Pracovna a kajuta kapitána

First topic message reminder :

Kajuta kapitána není jen místem, kde se nachází postel a cokoli chcete.
Je to jeden velký... Nepořádek. V nevelkém prostoru najdete mapy, knihy, kompasy a vše, co souvisí s lodí. Plány Destiny, ale i jakési návody pro stavbu neuvěřitelných přístrojů.
Kajuta není správné slovo, protože v místnosti, kam pořád někdo chodí, by se nikdo nevyspal.
Jsou to vlastně dvě místnůstky oddělené tenkou dřevěnou stěnou. Do první vstoupíte hned z chodby vedoucí do kajut. Do druhé pouze z oné pracovny, nicméně v té už vás nic nepřekvapí. Pokoj kapitána je zcela obyčejný. To pracovna je zajímavou. Máte-li dotaz, kapitán je v ní pro vás k dispozici.

Bingo, usmála jsem se, když jsem uzřela cedulku na dveřích a nápis, který hlásal, že jsme právě dorazili ke kapitánčině kajutě. Nasadila jsem vhodnou hlasitost, aby mě bylo slyšet, ale zároveň abych zběsile nebušila, a několikrát jasně zaťukala.

"Nemusíš tak nahlas," odvětila jsem těsně za jejími zády.
"Ráda tě zase vidím a ano, zítra vyrážíte, pozítří nebo popozítří budete zpět na Insignii."
Zářivě jsem se pousmála, protáhla se okolo ní a otevřela dveře své pracovny.
"Nějaké otázky?"

Tohle by docela stačilo, odvětila jsem trochu zaraženě. Měla jsem nesmírnou chuť dodat něco o tom, že to dost trvalo a že jsme celí nesví, ale nakonec jsem svou vrozenou drzost potlačila. Myšlenka, že tu máme strávit ještě další dva nebo kolik dní, mě sice opět naplňovala zoufalstvím, ale bylo to lepší než nic. Krom toho mé zoufalství opepřil pocit nervozity ohledně výletu do přístavu, jemuž jsem se na malou chvilku doufala vyhnout.

Omlouvám se, ale já to prostě nezvládnu...jsme už tu bůh ví jak dlouho, musím se vrátit na Insignii protože jinak se tu asi zcvoknu, není to vámi ani lodí, ale přijdu si tu jako bych měl každou chvíli...nevím jak to říct, jsem prostě prázdný... vyplivnu ze sebe a cítím se jako bych měl každou chvíli upadnout nebo se složit...Umm omlouvám se... dodám pak znovu potichu protože jsem to možná trochu přehnal...

"Možná to v přístavu stihnete i za pár hodin a budete na Insignii už zítra," pokusila jsem se o jemný úsměv.
"Zásoby z Insignie automaticky poputují rovnou bránou, takže když budete rychlí a vyhnete se nakupování..." viděla jsem, že už pro pobyt na Destiny není a chápala jsem to. Lodě byly lodě a rády si své členy posádky vázaly k sobě způsobem, kterému nešlo odolat.
"Kae, můžu ti ty myšlenky na prázdno zablokovat, ale až se vrátíš na Insignii, bude tě díky tomu bolet hlava víc než teď."

A my se tam máme s někým setkat, kdo nám ty zásoby naloží, nebo se tam prostě zjevíme a permoníci přiběhnou sami od sebe?, pokusila jsem se vyslídit, co přesně tam vlastně máme dělat.

"Ano, zásoby přenesou.. Ehmm... Otroci z přístavu - Vím že je to kruté - k bráně, prohodí a loď už si je vezme sama. Když necháme otevřenou bránou, přejdou pak zásoby automaticky na Insignii." pousmála jsem se.
"Váš úkol je tedy jen být na druhé straně a dohlédnout na to, že zásoby opravdu budou přenášeny do brány nebo se projít po přístavu. Kdyby tam nikdo nebyl, brána by se zavřela. Jiný důvod to nemá."

Ok, pokývala jsem hlavou. Otázku otroctví jsem nekomentovala. Už dávno jsem pochopila, že co se děje v přístavu, není moje věc.

Myslím, že procházení pro tuto chvíli nepřichází v úvahu. Nebudu někomu mávat před očima rudou vlajkou a vykračovat si, když nás tam může každou chvíli něco napadnout. Zas tak lákavé místní trhy nebyly, dodala jsem.

A když se objeví můry? To máme bránu nějak zavřít? Jinak by se mohly dostat na palubu, zkonstatovala jsem. Pořád jsem měla pocit, že dostáváme málo instrukcí. To se musím vážně na všechno ptát?

Nechci děkuji...já tyhle myšlenky uhlídám... řeknu už trochu klidně...Čím dříve budu doma tím lépe...a také doufám že to bude bez komplikací protože s mou schopností bych při boji nebyl nic platný... řeknu a čekám co odpoví na eM otázku.

"Instrukce tu budou zítra, ale budiž, chceš-li je znát už dnes..." v kanceláři jsem se jen opřela o stůl a podala jí jeden z papírů. Na něm byly nakresleny dvě verze symbolů.
"Kdykoli budete chtít, zadáš první. Samozřejmě s vámi půjdou i dva lidé z Destiny. To vás zavede do přístavu. Tam už stačí jen čekat. Brána se zavře, kdykoli projdete všichni zpět, ale nejlepší by bylo, kdybyste to udělat nemuseli. Pokud se objeví noční můry odejděte jen až budete vědět, že je nezvládnete." mluvila jsem zřetelně. Snažila jsem se dát co nejpřesnější instrukce.
"Až bude mise splněna, zadáte druhou serii symbolů. Ty vás zavedou na Insignii. Stačí nechat bránu otevřenou pět minut. Pak už budete mít jídlo na lodi a brána se automaticky vypne."

Ok, snažila jsem se všechno zpracovat. Měla jsem z toho všeho nepříjemný pocit. Byli jsme o tolik připravenější než minule, a stejně jsem si nebyla sebou samou jistá. Samozřejmě, mé schopnosti to pravděpodobně vyřeší za mě, protože až ty věci uvidím, začnou ve mně pracovat emoce, ale na druhou stranu bylo to bezpečné, vysílat tak nezkušenou posádku na tak nebezpečný úkol, který se kdykoli mohl zvrtnout a dopadnout katastrofálně? Zase ve mně hlodal ten pocit, že se tu od nás příliš očekává. Někteří z nás možná měli situaci pod kontrolou - například Matt s Eserathem - ale jiní? Nejsme přeci k čertu bojovníci!, myslela jsem si a neznatelně kroutila hlavou. To byl ovšem jen můj vnitřní boj, navenek se s tím nedalo nic dělat. O to větší mi dělalo problémy se tomu všemu podřítit. Nesnášela jsem, když mi někdo diktoval nesmyslné věci...

Takže... máme nějaký stanovený čas, v kolik máme být u brány? Nebo se budeme celý den nahánět s těmi šťastlivci, co mají jít s námi?, pokusila jsem se usmát. "Zítra" byl široký pojem.

"Kdykoli. A s sebou vezmete jednoduše první dva, které potkáte," pokrčila jsem rameny.
"Já bohužel zítra musím kontrolovat kurz, abysme byly přesně souběžně s dráhou Insignie pro lepší propojení."

Díky za instrukce...opravdu doufám že to bude bez komplikací...eM kdy tedy plánuješ vyrazit? řeknu s úsměvem.
------------------
zítra tu budu tak do 13:00 a pak až tak od 16:00 tak doufám že se tu sejdeme

Hmm..., zamručela jsem a přemýšlela. Kdo tu mohl mít dost schopností a zkušeností? Kdo by tak byl nejlepší... Tak fajn. Pokud to správně chápu, po misi se zase nějakou dobu neuvidíme... tak zatím naviděnou, pozdravila jsem se s Berenikou a papíry se symboly jí vrátila. Vryla jsem si je do paměti, to bude muset stačit. Nebudu riskovat, že ty papíry padnou do nesprávných rukou.

Asi nemá smysl to odkládat, takže bych vyrazila hned po snídani. Uhm, řekněme kolem desáté, jedenácté?, dodala jsem a hned jsem se tomu musela zasmát. Byla to dost pozdní snídaně. Ale dřív mě z postele nikdo nedostane. Snad k tomu najdeme i vhodné spolupachatele. Pokývala jsem na Kaemona a šla zas bloumat někam do útrob lodi, připravovat na tu "velkou událost".

(přesun)

Dobrá tedy... řeknu s úsměvem a pak se otočím ke kapitánce...Omlouvám se ještě jednou za svou náladu...snad se ještě potkáme ...dobrou noc... řeknu ještě s úsměvem a odejdu. (přesun)

"V pořádku, takovou náladu by mě každý. To já se omlouvám, že jsem vás nechala čekat." na rozloučení jsem jen mávla a pak za sebou zavřela dveře své pracovny a následně i kajuty.
Aki zjevně pořád spal. Schoulila jsem se do křesla kousek od postele a netrvalo dlouho a hlava mi klesla na pravé rameno. Propadla jsem se do říše snů, i když ráno mě pravděpodobně z křesla budou pořádně bolet záda.

Jen jsem se v křesle zavrtěla, zívla a pokusila se vstát.
Do zad mě okamžitě praštila prudká bolest.
Sykla jsem a chvíli si jen masírovala krk. Nemohla jsem se hnout.
Vypadá to, že ho nechám spát tady a sama zmizím do některého z prázdných pokojů.. Jinak nebudu schopná fungovat....
Pomalu jsem vstala a loudala se přes kajutu a pracovnu pomalým, ospalým krokem. Až na chodbě jsem trochu zrychlila.

(Přesun)

(Jelikož jsem tu dlouho nebyl, protože my to psaní nějak nešlo Tak to udělám následovně. Stále tu budu, ale jelikož se moje schopnosti měli probudit při úplňku, který už byl, tak ho udělám jakoby teď a zkrátka, pak akorát rychelji ubyde a bude nov xDDD. Zatím to napíšu a pak se pokusím sepsat něco k těm schopnostem xD Snad my to půjde xDDDD...)

Vůbec jsem nevěděl, jak dlouho jsem spal. Připadalo mi to jako bych byl v nějakém zimním spánku, vyvíjel se nebo tak něco. Věděl jsem, že se s mým tělem něco děje a něco hodně zvláštního, ale zároveň i fascinujícího. Brzo jsem se měl dozvědět, co...
Bylo to už nějaký čas, co mě Bereniak nechala ve své kajutě. Popáleniny mě už zmizeli. Nebyli totiž tak hrozné a navíc, ta mystička docela pomohla, i když se musím přiznat, že jsem měl docela strach, když jsem si to zrovna... ehm..."léčil", že mohl někdo dojít a to by nebylo dobré, kdyby mě takhle někdo načapal nebo viděl. Nevím, jestli by ho zrovna napadlo, že si léčím popáleniny...

Ležel jsem v kajutě Bereniky a trochu neklidně se převaloval v její posteli. Nevěděl jsem proč, ale měl jsem strašně neklidné spaní. Celou dobu jsem spal jako zabitý a za boha se nemohl probudit, ale teď... teď to bylo zrátka jako bych ležel na trní. Rozhodně se mi něco nelíbylo, ale důležité bylo, co to bylo...
Ještě jednou jsem se zavrtěl a pomalinku otevřel oči. Hned my do nich udeřilo prudké bílé světlo, takže jsem je hned musel zavřít...Sakra, co to bylo?!... Pomyslel jsem si a zkusil to ještě jednou, ale tentokrát pomaleji.
Světlo bylo vážně oslňující a dost silné, takže bylo orpavdu těžké si na to zvyknout, ale nakonec se mi to podařilo.
Podivnější však bylo, že i když jsem si zvykl, stále jsem neviděl zdroj této záře, ať jsem se díval, jak jsem se díval. Navíc, kajuta se osvětloval jakoby směrem ode mě, což bylo ještě podivnější.
Konečně mě napadlo se podívat na vlastní ruce...
Když jsem to udělal, vzápětí jsem se prudce postavil a leknutím málem zase spadl. Moje ruce silně zářili modro bílým, ale spíše takovým stříbřitě a ostře bílým světlem. Záleželo, jak kde....
"Co to sakra je!" Vyjekl jsem a rychle se přesunul před zrcadlo.
Tam jsem se zalekl ještě víc. Nezářili jen moje ruce, ale já zářil celý! Bylo to opravdu oslnivé a silné světlo a na svůj obraz se dost špatně dívalo, ale i tak!
Necítil jsem se však špatně nějak, cítil jsem se naprostě famózně, ale toto... nechápal jsem, co to je...
Vlasy mě stály vzhůru a záře z nich jekoby odlétala a tak to platilo po celém těle. Obmotávali se z ní jakoby vzdušné ramínky, které se o něco dál rozplývali. A když se jich člověk dotkl jako by se obmotávali kolem vašeho prstu a mazlili se s vámi. Nebyli však an dotyk nepříjemné, spšíe naopak. Bylo to takový.. energický, zvláštní, chladivý a přitom hřejivý, orpavdu podivný....
Ani nevím, jak dlouho jsem s otevřenou pusou na sebe do toho zrcadla díval. Stále jsem nemohl pochopit, co se to se mnou děje. Jedno jsem však věděl jistě, takhle mě nesmí nikdo vidět!
Měl jsem na sobě teď už jen čisté boxerky, ale... ty jakoby také svítili. Tenká látka zkrátka nemohla zabránit takovému světlu, aby se nedostalo na povrch.
Rychle jsem doběhl ke svým věcem a začal se oblékat. Mělo to stejný účinek. Vůbec to nepomáhalo...
Teď už jsem orpavdu nevěděl, co mám dělat. Panikařil jsem....Co kdyby sem někdo přišel? co kdyby mě takhle našel? To nesmím dopustit!
Když věci nepomáhali, musel jsem nasadit nouzové řešení a to deka. Byla dost tlustá na to, aby světlo napropustila a dost velká, aby mě celého zakryla. Zkrátka jsem ji čapl a celý se tím obmotal a nakonec si zakryl i hlavu. Takhle zabalený jsem se jen naposled rozléhl a trochu rychleji se vybral ven z kajuty a jen doufal, že si mě nikdo nevšimne...

-Přesun-

Destiny vedla kroky mé ke kajutě kapitánky naší vesmírné loďky.
Tak tady má kajutu...hmmm prolétlo mi mozkovými závity.
Nadechnu se a jemně avšak důrazně třikrát zaklepu *Klep* *Klep* *Klep*.
Poté se postavím téměř do pozoru,ale jaksi mě velice obtěžuje průvan či něco podobného,absence kalhot se projevuje...Bez kalhot..v trenkách za kapitánkou? ptám se sám sebe Tohle není armáda odpovím si.
Čekám jestli se někdo ozve či ne Zajímalo by mě,jestli je tu...nebo zas někde poletuje po lodi jak motýl po louce...uvidíme" drmolím si pro sebe.

Dorazil som sem svojím tanečným krokom a s pivom v ruke. Niekde tu by mala byť Berenika. Koho som tam nevidel? Olafa! Podišiel som k nemu."Zdravím...čo čakáš?" poviem a postavím sa pred dvere. Napijem sa a zaklopem na ne."Ách...dúfam, že je tu niekde blízko." zasmejem sa. Znova si odpijem z piva a pozerám na dvere.

"Ale taky na kapitánku,klepání nefunguje" oznámím a navlékám si kalhoty.
"Asi někde poletuje po lodi" vyslovím svou doměnku při dopínání pásku.
"Počkáme a uvidíme" usměji se,opřu se o blízkou stěnu chodby,nahodím zymšlený výraz.

Probudím se,jak zjišťuji sedím na zemi opřen o stěnu...No jo,zase mě přemohl spánek promnu si rozespalé oči.
Postavím se a zkusmo udělám pár dřepů,abych rozhýbal ztuhlé tělo.

"Vykopneme dvere?" spýtam sa zvedavo. Dobrá nálada stále pokračovala. Odpijem si z piva a stále pozerám na dvere."Ách..." vzdychnem a začnem pomaly naberať tanečné kroky. Krútim s hlavou do strán a začnem tancovať pred dverami. Občas sa napijem z piva.

"Také jsem o tom uvažoval" poznamenám při provádění dřepů.
"Ale asi by jsme si tím moc nepomohli" konstatuji suše,postavím se a začnu kroutit hlavou.
"Kde je...čekat se mi tu věčně nechce" zahučím naštvaně.

Zrazu som zacítil nechútnu chuť piva. Okamžite som ho vypľuvol na zem."Fuj..." a ešte som pľuval na zem. Až potom som si uvedomil, čo som urobil. Nejak som to poutieral a fľašku vyhodil."Tak na tri. Raz, dva, tri!" poviem a skočím do dverí a nič. Vzdychol som a potom začal opakovať, znova a znova.