Společenská místnost

First topic message reminder :

Místnost osvětlená několika svícemi. Leží v srdci celé lodi, takže světlo z venku sem téměř neproniká.
A právě to zde vytváří útulnou, klidnou atmosféru vhodnou k zasnění.

Naleznete zde klavír jen o něco menší než v Tanečním sálu, šachovnici, stoly a židle.
Společenské hry, zdobené hodiny a hvězdná mapa na stěně... A je tu toho mnohem víc.
Dále zde visí seznam všech členů posádky spolu s čísly jejich pokojů, ve kterých je můžete navštívit.

"No....o povahe pomlčím. Je to na dlho. Keď tak hovoríš, tak sa nebudem púšťať proste len už nechcem nikoho stratiť. Každopádne neviem sa dočkať aké schopnosti budem mať." usmejem sa, poškrabem na hlave a pozriem sa na Bereniku. Chcelo by to tréning. pomyslím si a trochu sa natiahnem."Berme to tak. Prirodzenej smrti sa nevyhne nikto z nás. Ale môj život bol vždy ovplývaný smrťou a to nie prirodzenou. Preto odvtedy sa snažím ochrániť ľudí, ktorý sú mi nablízko. Je jedno ako.....proste to nedopustím." poviem presvedčivo a pravdivo.

"My jsme v pohádce," skočila jsem jim do rozhovoru.
"Bratří Grimmů, ale i tak je to pohádka. Ač mnohdy zavání temnotou, je to náš vysněný svět. Svět, ve kterém neplatí zákony. Jen naše neutralita a naše snění. Pokud existuje skutečný pohádkový svět, je to ten náš a je naší povinností ho chránit."

Will pokyvl, že rozumí a myl docela překvapen, že brány jsou mnohem starší než lidstvo samé, ani si nedokázal představit, jak dlouho to vlastně je. Pak se, ale ozval Pietrovič o tom, že už nikdy nikoho nenechá umřít a musel se trochu usmát, ale nijak provokativně "a jak bys to chtěl udělat příteli, nevím z jaké doby pocházíte, ale v té mé lidi pořád umírali a bylo to věčné pravidlo života, které nakonec musí skončit smrtí" řekl Will a čekal co on na to.

Již můj mozek začal pracovat a představovat si co bych mohl postavit,vyzkoušet.

Materiály vložené do silného elektromagnetického pole..nebo rychlejší poločas rozpadu...z uranu za mžik oka na olovo...jestli je to možné bude to bomba přemýšlím a má hlava se plní fantaskními představami ani nevnímám okolí.

Po chvilce zamrkám a poslouchám to o čem se baví ostatní.

"Aj keď som tu krátko. A možno si myslíte, že sú to veci od veci. No opak je pravdou, teraz vám to nijako nedokážem. Ale keď budem silnejší. A budem mať konečne nejakú schopnosť. Tak potom..." poviem a pohľadom pozerám po všetkých. Nemal som v pláne sa s niekým hádať, jednak som hádky neznášal a v hádkach som nikdy nevynikal. Vždy som vedel, že sa to dá vyriešiť aj nejak inak. Hádkam som sa vždy radšej vyhýbal.

Will se zase pousmál "neříkal jsme, že nic nedokážete příteli, vaše ambice a sny jsou opravdu nádherné, ale já jsem zesílil, ještě před příchodem na destiny, naučil jsem se co mě bavilo a posílilo, ale vím, že nikdy nezabráníme tomu, aby lidé neumírali" řekl a pousmál se "ale můžeme se aspoň snažit smrti pokazit její plány" řekl a podíval se na Olafa "zajímavý člověk" řekl si, protože to o čem mluvil mu vůbec nedávalo smysl.

"To viem...ale ľudia mi nikdy neverili. Čo sa týka toho, snažím sa len oddialiť smrť od ľudí." poviem, trochu začnem uvažovať. Mal by som vážne začať trénovať. Musím. pomyslím si. Pohľadom prezerám Willa, no zostávam ticho.

Nějaké depresivní téma...smrt pomyslím si.

Z dlouhého stání mě bolí nohy i když jsem zvyklý z armády stát jak blb i v dešti několik hodin.
Posadím se na pohovku,natáhnu si slastně nohy,podepřu si hlavu dlaní.
Chvíli si přemýšlím,prsty ťukám na bok pohovky.

Diskuze v plním běhu,mě stačí poslouchat mudruji ve svém nitru.

Dorazila jsem do společenské místnosti a musela jsem se usmát, když jsme zjistila, že je tu dost lidí a já dnes společnost uvítala!
Dorazila jsem ke skupince, překvapilo mne, že je tam i kapiránka, ale to mi úsměv na tváři ještě víc rozšířilo.
"Ehm, zdravím, můžu se přidat?" Pozdravila jsem všechny hlasitěji přítomné a podívala se po volné sedačce. Doufala jsem, že nějak nevyrušuji.

"Vždycky mě zajímalo, jak se tady vede voda," zažbrblala jsem si sama pro sebe.
"A kde se tu vezme, že by se použitá zase filtrovala?"
Dál jsem měla pohled upřený na stěnu.
"Stejně by jí ubývalo."
Došla jsem nakonec k závěru a odtrhla jsem oči od stěny. Pak jsem je upřela na přítomné a usmála se ve spolek. Tak nějak jsem nevěděla, o čem se teď baví, ale doufala jsem, že něco pochytím. Pak se tu objevila další holka.
"Ehm... ahoj," nesměle jsem se na ní usmála.

"Zdravím." poviem a pozriem na nového člena, ktorý prišiel. Zostával som ticho a nemal som už v pláne nič hovoriť. Pretože čím viac som o tom hovoril, tým viac som začal spomínať, čo mi spôsobovalo obrovskú bolesť. No len som sa usmial a maskoval svoje skutočné pocity.

Pravda..voda,jídlo a mnoho dalších věc je na této lodi velmi tajemných melu si pro sebe.

Do místnosti přišla dívka kterou jsem již potkal,její pozdrav opětuji lehkým kývnutím.
Povolím si kravatu Nemusíš být pořád formální proletí mi hlavou.
Kroutím hlavou jako slepice na bidýlku Uff ztuhlý krk poznamenám v hlavě.
Když jsem dokončil cvik a promnul si ztuhlý krk dlaní,opět jsem začal bedlivě poslouchat jejich rozhovor.

Porozhlédla jsem se a vyhledala volné místo na sedačce, na které jsem si posléze sedla. Několik lidí v místnosti jsem neznala, jiné už ano. Alespoň trochu. Pousmála jsem se, no mlčela, protože jsem jaksi jejich předchozí debatu moc neslyšela a nevěděla jsem teda, jak pokračovat či reagovat.
Čekala jsem, že se někdo určitě brzo ujme slova a já se budu moct zapojit.

Všimla jsem si, že už mě před chvílí vyřadili z rozhovoru a vytratila jsem se, aniž by si toho někdo všiml. Chtělo se mi i tak již spát a navíc jsem z dnešního dne měla velmi příjemný pocit.
Prošla jsem dveřmi na chodbu a vydala se směrem ke své kajutě.

(Omlouvám se, musím již končit xD Krásné sny všem - Přesun)

Will se také rozhodl po místnosti "no děkuji za rozhovor" řekl k ostatním a chystal se odejít, protože rozhovor se začínal ubírat směrem, kterému nerozuměl a ani nechtěl rozumět.

(ok lidi dobrou ;-) Přesun)

Otevřu oči a zmateně hledím Usnul jsem? ptám se sám sebe.

"Jak trapné usnout" řeknu nahlas.
"Omluvte mě,hygiena a jídlo nepočkají" vstanu lehce se ukloním a vyjdu na chodbu.

(přesun)

Potom, co odešla kapitánka a Will, rozhovor více méně utichl a změnil se v kolektivní mlčení. Ani mi to moc nevadilo, byla jsem zabraná do přemýšlení o strojovně a o lodi. Po chvíli jsem se přesunula do křesla a s pohledem upřeným přímo do stropu jsem nejspíš proseděla pěkných pár hodin. Spát se mi vůbec nechtělo. Jak se zdálo, stačila i ta krátká doba na lodi na to, aby se mi naprosto pomíchali tělesné rytmy. Nějaký den a noc? Prosím vás, kdo to potřebuje, když se nachází ve vzducholodi vysící urostřed vesmíru? Nedělalo mi problém být vzhůru čtyřicet osm hodin a pak třicet šest spát. Nad ránem - aspoň tak to tvrdili hodiny vysící na stěně, jsem se přesunula k hvězdné mapě, která se v místnosti nacházela. Z hloubáním nad tím, která souhvězdí jdou vidět ze Země, jak tam z dola vypadají a kde se asi zrovna nacházíme mě vytrhnul hlas Olafa, který zdá se usnul a momentálně tím byl sám lehce pobouřen. Pousmála jsem se a popřála mu polohlasem dobrou chuť pro případ, že by v místnosti ještě někdo spal. Pak jsem se dál věnovala hvězdám. Nakonec jsem ale došla k závěru, že už jsem tu strávila dost času a je akorát doba na to se projít a podívat zase někam jinam. Rozloučila jsem se s přítomnými a vyklouzla ze dveří.
(přesun)

Ako som tak stál po chvíli som si uvedomil, že som tu zostal sám. No potom som si všimol, že tu zostalo ešte jedno dievča. Sadol som si vedľa nej a podal jej ruku."Zdravím som tu nový. Volám sa Peter Pietrovič Nemec. Ale všetci mi hovoria Pietrovič." usmejem sa a pozerám na ňu.

Pietrovičová myseľ:
Objavil som sa niekde, nehmotne. Všade bola biela farba. Zrazu som začul smiech a kroky. Po chvíli som videl vypracovanú postavu, holá hlava. Široké ramená, biele zuby, široký úsmev. Áno bol to on. Ako tak išiel ku mne, rozpažil ruky a povedal:Zdravím Ucho...Azda si si nemyslel, že si tu zostal sám, čo? Dlho sme sa nevideli. prišiel ku mne. Áno on Čierny Peter. Podal mi ruku a usmieval sa na celú tvár. Podal som mu tiež ruku a jemu sa ešte viac rozšíril úsmev, aj keď už to bolo skoro nemožné. Zdravím.. povedal som. Teraz budem vždy s tebou. Budem ťa ochraňovať ty...pako jedno! povedal a silno sa zasmial. Usmial som sa tiež. Aspoň na teba sa môžem spoľahnúť...Asi vieš, kde to sme, keď to viem aj ja. Nevieš aké budem mať schopnosti? povedal som zaujato. On sa len usmial a tým sa skončil náš rozhovor.


Stále som sedel na pohovke vedľa Lei. Začala ma silno bolieť hlava. Chytil som sa za ňu. Zatvoril som oči. Potom som ich otvoril a bolo vidieť, že jednu dúhovku mám bielu a druhú mám čiernu. Neuvedomoval som si to ale bolela ma strašne hlava, pozrel som na ňu s očami a potom som rýchlo vybehol. Tá bolesť hlavy bola neskutočná.
/presun/

Nějak jsem si až později uvědomila, že všichni se někam vytratily! Povzdechla jsem si, chtěla jsem se tomu muži představit, ale ejhle, ten byl taky fuč, no ty oči mi neunikly. Zvláštní..
"Promiň, nějak jsem se zam-" Jo, ani to jsem nestačila doříct a nějak jsem osaměla. No nevyplácí se zamyslet se v nějaké debatě, pak vypadnete z rytmu a těžko se do něho zase vrátíte. Vstala jsem a protáhla se, abych se odtud posléze taky vytratila.
(Přesun.)

Zastavila jsem se až ve společenské místnosti.
Nic jsem nedělala, Destiny sama dopsala k novým jménům na seznamu čísla jejich kajut. Lehla jsem si na pohovku, pohodlně se opřela a přemýšlela.
Čekala jsem, jestli se někdo objeví, ale zároveň jsem byla ráda za samotu.
Líně jsem zívla, ale neusnula. Užívala jsem si ten klid. Přetočila jsem se na záda a zabývala se stropem místnosti. Snila jsem s otevřenýma očima.

Dorazil som do neznámej miestnosti Hm je to tu celkom fajn.... všimol som si klavír a tak bolo rozhodnuté. Moc som nevnímal a tak som si nič nevšimol a sadol som si do kresla neďaleko klavíru. Horúcu čokoládu ktorá nechcela ani trochu vychladnúť som si položil na stolík a otvoril som si blok na čistú stranu a začal som rozmýšľať.

Ani jsem si nevšimla, jak jsem usnula.
Byl tam takový klid a ticho... Pootočila jsem se na bok a chvíli sledovala přítomného chlapce. Ani jsem neslyšela, kdy přišel a on si mě zjevně nevšiml. Zívla jsem, ale nespustila z něj oči. Zajímalo mě, co píše, ale upozorňovat jsem na sebe nechtěla.

Hmkal som si a dával tóny k sebe ale vôbec mi to nešlo. Krčil som jednu doškrkanú stranu za druhou a hádzal ich s veľkou presnosťou do koša neďaleko. Ach... nejako mi to tu nejde... Vzal som si horúcu čokoládu a úplne zabudol že ešte nieje chladná ale stále horká. Popálil som si jazyk a trocha som si aj oblial bundu A sakra... mám ale šťastie... zanadával som si a stále som si nevšimol že tu nie som sám. Vytiahol som si vreckovku a snažil som sa si bundu usušiť. Som zvedavý či tu majú aj práčky...

Rozesmála jsem se. Tiše, ale přesto.
"Stačí požádat Destiny... Dá tu bundu do pořádku..." zavrněla jsem tiše, když jsem si uvědomila, že si mě už musela všimnout.
Celou dobu jsem z něj nespouštěla oči. Docela mě překvapil ten klid, když byl sám. Když jsem ho viděla naposledy, zdál se mi roztžitý.
"Můžu se zeptat, co jsi psal?" nadhodila jsem.