Trénovací místnost

First topic message reminder :

Velmi strohá a prostá místnost. Celá tahle velká místnost se dělí na několik částí. První, hned u dveří je tzv. část pro rozcvičení. Jsou zde různé kožešiny pro cviky na zemi. Žebřiny a závaží, se kterými lze zapracovat na svalstvu. Další část je o něco dále a zde jsou podivné návleky na ruce a nohy. Navíc jsou zde i trénovací panáci, tedy spíše pytle vycpané slámou a pískem. Tahle část slouží k boji na blízko, učení sebeobrany a všeho, co nějak souvisí s bojem na blízku.
A konečně poslední část je více specializovaná na schopnosti a tužší boj. Jsou tu dřevění a oceloví panáci, kteří vydrží téměř vše. Tudíž na nich lze zkoušet i své schopnosti, protože hlavně to je třeba.
Jsou zde i provazy pro cvičení ve vzduchu. Zem je celá pokrytá kožešinami, pod kterými je ještě malá vrstvička slámy, aby zmírnila případné pády.

Ako som si tak poskakoval po hale, zrazu som mal divný pocit. Netušil som čo sa deje, že by na nás útočili tiene? Ale to nemôže byť pravda, minule keď útočili, nič takéto som necítil.
Náradie na cvičenie sa začalo triasť, keď som sa obzeral. Radšej som skryl svoj meč do puzdra a naraz nadskočil.
"Wooa!"
Poobzeral som sa okolo seba. Zaujímalo ma, čo sa asi tak stalo s vodou v bazéne, ale nejako som sa rozhodol, že to nebudem kontrolovať. Radšej som zamieril preč z haly.
(presun)

Nevěděla jsem, kam jdu, ale moje podvědomí to vyřešilo za mě - a bravurně. Jelikož jsem netušila, co se děje a co od sebe v tak nestabilní situaci mohu očekávat, mé kroky mě zavedly do tréninkové místnosti. Ta byla ze všech nejodolnější, když bylo třeba, mohla jsem se vždy spolehnout, že tady nikomu neublížím a nic nezničím, alespoň ne nic, čemu by to vadilo - ostatně Insignia se na téhle místnosti vždycky vyřádila, kdykoli ji někdo z nás poničil, při příští návštěvě bylo všechno zase jako nové a nablýskané. Nemusela jsem se tudíž bát, že mě Eserath přetrhne, když tu něco rozmlátím.

Na mlácení jsem ale neměla pomyšlení. Spíš jsem mlátila sebou samou o stěny, když na mě dolehla nesnesitelná agónie a bolest. Nohy se mi podlomily, já zařvala jako blázen a sesypala jsem se na zem. Ruce mi ihned vystřelily k obličeji, který mě pálil bolestí. Jako by mi praskala kůže a zpod ní se drala vařící krev, ale tu jsem na svých rukách neviděla. Jen plamínky, které mi zničehonic (kde se tu vzaly?) poskakovaly po dlaních, ovíjely se kolem prstů a zvětšovaly se a zvětšovaly, dokud mi neobalily celé ruce a nezačaly cestovat po celých mých pažích, po celém těle. Zoufale jsem se snažila neztrácet hlavu, ale šlo to velice těžko, když mě do ní řezalo tisíc permoníků a ostře nabroušenými pilkami. Celou jsem ji měla jako ve svěráku a velice špatně se mi dýchalo. Co se to k čertu děje? Pomoc... pomoc... sesypala jsem se tváří k podlaze a po tvářích mi stékaly horké slzy bolesti. Ruce jsem měla bezvládně položené vedle hlavy, protože mě bolely přinejmenším jako bych na pouhých zápěstích zvedala tunové závaží a příšerně se namohla.


Nějakou dobu, netuším, jak dlouhou, protože čas jako by ztratil smysl, jsem tak jen vzlykala do podlahy. Bolest se pak pozvolna začala tišit, uvolňovat, odcházet. Slyšela jsem, jak mi hučí v hlavě, a svůj vlastní zrychlený dech. Cítila jsem horkost na čele, na spáncích, na tvářích, v očích, celé vlasy jako by mi hořely a slyšela jsem i podivný ohnivý praskot. (Ve skutečnosti patřil právě mým vlasům, které se zničehonic počaly svíjet a vlnit jako drobní ohniví hádci a zhasínaly se a rozsvěcely jako žhavé uhlíky v právě rozdmýchávaném ohni. To jsem ale neviděla, jen jsem cítila, jak mě šimrá celá hlava). Má bytost hořela. Když jsem zakašlala, z úst se mi valily chomáčky ohně. Nevěděla jsem o sobě, jen jsem to všechno cítila.

Když už se téměř zdálo, že je po všem, nabraly věci prudký obrat, bolest, bylo-li to možné, se stokrát znásobila a moje tělo se roztrhalo na kusy.

Ticho. Nesmírné. Vesmírné. Jako ticho tam, kde neexistují zvuky. Jen tlukot srdce, zrychlený a nejistý, a postupně zesilované praskání ohně. Uprostřed místnosti, jejíž stěny i podlaha byly v tom místě velice příhodně pokovované, už nestála lidská postava. Namísto ní se tu na podlaze zmítala nepochopitelně úchvatná ohnivá bytost. Byla krásná pro každého, jehož srdce tíhlo k teplu a slunečním paprskům, byla nepochopitelná sama sobě, protože vůbec nevěděla, co se s ní děje, ba dokonce na okamžik ztratila své lidské vědomí a stala se jen elementem, který do té doby znala jen zvenčí, jen jako určitého spojence. Nyní se však tito dva spojenci doslova spojili v jedno a bylo otázkou, zda se je podaří opět rozdělit.

Třásla jsem se a vzlykala. Zuřila jsem a běsnila. Nechápala jsem, kde jsem. Šílela jsem vzteky, strachem, láskou a vůbec všemi možnými emocemi, o nichž by nikdo neřekl, že je vůbec možné cítit je najednou a v tak obrovské a inzenzivní míře. Ty emoce sytily ten plamen, který mě obaloval, který mě ovíval a který byl mnou. To já byla ten plamen. Hořela jsem a moje fyzické tělo bylo najednou pryč. Cítila jsem sebe sama jen jako jakési vědomí uprostřed ohně, ale i to vědomí jako by nebylo tak docela moje. Něco v tom všem bylo děsivě krásné, chtělo se mi plakat radostí, protože žádná meditace, žádný druh osvícení, jak jsem o něm četla, se tomuhle úžasnému pocitu nemohl rovnat. Byla jsem to já, bez obalu - doslova. Bez čehokoli, co by bylo navíc. Svíjející se na podlaze v rudě zlatých plamenech jsem tak setrvala určitý zlomek věčnosti. Pak moje lidské já začalo pomalu přicházet k sobě. Slyšela jsem, jak dýchám. Cítila jsem zase svoje fyzické tělo na podlaze, která mě bůhvíproč šíleně studila. Nebylo to příjemné. Projela mnou zimnice, chlad, jaký jsem do té doby nepoznala. Nelibost. Nechtěla jsem tak být. Svinula jsem se do klubíčka, abych se zahřála. Postupně jsem si začala uvědomovat, kde jsem a co se stalo. Objala jsem se pažemi. Uvědomila jsem si, že na sobě nemám žádné oblečení. Ačkoli Insignia se v poslední době vytáhla s ohnivzdorným pyžamem a povlečením, s denními výbuchy zřejmě ještě nepočítala, natožpak s výbuchy takového kalibru. Moje oblečení to proto krutě odneslo a bylo totam. Nu což, žádná velká škoda, stejně bylo úděsně roztrhané (hlavně ty džíny) a špinavé, bylo to oblečení, v němž jsem odešla na "tu velkou bitku na Aetheře".

Každopádně jeho ztráta se mi vůbec nelíbila. Ležela jsem nahá uprostřed lodi, příšerně vysílená, s rozlámaným bolavým tělem, které se tímhle postaralo o to, že veškerá dosavadní léčba od Insignie přišla solidně vniveč. Tahle bolest byla sice úplně jiná než ta, již jsem cítila po návratu z Aethery, tak jako tak ovšem byla vysilující a mně bylo jasné, že si budu muset pořádně poležet, abych se dala do kupy. Taky mi ovšem bylo jasné, že tohle nebude něco, s čím by Insignia mnoho zmohla. Potřebovala jsem se spravit sama od sebe, v rámci své schopnosti, ne fyzicky.

Když jsem zvážila své možnosti, pokusila jsem se zvednout ze země. Nebyla to legrace, všechno mě bolelo, ale nakonec se mi povedlo po všech čtyřech dolézt ke dveřím, jež vedly ke skrytému bazénu. To byla moje jediná šance.

Při pohledu na tu všechnu vodu se mi dělalo všelijak, a tak jsem se tam radši moc nezdržovala. Jen jsem z nejbližšího léhátka stáhla připravenou čistou osušku a zabalila se do ní. Chvilku jsem odpočívala natlačená na stěnu a sledovala svoje tělesné reakce, abych se ujistila, že nepřichází žádný další záchvat, ale zdálo se mi, že pro dnešek už bylo adrenalinu víc než dost. Bolestně jsem se odplazila zpět do tréninkové místnosti. Musel na mě být doopravdy komický pohled, jak se tu polonahá plazím téměř ve smrtelných křečích po všech čtyřech.

(přesun)

Dorazil som sem. Ďakoval som Insignii, že ma sem zaviedla. Vedel som, že dnes by tu nemal byť skoro nikto. Bol to znova taký nudný, krásny deň. Vstúpil som do miestnosti. Obzeral si to tu. Chvíľu mi to trvalo kým som sa zoznámil s terénom. Pošiel na začiatok miestnosti. V hĺbke duše som chcel, veril, že sa dostanem na druhú stranu miestnosti. Otvoril som oči, no nič. Skúšal som to znova a znova. Kto vie, koľko času som takto zabil...

Po chvíli skúšania sa nestal žiaden zázrak. Stál som tak ako predtým."Ách! Ja sa tam nedostanem! Dobre...Chcem byť na druhej strane miestnosti. Verím, že tam budem...Nie ja už tam som!" akonáhle som dopovedal poslednú vetu, preletel som cez niečo. Bol to neopísateľný pocit. Letel som sotva okamžik a objavil sa na druhej strane miestnosti. Bol som z toho nesmierne šokovaný, že sa mi to podarilo. Pozeral som ako vedľa mňa a na začiatku miestnosti je "nejaká vec", ktorá jemne vlnila vzduch. Bolo to úžasné. Zrazu som dal naspäť ruku do "tej veci" a ocitol som sa naspäť, tam kde som bol. V duchu som sa radoval. Tancoval a spieval. Po chvíli som si však všimol, že "tá vec" zmizla. Ako na jednej strane, tak aj na tej druhej. Spokojne som si sadol do stredu miestnosti a skúšal to znova a znova. Rýchlo som sa premiestňoval po miestnosti.

/Názorná ukážka cestovania cez čierne diery/

Po niekoľko sekúnd cestovania, vlastne skákania bolo po miestnosti kopec čiernych dier. Ja som bol vyčerpaný a začínali bolesti a nevoľnosť.

Ľahol som si na zem, založil som si ruky za hlavu. Rozdýchaval som bolesti. Zatvoril som oči, čierne diery všetky zmizli a ja som mal dobrý pocit z mojej novej schopnosti. Ani som si neuvedomoval, že som Ruku ochráncu v skutočnosti stratil.

Po chvíli som otvoril oči a chcel vyvolať Ruku ochráncu, no neišlo to. Mohol som neviem, čo urobiť a nič sa nestalo. Až teraz som zistil, že som tú schopnosť stratil, tým, že som zničil Čierneho Petra. Potom som začal znova rozmýšľať na tým snom o čiernej diere. Začalo ma mraziť po chrbte z toho sna.

No v skutočnosti som sa tešil, že mám novú schopnosť a už nikto mi nebude kecať v hlave. Znova som zatvoril oči a hýbal hlavou, občas pohol novou do rytmu a potichy si spieval.

Po dosť dlhej chvíle ležania som si sadol do tureckého sedu. Hlboko som sa koncentroval a snažil sa nemyslieť na bolesť hlavy. Kabát sa začal jemne vznášať vo vzduchu a okolo mňa sa začal vlniť vzduch ako keby som išiel niekde cestovať cez čierne diery. Hlboko, dlho a pomaly som dýchal. Naprostá koncentrácia. Bolo to lepšie ako spánok, vedel, že ak znova zaspím, budem mať ten "zlý" sen, ktorý som z duše nenávidel.

Po niekoľkých hodín bolesť brucha, hlavy a nevoľnosť zmizli. Bol som v celku dosť rád ale s meditáciou som naďalej pokračoval. Vzduch sa znova jemne vlnil okolo mňa, vlastne ešte vždy. Bol to príjemný pocit.

No po dlhej chvíli som sa znova postavil. Ako znovuzrodený. Natiahol som sa a pomalými krokmi som pomaly odišiel preč. No ešte som sa stihol otočiť a potom som zmizol v tieni.

/presun/

Áááá... nn... ne... , držela jsem se za břicho, když jsem dovrávorala do trénovací místnosti. Doběhla jsem jen tak tak. Jen co se za mnou zavřely dveře, dopadla jsem na všechny čtyři a v jediné vteřině mi popraskala kůže po celém těle a skrz ni problesky zářivé plameny, které mě okamžitě pohltily. Seběhlo se to tak rychle, že jsem ani nestačila vykřiknout bolestí. Dalších několik minut jsem tak nehybně držela svou "psí" pozici a vší silou vůle se snažila to zastavit. Plápolalo to ale prakticky bez mé kontroly.



Když víte, co máte čekat, je to vždycky lepší než napoprvé. Ovšem tím, že si na bolest zvyknete a že ji čekáte, se nezmenší. Rty jsem měla tak pevně sevřené, že mi nemohla uniknout ani hláska, ale uvnitř mě to křičelo. Trhalo mě to na kusy a pálilo to jako ďas. Ať to přestane... ať to přestane..., třásla jsem se s očima pevně zavřenýma.

(Gif je pro ukázku plamenného těla. U human torche to začíná hořící rukou, u mě popraskáním kůže, z podníž a skrz níž se plameny derou ven. Každopádně tělo pak vzplane a změní konzistenci - při nejdokonalejší proměně dojde k úplné ztrátě fyzického těla a zůstane jen plamen)

Pomaly som si došiel sem. Hlad bol zahnaný a ja som si pomaly vykračoval smerom do miestnosti. Znova bolo počuť kroky mojich kanád. Kabát sa jemne vlnil. Vstúpil som dnu do miestnosti.

"Č-čo to? Ježiš...čo sa ti stalo?" povedal som, keď som uvidel eM. Stál som niekoľko krokov od nej, oheň ma nemohol popáliť ale cítil som to teplo. Pozeral som na ňu s vyvalenými očami. Nevedel som, čo na to povedať. Akurát sa mi prehrávali v hlave jej vety ako mi hovorila, niečo o evolúcií. Stál som bezmocne, rozkročil som nohy, predklonil sa a mierne rozpažil ruky po zdlžť nôh. Nevedel som, čo mám robiť a zjavne to nevedela ani ona..

Kristapána, někdo tu je, projelo mi hlavou, když jsem přes ten šílený hukot, co mi ji svíral, uslyšela hlas. Otočila jsem za tím hlasem hlavu. Myšlení jsem měla silně zamlžené, ale došlo mi, že je to Petr. Alespoň něco, o něj jsem se nemusela bát. Stejně by tu ale neměl být. Kdoví jak je ten jeho štít silný...

Nechoď blíž!, vyhrkla jsem chraplavě a svalila se na bok, protože ruce mě už neudržely. Znovu jsem zavřela oči. Chvilku jsem se svíjela v bolestech, zatímco z mého těla šlehaly plameny a celá jsem zářila jako koule z ohně. Ztrácela jsem pocit, že na něčem ležím. Ztrácela jsem pocit, že vůbec mám tělo. Snažila jsem se sebrat veškerou vůli k tomu, abych to zastavila, ale vůbec to nešlo. Nakonec jsem ten boj vzdala a jen jsem bezvládně ležela na zemi a čekala, až to přejde. Musí to přece přejít...

A taky že přešlo. Plameny se postupně zmenšovaly a zmenšovaly a moje tělo ztrácelo na zářivosti a zhasínalo, až nabralo zase normálního vzhledu. Jen vlasy se mi podivně vlnily a jiskřily a pálilo mě v očích, z čehož jsem usuzovala, že jsou dost možná ještě "ohnivé". Snažila jsem se to vydýchat. Roztřásla jsem se, ale už jsem se aspoň vnímala. Zakašlala jsem. Z úst se mi vyvalil obláček kouře. Tybrďo... to je žrádlo, co?, vydechla jsem a ušklíbla se na Petra.

Celú túto udalosť som len sledoval s otvorenými ústami. Vôbec som nechápal. No bolo to asi tak ako mi hovorila eM. Evolúcia...

Keď to konečne prešlo, postavil som sa normálne a usmial sa na jej vetu."Husté..." bolo jediné, čo som povedal a až potom som si uvedomil, že mám stále otvorené ústa. Tak som ich radšej zavrel. Podišiel som k nej, chcel som sa jej dotknúť, no zrazu mi zastavilo ruku. Potom som len pozrel na ruku a úplne pomaly sa jej dotkol. Bola ešte dosť horúca, takže ma trochu popálila. No nevadilo mi to, len som otiahol pomaly ruku."Si v pohode?" povedal som a sadol si vedľa nej.

Asi jo... budu, polkla jsem nasucho a začala se sbírat ze země, jak bolest rychle ustupovala a opadávala. Přeplazila jsem se ke stěně a tam jsem se opřela, abych vydechla. Tyjo... tohle mi dává zabrat. Ale jestli se mi to podaří ovládat... tybrďo... to bude fakt něco, zasmála jsem se už uvolněněji. Moje tělo si s těmi šoky zjevně vědělo dobře rady. Napoprvé to vždycky byla síla, ale s každým dalším pokusem jsem se cítila silnější a sebejistější. Například teď jsem byla sice unavená, ale jaksi plná elánu. Zvedla jsem ruku a na dlani mi vzplál malý fireball. Smrskla jsem ho do maličkaté kuličky. Šlo to snadněji než kdy dřív. Nemusela jsem na to ani pomyslet, než jsem vůbec stihla myšlenku zformulovat, bylo to hotové. Šlo to jaksi intuitivně. Kulička se odpoutala od mé ruky a začala poletovat místností. Kmitala jako světluška a pak se rozprskla na desítku ještě menších zářivých teček a ty se vznášely vzduchem jako motýli. Tohle mě baví..., zavrněla jsem blaženě. Pak jsem se naprosto banálně otočila na Petra. No a jak se máš ty?

"No, keď to ovládneš tak to bude iná sranda.." poviem a usmejem sa. Dosť ma zarazila otázkou ako sa mám práve ja."Ja? No...tak ako vždy. Všetko ide ako má. Takže celkom fajn..." zapieral som. Nechcel som aby vedela, že ma rozhodila jedna nočná mora. No bolo to odporné. Znova mi prešiel mráz po chrbte. Nevedel, čo ďalej povedať a len sa zahľadel do zeme. Rozmýšľal nad tým snom, ako ma to sťahovalo do seba. Potom som zatriasol hlavou a snažil sa na to nemyslieť. Hlboko som sa nadýchol a stále pozeral na zem. Ani som sa nepohol, bola to situácia, pri ktorej sa človeku zastaví srdce.

Hm, nevypadáš jako že by ti bylo "fajn", zkonstatovala jsem nepřesvědčeně, když jsem si ho sjela pohledem. Krom toho, když někdo řekne "fajn", skoro vždycky tím myslí "úplně na prd". Takže o co jde? Ven s tím? optala jsem se nekompromisně.

"Ách...keď musím. No od tej doby, čo sme boli na Aethere, sa stalo veľa vecí. Najprv som stratil schopnosť, mám hrozný sen, ktorý ma neustále prenasleduje. Cítim sa nechtene...a ono je toho veľa..." povedal som. Nebol som jeden z tých typov ľudí, ktorý by sa radi zverovali ale práve naopak. Mal som rád, keď môžem počúvať problémy druhých a poradiť im. Odtrhol som zrak zo zeme a presunul ho na eM. Trochu som viac zosmutnel, nevedel som, čo mám hovoriť tak som zostal ticho.

Musím, musím... já tě přece nenutím, ale mám za to, že když někoho něco trápí, neměl by to v sobě dusit. Šmankote, vyvalila jsem oči, když to na mě vysypal. Netušila jsem, že je na tom tak špatně. To byla holt výhoda normálních lidí. Na mně bylo vždycky všechno hned vidět. Normální lidi to uměli skrývat.

Hm, zlé sny jsou na nic, to dobře znám. Obvykle to něco znamená, dává ti ten sen smysl nebo je to jen nějaká blbost...? zkoušela jsem vyzvědět víc detailů. Nebyla jsem si jistá, jestli by byl ochotný rovnou mi ho sdělit, tak jsem se neptala přímo. Takové věci bývají dost osobní a kluci nemívají ve zvyku se o své osobní věci dělit.

Ztratil schopnost? A už je zpátky? Já mívám taky výpadky. Ale spíš takové, že cítím, že bych to nepřežila, že už prostě nemám sílu. Nestalo se mi, že bych to zkoušela a ono to nešlo. Poznám, kdy to má smysl a kdy ne. Ta schopnost je na mě už tak navázaná, že jsem to spíš já, co vybuchuje, a ne něco mimo mě. Prosímtě jak se můžeš cítit nechtěně? rozhodila jsem rukama, až se ohnivé kuličky rozkmitaly. Už jsem ti přece říkala, že minimálně jednomu člověku tu budeš dost chybět, řekla jsem opatrně a pak jsem si nervózně začala kousat ret. Myslela jsem to vážně. Je mi s tebou fajn. To není jen o tom, že se nemusím bát, že ti ublížím. Jsi prostě... fajn, řekla jsem, objala opatrně jeho paži (cítila jsem, že moje teplota je už zase v normálu - tedy že jsem sice určitě teplejší než je obvyklé, ale zase ne tolik, aby to pálilo) a položila si tvář na jeho rameno.

Objal som ju tiež a nejako som k nej sa viac pritúlil. Srdce sa mi rýchlo rozpumpovalo."Má to veľkú spojitosť. Najmä s tou schopnosťou. Kompletne som ju stratil, vlastne som ju sám zničil. A potom sa objavila nová. Je perfektná, rýchla. Ale prenasleduje ma cez sny. Nemôžem zaspať.." na to, že jej je dobre so mnou, som radšej nereagoval. Znova som sa hlboko nadýchol a zatvoril oči. Po týchto vetách som znova zostal ticho.

Zničil? To jde? podivila jsem se. Novou? Tyjo ty jsi jedno velké překvápko zvedla jsem hlavu ohromeně. To je paráda... myslíš, že by to tak fungovalo u každého? Že kdyby přišel někdo o schopnost, třeba kdyby mu ji někdo vzal, že by se u něj mohla vyvinout jiná? To mě nikdy nenapadlo... zasnila jsem se. Rychle jsem se ale vrátila do reality, abych Petrovi nějak pomohla. Hm... to docela chápu. Já na noční můry trpěla celý život a někdy když jsem se uprostřed noci vzbudila, tak jsem byla tak mimo, že jsem vůbec nevěděla, kde jsem, a hrozně mě to pronásledovalo. Nedokázala jsem uvěřit, že se mi to jenom zdálo, jasně, mozek to věděl dobře, ale ty emoce, co ten sen vytvořil, byly tak silné, že se mě držely třeba i týden po tom snu. Spoustu nocí jsem takhle probděla a probrečela, protože jsem se bála usnout nebo jenom pohnout. Schovávala jsem se pod dekou... , dělila jsem se o své vlastní nepříjemné zkušenosti a napadlo mě, že jsem to vlastně ještě nikomu na světě neřekla. Když nás na Destiny poprvé napadly můry, stalo se to v mé vlastní kajutě. I když pak bylo po všem, nemohla jsem tam jít. Aspoň na tu první noc. Naštěstí mě u sebe nechal Eserath, já prostě nemohla být sama... propálila jsem mu povlečení, uchechtla jsem se. Jestli chceš..., začala jsem opatrně a horečnatě přemýšlela, jak to zformulovat, aby to nevyznělo špatně, mám v pokoji volný gauč, nadnesla jsem a nepatrně se usmála, aby věděl, že to mé úmysly jsou čisté a že mu chci pomoct. Opravdu jsem ho nechtěla nechávat v takovém stavu samotného. To už holt byla taková moje vlastnost. A kdybych s ním měla probdít celou noc, tak ji probdím, protože to prostě přátelé dělají.

"Ja ťa chápem..myslím, že nie. Nemal som na výber, tak som si zničil schopnosť. J-ja, myslím, že nie. Nemôžem ťa otravovať. Už teraz ťa otravujem. Ty sa musíš v kľude vyspať, neboj ja to zmáknem." povedal som, usmial som sa a trochu silnejšie ju objal. Bol to už nejaký ten čas, čo som niekoho objímal, tak som si to v celku užíval."Ďakujem.." dodal som.

Bože, vy chlapi jste vážně natvrdlí..., hekla jsem, když mě Petr tak pevně stiskl. Byl to neskutečný pocit. Byla jsem vždycky takový mazel a tady těch posledních pár týdnů mi ten lidský kontakt nesmírně chyběl. Teď teprve mi to došlo... Víš, jsou i holky, co když něco říkají, tak to tak taky myslí. Kolikrát ti ještě mám říct, že mě neotravuješ? Chci-ti-pomoct. A nenechám tě samotného, ne po tom, cos mi řekl. Takže si vyber. Buď budeme oba spát u mě v kajutě nebo to můžeme zalomit tady, ale to nás bude bolet za krkem. Já se od tebe každopádně nehnu, mručela jsem mu do ramene a oči jsem měla zavřené, abych si ten moment nekazila zbytečnými zrakovými dojmy. To, co jsem cítila, bylo víc než dostačující. A jestli o tom otravovaní začneš ještě jednou, tak mě opravdu otrávíš, dodala jsem polohlasem.

"Ách, si neodbitná. V tvojom záujme poďme radšej k tebe." priznal som si prehru. Hovoril som dosť potichy. Mala pravdu ak by som zostál sám, tak skončím ako Bruce Lee. Stále som ju objímal a čakal kým povie aby som ju pustil a aby sme išli preč. Nejako mi to stále neišlo do hlavy, prečo chce byť so mnou. Prečo sa chce trápiť a prečo mi pomáha. No po chvíli sa mi všetky nevyplnené otázky vytratili a ja som si užíval ten dokonalý pocit.

Há, vítězství, zasmála jsem sem ačkoli jsem to tak rozhodně nemyslela. Nešlo tu přece o to, abych ho k něčemu přemlouvala. Potřeboval se vyspat, bylo mou přátelskou povinností mu k tomu pomoct jak nejlíp to dovedu. Tlumeně jsem zívla a trochu se v jeho objetí zavrtěla. Bylo to příjemné. Mohla bych tak zůstat navěky. Přesto byl fakt, že ta tvrdá zem nebyla úplně to nejpohodlnější místo. Ách... tohle je tak příjemné..., povzdechla jsem si. Ale jo, půjdeme. Ať se vyspíš, zavelela jsem mozku, aby zase začal pracovat a neochotně jsem se vymanila z příjemného objetí. Trochu mi hořely tváře, doufala jsem, že to není vidět. Rozpačitě jsem se podrbala za uchem a usmála se na něj. Pak jsem se pomalu zvedla a upravila na sobě pomačkané šaty. Tak vzhůru za mnou, mávla jsem rukou na znamení, aby mě následoval, a pomaličku jsem se vydala směrem do kajuty, přičemž jsem doufala, že jsem tam nenechala moc velký svinčík.

(přesun)

"Jasné poďme.." povedal som, postavil sa. Napravil si kabát a pomaly išiel za ňou. Započúval som sa do zvuku mojich krokov z kanád a pokračoval v ceste.

/presun/

Otvoril som dvere a vošiel dnu,uvidel som nejakých ľudí ako tu trénujú.Nechcel som sa im prihovárať len ich chvíľu pozorovať a tak som si sadol na železnú stoličku a pozoroval ich.

Aniž by som si to uvedomil presedel som tam celý večer,bol som unavený.Chcel som sa postaviť zo stoličky no nešlo to.Skúšal som sa postaviť no bol som akoby prilepený k stoličke.Po chvýli som sa postavil no stolička ostala pripevnená k mojmu pozadiu.Skúšal som ju dať dole mo bolo to dosť ťažké.Zaprel som sa celou silou a stoličku uvolnil.Bolo to zvláštne nechápal som tomu.Postavil som sa a odišiel odtiaľ.Šiel som po chodbe snažiac sa nájsť obytnú oblasť.po niekoľkých minútach blúdenia sa mi podarilo nájsť kajutu s mojím menom.

Cestou na ošetřovnu ve mně cosi začalo bublat a vřít. Nezdálo se mi, že by to bylo stejné jako předtím, přesto jsem pro jistotu zapadla do tréninkové místnosti. Chvilku jsem tu stála a čekala, co bude. Nic se ale nedělo, jen jsem byla jaksi rozrušená, srdce mi rychleji bušilo. Měla jsem divný pocit, něco jako absťák po tom proměňování. Být ohněm bylo neskutečně úžasné, zamlžovalo mi to myšlení, vymývalo mozek, měla jsem pocit jako bych byla opilá nebo spíš v nějaké podivné extázi, kdy jsem nic nevnímala. Obvykle jsem cítila jen šílenou bolest, ale měla jsem zato, že to je prostě proto, že se tomu moje tělo zoufale brání. Možná kdybych se tomu nebránila...

Na tváři se mi objevil zlomyslný úšklebek. Tak pojď, bitch, rozdáme si to, procedila jsem skrze své zuby jen tak do éteru, adresováno pravděpodobně své schopnosti nebo jakékoli té části mně samotné, která to měla na starosti. Začala jsem rychle dýchat, skoro až funět, a prudce jsem se soustředila na to, abych se proměnila. Čekala jsem, že to bude vyžadovat největší soustředění, ale ve skutečnosti to netrvalo víc než dvě sekundy. Pocítila jsem ohromné horko ve své hrudi a to se rozšiřovalo až dosáhlo do všech končetin a konečků prstů. Vzplály mi ruce a plameny mi začaly putovat po celém těle. V tom okamžiku z mého těla začaly sálat další a jako by ve mně něco prasklo, mé fyzické tělo křuplo a rozplynulo se do vzduchu, načež uprostřed místnosti už nestála má fyzická podoba, ale ohnivá postava mých tvarů. Místo vlasů mi z hlavy sálaly všelijak barevné plameny. Ohnivé spletence, které mě objímaly a zahrnovaly svým teplem a svou láskou, dosahovaly až ke stropu. Bylo to úžasné. A bylo to tak jiné než předtím. Tentokrát jsem se vnímala, věděla jsem přesně kde jsem a co se se mnou děje. A i když proměna, tedy konkrétně přechod z fyzického těla na elementální, bolela jako když mě doopravdy trhají na kusy, ta bolest byla v okamžiku proměny tatam, protože byla tentokrát opravdu dokonalá a už tu nebylo žádné tělo, které by mě mohlo bolet.

A tak jsem tam jen tak stála, hořela a nesmírně si to užívala. A když už jsem v tom byla, rozhodla jsem se pokročit dál. Z toho, co dříve bývaly ruce, jsem oddělila několik fireballů, které začaly divoce vířit místností. Tu a tam se spojovaly a vytvářela všelijaké tvary. Dělaly kotrmelce, když jsem chtěla, vypadaly trochu jako ptáci nebo nějaká zvířata, protahovala jsem je a ostřila, až vypadaly jako meče, no byla to celkem zběsilá podívaná, alespoň pro někoho, kdo by to sledoval zvenčí. Já se cítila úžasně. Ohromeně tím, co všechno dokážu, fascinovaně, pyšně, sebestředně, cítila jsem se jako královna světů. Paní ohně. Vládkyně, ohnivá bojovnice.



To všechno samozřejmě hned pohřbilo mé druhé já, kterému tyhle myšlenky připadaly nesmírně k smíchu. Zakuckala jsem se z toho a z toho, co bývala ústa, se vyvalil kotouč ohně. Taky cool, pomyslela jsem si a pořádně vydechla, přičemž jsem vychrhlila další dávku. Dáme s Eserathem bitku o to, kdo doplivne oheň dál, pomyslela jsem si pobaveně. Myšlenky na Eseratha mě ale zrovna dvakrát netěšily. Nesnášela jsem tu svou bezradnost. Aspoň mít nějaký nápad. Vědět, co udělat. Proč jsem nemohla být tím člověkem, co vždycky věděl, co udělat? Přesně proto ze mě nikdy nebude kapitán nebo leader. Přesně pro tuhle bezradnost.

Vztekle jsem švihla fireballem po panácích, co stáli na druhé straně místnosti. Jednoho jsem sejmula do prsou. Potěšilo mě to. Vyslala jsem proti nim i všechny ostatní firebally. Jeden po druhém se trefovaly figurínám do hlav. Moje míření se nesmírně zlepšilo od posledně. Trénink se vyplácel. Rozmáchla jsem se rukama kolem sebe a tam, kudy ruce procházely, vyrůstala ohnivá stěna, která mě uzavřela jako válec. Přiklopila jsem ji i seshora a přitáhla zespoda, až se postupně z ohnivé plechovky zaoblila v kouli. Tu jsem si přitáhla až těsně k tělu, kde s ním splynula. Bylo to úžasné. Já a oheň jedno. Lepší orgasmus jsem nezažila Po chvilce mě to ale přestalo bavit, docházely mi nápady, co s tím dělat, a tak jsem se zase soustředila na to, abych se proměnila nazpět. Byla jsem překvapená tím, kolik práce bylo třeba vynaložit na tuhle část. Jak byla proměna v oheň snadná, tak proměna nazpět mi dala pořádně zabrat, musela jsem se šíleně soustředit a nedělalo se mi z toho zrovna nejlíp. Když se mi tělo začalo vracet a plameny ustupovat, polévala mě zase ta dobře známá zimnice a jakmile se mi vrátila moje normální, lidská podoba, ucítila jsem příšernou bolest v hlavě a vůbec po celém těle. Ok, ok, got it..., skřípala jsem zubama a drtila si spánky v dlaních. Tohle bude nejspíš trest za předvádění se. Budu s tím muset něco udělat, dumala jsem a jelikož mě přešla chuť na jakýkoli další trénink a hlavně na plavání - takhle bezprostředně po proměně jsem cítila nepochopitelný odpor k vodě, měla jsem z ní podivnou hrůzu a štítila jsem se představy, že bych do ní musela vlézt a namočit se. Asi jako kočka, když ji chcete vykoupat. Bylo to vážně divné, protože normálně jsem vodu milovala - šla jsem radši pryč.

(přesun)

Nejprve jsem nakoukla do trénovací místnosti. Ellie tu nebyla. Hm, tohle je spíš místo, kam utíkám já, ale ona? Ona se bude chtít zašít trochu líp... uvažovala jsem a šla hledat dál.

(přesun)