Mikayllina kajuta

Tenhle "superpidi" pokojík je Mikayllinou oázou klidu.
Je opravdu maličký, polovina zdí je vymalována černě, druhá modře, přesně v barvách, které Ayllí zbožňuje. Jedna stěna je vyvedena v černo-bílo-modrých kostkách, které jsou jednou z vychytávek, které Ayllí na svém soukromém bydlišti tak miluje.
Čím menší pokojíček, tím větší bordel. Ano, většinou je tu obrovský nepořádek, protože Ayllí tvrdí, že podporuje její tvůrčí schopnosti, a také že se v tomhle nezřízeném chaosu s přehledem vyzná.
Povlečení je jako jediné bílé s beruškami a červeným prostěradlem, což v jinak výlučně barevně sladěném pokoji celkem konstrastně vyniká. Vedle postele je noční stolek, na kterém se neuspořádaně válí rozečtené knihy, jejichž množství se různě mění, od středního komínku, po nestabilně vysokou věž, protože vždy něco rozečte, ale brzy se pustí do dalšího.
Hned vedle stojí obrovské okno, sahající až k podlaze, romanticky schované za bílými záclonami, kde se dá skvěle pozorovat okolní svět a jeho proměny.
Zdi zdobí několik plakátů oblíbených skupin, stejně jako nevelkou skříň, kam se nikdy nevejde oblečení najednou, a proto je stabilně odložené na křesle vedle postele.
Dalším kusem nábytku je maličký stolek, věčně zasypaný hromadou duhových tužek a pastelek, u kterého stojí Ayllino milované, půlkruhové křeslo, na kterém by nejraději i spala.
No.. a poslední věcí jsou dvě police, kde se kupí různé "čůčoviny", dárky a šperky. Své dominantní místo zde má také růžová krabice na klobouky, jejíž barvu Mikaylla nesnáší a díky které se stále přemlouvá do koupi nějaké té pokrývky hlavy, kterou by do kulaté krabičky schovala.

Konečně se mi povedlo najít onu zapovězenou místnost a tak jsem s úsměvem poděkovala Lee za její snahu a pomoc, při hledání mého místa pro spánek. Ještě jsem jí popřála dobrou noc a pak už jsem zmizela za dveřmi.
Při pohledu na pokojík jsem se zazubila a na znak zapadla do postele. Dívala jsem se kolem sebe, pozorovala stíny plazící se po zdech a přemýšlela. Taky jsem k přemýšlení měla celkem slušné množství námětů...
Jejich váha mě však časem přemohla a já jsem se tak, jak jsem přišla, stočila do klubíčka, zavrtala se do peřiny a usnula ničím nerušeným, sladkým spánkem...

Zatíco jsem cestovala chodbou ozývalo se tiché, ale rytmické obrukování písničky, která se mě chytla, ale nechtěla mě pustit.

"Birdseye view, awake the stars 'cause they're all around you,
Wide eyes will always brighten the blue,
Chase your dreams, and remember me, speak bravery"

Podle hledání cedulky na jménech a asi dvouhodinovým zpožděním, když mě Destiny zavedla, no kam se jí zachtělo, jsem konečně našla dveře, na kterých bylo napsáno velkým, nepřehlédnutelným písmem - "Mikaylla" Zakřenila jsem se a přestala si tu nechutně vlezlou písničku pobrukovat. Opatrně jsem zaklepala, nejdřív potichu, pak hlasitěji. Když se stále nic neozývalo, vzala jsem za kliku a otevřela. Nakoukla jsem do dveří a pousmála se.
"Haló tady Impulsovi, někdo na drátě?" Zeptala jsem se do ticha a pousmála se. Kajuta Ayllí byla krásná, ale jak jsem zjistila, ta se taky řídí heslem, inteligent zvládá chaos!

Vyhrabala jsem se z kupy knih, ve kterých jsem právě hledala jednu yaoistickou mangu, protože mě vyrušil znělý, nezaměnitelně typický hlas. Po čtyřech jsem vylezla zpoza postele. "Zdravím! Odpovím na jakoukoliv otázku, samozřejmě za předpokladu, že něco vyhraji, nejlépe auto! Vydržte mi na drátě, najdu kabel od spojení a hned se vám budu věnovat! Zatím mě obšťastněte nějakou vtipnou historkou z natáčení!" pousmála jsem se a zase zmizela v hromadě papírů.

"Ha chyba! Měla jste znít překvapeně! Omlouvám se, ale náš nejnovější Mercedes je už vyprodán! Počkejte do příštího roku, přejeme hodně štěstí!" Zakřenila jsem se a pak teda vešla do pokoje.
"Hmm, co to tu kutíš?" Zeptala jsem se Ayllí a zvědavě ji pozorovala. "Tvůj hlavní průvodce se dostavil, jsem zdravá a bez vážné psychické újmy, no dobrá, tak menšíí.." Zakřenila jsem se, ani jsem nevěděla proč se takhle chovám ke člověku, kterého znám sotva den, ale já.. Prostě už jsem byla taková.

"Tak to jste mě zklamali, začnu poslouchat Relax!" zazubila jsem se. "Haaaa mám ji!!" nadšeně jsem nad hlavu zvedla malou knížku s růžovými deskami a pohladila ji po hřbetě. "Vážně jenom malou..? Moje máma tvrdí, že každý pohled do mého pokoje ji stojí rok života... jsi si jistá, že jsi dost silná nátura..? Byly vzneseny předpoklady, že je to tu toxické!" pousmála jsem se a knížku položila na noční stolek, prohnutý pod vahou dalších knih.

"Radši Fajn Rádio!" Podotkla jsem hned potom a zakřenila se. Pak jsem sledovala tu podivnou knížku. Ale nijak jsem se k tomu nevyjadřovala.
"Hmm, myslím, že to přežiju! V mém pokoji platí pravidlo, že pořádek je pro blbce, inteligent přece zvládá chaos!" Podotkla jsme a zatvářila se jako kdybych snědla všechnu moudrost světa. No tenhle face mi vydržel asi tři vteřiny, než ho nahradil úsměv.
"Fajn, vidím, že jsi se tu zabydlela. Nějaké plány na dnešek?" Zeptala jsem se a pousmála se.

"Tak v tom případě respekt!" zazubila jsem se a otočila se k ní. "No ummmm... nejspíš ne. Měla jsem v plánu pár let se tu schovávat, počkat až obrostu mechem a pak spokojeně zarůst do podlahy.." poškrábala jsem se ve vlasech. "Máš něco zábavnějšího...?"

"Myslím, že je na čase mrknout na ten svět venku, respektivě teda na tuhle loď.." zakřenila jsem se. "Hmm, původně jsem ti chtěla nabídnout, že ti to tady nějak ukážu? Tak co? Půjdem prozkoumat temná zákoutí téhle lodi? Pokud tedy nějaké má.." Pousmála jsem se.

"Jasně! Najdu svojí pušku a klobouček na cesty a jdeme na lov!" zazubila jsem se a se sebezapřením otevřela dveře od skříně, oblékla si svetr a s otráveným výrazem se učesala xD. "Taak můžeme! Dostanu mapu a budeš mít deštník, abych se neztratila?!" došla jsem až k ní a pousmála se.

Zakřenila jsem se a přikývla.
"Fajn, pokud zabloudíme, tvůj deštník nás vždy zachrání!" Znovu jsem přitakala a pousmála se.
"V nejhorším případě si zahraju na muže v černém a ono nás určitě potká štěstí!" Podotkla jsem a chvatně přeskočila kopeček knih, no chvatně, spíš se o ty knížky málem přizabila, no vskutku rychle jsem nabrala ztracenou rovováhu, co ryhcle, i Schumacher by se mnou měl problém!
"Hmm, kam chceš? Moc místností tu neznám, jídelna, pokud máš hlad, taneční sál, archív, knihovna, hmm? Lea k službám!" Pousmála jsem se. "Eh, což mi připomíná, že až se někde teda usídlíme, tak ti musím povědět jednu oooobrovsky důležitou informaci!" Zatvářila jsem se asi tak záhadně, jako čepice v létě a zakřenila se.
"Ale řeknu ti to až později!" podotkla jsem a výhružně vtyčila ukazováček, hned potom, ale už utevřela dveře.

"To není fééér! Řekni mi to!" nafoukla jsem tvářičky jako Al-kaida při snídani a založila ruce na prsa. Hned jsem ale roztála. "Všechno chci vidět!" blikala jsem jak vánoční stromeček. "Úplně všechno! Když už sen, musí to být pořádně velkolepé!" pokývala jsem hlavou a rozešla se za ní, no samozřejmě já to nevychytala, o komínek knížek zakopla a zapadla do hory oblečení ležícího na křesle.
Když jsem se vyhrabala, na hlavě jsem měla ponožku a šklebila se. "No... možná to s tím uklízením zase tak od věci nebude!" zakřenila jsem se, vyhrabala se z obložení a následovala ji ke dveřím. "Takže.. startujeme motory a vyplouváme!" zavelela jsem nadšeně a mrkla na ní.

"Noo, to si počkáš na odpověď! Myslím, že systém hoď to pod postel, bude efektnější a rychlejší!" Zakřenila jsem se. "Když to není vidět, není přeci problém!" Podotkal jsem zase znalecky a přikývla. I když noo, na tu mou schopnsot tohle pravidlo moc neplatí.
"Faaajn, roztáhněte plachty! Destiny připrav se, jdeme tě objevovat.." Zakřenila jsem se a vypadla z kajuty.
"Fajn, kam teď?! Už vím, směr archív!" Zavelela jsem a jako velká voda se vydala na danou cestu.
(Přesun.)