Pracovna a kajuta kapitána

Kajuta kapitána není jen místem, kde se nachází postel a cokoli chcete.
Je to jeden velký... Nepořádek. V nevelkém prostoru najdete mapy, knihy, kompasy a vše, co souvisí s lodí. Plány Destiny, ale i jakési návody pro stavbu neuvěřitelných přístrojů.
Kajuta není správné slovo, protože v místnosti, kam pořád někdo chodí, by se nikdo nevyspal.
Jsou to vlastně dvě místnůstky oddělené tenkou dřevěnou stěnou. Do první vstoupíte hned z chodby vedoucí do kajut. Do druhé pouze z oné pracovny, nicméně v té už vás nic nepřekvapí. Pokoj kapitána je zcela obyčejný. To pracovna je zajímavou. Máte-li dotaz, kapitán je v ní pro vás k dispozici.

Vložila jsem několik papírů do šuplíku a na další položila těžítko v podobě koně. Prozatím papírování stačilo. Neměla jsem už víc, co dělat. Toto bylo poslední.
Seznam novým pasažérů, kterým bylo třeba vysvětlit, co se tu děje. Postavila jsem se, urovnala si oblečení a posunula letecké brýle na čele. Oblečení jsem měla černé, jako vždy. I letecká čepice tedy byla z černé kůže jakéhosi neznámého zvířete. Jakmile jsem ale posunula brýle, sklouzl mi její okraj do očí. Proklela jsem svoji nešikovnost a stoupla si na chvíli před zrcadlo. když jsem konečně uznala, že by se mě nikdo neměl leknout, vydala jsem se z kanceláře.

Sotva jsem za sebou zavřela dveře, loď napodobila mé písmo a na klice se zhoupla cedulka "Kapitán není přítomen." Jemně jsem se pousmála a nadechla jsem se čerstvého vzduchu, který proudil chodbou směrem od schodiště, kam sem mířila. Vyšla jsem po schodech a zamířila na palubu.

(Přesun)

Jakmile jsem otevřela dveře své pracovny vedoucí ke kajutě, cedulka oznamující nepřítomnost zmizela. Jen jsem se pousmála a v duchu za ten komfort Destiny poděkovala. Hned poté jsem se ale neubránila zívnutí.
Možná by to chtělo se jednou i vyspat...
Dveře z pracovny do mého pokoje se otevřely ještě dřív než jsem k nim došla.
Destiny má, jak to tak vidím, stejný názor...

Přechod z pracovny do kajuty byl vždy zajímavý.
I tentokrát mne zasáhla ta změna. Obě místnosti byly sice ze dřeva, ale kajuta z tmavého, pracovna ze světlého. V pracovně to pak vonělo starými svitky, barvou a jakousi příjemnou vůní domova. V mé kajutě mátou.
Nevím, jak se sem dostala, ale vždy jsem ji ocenila. Měla jsem pro ni zvláštní slabost. Chvíli jsem měla chuť rozsvítit lampu na nočním stolku, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si dnešní večer pro sebe a jen se pořádně vyspat.
Sundala jsem si letecké brýle a přes rameno jsem si přehodila ručník.
A teď sprchy...
Znovu jsem zívla. Kdybych nebyla puntičkářka, asi bych rovnou padla do postele, ale přece jen představa vody dopadající na mé tělo po vcelku namáhavém dni byla lákavá.

Znovu jsem prošla do pracovny a jemně se dotkla dveřního rámu s tím, že se hned po návštěvě koupelny vrátím a s nevyřčeným slibem noci plné spánku. Pár předchozích jsem totiž jen procházela po palubě.
Otevřela jsem dveře, zavřela je a zmizela v útrobách lodi.
Destiny se protentokrát ukázala jako náladová. Zřejmě se jí nelíbilo, že ji ještě opouštím a tak se na dveřích neobjevila ani cedulka o absenci kapitána v pracovně.

(Přesun)

Prošla jsem pracovnou s nepřítomným výrazem až do své kajuty, kde jsem se jednoduše svezla do postele a schoulila do klubíčka. Neměla jsem strach. Ale tohle bylo uklidňující. Svírající se černá tma okolo mě...
Destiny prozíravě rozsvítila svítilnu kousek od mé postele. Dostatečně stíněnou, abych dokázala usnout. Přítmí bylo příjemné. Zívla jsem a až po nos se zachumlala do peřin. Skoro jsem se v peří ztratila. Na zemi bych jistě začala okamžitě kýchat díky astmatu. Tady jsem ale dokázala dýchat skvěle a mohla jsem si užívat i luxus peří.
Nádech... Výdech...

Netrvalo dlouho a mé tiché oddychování se ponořilo do pravidelného rytmu.
Usnula jsem i s bolestí hlavy a ani jsem netušila jak.
Nádech... Výdech...

Možná se mi zdál i pěkný sen...

Tiše jsem přišel až ke dveřím kapitánovy kajuty. Pravděpodobně to byla i její kajuta, takže jsem se nadechl a třikrát potichu zaťukal...
Tiše jsem čekal před dveřmi a nastražil jsem uši, lépe řečeno jsem se jednou stranou přitisknul ke dveřím a poslouchal, jestli něco uslyším...
Nic... Ještě jednou jsem zaklepal a vyčkával dále, opět bez odezvy.
Chvíli jsem tam jen tak stál a uvažoval, jestli vejít dovnitř... Přeci jen to byla nezdvořilost, ale co jsem měl dělat?
Opatrně jsem zmáčknul kliku a strčil do dveří jen hlavu, našel jsem jen jeden velký... Nepořádek. Ale kapitán nikde. Tiše jsem tedy otevřel dveře a vešel dovnitř, mé podpatky při každém kroku udělaly klapavý zvuk a tomu jsem se snažil vyhnout. Přivřel jsem dveře a podíval se po pokoji. Byly tady i mapy. Rozhodl jsem se kouknout do map a počkat, jestlipak se kapitán neobjeví...

Nepatrně jsem se pohnula a vzápětí zívla.
Nechtělo se mi otevírat oči, ale zavrzání dveří, kterým mě Destiny upozornila na něčí příchod do mé pracovny mě probudilo dokonale. Postavila jsem se.
Hmm... Šla jsem spát oblečená?
Ve skutečnosti jsem si jen večer lehla a okamžitě jsem usnula. Vyčerpání.
Teď jsem se mírně rozcuchanými vlasy a ospalým úsměvem člověka, který se ještě zcela neprobudil, otevřela dveře do pracovny a vešla tam.

Okamžitě jsem si všimla Eseratha nad jednou z mnoha map.
"Dobré ráno," prohlásila jsem a chvíli ještě hledala v mysli jeho jméno. Takhle po ránu byl problém vzpomenout si na vlastní. Obzvláště v případě, že jsem tolik používala svou techniku, což se včera stalo. Sáhla jsem si až na dno svých sil a teď byl problém udržet se vzhůru.

Podvědomí vědělo, že už jsem spala dost.
Destiny zjevně také, protože na stole v kanceláři se objevil tác se dvěma šálky čehosi. Z jednoho jsem okamžitě ucítila kávu a lačně nasála její vůni.
"Nabídněte si, " prohodila jsem o něco veseleji a vzala svůj hrnek s kávou do dlaní. V druhém zjevně byl jeho oblíbený nápoj. Stejně jako mě po ránu probudil jedině kofein.
"A pak mi můžete říct, co vás sem přivádí takhle brzy."

Najednou jsem sebou cuknul, když se objevil kapitán a lehce jsem ji kývnul a dále studoval mapu.
"Vskutku dobré... Tedy jak pro koho, že?"
Optal jsem se rýpavě, jelikož to vypadalo, že kapitánka celou noc velmi divoce slavila, nebo dělala jinou činnost, která vyžadovala mnoho její energie.
"Ach, děkuji, čaj po ránu postaví na nohy..."
Přešel jsem po pokoji a vzal jsem si druhý šálek, linul se z něj kouř a vůně meduňkového čaje dokázala mé smysly přinutit pracovat na 100%.
Labužnicky jsem usrknul a teplou tekutinu po chvilce polkl.
"No, nezlobte se, že vás takto přepadám, zvláště takto po ránu, ale...
Je tady pár věcí, které bych s vámi chtěl prodiskutovat.
Myslíte, že jste připravena na mou salvu otázek?"

"Po šálku kávy?" nervózně jsem se pousmála. "Jistěže, jistěže."
Položila jsem šálek zpět na tácek a konečně se zdálo, že už začínám pořádně vnímat.
"Omlouvám se. Včera jsem příliš používala své schopnosti a jsem pořád vyčerpaná. Mnohdy spím po dosáhnutí konce svých sil ještě déle než dnes a možná bych prospala celý den."

"Nicméně jsem připravená na onu salvu otázek," dodala jsem.
"A abych se přiznala jsem na ně docela zvědavá."

Jakmile se kapitánka zmínila o tom, že využívala své schopnosti, neuvěřitelně mi tím nahrála, jelikož jsem toho mohl využít.
"A proč jsem musela tolik využívat svoje schopnosti? Je snad něco v nepořádku?"
Optal jsem se zvědavě a s jakými zvláštním druhem tónu, který mohl napovídat, že za tím vším něco sleduji. Pozvedl jsem jedno z obočí a svým někdy nepříjemně zkoumavým pohledem jsem si prohlédl kapitánku.
"Měli bychom o něčem vědět?"

"Zjevně jste včera nebyl v jídelně," Uchechtla jsem se. "Polovina lodi o tom ví."
Pokrčila jsem rameny.
"Dá se to charakterizovat jako menší potyčka. Objevili se tvorové, v jejichž existenci jsem nikdy nevěřila, napadli mě a vypadá to, že na nějakou chvíli nebudeme smět do přístavu. Není to zrovna nejbezpečnější místo. Ani středověk na zemi takový nebyl."
Proč jste musela tolik využívat své schopnosti.. Jako kdyby to nebylo jasné.
"Navíc jsem se pokoušela všechny včas najít a využila tak i další schopnost, což mi příliš nepomohlo."

Jen jsem si při jejím výkladu přikyvoval.
"Takže je to tak, jak jsem si myslel... No... Měl jsem na mysli jednu otázku.
Když účelem života je smrt, co je účelem tohoto života?
Je to vše až moc dokonalé, naše sny, vše po čem toužíme, to lusknutím prstu máme. Já se ptám, co je tím háčkem? Jsou to oni tvorové?"
Opět jsem usrknul a čaje a poté pokračoval.
"Najednou všichni získáváme všemožné schopnosti, přijde mi to... Jako bysme se na něco připravovali... Je tady něco, nebo někdo, o čem či o kom bychom měli vědět?"
Optal jsem se a v otázce jasně znělo, že chci slyšet jen pravdu.

"Odpovím tak, že vám řeknu všeobecně známou pohádku..." pousmála jsem se. Nostalgicky, melancholicky.. Bůh ví, co víc bylo ukryté v tomto úsměvu.
"Před staletími i tisíciletím neexistovali snové lodě. Do doby než se objevil člověk, který je stvořil. Měly poskytnou lepší svět všem na planetě zemi i jiných. Rozšířit snění. Cestovat časem i prostorem. A dokázat lidem, že je možné žít bez předsudků, bez povinností. Šťastně až do smrti." na chvíli jsem se odmlčela a zdlouhavě ho zkoumala pohledem než jsem se odhodlala začít s druhou částí.
"Jenže po stvoření snových lodí ten člověk zjistil, že nikdy nevzletí, pokud nebude existovat něco jim zcela opačné. Jako ráj by neexistoval bez pekla a peklo bez ráje. A tak vznikla loď nočních můr pohlcující ty, jež se vzdali svého snění a na původních lodích už pro ně nebylo místo. Vznikla proto, aby udržela rovnováhu mezi světy a její členstvo se dělilo na stíny. Nemyslící tvory. Snílky, kteří ztratily duši, mysl i své sny. Po čase, když byl záporných tvorů dostatek, rozhodli se zničit všechny lodě, které měly být dokonalé. Nikdy neuspěly a jednoho dne prostě zmizely. Objeví se a zase zmizí. Pokaždé jsou silnější, ale budiž ku prospěchu, že ještě nikdy nevyhráli."
Vzhlédla jsem k němu. Ani nevím jak jsem se při povídání dostala k oknu a sledovala černotu za ním.
"Cílem Destiny je dokonalost, kterou může poskytnout. Prostor ke snění. A možná také ne. Možná je jen hříčkou prvního a posledního stavitele jí podobných lodí. Není, co víc bych vám mohla říct."

"Takže existují i naše negativy, opaky snílků a to jsou tyhle stíny a kdo ví co?
Hmm... Věděl jsem, že to nemůže být jen tak samo sebou..."
Chvíli jsem mlčel, jelikož jsem si musel v hlavě urovnat myšlenky a poté jsem se otočil za kapitánkou, která mezitím přešla jinam.
"A to, s čím jste se včera setkala, bylo co? To něco, co se jen tak objeví a zase zmizí?"
Zeptal jsem se, protože tohle už začínalo zavánět něčím nebezpečný a já upřímně asi nebyl připravený na něco takového a pochybuji, že by někdo na něco takového vůbec připravený byl, jelikož byli všichni ještě v euforii z toho, kde se objevili.

"I tak máme minimálně čtvrt roku. Do té doby vystačí zásoby. A všichni smí trénovat," pokrčila jsem rameny.
"Je to pochopitelné. Lepší než normální svět, ale ne odlišné. Jediné, v čem se Destiny v pravé podstatě liší od planet je výběr její posádky. Žádní lidé, kteří půjdou s davem. Pouze originální osobnosti, které si dokáží na palubě osvojit různé schopnosti pocházející z jejich srdcí. I vy nějakou máte, nemám pravdu?" pokrčila jsem rameny.
"Co se týče včerejška.. Bylo to něco takového. Ale nemohu to říci s určitostí. Více než desítky let jsou ta stvoření pokládána za legendy."

"To draci taky..."
Špitnul jsem si pro sebe, nebyla to ještě potvrzená věc.
"Ale... Když tak mluvíte o těch originálech, máme vůbec šanci něco takového ustát? Jsme originály, ale nevíme jestli máme na něco takového jako je to něco, s čím jste se setkala...
Jen se obávám, že někteří mohou být originální až moc nebo tak něco. Nevím, jak vám to teď vše vysvětlit..."
No, popravdě řečeno jsem se dozvěděl to, co jsem se dozvědět chtěl. Tedy chtěl, i tohle bylo špatné slovo...

"Proto jsme Snílci. Vždycky máme šanci." pokrčila jsem rameny.
"Není zcela nutné použít k boji sílu. Stačí přemýšlet a snít. A pokud dojde na opravdový boj, budeme připraveni. Stejně jako my i stíny mají banální slabiny. Například moji nejdůležitější schopnost blokuje voda." rozesmála jsem se.
"A k tomu ta bolest hlavy a dostatek únavy pro prospání dvanácti hodin, aniž by mě vzbudila rána z děla těsně u hlavy."
To draci taky? Teď by se mi hodilo čtení myšlenek...
Nechtěla jsem pokládat zbytečnou otázku dokud nezačne sám.

Will stanul před dveřmi Bereniky bez své pláštěnky, ale nyní na sobě neměl jen blůzu a kalhoty, ale také koženou vestu a také kožené chrániče na rukách. "jen doufám, že Kapitánka už nespí nerad bych jí vyrušil ze snění, přece jen měla toho moc, ale je zde dost otázek a já musím znát odpověď" řekl a po chvilce zaklepal na dveře Kajuty a čekal na svolení vstoupit.

"A co se stane, když se střetneme? Pokud jsou naše negativy, není přece možné je nějak porazit nebo ano? Protože pokud bychom tak udělali, existovaly by jenom sny a to... Jaksi narušuje rovnováhu..."
Dozvěděl jsem se toho hodně a upřímně mi to sedělo do mých otázek, ale na druhou stranu mi to začalo dělat ještě větší starosti, než předtím...
Jsem vůbec na něco takového stavěný? A nebudu ostatním jen překážet?
Tohle byly nové otázky, které opět začaly nahlodávat mou mysl.

"Až je porazíme, zase zmizí. A noví se vyvinou a čelit jim bude na další generaci. Tak je to vždy," pokrčila jsem rameny.
"Mimochodem pokud hledáš někoho, kdo by ti pomohl se schopností, zašla bych do knihovny. Náš knihovník je velice vzdělaný člověk," šibalsky jsem na něj mrkla.

Když jsem zaslechla zaklepání na dveře, napůl jsem se k nim otočila.
"Dále, " zavrněla jsem a zvědavě čekala, kdy se klika pohne a někdo vstoupí.

Když Will uslyšel ony slova, tak vzal za kliku, otevřel a vešel dovnitř. Když se rozkoukal, tak vešel nejspíš do pracovny Kapitána, na stole uviděl nějaké mapy, ale také uviděl kapitánku s Eserathem, lehce se uklonil "promiňte Kapitánko, pokud vyrušuji, tak počkám venku, než zde vše vyřešíte" řekl a pomalu se přibližoval ke dveřím.

Nad jejím vysvětlením jsem trochu zakroutil hlavou, ale musel jsem uznat, že mě to trochu uklidnilo. I když ne moc...
"No, jak myslíte... Každopádně děkuji za odpovědi a za radu. Myslím, že teď budu spát o něco klidněji, i když... Zas tak klidný nebudu.
A děkuji i za radu..."
Dosrkal jsem šálek svého čaje a položil jej zpět na podšálek.
"Pokud budete potřebovat zase vy něco ode mne, víte, kde se zdržuji..."
Tak knihovník? Proč to nevyzkoušet... Stejně musím vrátit tu knihu.
Přešel jsem tiše po pokoji a vyzval Willa, aby šel dovnitř.
"Není třeba, náš rozhovor je právě u konce."
Přešel jsem až ke dveřím, ještě jednou jsem se na kapitánku zadíval a poté jsem odešel s knihou v ruce.
(Přesun)

"Vůbec jsem nepomohla. Ale i tak jsem ráda, že jsem mohla zodpovědět tvé otázky," pousmála jsem se a kývla na znamení rozloučení.
Pak už jsem se otočila k druhému chlapci.
"Zdravím, Wile," prohodila jsem.
Konečně jsem se zcela probouzela a v mém tónu bylo znát i něco veselého, milého.
"Copak tě za mnou přivádí?"
Budu hádat... Má otázky, na které chce slyšet odpovědi...

Will se podíval na Eseratha a byl rád, že je v ničem nevyrušil "děkuji" řekl a když Eserath odešel, tak za ním zavšel dveře ap ak přešel k Berenice a ještě jednou se lehce uklonil "snad vás nebudu vyrušovat, protože po včerejších událostech jste byla dosti unavená, ale jak jistě tušíte mám otázky, asi jako každý jiný" řekl a pak mluvil dál "včera jste mi zodpověděla otázky ohledně oho jak jsme se se mvlastně dostali a kdo nám usiluje o život o tom jak tahle loď funguje jsem se jakž takž naučil od členů posádky, ale potřeboval bych pomoci s tím čemu říkáte schopnosti" na chvíli se odmlčel a pak pokračoval "jak jsem si všiml, tak nejspíše pocházím z dob nejstarších a proto nemám o těchto věcech, velké informace a znalosti, já na magii nevěřil, protože vždy jsme zjistili, že za tím stál nějaký trik, ale tohle trik není, proto je to pro mě velké neznámo a chtěl jsem vás požádat o pomoc, jelikož jako kapitán toho asi budete vědět nejvíce" řekl Will a čekal co ona na to.

"Takže se mě ptáte na své schopnosti.." zhodnotila jsem.
"Již včera jsem Rikke řekla jedno. Aby objevila svou schopnost, musí ji najít ve svém srdci. Uchopit do dlaní, spřátelit se s ní. Protože její schopnost je ona," odmlčela jsem se a nechala ho chvíli vstřebávat informace.
"Stejně tak tvá schopnost je ty."

"Nejspíše bude souviset s něčím, co máš rád. Nezáleží tu na době nebo na magii. Tohle je síla duše. Ovládneš ji jen, když ji najdeš a věř, že ona si tebe najde brzy sama." pokrčila jsem rameny.
"Pro dřívější ovládnutí je ale dobré schopnost cvičit a vyvíjet její techniky. Prohlédl sis již tréninkovou místnost Destiny?"

Will si ji vyslechl a když domluvila, tak jen dodal "no myslím, že asi jsem zjistil, co je má schopnost, když se dlouho soustředím na předmět a představím si, že se vznáší, tak se tak nakonec stane" řekl Will a pak na dotaz o tréninkové místnosti dodal "jistě byl jsem zde cvičit střelbu a vrhání nožem a z toho také vyplývá další moje otázka, moje hlavní stránka je to co umím a to je být hraničářem a to se nezmění, ale problém je, že jsem na loď přišel pouze s jedním toulcem s šípy a to nevystačí na moc i když co střela to zásah myslím, že proti nám půjde více nepřátel než jen mám v toulci, je zde na Destiny nějaká zbrojnice, nebo úschovna, kde jsou také šípy" zeptal se a byl docela zvědav, kdyby nemohl střílet ze svého luku, tak by byl jak malomocný.