Společenská místnost, herna

First topic message reminder :

Zřejmě nejhonosnější místnost v celé lodi. Pokud snílek zavítá zde, překvapí ho, jak krásné mohou některé pokoje být. Tato velká místnost se dělí na několik menších podle toho, co snílek chce dělat. Může zde najít stůl s křesly, kde může jen konverzovat. Může zde najít klavír a zahrát si něco pro radost.
Jsou zde i stojany a malířské potřeby, šipky, společenské hry. Prostě vše, co dokáže zabavit a snad i posílit vzájemná pouta mezi snílky. Dokonce je zde i malé pódium, kde mohou snílci předvést něco ze svého dramatického umění.

Po dlouhé chvíli mlčení jsem usoudil, že o tom nechce mluvit a já musím její rozhodnutí respektovat.
"Dobrá, to nevadí. Je to konec konců jenom a jenom vaše věc... Každopádně, Insignia vybírá takovéto lidi, jelikož jich je zde třeba. Umíme snít a to je zde největším darem a zároveň prokletím... Ale o tom až někdy jindy.
Prostě jsme se zde objevili z jistého důvodu a to by prozatím mohlo stačit."
Dokreslil jsem obrázek a trochu poodešel, zvolil jsem nyní obrácený postup, jelikož jsem nekreslil linky objektu, ale vykreslil jsem pozadí tak, aby vynechané bílé linky objekt vytvořily. Musel jsem si tedy dopředu plánovat co a jak vykreslit.
"Každopádně je tohle naším novým domovem a my bychom se tu měli naučit žít s tím, co jsme zde získali..."
Vysvětlil jsem a pomalu začínal odcházet.
"Tak to tady bohužel chodí, ale myslím, že i z toho se dá vzít i to nejhezčí. Určitě se zase brzy shledáme. Do té doby na shledanou."
Letmo jsem se usmál a zmizel na chodbě.
Mirin se tedy i spolu se všemi ostatními mohla podívat na dílo, které jsem stvořil, jelikož jsem pouze odložil uhel a nechal plátno na stojanu. (Kresba)(Přesun)

Lidé, kteří mají velmi bohatou fantazii a možná... Možná se někdy snaží i utéci před realitou. Je to i váš případ?

Kapitánova slova mi rezonovala v mysli. Jeho otázka nebyla jednoduchá, proto odpověď vyžadovala zamyšlení.

Tak dlouhé zamyšlení, že se mezitím kapitán sebral a odešel. Do prkýnka a já měla na jazyku další otázku. Moje smůla. Příště si budu muset pospíšit. Nějakou dobu jsem si prohlížela Eserathovu uhlokresbu, pak jsem se rozhodla vrátit do kajuty.

(Přesun)

Vletěl jsem do místnosti a doufal, že zde nikdo nebude, potřeboval jsem klid a chvíli, abych se mohl soustředit. Naštěstí tady nikdo nebyl, tudíž jsem měl volné pole působnosti.
Přešel jsem až do rohu místnosti, kde bylo pohodlné kožené křeslo, sedl jsem si a vyhodil nožky na malou stoličku, které ke křeslu patřila. Pořádně jsem se uvelebil a přivřel oči. Potřeboval jsem pomoc Insignie a na to jsem se musel soustředit...

"Insignie? Jsi tady?
"Vždycky jsem tady... Jsem ty, to si pamatuj..."
"No jo, no jo... Neber to tak doslovně... "
"Nech to plavat... Každopádně se se mnou nemluvíš jen tak, mám pravdu?"
"Jo, to máš... Potřebuji pomoct s tou lodí... S tou, co poslala zprávu."
"Ano, už jsi to zjistil, tím pádem i já. Je to Aethera... Jedna z mých vzdálených sester... Doufám, že se jí nic nestalo... A co přesně chceš?"
"Existuje nějaká cesta, jak je najít? Jak je vypátrat? Protože mně osobně nic nenapadá a v tomhle obrovském vesmíru, to bychom asi dřív pošli stářím..."
"No.. Je tu jedna. V řídící místnosti, je tam hodně přístrojů. Jeden by šel využít tak, aby našel souřadnice Aethery... Ale nebude to jen tak, bude ho potřeba trošilinku předělat, můžu to zvládnout, ale budu potřebovat i tvou energii k tomu, aby přístroj fungoval.."
"Co to pro mě znamená?"
"Budeš unavený, jelikož budu čerpat část tvé energie."
"S tím se dokážu smířit, něco dalšího?"
"Ne, to by asi tak bylo vše..."
"A dokážeš ho spustit sama? Upřímně se mi nechce jít do řídící místnosti přes půlku lodě."
"Tss.. A to si říkáš kapitán. Raději seď, energii budeš potřebovat, já už to nějak zařídím."
"Díky ti zlato, já si něco zahraju..."

Dokončil jsem rozhovor uvnitř své mysli a spolehnul jsem se na Insignii, vyvolalo to však ve mně špatné pocity. Necítil jsem se z toho zrovna dobře, proto jsem se rozhodl vybít si své emoce na klavíru. Pomalu jsem se zvedl, přešel k němu, sedl si a začal hrát. Chtělo to něco pomalého a smutného. Protože tak mi to přišlo.

Pootevřela jsem dveře, nejtiššeji, jak jsem dovedla. Nehodlala jsem kapitána rušit při jeho soukromé chvilce. Nedokázala jsem ovšem odolat tomu, abych si ho nepřišla poslechnout. Dívala jsem se do jeho zad. Jak mu splývaly vlasy po ramenou. Po těch těžkých, vážných ramenou, na nichž spočívalo nevyslovitelné břímě. Chtěla jsem něco říct, ale ta hudba mi to vzala ze rtů. A tak jsem mlčela. Opřená o rám dveří, s rukama založenýma na prsou. Jen jsem se usmívala, tak ráda, že jsem zase doma.

Jakmile jsem dohrál skladbu, všiml jsem si, že někdo přišel. A jelikož mi Insignia napověděla, že brána byla před nějakou dobou aktivní, došlo mi, že to musí být eM. Jedině ona chodila poslouchat mou hudbu. Ukončil jsem tedy skladbu a zůstal sedět nad klavírem, neotáčel jsem hlavu ani nic jiného.
"Takže konečně doma? Co zásoby, šlo to hladce?"
Optal jsem se.

Aye, captain, přitakala jsem polohlasem. Nenech se rušit. Přišla jsem jen... pozdravit... nahlásit, že už jsme zpátky... a tak, odmlčela jsem se. Nenacházela jsem slova. Cítila jsem tu podivné sevření hrdla, smutek, který ale nepatřil mně. Kapitán má ovšem právo na své soukromí. Když se bude chtít svěřovat, najde si mě. Otočila jsem se a nechala společenskou místnost i s jeho osobou za sebou. Budu poblíž... kdyby něco, dodala jsem směrem k jeho zádům, než jsem se pomalu vytočila ven ze dveří.

(přesun)

Než jsem stihl říci půl slova, eM zase zmizela. Trochu mně to zaskočilo, ale co se dalo dělat. Asi si potřebovala odpočinout nebo tak...
"Budu to brát jako ano..."
Pověděl jsem jen tak do prázdna a vytvořil podivnou grimasu.
Insignia měla pravdu, už teď po malé chvíli jsem cítil, že jsem nějak utahanější, takže jsem se rozhodl, že bych si mohl udělat zdravotní procházku po skleníku a přijít tak na jiné myšlenky...
Zvedl jsem se tedy od klavíru a vyrazil pryč. (Přesun)

Vzala jsem to přes společenskou místnost. Nikdo tu nebyl, ale někdo nechal na stolku ležet nedohranou partii šachů. Posunula jsem střelcem a dala černému králi mat. Pak jsem chvilku stála u okna a koukala se ven. A potom jsem zase odešla.

(přesun)