Pracovna a kajuta kapitána

First topic message reminder :

Kajuta kapitána není jen místem, kde se nachází postel a cokoli chcete.
Je to jeden velký... Nepořádek. V nevelkém prostoru najdete mapy, knihy, kompasy a vše, co souvisí s lodí. Plány Destiny, ale i jakési návody pro stavbu neuvěřitelných přístrojů.
Kajuta není správné slovo, protože v místnosti, kam pořád někdo chodí, by se nikdo nevyspal.
Jsou to vlastně dvě místnůstky oddělené tenkou dřevěnou stěnou. Do první vstoupíte hned z chodby vedoucí do kajut. Do druhé pouze z oné pracovny, nicméně v té už vás nic nepřekvapí. Pokoj kapitána je zcela obyčejný. To pracovna je zajímavou. Máte-li dotaz, kapitán je v ní pro vás k dispozici.

"Zkus se podívat do Archivu," prohodila jsem.
"Ale opatrně. Jakmile z něj budeš chtít odnést byť jen jeden šíp, ukáže se ti to, z čeho máš největší strach. Stačí tím projít... Ale pokud se budeš příliš bát, loď ti nedovolí cokoli si odnést."
Teoreticky vzato by mu to dovolit měla... Ale postavit se své noční můře vyžaduje mnoho odvahy...
"Na tuto místnost jsi již narazil nebo tě tam mám dovést?" nadhodila jsem.

Will pokyvoval hlavou, bylo skvělé že tu je něco takového, ale zatím neznal její polohu "byl bych rád kdyby jste mě nasměrovala do toho archívu" řekl Will a pak ještě musel říci poslední otázku, kterou měl na jazyku "mám ještě poslední otázku a pak už to bude vše" řekl Will a pak otázku položil "jak jsem si posádku prohlížel, tak jsem si nevšiml, že by zde byli nějací válečníci, chápu, že po ovládnutí jejich schopností budou silnější a mít nějakou možnost bojovat, ale pokud proti nám stojí někdo kdo bojovat umí, tak mám obavy aby se z toho dostali, nejsou podle mě zvyklí čelit takovému nebezpečí a jak se včera ukázalo, tak někteří ani nechtějí, ale pokud jim půjde o život s největší pravděpodobnosti o něj přijdou" řekl Will a čekal co Berenika na to řekne.

"Jediné, v čem jsou stíny bojovníci větší než my, je to, že nepociťují bolest. Nemají žádné schopnosti," pousmála jsem se.
"Věřím, že na ně stačí i začátečníci. Posádka Destiny je teď opravdu skvělá a když bude spolupracovat, vše se vydaří skvěle."

"Co se týče těm, kteří stínům velí... Jejich schopnosti jsou stejné nebo podobné našim. Mají slabiny." při řeči jsem přešla ke dveřím.
"Půjdeme tedy?" otázala jsem se ještě než jsem otevřela.

Will pokyvoval hlavou, ale prostě bojovníkovi se to zdálo málo "jistě chápu vás, naší největší silou jsou naše schopnosti, ale copak tohle je zde jen jediný problém? a pokud ti kdo ovládají stíny umí bojovat, tak naší posádce nebudou stačit jen schopnosti" na chvíli se odmlčel a přešel ke dveřím "nechci je podceňovat je tohle je můj pohled bojovníka a vždy tu jsou někteří kteří ovládají i základy boje" řekl Will a když ke dveřím došel, tak ukázal rukou "dáma první" a v očích mě přívětivý pohled, ale pokud by Berenika odmítla, tak by Will naléhal, přece jen, pořád to je žena a k těm je třeba se chovat slušně"

"Oni neumí bojovat jinak než my," dodala jsem ještě, kdybych předtím nerozuměla jinak.
"Vlastně jsi tu asi jediný, kdo se dokáže opravdu věnovat boji. Stíny jsou nemyslící. Jdou a zaútočí prostě tím, že se nezastaví. Neumí se bránit. A ti, kteří je ovládají umí bojovat asi jako princezna, kterou hlídá drak."
Jemně jsem se pousmála, když mě nechal jít první. Popravdě jsem s tím z části počítala. Musela jsem mu přece ukázat cestu. S tím jsem zamířila k Archivu.

(Přesun)

Po dalším dni stráveném obhlídkou lodě jsem si prošla obvyklou cestu koupelna-pracovna-kajuta a s mírným úsměvem jsem se na chvíli zadívala do zrcadla. Zamyšlení však netrvalo dlouho. Téměř okamžitě jsem skončila v posteli zachumlaná v peřinách až po nos. Spokojeně jsem zavřela oči.
Přemýšlela jsem jen chvíli, protože během chvíle jsem se propadla do říše snů.

Destiny si zřejmě přála, abych se vzbudila, protože nepříjemný pocit, jaký se mi vkrádal do hlavy ne a ne odeznít. Prudce jsem se posadila na posteli a chvíli zírala do prázdna. Byla jsem zcela probuzená, což se nestávalo často.
Pomalu, obezřetně, jsem se postavila.
Zdálo se, že mi nic nehrozí, ale i přesto... Jako kapitán jsem byla zcela propojena s lodí. A Destiny se něco nelíbilo. Destiny zuřila. Destiny měla na palubě pár černých pasažérů.

Nechtěla jsem to přijmout, ale věděla jsem, že když už je nebezpečí tu, nemá cenu cokoli odmítat. Zhluboka jsem se nadechla, oblékla jsem se a vyrazila do nitra lodi.
Tak tedy jste tu znovu... Ale tentokrát vyhraji já...
Ne, nepřiznala bych si, že na té děsivé situaci je pro mě i něco vyzývavého, co mě neskutečně láká. Něco jako vášeň pro boj. A to ukrytá doslova ve stínech.

(Přesun)

První na řadě byla má kajuta.
Sedla jsem si k papírům, abych si přečetla nová jména.
Příliš nových lidí nepřibylo... Zapamatuji si je lehce...
Zařadila jsem papíry do desek a zhluboka jsem se nadechla.
Hmm... Krásná vůně starých knih a papírů... Jaký to rozdíl oproti ošetřovně.
To mi připomnělo můj původní cíl.
Spěšně jsem se zvedla a zamířila někde hledat oblečení.

(Přesun)

Dorazila jsem do své pracovny a čekala až přijdou i ti dva.
Zachovávala jsem neutrální výraz, ale byla jsem zvědavá i plná strachu z toho, co by mohlo přijít. Tentokrát jsem se nebála. Skočili mi do sentimentální chvíle a to se mi vůbec nelíbilo. Poslední chvíle, které jsem mohla strávit s celou posádkou mi pokazili naprosto sobeckým způsobem.

O několik desítek vteřin později jsem dorazil za kapitánem. Jít takhle chodbou pro mě bylo opravdu drsné, protože jsem čekal, z které strany se co vynoří.
Ale takhle už to dál nešlo, dovolovali si víc než včera... Ale chtěl něco projednat... Nevěstilo to nic dobrého.
Vletěl jsem do kapitánovy kajuty a ohlédnul se, jestli už dorazil taky. Díky bohu jsem se cestou trochu zklidnil.

Konečne sa i plavovlasý muž zastavil za nimi s miernym úsmevom na tvári. Posledné slová SteamaTigera pred odchodom odignoroval, keďže ten nemal ani len najmenšie zdanie, v akej nevýhodnej pozícii sa nachádzal v čase, keď si myslel, že by sa mu mohlo podariť dotknúť jeho hlavy. Cigaretu sa mu vziať nepodarilo, preto nemal dôvod sa s ním ďalej baviť.
"Poviem vám, vaši členovia posádky sú tak trochu drzí. Je totiž vysoko pravdepdoobné, že som tu z vás najstarší, tak by ste sa hoc naštvaní mohli naučiť aspoň nejakej tej základnej slušnosti. Takto sa totiž nejavíte ničim inak, než napríklad i tiene, ktoré vás pred nedávnom napadli, s výnimkou toho, že oni nerozprávajú," upozorňoval som Bereniku a Eseratha. Skutočne som mal totiž pocit, že odkedy nastúpili na palubu, čím ďalej tým viac stracali normy ľudskosti. Spomínaný tieň, prostredníctvom ktorého som sa sem dostal, bol naďalej za mnou.

"Mluvíte o stínech a sám jste s jedním přišel."
Jen jsem zavrtěla hlavou.
"Musím vás upozornit, že to my jsme byli nedávno napadeni a od té doby si rádi cizince držíme od těla. Nejste v pozici, v jaké byste si mohl klást podmínky, tak prosím dejte tu cigaretu pryč."
Snažila jsem se jednat slušně. Ještě jsem se otočila na Eseratha, co k tomu řekne on.

Postavil jsem se ke kapitálovému stolu a lehce se o něj opřel. Ruce jsem si založil na prsa.
Když slušně, tak slušně, budu hrát tvoji hru...
"K nám se taky jedna z vašich řad nechovala zrovna dvakrát přívětivě. Omluvte nás tedy, že vám oplácíme stejnou mincí..."
Přeměřil jsem si ho od hlavy až k patě a poté i ke konečku doutnající cigarety.
"Ale o zásadách slušného chování jste asi hovořit nepřišel, že?"
Pozvedl jsem zvědavě obočí.

"Podľa vás nie som v pozícii, v ktorej by som si mohol klásť podmienky, podľa mňa som. Zdá sa, že máme rozdielne pohľady na situáciu. Čo s tým?" opätoval som Berenike a svoj pohľad tentokrát zamieril na Eseratha.
"Jedna z našich?" po tejto poznámke mi skutočne prišlo úprimne smiešno.
"Prosím, nespájajte si nás s "nimi". Tá m*cha mi zabila priateľa."
Rozhodol som sa, že im objasním nejaké tie skutočnosti. Prstom som namieril na tieň.
"Toto prosím pekne nie je obyčajná zrúda. Výplň tohoto tieňa tvorí špeciálne upravený portál, prostredníctvom ktorého sme sa vďaka získaným poznatkom boli schopní teleportovať na vašu loď. Slušné, čo?" pokúsil som sa byť priateľský, hoci oni sa nezdali.
"Žena, ak jej teda tak môžeme hovoriť, ktorá vás minule napadla, sa celým menom volá Isabel Delicia. Ide o beštiu v ľudskom tele, inými slovami, o nášho nepriateľa. Včera ráno sme ju krvácajúcu objavili v Starom meste, kde ju naša špeciálna jednotka odchytila. Keby ste jej chceli prísť napľuť do tváre, dohodneme sa," skonštatoval som humorne.

"Výborně. Chytili jste ji proto, že nám se podařilo ji zranit," rozesmála jsem se.
"Jistě ale chápete, že vám jen tak nebudeme věřit a pořád jste nám neřekl, co po nás chcete?" v mém hlasu zazněla jasná otázka, na kterou jsme potřebovali odpověď.
"Jste v přítomnosti dvou kapitánů. Proč myslíte, že byste mohl mít navrch?"

"A nemyslete si, že ty vaše stíny jsou něco extra. Stačí vzít stín a už nikam neutečete... Jinými slovy, budete tu jen vy, proti nám všem..."
Ukázal jsem na jeho stín, který tolik avizoval.
"Navíc, jak máme tušit, že k vám nepatří? Vy i ona využíváte stíny, to že jste zdvořilejší, z vás nečiní něco jiného.
To z vás činí vaše skutky a to, co zamýšlíte udělat, o čemž jste nám ovšem ještě neřekl."

"Nepočuli ste snáď? V tom tieni je portál," zopakoval som a čakal, či im to docvakne.
"To znamená, že musí niekam viesť a že z toho spomínaného miesta môže kedykoľvek vyliezť i celá armáda. Navyše máme niečo, ako tajnú zbraň, o ktorej vieme, že sa jej nevyrovnajú ani piati kapitáni," poznamenal som vtipne.
"Ani sa nesnažím spochybniť, že sme ju dostali vďaka vašej pomoci, to nie. Prečo by sme aj? Ako ste si už mohli uvedomiť, som človek a moji podriadení a priatelia tak isto, ba čo viac, sme z planéty Zem. To však tak isto nie je všetko. Dokonca i v tomto chaose ešte stále existujú spoločenské vrstvy, ktoré stoja nad ostatnými a keby ste mi aj nejakým zázrakom niečo urobili, vydali by sme na vás zatykač. Neexistoval by v celom vesmíre jeden jediný prístav, kde by ste mohli zakotviť," prehovoril som s úsmevom, vyfuknúc cigaretový dym smerom od nich, aby mi nevyčítali, že sa chovám drzo.
"Či mi môžete veriť, to je otázne. Bude to v prvom rade závisieť od vašej vzdelanosti. Počuli ste už o špeciálnej vládnej pobočke, ktorá ma za úlohu nastoliť zdevastovaný poriadok jak snom, tak i realite a spomínané zložky zasa raz úspešne oddeliť? My sme Effettualita, my sme armáda, my sme moc. V bývalom reálnom meste, keby ste vy boli občankou, ja by som bol policajtom. Takýto je rozdiel v našich postaveniach a takýto je dôvod, prečo som si istý, že mám navrch," spustil som sebaisto, naďalej ignorujúc niekoľko jej otáziek. Nemalo totiž zmysel hovoriť o tom, prečo som sem prišiel. Bez riadneho predstavenia by jej tá informácia aj tak nič neobjasnila.

"Jste-li tak silní, co chcete po nás?" nemělo smysl vyjadřovat se k tomu, co řekl. Bylo na mě znát, že si o něm myslím, že je blázen.
"My máme vlastní hierarchii. Nepleteme se do záležitostí venku, vy se nepleťte do našich. Takové to bylo celá staletí. Proč teď najednou se o nás zajímáte? Nechceme po vás nic víc než abyste šel pryč. Jste-li to, co říkáte, nejsme pro vás víc než nic. Nemusíte se o nás zajímat. Snílci nepatří do vašeho světa pravidel. Proto ať chcete cokoli, nedokážeme vám vyhovět. Odejděte, nechte nás být a nestarejte se o nás." mluvila jsem klidně.

"A navíc, nebudeme se přece dohadovat, kdo má lepší hračku.. Sám jste přece řekl, že jste z nás asi nejstarší... Tohle je trochu dětinské."
Usmál jsem se na něj. Chtělo ho to trošku usadit, protože si toho o osbě myslel až moc. Ale kapitánka mu to pěkně sečetla.

"Ani neviete, ako by sme radi," uistil som ju.
"Vy možno hovoríte, že to, čo sa deje vonku a to, čo sa deje tu, spolu nesúvisí ale ste na omyle. Počuli ste už o mužovi menom Ricardo Asier?" položil som otázku, hoci som nijak zvlášť dlho na odpoveď nečakal.
"Šlo o tuším francúzskeho vedca, ktorý ako prvý prišiel s teóriou o existencii dvoch rozličných dimenzií - realita a sen. Zostrojil úplne prvú loď na podobný štýl, akou je táto a vtedy to všetko začalo. Existencia vašich lodí z nášho sveta robí peklo. Vy to možno tu na palube nijak nepociťujete, ale práve kvôli tomu, že si tu vy, vzdialene od nás, "snívate", my u nás dennodenne zažívame jednu nočnú moru za druhou. "Aby existovalo svetlo, musí existovať tma." Vaša neutralita už podľa najnovšieho vydaného zákona, paragrafu 14 odstavca D, bola pre tieto fakty zrušená. Vaša posledná možnosť je vrátiť sa na Zem a nechať nás, poverených členov organizácie, zlikvidovať všetky existujúce lode, čím môžeme vrátiť všetko do pôvodneho stavu. Realita bude za dňa, sny za noci, tak ako to bolo kedysi a iní už viac nebudu na váš úkor musieť trpieť. Ak ste ešte stále ľuďmi, prijímite túto výzvu dobrovoľne a opustite loď."

"Proč se nevrátíte na Zemi vy?" jen jsem zakroutila hlavou.
"Noční můry přichází ke zlým, jejichž svědomí je zasaženo. Pošlete na místo, kde žijete ty, kteří si noční můry zaslouží a sami se vraťte na zemi. Jsem ochotna přijmout někoho i na svou loď. Ale nemohu ji opustit. Jsem s ní svázaná tělem a především duší. Kdybych odešla, znamenalo by to smrt. A to nejen pro mě, ale i pro ostatní. Možná to nechápete, ale pro Snílky existuje jen cesta na loď. Žádná zpáteční není. Tedy kromě možnosti stát se stínem."

"Pokud vám jde o rovnováhu, nedocílíte jí odstraněním našich lodí. Snad si nemyslíte, že to pomůže...!" zcela mě šokoval.
"Snít se bude pořád a pokud je váš svět postižený nočními můrami, musíte z něj odejít. Nemůžete to shodit na nás. Nepleteme se do ničeho. Vaše zrušení naší nezávislosti je směšné! O nás bez nás. Nemůžete nás odsoudit a pak nám to přijít oznámit hodinu před popravou."

Zcela šokován tím, co se nám to pokoušel nabulíkovat na nos jsem na chvíli sklapnul, protože mi to začalo hlodat v hlavě. Byl jsem snílkem teprve chvíli a nevěděl, jak to přesně funguje. To vše ale během chvilky vysvětlila kapitánka a mě spadl kámen ze srdce.
Chvíli jsem se odhodlal, jestli mám vůbec něco říct, ale nakonec jsem musel.
"A navíc nás taky napadla tahle noční můra. Pokud se nepletu, bylo to to, o čem jste tak nehezky mluvil, že? Nemyslete si, že jste tady jediní postižení. Destiny je, pokud vím, schopna poskytnou útočiště všem dobrým snílkům... To že jsou i zlí a že je svět založen na rovnováze, za to se neschováte!"

"Ako vidíte, môžeme. Vás, snílkov, je iba smiešnych max. 100, kdežto u nás ide o miliardy. Ak nebudete spolupracovať, je mi to ľúto, ale budete vyhladení," poznamenal som už skutočne seriózne.
"Zbytočne sa ma snažíte presvedčiť o tom, že sa mýlime, kapitáni lodí. Ja som ten rozkaz nevydal, iba sa ním riadim. Som len pešiak na vojnovom poli. Effettualita sa chystá urobiť všetko preto, aby zlikvidovala jak tiene, tak i snílkov, jedine tak môže dôjsť k resetu a následnemu zaplátaniu "diery prázdnoty", ktorá celý tento chaos spôsobuje. Ak tvrdíte, že by váš odchod mohol vám všetkým spôsobiť smrť, potom pre dobro väčšiny... umrite," zdelil som im svoje posolstvo.
"Úprimne by som bol najradšej, keby sa to vyriešilo bezkonfliktne, ale i ja som len človek. Bojujem pre dobro svojich, nie pre vaše. Tiene majú prístup absolútne všade a ovládajú všetko. Kniežatá majú dokonca ešte väčšiu moc ako my a keby chceli, môžu nariadiť vyhladenie pokojne aj celučičkej planéty. Vašim nezodpovedným konaním trpí celý svet, nič nie je tak snové, jednoduché a nádherné, ako si to tu, členovia paluby, predstavujete. Je mi to ľúto, no ak sa budete vzpierať, bude vojna. Vonkoncom ako ste poznamenali, pán kapitán, svet je založený na rovnováhe a my sme tí, ktorí tým trpia, preto urobíme všetko preto, aby sme ju naklonili v náš prospech, prospech väčšiny. Ak existuje sebamenšia nádej, že vaša smrť zastaví tiene, budeme o to bojovať."

Sledovala jsem ho. Zamračená, zamyšlená.
"A když nabídneme své síly? Pokud máme na výběr jen smrt, pak raději čestně než se nechat vyhladit."
Propletla jsem prsty, očima hleděla do prázdna.
"Nechte nás bojovat s nočními můrami a stíny. Udržme spojenectví. I Isabelu bychom nakonec porazili sami, kdyby v poslední chvíli neutekla. Máme sílu je porazit. Vy možná vyhladíte nás, ale je ne. A když zbudou jen oni... Přemýšlejte nad tím... Pak bude svět nočních můr a nic je nebude vyvažovat. Snílkovství naproti tomu vždy vyváží samotné zlo lidí."

"Zde je můj návrh. My sami vyhladíme noční můry. Spojenectví mezi námi bude jen tenké. Pokud potom, co poslední noční můra padne naší rukou, bude mít váš svět nadále problémy, pak budu ochotná uvažovat o změně kurzu a nebude-li na palubě nikdo vyjma mě, navedu Destiny přímo do Slunce sluneční soustavy, již obíhá." byla jsem si jistá tím, že to vyjde.
"My sami získáme sílu a zbavíme vás vašich problémů. Za to však chceme ochranu při sestupu na zem a záruku toho, že na nás nezaútočíte. Jak jsem řekla... Neuspějeme-li a naší vinou bude dál váš svět plný nočních můr, dostanu všechny zpět na zem i za risk jejich životů... A sama svůj jednoduše zahodím. Je to jen malá cena. Tak přísahám. Přeji si mluvit s někým z vás, kdo je výše postavený a tento návrh mu přednést."

Nad jeho poznámkou jsem se zamračil. Bylo to přesně TO, co jsem čekal, že se někdy objeví. Cena za tohle všechno dokonalé. Cena za to, že máme vše, po čem sníme. Ale nápad, se kterým přišla kapitánka, byl naprosto šílený a nemohl jsem uvěřit tomu, že jej vyřkla.
Všechno se najednou zamotalo, to co se mi zdálo tak skvělé, bylo najednou spletité a plné překážek. Začal jsem nad tím uvažovat a po chvíli trapného ticha jsem přišel k rozhodnutí, jež jsem musel učinit.
Odrazil jsem se od stolu a pomalu přešel ke kapitánovi. Položil jsem ji ruku na rameno a zářivými modrými očima jsem se zadíval na cizince.
"A tak přísahám i já, Kapitán lodi Insignia!"