak i onak, bohužel, jsme snílci a takhle to tady chodí."
Nechtěl jsem si to moc přiznávat, ale částečně měla pravdu a částečně to zase moc přeháněla. Alespoň vidí, jaké to bylo, když jsem se bál toho, že se ze mě stan zrůda, jak se i později stalo.
"Posluž si, ten klavír není můj."
Zasmál jsem se, jelikož mi to přišlo směšné.

Dík, vystřídala jsem ho na stoličce. Už jsem teda dlouho nehrála, tak tam asi budou chyby..., začala jsem se jako obvykle dopředu omlouvat. Ale co na tom sejde. Hlavní je nepřestat snít, usmála jsem se a spustila první věc, na kterou jsem si vzpomněla, Comptine D'un Autre Ete.

Tiše si šel sednout k jednomu ze stolů a podepřel si hlavu.
Tak vážná a přitom elegantní skladba... Copak tě asi trápí, že by to byla ta tvoje schopnost? A pokud to byl opravdu tvůj sen, bojíš se ji skoro stejně tak, jako těch stínů... Ale ty to nějak zvládneš... Spolu to zvládneme...
Letmo jsem se usmíval a doslova jsem hypnotizoval její prsty, které se mihotaly na klávesách klavíru a šlo vidět, že taky něco umí. Vyčkal jsem tedy, až dohraje skladbu a poté jsem letmo zatleskla.
"Vypadá to, že nejsem jediný, kdo tady umí hrát..."