Společenská místnost, herna

Zřejmě nejhonosnější místnost v celé lodi. Pokud snílek zavítá zde, překvapí ho, jak krásné mohou některé pokoje být. Tato velká místnost se dělí na několik menších podle toho, co snílek chce dělat. Může zde najít stůl s křesly, kde může jen konverzovat. Může zde najít klavír a zahrát si něco pro radost.
Jsou zde i stojany a malířské potřeby, šipky, společenské hry. Prostě vše, co dokáže zabavit a snad i posílit vzájemná pouta mezi snílky. Dokonce je zde i malé pódium, kde mohou snílci předvést něco ze svého dramatického umění.

Vošla som do miestnosti a nestačila sa diviť. Uvedomila som si, že som asi v spoločenskej miestnosti.
Bolo to tu prekrásne a presne podľa môjho vkusu. Prešla som kúsok cez miestnosť, dotkla sa pri tom klavíra, no potom mi oči padli na šachovnicu. Sadla som si do pohodlného kresla a pohla bielym pešiakom. Nedúfala som, že sa pohne bez mojej pomoci i čierny, ale bolo tomu tak. Na pôvodnom mieste zmizol a objavil sa na novom. Hrám šachy s loďou, pomyslela som si, teda ak tu nestraší.
Plne som sa oddala hre. Cherryl si urobila pohodlie v jednom pelechu, ktorý sa tu objavil.

Vyhrala som, ale netešilo ma to, lebo som mala taký pocit, že Insignia ma nechala vyhrať.
"Nabudúce vyhrám aj bez tvojej pomoci," vyhrážala som sa. Potom som si uvedomila, že lodi sa asi nemá cenu vyhrážať, tak som len vstala a zamierila preč z miestnosti. Cherryl ako vždy za mnou.

(presun)

Pomalu jsem se procházel po chodbách Insignie... Zas to tady bylo, takový prázdný pocit. Měl jsem ohledně sebe jako kapitána tolik pochybností, že to až nebylo pěkné. Navíc... Byly tu ty stíny... Dalo se dát jedině jedno.
Obrátil jsem směr a vydal se směrem ke společenské místnosti.
Otevřel jsem dveře, ani je nezavíral, chtěl jsem, aby hudba rozezněla tiché chodby a okamžitě jsem zavítal k piánu, nevšímal jsem si okolí, prostě jsem proplul okolo a už jsem seděl na židličce patřící ke klavíru. Odklopil jsem víko, které schovává klávesy a zhluboka se nadechl.
Protáhnul si prsty a opatrně je přiložil na klávesy, jako by mi měly ublížit. Po malinké chvilce, kdy jsem vypadal jako socha, se mé prsty daly pomalu do pohybu a klavír začal vydávat nádherné tóny. (Píseň naděje)

Všiml jsem si Mattovy přítomnosti, ale nijak jsem se tím nenechal rušit. Asi něco potřeboval, ale nepromluvil a posadil se. Byl jsem rád, hudba nemusela každému dělat radost, ale alespoň jsem v to doufal. Bylo to lepší než ty zakřiklé a tiché chodby všude okolo.
Sem tam jsem kývnul hlavou do rytmu, ale oči jsem měl neustále zavřené. Jakmile mi skladba dovolila zvolit tempo, zvolnil jsem a chtěl se i při hraní věnovat Mattovi. Oči jsem však nechával zavřené.
"Copak? Děje se něco? Pokud tě ta hudba obtěžuje, omlouvám se, ale je to něco jako jedna z mých potřeb..."

"Tak tedy dobrá."
Letmo jsem se pousmál a pokračoval snad v nejsložitější skladbě, kterou jsem znal. Prsty letmo sklouzávaly po klávesech a někdy dělaly až příliš dlouhou pauzu. Má hlava se sem tam pohnula do rytmu a přiťukával jsem si nohou do rytmu. Poté začala hudba pomalu tichnout a já sklouznul prsty z kláves a přivřel jsem ochranné víko.
"A to by bylo vše... Doufám, že to alespoň trochu pozvedlo náladu. Mi tedy určitě... Promiň, ale jsem tak unavený, hraní mě vždycky tak vyčerpá. Půjdu si lehnout... Tak zatím."
Letmo jsem se uklonil Mattovi a zmizel v chodbě. (Přesun)

(Sry, ale dneska jsem moc neopsal... Mám tu toho nad hlavu. Chtěl jsem poprosit, tak všeobecně, pokud byste se nudili, pište do pokojů to, co se vám zdá, jelikož Eserath se do toho bude trošku motat v rámci schopností, tak předem díky )

Insignia měla dobrý vkus, o tom nebylo pochyb. Její chodby se skvěly luxusem a bylo v nich cosi vznešeného. Napadlo mě, jestli tomu tak bylo vždy nebo jestli to mohlo nějak souviset s osobností kapitána. Vybrala si loď za kapitána Eseratha právě proto, že byl stejný jako ona? Nebo se mu naopak přizpůsobila? Jak to vůbec probíhá, že si loď zvolí někoho za kapitána?

Místnost, kam jsem se dostala při svém prvním pořádném průzkumu lodi, platila zřejmě za místnost společenskou. Podobně jako ta na Destiny, i tato oplývala překrásným klavírem a spoustou křesílek a dalších nezbytností. Potěšily mě nádherné vyřezávané šachy se stejně krásným šachovým stolkem. Napadlo mě, že snad najdu někoho, kdo by si je se mnou zahrál - šachy totiž byly mou velkou vášní a nehrála jsem je... no, to už jsem si ani nepamatovala.

Jako vždy mě to táhlo ke klavíru. Nevím proč, ale vždycky, když potkám klavír, mám tendence sahat na něj, seznámit se s jeho povrchem a strukturou a ozkoušet, jak je naladěný. Tentokrát tomu nebylo jinak, i teď jsem automaticky hned přešla ke klavíru a položila prsty na jeho vrchní desku. Byl to krásný pocit. Tak nádherný kousek nábytku by měl stát někde v muzeu a já tady na něj přitom klidně mohu sahat, ba dokonce i hrát. Zvedla jsem víko a zkusila jeden, dva tóny. Ladění bylo perfektní. Klavír měl zvláštně podmalovaný, podmanivý zvuk, kterému nešlo odolat. Ani nevím jak, najednou jsem seděla na měkké kožené stoličce a přehrávala stupnice. Když se prsty rozcvičily, přešly automaticky k troše té improvizace. Vzpomněla jsem si na pár skladeb, které jsem se učila jako malá. Od každé jsem si přehrála kousek, ale nebylo to ono. Vždycky jsem raději hrávala populární a rockové skladby než klasiku. I tentokrát mě ta touha přemohla a já se pustila do úžasného Angela od Sarah McLachlan. Dala jsem si to dvakrát pro rozehřátí a pak ještě jednou se zpěvem. Znělo to úžasně. Buď proto, že jsem uměla tak dobře zpívat, a nebo - a to spíš - protože ten salón měl perfektní akustiku a velice hlasu lichotil. Hm, tady se mi bude líbit...

Ta trocha hudby mi udělala opravdu dobře. Vzpomněla jsem si, co o tom říkal Eserath. Začínala jsem mít pocit, že hrát a zpívat bude tou nejlepší preventivní obranou proti stínům. Stíny... co se asi stalo s tou stínovou mrchou poté, co nám utekla? Co teď plánují? Pracují na dalším útoku? Kdy ho můžeme čekat? A kdo byl ten týpek, co se objevil na lodi před naším odchodem a žádal si kapitánku? Budu se na to muset někoho zeptat...

Na klaviaturu jsem položila dlouhý pruh plstěné látky, která zde byla proti poškrábání, a pak jsem opatrně zavřela víko. Zdál se mi být velice starý, nebo spíš vyrobený podle velice starých způsobů a zvyklostí. Jako bych se přenesla v čase do doby, kdy ještě lidé uměli dělat kvalitní nábytek a těžké dubové skříně, které se ani za čtyřicet let neošoupaly. Přemýšlela jsem, jestli tu bude všechno takové.

Zničehonic mi začalo být trochu smutno. Poslední dobou jsem si začínala zvykat, že jsem pořád někoho potkávala. Teď ale? Začínalo se mi silně stýskat. Zdálo se, že všichni, jež jsem měla za přátele, byli ti tam. Stýskalo se mi po Willovi. Po Berenice. I po dalších. Jakpak se asi ti všichni baví, teď, když ošetřovna pustila Akiho ze své "láskyplné" péče? Kde asi vězí Ash, kterou jsem potkala jako prvního člověka na tomto světě vůbec? Kde je konec Ryuujimu? A kde vězí sám kapitán Eserath? Kapitán... Musela jsem se tomu usmát. Copak tomu asi říkal on sám? Dokázala jsem si představit jeho nadšení i zmatenost. Dokázala jsem si představit, že při té novince se zatvářil stejně jako na své zničehonic se projevivší schopnosti. Šok, který ale zpracovával mnohem snadněji než kdyby šlo o mě. Já změny milovala, ale nenáviděla jsem ty neohlášené a neschválené. Nenáviděla jsem, když se mě nikdo na nic neptal a přesto bylo o mně beze mě rozhodováno. Akceptovat takovou změnu mi pak mohlo trvat hodně dlouho. Doufala jsem, že se mnou Insignia bude mít trpělivost. Nezdála se být špatným místem pro žití. Jen jsem měla problémy ten fakt přijmout.

(přesun)

So Cherryl cupitajúcou za mnou som vošla dnu. Chvíľu som sa túlala po miestnosti, až som skončila pri maliarskom plátne. Zalievalo ho svetlo z početných svietnikov. Zobrala som do rúk paletu s farbami a štetec a začala som maľovať. Nič konkrétne, len farebné šmuhy, po čase to začalo vyzerať ako lúka plná kvetov.
Z vlasov mi kvapkala voda.
Znova som bola pokojná a mala dobrú náladu. Nie kvôli maľovaniu, ale... Potriasla som hlavou. Nemyslieť, nemyslieť!

Je čas ísť spať, pomyslela som si. Odložila som štetec a paletu. Obzrela som si svoje dielo. Farebné, skonštatujem a opustím miestnosť aj so Cherryl.

(presun)

Insignia ma priviedla do veľmi zvláštnej miestnosti. Celá tá miestnosť voňala ako agátové drevo, bolo tu príjemné teplo. Položila som deku na kreslo a prezerala som si miestnosť. Usmiala som sa pre seba, povšimla som si piano. Pomaly som k nemu dokráčala a sadla som si na pohodlnú stoličku. Jemne som prstami prechádzala po studených klávesách ale neodvážila som sa pritlačiť viac, narušila by som túto chvíľku. Zdvihla som pohľad od kláves a uvidela som noty v peknom tmavozelenom obale. Roztvorila som ich a položila som si ich na držiak na piane. Začala som hrať, usmiala som sa a plakala som.

Prestanem hrať, utriem si oči a zdvihnem sa od piana. Povšimnem si že deka sa vytratila. Usmejem sa pre seba a vydám sa tam kam ma Insignia zavedie. (Presun)

Keď už ma šípky takmer vôbec nebavili, otočil som sa na dvere rozhodnutý, že pôjdem spať. Šípky som teda zapichol do terču a šiel k dverám. Otvoril som ich a ešte sa otočil. Pozrel som na terč a keď som videl, že šípky držia, opustil som miestnosť.
/presun/

Dohnán nudou a starostmi jsem zabloudil až sem a rozhodl jsem se, že bych si mohl něco nakreslit, jelikož už jsem to dlouho nedělal. Vešel jsem tedy do místnosti a zabloudil až k plátnu a začal hledat uhly. Nebyl jsem na kreslení dvakrát dobrý, proto jsem se rozhodl to prostě nějak kombinovat.
Na stojan jsem tedy upevnil papír, vzal nástroje do rukou a začal tvořit.
"Uvidíme, co z toho vzejde..."
Řekl jsem si a odfouknul jsem si neposlušný pramen vlasů z obličeje.

Lodní GPS mě tentokrát zavedla do společenské místnosti, kde jsem skutečně natrefila na kapitána Eseratha. Zrovna zamyšleně hleděl na plátno a ruka mu jemně tančila po plátně a uhel dával černý tvar kapitánově ideím.

Pozorovala jsem ho, rozpačitá, jestli mám odejít nebo zůstat. Pak jsem sebrala odvahu a zakašlala jsem, aby si mě všiml. Nebudu ho zdržovat dlouho, určitě by nestrpěl, aby mu někdo čučel přes rameno. Sama to nemám ráda, když něco dělám.

Začal jsem formovat svou myšlenku a především své pocity do jakési formy. Když v tom někdo zakašlal a já letmo otočil hlavu a skrze černé pramínky vlasů jsem uviděl novou tvář.
Otočil jsem tedy hlavu zpátky a zrak jsem věnoval především kreslení.
"Krásný den, Mirin. Jak to tak vypadá, tak se naše cesty opět sešly, no neměl jsem pravdu?"
Usmál jsem se, ale bylo dost pravděpodobné, že tohle nemohla vidět, byl jsem k ní totiž zády.
"Tak jak se vám líbí tady na lodi? Už jste si s někým popovídala?"
Optal jsem se přátelsky.

"Seznámila jsem se s Momonikou a Mattem. Byli milí. Promiňte, že vás ruším, ale vůbec se tu nevyznám a je sice hezké, že mě tu zadarmo hostíte, ale proč zrovna mě?" Tak to ze mně vypadlo. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, ale divné to bylo stejně. Proč mě, obyčejnou holku, najednou naberou na úžasnou vzducholoď letící vesmírem? Kapitánovo vysvětlení, že tohle zřejmě není sen tu podivnost neumenšuje, naopak.

"Ach ano, Momo a Matt. Ano jsou to opravu dobří lidé a můžeme se na ně se vším spolehnout."
Vzpomněl jsem si na výpravu, které jsem je podrobil...
Chvíli jsem mlčel, jelikož se Mirin optala na další otázku a já zvažoval, jak nejlépe odpovědět. Jestli říci vše či to postupně dávkovat... Ale... Tak jako tak by se to dozvěděla dříve či později.
Asi minutu tedy šlo slyšet jen tahy uhlu po plátně a poté jsem se zhluboka nadechnul.
"Ehm... No ono to není vše jen tak, jak to na první pohled vypadá.
Jak jste si asi zajisté všimla, jen tak jste se objevila na téhle lodi. A to potkalo všechny, kteří zde jsou. Jelikož si nás tahle loď vybrala. Loď má název Insignia a pokud byste si s ní chtěla někdy promluvit, stačí říct. Protože sídlí právě tady."
Otočil jsem se a ukázal na svůj spánek.
"Jelikož jsem její kapitán, její vědomí je spojeno s mým a tudíž jsme a zároveň nejsme jedna a tatáž osoba..."
Mrknul jsem na ni a otočil jsem se zase zpátky.
"Každopádně, loď si vybírá jen určité druhy lidí. Především ty, kteří mají velmi bohatou fantazii a možná... Možná se někdy snaží i utéci před realitou. Je to i váš případ?"
Optal jsem se, sice mi do toho nic nebylo, ale jako kapitán bych měl vědět, kdo měl jakou minulost.