Tréninková místnost

First topic message reminder :

Stěny této místnosti jsou z oceli.
Liší se od ostatních především svou strohostí. Na zemi leží kožešiny pro případ pádu, který by, co se oceli týče, mohl velmi bolet. Ty samé jsou však na stěnách, takže možnost zranění je minimální. Jedna část místnosti je však bez nich. Vedou k ní schody, z čehož jde rozeznat, že místnost zabírá dvě patra.

Část s kožešinami je ještě příjemná. Slouží pro trénink obvyklých schopností, případně sebeobrany.
Druhá část je nebezpečnější a slouží pro trénink schopností, které mají co do činění se silou nebo těch, které ničí. Pokud v těchto prostorech něco vybuchne či shoří... Nic se nestane... Jen loď uzavře své dveře a nikdo již nebude schopen je otevřít... Dbejte na to, abyste v takových chvílích nezůstali uvnitř.

"No asi len páru ľudí. Rodina, priatelia, moje dievča." usmial som sa, keď som si ich všetkých predstavil."Čo ty? A nie je to hrozné. Ja keď začnem hovoriť rýchlo alebo chcem niečo rýchlo zo seba vychŕliť tak sa zakoktám." zasmejem sa.

"Aha, hmm, podobně, rodina hlavně a kamarádi, ale tak, na Destiny je mám také.." Podotkla jsem, pousmála se a nakonec pokrčila rameny. "Fakt? Bych ani netipovala s tím zakoktáním.." Prohodila jsem a pousmála se. Pak jsem vstala, nechtělo se mi jít, ale byla jsem z dneška nějaká unavenější. Protáhla jsem se a usmála se. Pak jsem na něj přetočila pohled.
"Umm, tak děkuju, že jsi tady se mnou zůstal, ale já už půjdu. Snad jsem tě moc neotravovala a hlavně nezdržovala. Na Destiny se určitě ještě potkáme, nepřežeň to s učením.. Tak, zatím.." Pousmála jsem se a tak se i rozloučila. Vzala jsem ze země mikinu, sluchátka a pak tohle místo opustila, abych ho zítra mohla navštívit znovu.
(Přesun.)

"Ahoj a dobrú noc." poviem postavím sa tiež. Vyberiem sa tiež preč, no ešte si zoberiem svoj notes a po chvíli cesty zmiznem.
/presun/

Potulovala jsem se po lodi celkem bezmyšlenkovitě, takže jsem byla trochu překvapená, když mě kroky zavedly sem, ale pomyslela jsem si, že zase proč ne.

Pro jistotu jsem se přesunula do té strožejší části tréninkové místnosti, nechtěla jsem tu něco zapálit. Shodila jsem rukavičky, které jsem teď nosila pořád, a pustila se do tréninku. Začala jsem jen s jednoduchým fireballem, který jsem chvilku nechala zmenšovat se a zase zvětšovat, že vypadal jako pulsující hvězda. Pak jsem rozpřáhla ruce a pouštěla ho z jedné do druhé, hezky pomalu a opatrně. Dál jsem si ho zkoušela posílat po pažích a ramenou, jako jsme to dělávali s míčem v hodinách tělocviku. Vyžadovalo to hodně opatrnosti, nechtěla jsem si sežehnout vlasy, ale šlo to. Ne že bych tímhle hodlala ohromovat stíny, ale měla jsem zato, že trocha trénování přesnosti neuškodí.

Koule se přesouvala po mém těle, jak jsem chtěla, ale držela se mě jako klíště, a tak jsem ji pak zkoušela různě vysílat do prostoru. Vypadalo to asi jako hrát si s jojem, vždy jsem ji hodila kousek před sebe a pak zase stáhla zpátky. Pak jsem chvilku cvičila vrh proti stěně. Koule se vždy po dopadu na její kovový povrch rozplynula, ale když jsem pálila dost silně, zanechávala po sobě očouzeniny. Zajímavé bylo, že v průběhu cvičení mi nejen bylo čím dál tím větší horko, zároveň jsem také byla čím dál tím vzrušenější a vzteklejší, takže mé údery sílily. Ke konci svého tréninku jsem už zběsile pálila jednu kouli za druhou na stěnu, snad ve snaze vybít se z nějakého vzteku, o němž jsem ani nevěděla, že ho v sobě tolik mám. Vztekala jsem se u toho tolik, že jsem si ani nevšimla, jak strašně jsem z toho unavená. Došlo mi to až když se mi podlomila kolena a já si čapla na zem.

Ohně pohasly, v místnosti zůstalo viset jen náhlé ticho, které vystřídalo poměrně hlasité hekání a nárazy čím dál pevnějších koulí do stěn. Dýchala jsem zrychleně. Otírala jsem si orosené čelo a snažila se nabrat sil. Nelíbilo se mi, že mě to tak vyčerpává. V boji si nebudu moct dovolit přestávky. Zařekla jsem se, že odteď zdvojnásobím své úsilí a budu trénovat poctivěji. Na mé kondičce ostatně vbrzku mohl záviset nejen můj život.

Když jsem se dost vydýchala, pokračovala jsem stavěním firewallu. Šlo to zpočátku ztuha, ale postupem času pro mě bylo o něco jednodušší zplošťovat oheň do podoby stěny. Stěna se dokonce od minula dost zvětšila. Zkoušla jsem s ní hýbat, posouvat ji, přiléhat s ní ke stěně nebo ji ohýbat do oblouku a dalších tvarů. Napadlo mě, že by to mohlo sloužit jako dobrý štít, ale prozatím to byla spíš jen pěkná kulisa. Měla jsem však zato, že když budu poctivě trénovat, podaří se mi ji zpevnit natolik, že by mohla třeba někomu zabránit, aby na mě mohl. Nebo na někoho jiného. Škoda, že tu nejsou panáci jako na Insignii, vyzkoušela bych to na nich, pomyslela jsem si. Takhle jsem se musela spokojit s imaginární osobou, kterou jsem si představila před sebou a ohýbala tenký firewall kolem ní. Naneštěstí se mi ho nepodařilo ohnout úplně, spíš jen tak do půlkruhu, a i to bylo velice náročné, až mě z toho rozbolela hlava. Navíc stěna se mi potom zhroutila pod rukama, z čehož jsem nabyla přesvědčení, že tenhle kousek ještě zdaleka není připraven na zkoušení na živých lidech. S největší pravděpodobností by to odnesli popáleninami nebo by přišli o vlasy, což se - minimálně u některých jedinců - rovnalo podepsání vlastního rozsudku smrti. Rozhodla jsem se to neriskovat.

Jelikož hlava nechtěla přestat bolet, rozhodla jsem se další trénink odložit a šla jsem to trochu rozdýchat. Obídek by možná taky neškodil, ozval se zanedbávaný žaludek. No jo, porát...

(přesun)