Pracovna a kajuta kapitána

First topic message reminder :

Kajuta kapitána není jen místem, kde se nachází postel a cokoli chcete.
Je to jeden velký... Nepořádek. V nevelkém prostoru najdete mapy, knihy, kompasy a vše, co souvisí s lodí. Plány Destiny, ale i jakési návody pro stavbu neuvěřitelných přístrojů.
Kajuta není správné slovo, protože v místnosti, kam pořád někdo chodí, by se nikdo nevyspal.
Jsou to vlastně dvě místnůstky oddělené tenkou dřevěnou stěnou. Do první vstoupíte hned z chodby vedoucí do kajut. Do druhé pouze z oné pracovny, nicméně v té už vás nic nepřekvapí. Pokoj kapitána je zcela obyčejný. To pracovna je zajímavou. Máte-li dotaz, kapitán je v ní pro vás k dispozici.

"Vyprdni se na to..." zahučím při pozorování toho co Pietrovič vyvádí.
"Dříve si něco zlomíš,než to vyrazíš" oznámím a drbu se ve vlasech.
"Pojď raději do jídelny se najíst" oznámím.

"Ách...no mohol by som použiť "Ruku ochráncu" ale za tie bolesti a problémy mi to nestojí." zasmejem sa a poškrabem na hlave."Tak poď. Mám hlad..." poviem a pomalým krokom sa vyberiem do jedálne. S elán som si urobil ešte páru otočiek a tanečným krokom som išiel do jedálne. Mal som chuť na kuracie prsia a predstavoval si akoby som to jedol. Tým som sa ešte viac posilnil a rýchlejším tanečným krokom som sa vybral do jedálne.
/Presun/

"Jo to nestojí za to" řeknu a vydám se za ním.

(přesun)

Dotiahnem Olafa pred Kajutu Bereniky. Postavím sa, trochu ma zatiahne doprava. Zasmial som sa aj cez bolesti. Ruka zmenila farbu a tvar. Vytvoril sa štít, ruka bola úplne najpevnejšia. Nedala sa prerezať ani diamantom. Rozbehol som sa oproti dverám a vyrazil ich."Náá...sme dnu...Pekne to tu má...buf, buf, bum..." poviem a tackal sa po jej kajute. Po dlhom hľadaní adresy na Insigniu som ju našiel."Máám to!" poviem radostne, vyskočím do vzduchu. Potom výjdem pred kajutu. Vzal dvere zo zemi do ruky a chcel ich dať naspäť. Dal som ich do polohy, kde boli pred vyrazeným."Skús na to...boom, boom, poow. Dychnúť, snáď to prizvaríš." zasmejem sa a pozriem naňho.

Jen s vypětím všech sil se držím na nohou,až z údivem a někdy v nesmyslném úhlu provádím téměř gymnastické kreace.
"Ty.....v....ole..." chytám rovnováhu a připomínám solistu Norského národního baletu.
"Ttto....bu..deee..pru..er" málem naběhnu do zdi,naštěstí se můj obličej asi půl metru před zdí zastaví i se zbytkem těla.
"Blb..ééééééééé...vt..i..pyyy" reaguji na poznámko o mém dechu a udělám piruetu...kterou mi můžou závidět.

"Tááák....to pr...proste nééchaj táák...IDEME!" znovu zavelím, dvere pustím, ktoré spadnú na zem. Vlastne treknú. Skočím do vzduchu, skoro spadnem, lebo som sa zľakol toho tresku. Rukou som rozbil páru stien, niekedy skoro spadol. Urobil diery a množstvo iných škôd. No potom som sa predsa len vybral na cestu ku bráne.
/presun/

"Ja...k..o spra...vn..i...seveř...ani" motám se za Pietrovičem.
Por změnu běžím téměř v předklonu jako prase divoké které chce vyrýt na statkářově poli pár brambor.

"Čkej..pppo....počke.....ej?" vypadne ze mě a ladný téměř labutím pohybem letím za Pietrovičem.

(přesun)

Objevila jsem se ve své pracovně a protáhla jsem se.
Zároveň se mi podařilo líně zívnout a Destiny mi srdnatě otevřela dveře.
Brzy jsem zjistila, že má kajuta už je prázdná. Jen ustlat jaksi zapomněl a Destiny, i přes zjevnou ochotu v otevírání dveří, tohle nechala na mě. Alespoň mast, kterou bych jinak nesla na ošetřovnu, už zmizela.
Mírně jsem se pousmála a pustila se do stlaní. Jakmile postel zase vypadala kultivovaně - A že se z ní nehnul pěknou dobu - neodolala jsem a posadila jsem se. Nicnedělání mi však nevydrželo dlouho. Po méně než pěti minutách jsem se uhnízdila na židli ve své pracovně a tam jsem hodlala strávit zbytek dne nahlížením do papírů.

šla jsem přímo poprvé mi Destiny ukázala místo a já našla kajutu kapitána a nejistě jsem zaklepala

Deku jsem držel v ruce a jen tiše šel vedle Qiu. Byl jsem rád, že jsme zatím nikoho nepotkali, ale i tak jsem byl stále nervozní. Ta deka byla vlastně od Bereniky, takže jsem ji zrovna mohl vrátit a vzít si své věci, ale... byl jsem zvědavý, co by říkala na toto...

Pootevřela jsem dveře své pracovny a zvědavě vystrčila nos ven.
"Vítejte," prohodila jsem v okamžiku, kdy jsem je spatřila. A pak jsem i otevřela dveře dokořán.
S jemným úsměvem jsem znovu zamířila na své místo.
"Co pro vás mohu udělat?"

nejistě jsem se podívala na Akihira a pak na kapitánku.
"Zdravím..." vešla jsem do kajuty
"Já ... jmenuji se Qiu Lier. Já mám hodně otázek, ale žádnou odpověď na ně, tak trochu jsem doufala, že by jste mi alespoň nějaké mohla poskytnou, madam, byla bych Vám moc vděčná."

"Mé jméno je Berenika, ale to už ti určitě někdo řekl. Jsem kapitánkou Destiny, této lodi..." jen jsem jí věnovala povzbudivý úsměv.
"A ráda ti zodpovím všechny tvé otázky... Stačí se zeptat..."

"A ještě něco... Tykej mi... Jsem pro všechny prostě kapitánka. Tak na mě volají. A tykají mi," nad oslovením mi mírně cuklo obočí. Bylo příjemné, ale měla jsem raději útulnou domácí atmosféru.

"tak tedy Bereniko, já bych...mám touhu vědět, co tu děláme, proč tu jsme?" nejistě jsem si namotávala pramínky vlasů na prst

"Jsme tu, protože jsme Snílci. Sníme tu. A to je vše." pokrčila jsem rameny.
"Má milá, vstupem na palubu jsi si zvolila svou životní cestu. Nadále budeš na palubě. A Destiny ti zcela jistě přiroste k srdci. Jsem ráda, že jsi tu. A jsem si jistá, že si to tu oblíbíš a najdeš si tu to, co tu děláš a proč tu jsi."

"takže to nikdo neví proč tu jsme? Máme tu nějaký cíl? A stalo se mi něco co si nedokážu vysvětlit, jako bych ze své mysli vypustila bublinu."

"Vypustila bublinu? To zjevně bude tvá schopnost." prohodila jsem.
"Objeví se, když vstoupíš na palubu. Je důkazem, že jsi Snílek."
K ostatnímu jsem jen pokrčila rameny.
"Každý má svůj důvod a své snění. Každý má svůj cíl."

Možná proto mě sem poslala, abych ho potkala.... uvažovala jsem ale pak sjem se usmála
"Děkuji, tak se zase někdy uvidíme...hezký den i noc" usmála jsem se a vyšla z místnosti, rozloučila jsem se s Akihirem a odešla(přesun)

Celou dobu jsem stál stranou dveří a raději vyčkával, než abych jim zasahoval do rozhovoru. Byl jsem vlastně venku na chodbě, takže je nemuselo rušit ani světlo, které jsem vydával. Záře byla opravdu docela silná a také přetrvávající. Vlasy mě stále stály na hlavě a taky zářili. Obličej taky celý a zbytek těla také.
Byla pravda, že jsem byl jen ve spodním prádle a rozhodně ta tenká látka nemohl rozhodně zabránit světlu, aby si dostalo ven, ale mnohdy byla tak silná, že fungovala jako nějaké světelné oblečení....
Do stran stále vylétávali jakoby pavučiny světla, které se ve vzduchu vždy ještě chvíli točili a kroutili, než se rozplynuli a nahradili je zase další. Kdyby se jich člověk dotkne, asi by mu na chvíli obtočili prsty a pak se také rozpadli.
Byla to taková stříbrně bílá, až někdy modrá oslňující záře, která do okolí roznášela takový chladivý pocit, ale zároveň i hřejivý a bezpečný, dá se i říct, utěšující. Při dotyku vše bylo mnohem silnější...
Navíc, při chůzi a nebo při nějakým pohnutí, se asi na vzdálenost 1-3 cm od těla, uvolňoval jakoby světelný prášek, takže jakoby to za mnou nechávalo nějakou stopu, která hned zmizela. Bylo to asi, jak se koncentrovaná záře uvolňovala... No a navíc stále neustávala....
Cítil jsem se díky tomu velice dobře po fyzické stránce. Doslova jsem byl nabitý, ale... po té psychické... dost mě vadilo, že se najednou tak odlišuji a budím pozornost. Nebylo to dobré a každý to nemusel chápat správně...

Když Qiur odešla a rozloučila se se mnou, tak jsem jí jen mávnul a zářivě se na ni naposledy usmál... doslova a do písmene.
Potom jsem jen pomalinku vyšel z poza rohu a vešel do místnosti, která se hned po mém příchodu jakoby celá osvětlila. Zavřel jsem rychle za sebou dveře a deku, kterou jsem stále svíral v ruce a která vlastně patřila Kapitánce, tak jsem ji pustil na zem a zvedl svůj pohled k jejímu a zahleděl se jí do očí...
Stále jsem měl sice hnědé oči, ale to nebylo všechno. Moje oři teď také stříbrno bíle zářili. Uvnitř se světlo točilo jako ve výru a různě se překřižovalo a lítalo sem tam. Přitom se, ale zároveň uvolňovalo a dostávalo ven, což způsobovalo jakoby mě oči bíle hořeli a plamen se rozplýval pár centimetrů od očí... Tak to pokračovalo stále dokola a dokola...

Navíc, když se k tomu přidali takové ty světelné paprsky, které se vytvářeli, když se to v zorničce odráželo, bylo to dost zvláštní....

Dlouhou chvíli jsem nic neříkal, až jsem se nakonec odhodlal a tak nejistě se poškrábal na temeni hlavy."Ehm... já... potřeboval bych asi menší pomoc..." Řekl jsem a když se člověk na mě podíval, co se se mnou zrovna dělo, tak bylo smíchu, to slovo "malou", ale opravdu...


(Berto jako, že je stále úplněk Pak si akorát pospíším a přeskočím nějaký ten čas, nezávisle na vás. Tedy, že pak jakoby napíšu přesun pár dní, ale normálně jako pak za vámi dojdu v normálním čase xD Nestihl jsem to zkrátka udělat no... Dnes něco sepíšu ke schopnostem. Jak asi víš, tak první bude ovládání světla, ale tohle je jen reakce na úplněk xD V té době je nejsilnější a také se energie probouzí xDD Snad mě tedy něco napadne xD Vážně jsem poslední dobou vygumovaný xDD A to dost xDDD)

"Není za co. Doufám, že tu najdeš, co hledáš," jakmile jsem zahlédla, že odchází, sklonila jsem hlavu k papírům.
Hmm... Je tu světlo...
Překvapeně jsem se znovu zadívala ke dveřím a zaostřila.
"Zajímavá schopnost," prohodila jsem zamyšleně.
Jo, takovou lampičku bych potřebovala.
Zakázala jsem si myslet sarkasticky a začala jsem to brát vážně.
"Zdá se mi to nebo rád ničíš své oblečení?" zažertovala jsem. Opravdu. Vždycky, když jsem ho viděla byl ve spodním prádle. Vždycky. Pobavilo mě to, ale zároveň jsem s ním soucítila.
"Měl by ses zase obléknout a..." sehnula jsem se pro svou deku a přehodila ji přes opěradlo židle. "A odpočinout si. Velice mě zajímá, co ovládáš, ale asi ti s tím příliš nepomůžu, pokud chceš tohle. Musíš se odreagovat. Zcela spontánně se schopnost prvně ukáže a pak zmizí."
Ale vážně.... Taková žárovka se hodí...

Jen jsem nahodil takový jakoby uražený obličej a trochu se pootočil, směrem od ní..."Hahaha... moooc vtipný. To oblečení my je pěkně na houby, když to jde vidět i přesto a navíc, je to vlastně i ještě horší. Když je světlo tlumené... tak pak lidi vidí... ehm... víc, než by měli..." Přitom posledním jsem se trochu zarazil a ještě stačil zahnat červeň, která se mě už hrnula do tváře. Alespoň, že to teď nebylo možné, jen tak rozeznat...
"Myslíš, že to je něco jako moje schopnost... ach... nechci být přenosná baterka..." Smutně jsem na ni koukl a ramena my klesla více k zemi...."A už zase odpočívat? To je poslední dobou pořád... ach jo.... no... asi to tak bude, že se to objeví, ale... toto mě už nebaví.... A nevtipkuj!" Dodám ještě a zase se tak trochu nafouknu...
"A co když řeknu, že odpočívat nechci a nenechám se?" Vypláznu na ni jazyk a trochu se zamračím. Byl jsem velicééééééééé uraženýýýýý! Tedy... alespoň sarkasticky ano...

"Dobrá. Tak tedy neodpočívej. Místo toho klidně můžeš celé dny i noci pobíhat po Destiny téměř nahý a děsit posádku," rozesmála jsem se.
Kousek od nás na židli už se objevilo oblečení.
"Prosím, ať tu nejsi nahý."
Díky Destiny... Ještě, že tě mám...
"Nicméně, když se vrátíme k tvé schopnosti... Je velice zajímavá. Kdy přesně jsi ji zaregistroval poprvé?"
Potřebovala jsem si o tom udělat kompletní obrázek a zatím se mi v hlavě tvořila jen další čmáranice. Příliš málo faktů.

Po delším rozhovoru jsme oba vyšli z mé pracovny.
Já se ale po chodbě vydala jinou cestou než Akihiro. Možná na palubu, možná jinam. Destiny spokojeně ševelila pod prsty, kterými jsem při cestě nahoru svírala zábradlí. Dveře své pracovny jsem brzy ztratila z dohledu.

(Přesun)