Tréninková místnost

First topic message reminder :

Stěny této místnosti jsou z oceli.
Liší se od ostatních především svou strohostí. Na zemi leží kožešiny pro případ pádu, který by, co se oceli týče, mohl velmi bolet. Ty samé jsou však na stěnách, takže možnost zranění je minimální. Jedna část místnosti je však bez nich. Vedou k ní schody, z čehož jde rozeznat, že místnost zabírá dvě patra.

Část s kožešinami je ještě příjemná. Slouží pro trénink obvyklých schopností, případně sebeobrany.
Druhá část je nebezpečnější a slouží pro trénink schopností, které mají co do činění se silou nebo těch, které ničí. Pokud v těchto prostorech něco vybuchne či shoří... Nic se nestane... Jen loď uzavře své dveře a nikdo již nebude schopen je otevřít... Dbejte na to, abyste v takových chvílích nezůstali uvnitř.

Dorazila jsem do tréninkové místnosti, vypadala přesně tak, jako jsem jí včera opustila. Nikdo nepřišel k žádné vážné újmě na zdraví, což jen potvrdilo moji teorii o tom, že jsem všechno dobře zviditelnila.
Pousmála jsem se a přešla k jedné z kožešin. Tentokrát jsem se tu nechtěla všeho dotýkat, ne, chtěla jsem se zaměřit na větší předměty a taky vyzkoušet si nově získané vědomosti. Ty, co byly včera v té knížce. Pousmála jsem se a zkřížila nohy do tureckého sedu.
Povzdechla jsem si a zaměřila se na menší kožešinu naproti. Zkoušela jsem něco nového, chtěla jsem jí zneviditelnit pouhým očním kontaktem. V hlavě jsem si promítala všechna rizika s tím související, musela jsem se soustředit, a to s mou netrpělivou povahou šlo jen velmi těžce, no nemohla jsem to přece vzdávat! Jak mě naučil sport, nikdy to nesmíš vzdávat a jen tréninkem dosáhneš úspěchu, jen tréninkem a svou neoblomnou vůlí.
Stále jsem sledovala tu kožešinu a snažila jsem se, aby zmizela, jenže tak se stále nestávalo. No, jak to tak vypadalo, dneska si tu ještě dlooouho posedím.
Pokračovala jsem pořád dál.

Dorazil som sem. Bol som ešte trochu zničený z včerajšej vlastne dnešnej noci. Uvidel som tu Leu. Pozdravil som ju a sadol si na zem. Začal čítať zápisy z notesa. Popritom som však sledoval Leu. Potom som zaklapol notes a pozeral som čisto na Leu. Nemal som čo na práci. Sedatívum bolo urobené. Tak prečo si neurobil aspoň na chvíľu pauzu a neodýchnuť?

Po další hodině, kdy jsem jen propalovala pohledem kožešinu před sebou, jsem si povzdechla a pohled konečně upřela na něco jiného. Začala mě z toho jen zbytečně bolet hlava, stejně se nic nestalo. Povzdechla jsem si a promnula si spánky.
Hmm, tak to nezabírá a dneska už na to nemám náladu. Jak nadšení přišlo, tak taky během hodinky pominulo. Aspoň jsme si chtěla utvrdit, že aspoň něco umím a dotykem jsem zneviditelnila menší věci kolem sebe, aspoň to mi přineslo útěchu, že na tom nejsem tak moc špatně.
Pousmála jsem se, koukala jsem na to optimisticky, vždyť zítra je taky den! Natáhla jsem nohy před sebe, jak už mě do nich braly křeče a až potom mě z rozjímání vytrhl čísi hlas. Porozhlédla jsem se po okolí a pousmála se.
"Ahoj" Pozdrav jsem Pietroviči opětovala. Na chvíli jsem odpočívala, protože tímhle tempem mě něčekalo nic jiného než parádní migréna.

"Ahoj...čo ako pokračuje tréning?" usmial som sa a pozrel na ňu. Sledoval som čo robí a popritom som držal svoj notes. Položil som ho na seba.

Přetočila jsem na něj pohled a plácla sebou po zádech na kožešinu.
"Trénink? Nijak. Nějak mi to nejde, ale nevadí, v trpělivosti je síla, ne?" Pousmála jsem se. Škoda, že já jsem jí teda moc nepobrala. To už jsem si ale nechala pro sebe.
"Hmm a co ty tu děláš?" Zeptala jsem se ho, neviděla jsem, že by nějak trénoval, vždyť já ani nevěděla, co má za schopnost, pokud na ní vůbec už přišel.
"Včera jsem tě viděla v knihovně, hledal jsi ně o své schopnosti nebo..?" Načala jsem a pak se pousmála. "Promiň, občas jsem moc zvědavá a.. upovídaná.." Podotkla jsem a zkřížila ruce za hlavou.

"Nie to je v pohode. Kľudne sa pýtaj, ja rád odpoviem. Nie hľadal som všetky veci o medicíne. Mám v pláne sa stať ošetrovateľom, medikom alebo doktorom. Práve tu. Dúfam, že mi to Kapitánka Berenika povolí. Ách...no včera som bol dosť vyčerpaný. Teraz len oddychujem a mal som v pláne, že si zacvičím. Ale musím si trochu oddýchnuť po včerajšku." poviem zasmejem sa. Zapozerám sa na notes, pohladím ho. To bola moja celá včerajšia práca. Potom som sa pomaly zodvihol. Notes nechal na zemi. Vyzliekol si tričko a dal ho na notes."Dúfam, že to nevadí. Či? Lepšie sa mi cvičí bez trička. Nie, žeby som sa vyťahoval alebo tak nejak." zasmejem sa. Skočím na hrazdu a začnem cvičiť zdvihy. Urobím ich asi sto a potom zoskočím. Usmejem sa. Sotva som sa zapotil. Priskočil som a začal robiť ďalšie kondičné cvičenia.

"Říkáš knihy o medicíně? Hmm, je to hezký cíl! Kapitánka to snad povolí, doktorů je potřeba všude.." Pronesla jsem a pousmála se.
A když už je řeč o kapitánce, včera odešla na tu schůzku, zajímalo by mě, jak si vede, no budu doufat, že je v pořádku, stejně je to to jediné, co můžu udělat. Pak jsem zaslechla jeho otázku.
"Eeh, ne, jasně, že nevadí.." Vysoukala jsem ze sebe. Kdyby se neptal, asi bych se tvářila inteligentněji. Sama nad sebou jsem v duchu protočila panenkami a vyhoupla se zpátky do sedu.
"Nechápu, kde můžeš brát tolik energie.." Podotkla jsem, ani jsem nevěděla, jestli mě uslyší, kdyžtak trpět samomluvou u mě není nic zvláštního. O té aktivitě to říká ta pravá, nevím, kdo si zahrál basket s imaginárními spoluhráči. Ozvalo se moje svědomí. Pousmála jsem se a trochu protáhla, ne, mě se dnes nic dělat nechtělo.

"Dúfam, že mi to povolí. Každopádne robil by som to aj keby mi to nedovolila. Mám to rád. Bude to moje nové hobby." zasmejem sa a cvičím ďalej. Tvrdo, intenzívne a rýchlo. Po chvíli som mal všetko urobené."Tak hotovo! U mňa je to z kondičky asi všetko." poviem a zoberiem si uterák, ktorý tu je položený. Vedel som, že to nie je jej. Pretože to bol môj z minula. Začal som sa utierať na tvári a na hrudi. Keď som sa kompletne poutieral. Zobral som tričko a dal ho na seba. Usmial som sa a povedal:"No tak to je dané. Baví ma to. A keď ťa niečo baví tak to robíš ako najlepšie vieš. Bez toho aby si rozmýšľala nad tým, že nemáš energiu." usmejem sa a sadnem si vedľa nej. No ešte pred tým som si vzal svoj notes a položil ho vedľa seba.

"A, tak když máš dostatek prostředků, na Destiny je v podstatě všechno, co si člověk může přát.." Podotkla jsem a přikývla.
"Hm, tak udržovat se v dobré kondičce nikdy neuškodí.." Prohodila jsem potom jen tak.
Joo, a já jsem dost zlenivěla od té doby, co jsem vstoupila na palubu.
"Jo, v tom máš pravdu. Když tě baví, není co řešit.." Podotkla jsem potom. Na chvíli jsem se zamyslela.
"Hmm, pro dnešek máš nějaké plány? Ne, že zase usneš v knihovně, říkala jsem si, že tě asi musí parádně bolet za krkem.." Obyčejná otázka.

"Nemám dnes nič v pláne. Chcela si mi niečo navrhnúť? Lebo keď nie, tak tam znova skončím." usmejem sa a poviem popravde."Máš pravdu. Som celý dolámaný a trošku unavený a nevyspatý. Aj keď som to trochu dospal ale ešte to chce spánok. No dnes nie." zasmejem sa. Zamyslel som sa, čo by som dnes robil. Nakoniec som dospel k tomu, že nič. Čakal som, že mi niečo navrhne.

"Umm, ne, stejně mě nic moc, co dělat nenapadá, stejně mám pro dnešek se zkoušeným své schopnosti vystaráno" Podotkla jsem a pousmála se, nějak jsem naznačovala, že ho nechci nijak zdržovat, stejně jsem se měla už k odchodu, proseděla jsem tu víc, než by bylo zdrávo.
"Takže dnes hodláš v knihovně zase prostudovat celou noc?" Zeptala jsem se a usmála se. "Tak to hodně štěstí potom.." pronesla jsem, já bych takhle studovat nezvládla.

"Asi to tak vyzerá. Nemám čo robiť. Čas tu ide rýchlo. A kajuta je prázdna a dosť ďaleko." zasmial som sa."Asi chceš aby som odišiel, čo? Ách...viem zaťažujem ťa prepáč. Tak ja pôjdem." poviem, usmejem sa. Postavím sa a pozriem na ňu, čakám, že mi povie pravdu.

"Aha, s tou nudou to chápu, ale tak, už jsi přišel na svou schopnost?" Zeptala jsem se a pak se zatvářila překvapeně.
"C-co? Počkat! Já neřekla, aby jsi šel nebo něco takové, nemyslela jsem to tak, že mě zatěžuješ, to jsem fakt na mysli neměla!" Začala jsem kolem sebe zběsile šermovat rukama a nadávala si do idiota.
Áw, já nechtěla, aby si myslel, že mě zatěžuje, to já nechtěla tady zdržovat jeho, když chtěl jít do knihovny, pff.. Leo, vyjadřuj se někdy pořádně.
"Myslela jsem to tak, že když jsi chtěl jít do té knihovny, tak jsem tě tu nechtěla zdržovat.." Dodala jsem na objasnění.

"Nie to je v pohode. Čo myslíš, čo by som radšej robil. Sedel tu s tebou ale tvrdol na kniha a zaspal, potom tie bolesti a nedospatosť? Pre ujasnenie radšej tu budem sedieť s tebou." poviem a zasmejem sa."Nejako ťa to veľmi prekvapilo." zasmejem sa, keď zaspomínam ako ju to prekvapilo."Nie je to v pohode. Ak chceš aby som zostal tak tu zostanem. Ak budeš chcieť, no." zasmejem sa a sadnem si vedľa nej. Potom sa na pozerám.

Vydechla jsem si.
"Noo, docela jo, protože nemám ráda, když lidi mé vysvětlení pochopí jinak, chtěla jsem to objasnit.." Podotkla jsem a pousmála se.
"Umm, tak nechci tě tu nutit být, to je potom taky na tobě, mě osobně společnost nevadí" Podotkla jsem.
"Tak, hmm. Jak se ti líbí na Destiny? Nevím, jak dlouho jsi tu, ale já si zatím nestěžuju.." Podotkla jsem a pokrčila rameny. Já měla Destiny ráda.

"Nie je to fajn. Chcem tu byť." usmial som sa tiež."Ja tu nie som dlho. Asi maximálne tri dni. Viac nie. Aspoň tak si to myslím, lebo som tri krát spal. Tu sa nedá odhadnúť koľko je dní. Ale myslím, že nejak tak. Destiny je fajn. Mám ju rád. Vždy vychytá to, čo potrebujem. Takže ju mám dosť rád." zasmejem sa. Pozriem sa na ňu. Trochu sa zamyslím ako som tu dlho, no potom naspäť pozriem na ňu a čakám na jej odpoveď.

"Tři dni? No, máš pravdu je to těžké, za to já už tu jsem, no týden určitě, ale za to to hrozně rychle utíká.. Stejně by mě zajímalo, proč máme schopnnosti, k čemu nám jsou.. Ne, nebudu nad tím polemizovat.." Podotkla jsem, zase bych se do toho moc zamotala.
"Přesně. Umm, budu mít otázku.." Podotkla jsem a podívala se na něj.
"Proč jsi, proč jsi vlastně vstoupil na Destiny? Víš, každý má svůj příběh trochu jiný.." Dodala jsem a usmála se.

Usmejem sa."Ako? To neviem sám. Raz som zaspal doma, keď som bol na streche a bóóm! Som tu." zasmial som sa a hádal rukami pri slove "bóóm!".
"A čo ty? A aké máš schopnosti?" usmial som sa znova a pozrel na ňu.

Zasmála jsem se. "Noo, tak mě se takovém boom nestalo! Já nevím, prostě jsem chtěla odejít z toho nudného stereotypu, chtěla jsem něco nového!" Podotkal jsem a usmála se. Možná mi domov a přátelé občas chyběli, ale Destiny a lidé tady mi většinu vynahrazovali.
"A schopnost? Hmm, nic zvláštního, dokážu věci zneviditelnit, jenže tady pořád jsou, už nemálokrát se mi stalo, že jsem se v kajutě rozmázla o neviditelný koberec.." Podotkla jsem a zasmála se sama sobě, opravdu nehezká vzpomínka.
"No, teď to jakž takž umím ovládat.. A promiń, asi jsem přeslechla, co ty? Už jsi na svou schopnost přišel?"

"Paráda..." zasmial som sa."Já? Ja môžem vypúšťať svoju druhú osobnosť. Zatiaľ sa mi len zmenia dúhovky. Vyzerá to kruto ale radšej by som chcel niečo iné. Každopádne uvidíme ako sa to bude vyvíjať. Vraj budem mať viac úrovní. Takže dúfam, že druhá úroveň príde, čo najskôr." usmial som sa a pozrel na ňu."Nemám rád, ak sa mi zmenia dúhovky. Väčšinou je sprevádzaná spoločne s bolesťou hlavy. Tak som si vyrobil toto." poviem a vytiahnem kovové puzdro. Otvorím ho a tam sú päť injekcií s obsahom sedatív. Ách...ty! Prečo si jej to ukázal, teraz si bude myslieť, že sú to drogy. pomyslím si a zarazím sa."Ja-a....prepáč. Ono nie sú to drogy. Sú to sedatíva, ktoré používali Indiáni." poviem zaklapnem puzdro a dám ho do vrecka.

"Hmm, takže máš v podstatě skoro rozdvojenou osobnost?" Zeptala jsem se zaujatě. "Nebo dvě osoby v jednom těle?" No, vskutku to byla zajímavá schopnost. Poslouchala jsem ho dál, nechtěla jsem ho přerušovat. Když mi ukázal sedativa, jen jsem si je prohlédla. "Hmm, sedativa? Tak, jsou bezpečná.." Dodala jsem a usmála se. Pokud jim věřil, neměla jsem sebemenší důvod ho podezřívat. Navíc, když chtěl být tím doktorem, asi je to základ tohle umět udělat.
"Neomlouvej se, věřím ti a náhodou je úžasné umět si takhle něco připravit sám, může se ti to hodit.." Ujistila jsem ho.

"No je to vlastne schyzofrénia. Trpel som ňou už na Zemi. A teraz sa ozýva len, keď uvolním svoju schopnosť." zasmejem sa. Potom sa pozriem na ňu."No je to fajn. Len som ich ešte neskúšal. Takže dúfam, že budú dobré. Bojím sa ich vyskúšať." trochu zosmutniem. Veď predsa len, keď sa zabijem alebo zabijem niekoho iného. Budem si to ešte dlho vyčítať.

"Aha, z toho musí pkně bolet hlava, se nedivím, že si ty sedativa bral.." Jen jsem přikývla.
"A noo, pokud jsi je dělal přesně podle návodu a tak, říká se, že risk je zisk, no v tomhle případě, hmm, zase plácám blbosti, ale nějak to zkusit budeš muset, no s tím ti moc nepomůžu.." Dodala jsem potom, nějak jsem se do toho zamotala, jako obvykle.

"Nevadí je to zlaté, keď sa zamotáš." poviem popravde a zasmejem sa."No raz to budem musieť skúsiť. No hlava z toho bolí pekelne dosť." poviem pravdu. Usmejem sa a pozriem na ňu.

"Noo, mě to spíš přijde hrozné, povídám až píliš, takže se v tom občas, no sama nevyznám.." Dodala jsem a usmála se, opravdu jsem sam sebe někdy nechápala.
"Hmm, teď když tak o tom přemýším, nechybí ti nkdo ze Země? Rodina a tak?" Zeptala jsem se, rozhodně jsem nechtěla načínat něco citlivého, jen mě to tak napadlo.