Kajuta M.

Vzbudilo mě tiché odbíjení hodin, stojících na krbové římse. Co furt..., pomyslela jsem si. Dnes přeci nebylo třeba někam vstávat, tak proč to? Ale co už. Převalila jsem se na druhý bok a ještě chvilku tiše snila. Pak mi ovšem žaškrundalo v břiše a to už se nedalo tak dobře ignorovat. Proto jsem radši vstala, navlékla se do sportovních tepláků, obligátního tílka a mikiny s kapucí a šla se projít před snídaní.

(přesun)

Ze skladiště jsem si to šinula rovnou do své kajuty. Tam jsem pak položila černou krabičku na stůl. Opatrně jsem z ní vyjmula vyřezávanou aromalampu a postavila ji vedle. Usoudila jsem, že potřebuje vyčistit. Vzala jsem ji proto do koupelny, kde jsem ji opatrně otřela vlhkým hadříkem a vypláchla. Pane, jak prokoukla!

Odnesla jsem si ji zpátky do pokoje a postavila ji na dubový psací stůl, tam by se mohla dobře vyjímat. Ze skleněné lahvičky jsem do ní vlila trochu vůně a pak jsem ji opatrně zapálila. Rozhořela se jako by nic. Ten vonný oheň mě bůhvíproč uchvátil, musela jsem si k tomu sednout na židli a po nepopsatelný zlomek času jsem tam jen tak seděla, zírala do něj a inhalovala. Bylo to neskutečně krásné.



Když jsem se pak vzbudila z transu, jen nerada jsem se od své krásné nové hračky odtrhávala, ale uhodila do mě touha ještě silnější - touha po kávě.

(přesun)

Ještě s vlhkými vlasy jsem došla do své kajuty. Skočila jsem rovnou pod sprchu, abych ze sebe smyla chlór, a pak jsem se pořádně vydrbala velkým olivovým ručníkem. Vlasy jsem rozčesala kartáčem, což šlo hladce, po voňavém heřmánkovém kondicionéru. Pak jsem je pro jistotu trochu prosušila fénem, abych nešla spát s mokrými vlasy.

Ještě před spaním jsem na chvilku zapálila svou novou hračku - aromalampu, kterou jsem našla ve skladišti. Zakrátko naplnila celou mou kajutu úžasnou vanilkovou vůní. Malou chvilku jsem si ještě četla v knize o schopnostech fénixe, pak už jsem ale tvrdě usnula a zdály se mi krásné sny o plavání, létání a o hřejícím sluníčku na modré obloze.

Příjemně prospaná jsem se vzbudila - hu, to už bylo hodin - a hned nato mě zachvátil hlad. Chvilku jsem se ještě převalovala, nechtělo se mi vstávat, ale nakonec jsem tomu podlehla, vykopala se z postele, provedla nezbytnou ranní hygienu a šla něco pojít.

(přesun)

Shodila jsem boty a pohodlně se rozvalila po posteli. Obložila jsem se vypůjčenými sbírkami poesie a namátkou vytáhla jednu v bleděmodrém obalu. Písně ticha... hmm..., zanořila jsem se do jejího obsahu a brzy jsem už nevnímala svět.

Brhm..., zahučela jsem do polštáře a uvědomila si tak, že jsem usnula. No, pěkný... usínací četba. Ospale jsem se zvedla z postele a zívla. Našla jsem boty a doklopýtala k šatní skříni. Tam jsem vyhrabala krátké tříčtvrteční kalhoty a tílko, pak jsem si pořádně utáhla tkaničky a šla se trochu rozhýbat. Nepřítel nikdy nespí.

(přesun)

Hodiny ukazovaly třicet minut do půlnoci, když jsem se vrátila do kajuty. No ty to vedeš, ženská, pokývala jsem hlavou a dala si rychlou sprchu. Po ní jsem se zahalila do županu a vyčistila si zuby. Chvilku jsem je na sebe cenila do zrcadla. Jako perličky, shledala jsem spokojeně a zastrčila kartáček do plechového kalíšku.

Došourala jsem se zpátky do kajuty, kde jsem se převlékla do saténového pyžamka temně modré barvy a pak už jsem zaplula pod peřinu. Nějak se mi ještě nechtělo usnout, tak jsem popadla jednu ze sbírek poesie, jež jsem si toho dne vypůjčila v knihovně. Jen pár jejích básní mě ukolébalo ke spánku, usnula jsem s knížkou otevřenou na prsou.

Řítím se pouští. Letím nad ní jako pták a pode mnou ubíhá duna za dunou. Jejich zvlněný povrch připomíná dno oceánu. Vidím svůj stín hluboko pod sebou. Řítím se stále rychleji a rychleji. Nad sebou slyším křik, který neumím rozeznat, ale nepatří člověku. Naplňuje mě divokou touhou zabíjet. Přidávám na rychlosti, která je už tak zcela absurdní, a zběsile se ženu kupředu. Přímo přede mnou se objevuje nepochopitelná scenérie - vrak lodi, tak ohromný, že jej oko nepřehlédne. A na jeho okrajích, na jeho shnilé palubě skandují a tančí nepřátelé. Zatoužím je všechny zničit. Jedním rozmáchlým pohybem tohle všechno ukončit. Sežehnout je. Spálit. Zařvu, ale můj křik není lidský. Slyším vřeštění, před nímž se nepřátelé zatřesou. Vidím kotouče ohně, valící se vzduchem všude kolem mě a zasypávající zem pod námi. Slyším výbuchy. Lidský křik. Oheň, všude je oheň...

Trhla jsem sebou a vmžiku vyskočila z postele, když jsem si uvědomila, co se děje. Už zase jsem snila. Se srdcem divoce bušícím jsem střelila zrakem ke své posteli. Povlečení trochu syčelo a zdálo se doutnat, ale jinak mu nic nebylo. Nechápavě jsem přejela prsty po jeho povrchu. Byl divný, zřejmě nehořlavý. Musela jsem se tomu zasmát. Unaveně jsem si otřela zpocené čelo a odvětrala trochu pyžamo, které se původně zdálo být ze saténu, ale při bližším ohledání jsem shledala, že je ušito ze stejné látky jako moje povlečení. Tak ty ses na mě připravila, pomyslela jsem si pobaveně a šla se do koupelny napít, protože jsem měla příšernou žízeň. Zastavila jsem se před zrcadlem a prohlížela si svou tvář. Vypadala jsem zadýchaně. A unaveně. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, ale na povrchu nebylo nic vidět. Udělalo se mi slabo a nevolno. Namočila jsem si ruku, abych si opláchla čelo, ale voda na mé ruce jen zasyčela a vypařila se. Tyvado..., vyhrkla jsem a odstoupila od umyvadla, dávajíc si pořádný pozor, abych se něčeho nedotýkala. Sto stupňů. Tohle přestává být legrace. Bože, co to zase je?, snažila jsem se to rozdýchat a stála uprostřed koupelny ještě notnou chvíli. Když jsem se trochu uklidnila, zkusila jsem znovu pustit kohoutek. Voda na mé kůži syčela stále míň, přesto jsem však věděla, že musím být opravdu horká, protože jakkoli studenou vodu jsem si natáčela, nepřipadala jsem si vůbec osvěžená. Až po několika dlouhých minutách jsem začala přicházet k sobě a teplota mi klesla natolik, abych ucítila dotek studené vody na své kůži. Ospale jsem si opláchla čelo a tvář a důkladně se napila. Pak jsem si utřela ruce do chlupatého froté ručníku a odebrala se zpátky do postele. Snad už se to obejde bez dalšího zlého snění.

Zakrátko jsem znovu usnula a veškeré předchozí sny zapomněla.

Vzbudila jsem se a trochu šokovaně zírala na hodiny na krbové římse. To bylo vážně tolik? Neochotně jsem se vykoulela z postele, hladová a příšerně vypadající. To první muselo počkat. To druhé jsem zmákla rychlou ledovou sprchou. Pořádně jsem rozčesala vlasy, což si vyžádalo trochu masochismu, a pak jsem se navlékla do sportovních tepláků, tílka a mikiny což se poslední dobou stalo mou přirozeností. Šla jsem se podívat, jak jsou na tom mí pacienti.

(přesun)

Vstoupila jsem do své kajuty, zase s takovým tím fatalistickým pocitem, že je to možná naposledy. Firebally mě pořád obletovaly, dokud jsem je nevyslala do krbu, kde se spojily a rozžnuly ohínek. Pak jsem si šla dát sprchu, bylo mi trochu špatně od žaludku, a tak jsem vypila několik sklenic vody, než jsem si šla lehnout. Té noci jsem dlouho nemohla usnout.

Vzbudila jsem se nezvykle brzy a kromě toho, že jsem měla žaludek jak na vodě, zachvátil mě příšerný hlad. To jsem včera chlastala nebo co?

Rychle jsem se tedy oblékla a vyčistila si zuby a pak jsem se vydala udělat s tím něco v jídelně.

(přesun)

Vtrhla jsem do své kajuty, příjemně vzrušená a zároveň pekelně nervózní. No jasně, teď to jde, pomyslela jsem si kysele, když jsem si chtěla opláchnout obličej a ledová voda na mé kůži neměla efekt. Poznala jsem podle toho, že jsem se už zase rozehřála.

Zanechala jsem tedy marných pokusů a vrhla se ke skříni, abych tam vylovila něco vhodného na sebe.

Nakonec to vyhrály staré ošoupané džíny, na několika místech notně prodřené (hh, to by se líbilo Akimu, vzpomněla jsem si), černé tílko s různě nastavenými šňůrkami ovázanými kolem krku, a jednoduchý černý kabátek z přiléhavého materiálu, s tříčtvrtečními rukávy. Zdálo se, že budu potřebovat volné ruce, tak proč je balit do rukávů. Rovněž jsem nechala v šuplíku ležet bílé rukavičky. Dnes nebude třeba se tlumit. Odlepila jsem z prstu bandáž, kterou mě ovázal Petr, a nechápavě jsem si ten prst prohlížela. Byl to tenhle prst? To přeci... cože?, zírala jsem na svoje prsty a hledala záděru, která tam ale prostě nebyla. Když jsem nad tím tak dumala, byla to ta stejná ruka, kterou jsem před chvílí zformovala fireball. Že by... no to by bylo fantastické!, rozbušilo se mi srdce. Nicméně jsem zadoufala, že dnes si svou teorii neověřím.

Ještě jednou jsem si zkusila opláchnout obličej studenou vodou a tentokrát už to šlo. Při té příležitosti jsem si prohrábla vlasy a uznala, že lepší už to nebude. Ty nejrozlítanější jsem sepla sponkami, aby mi nelítaly do tváře. Pak už jsem rázně vykročila vstříc svému osudu.

(přesun)

V bolestech a v osušce - která byla to jediné, co jsem měla v tu chvíli na sobě, jsem se po čtyřech doplazila do své kajuty. Do své krásné milé kajuty, kterou jsem už neviděla celou věčnost. Naštěstí mě nikdo neviděl, neměla jsem chuť s kýmkoli mluvit a navíc jsem rozhodně neměla pocit, že by bylo dobré, aby se ke mně kdokoli přibližoval. Z posledních sil jsem se vyšplhala na postel, tam jsem se unaveně zavrtala do svých nehořlavých peřin a i když jsem se ještě nějakou chvíli třásla šokem, celkem rychle jsem usnula.

Mmm... nessii do šcholy..., zahuhlala jsem do polštáře a zavrtěla se na posteli. Ještě chvilku jsem tak ležela, než jsem si uvědomila, kde jsem a co je vůbec za den. Mhrrrrm.., převalila jsem se na posteli, otevřela oči a spatřila nad sebou dřevěný strop. Protáhla jsem se jako kočka. Musela jsem se usmát, protože mi bylo dobře a to bylo krásné. Cítila jsem se poněkud nejistě, ten pocit nestability tam pořád byl, ale nic moc mě už nebolelo a navíc i zakručelo v břiše. Hlad, to je dobré znamení. Zapřemýšlela jsem o procházce a o něčem k jídle, ale vzápětí se dostavil strach. Strach, že bych mohla cestou někoho potkat a včerejší incident by se zopakoval. Vlastně u toho ani nemusel nikdo být, i kdyby se to stalo v prázdné místnosti, mohlo to být pěkně nebezpečné. Netušila jsem, do jaké míry je na mě Insignia připravená v ostatních interiérech kromě tréninkové místnosti a parku, kde - pokud bych se držela na kamenných pláccích nebo na trávníku, nebylo toho zase tolik co zapálit. Ale uprostřed chodby? Kdo to mohl vědět... dlouho jsem zvažovala, než jsem se odhodlala - ostatně v kajutě nemohu být věčně a cítila jsem se docela fajn.

Bylo ovšem třeba vyřešit problém oblečení. Zalovila jsem ve skříni a Insignia se docela vyšvihla. Kromě spodního prádla ze zvláštních, zřejmě nehořlavých materiálů, jsem tu našla celou řadu kovových doplňků a kroužkových vestiček. Pro danou chvíli mě nejvíc zaujaly pološaty, které mohly postačit pro případ, že by mi všechno ostatní shořelo. Byly dost letní, ale mně bylo kupodivu dost teplo. Zdálo se, že moje teplota už prostě nižší nebude. Napadlo mě, že by bylo dobré nechat se konečně změřit a zjistit to.

Oblékla jsem se tedy a šla jsem.

(přesun)

Uf, cajk, oddechla jsem si, když jsem přehlédla kajutu a shledala, že je tu celkem naklizeno. Jen poválené boty, které jsem zakopla pod postel, pyžamo, co se válelo po zemi (rychle jsem ho zvedla a mrskla do koupelny), a všude se válející knihy. Hm, tak tohle je moje království, pronesla jsem trochu nervózně. Snad se ti tu bude líbit. Lusknutím prstů jsem rozsvítila oheň v krbu. Praskající špalíky dřeva vždycky dělaly pěkné útulno. Už tu chyběla jen kočka válející se po posteli. Nu, když nebyla, plácla jsem tam sebou já. Přehnula jsem se přes okraj postele a zalovila v šuplíku pod ní. Mám tu deku a pár polštářů navíc, oznámila jsem. Pak jsem se zvedla, všechno mu to položila na gauč a připravila mu tak pohodlné lehátko. Nebo bys radši spal na posteli? Mně gauč nevadí, zavrtěla jsem hlavou rozhodně. Pro hosta vždy to nejlepší.

Dorazil som tesne za ňou. Usmial som, no zrazu položila tú poslednú otázku."No len si to skús. To ti nedovolím!" povedal som a hodil sa na gauč aby tam nemohla ísť ona."Inak máš to tu pekné. Je to fajn.." povedal som. Dal zo seba dole kabát a rozviazoval si kanady. Potom som obidve veci položil pod gauč a prikryl som sa dekou. Oči som mal dokorán otvorené a vedel, že nechcem a nemôžem zaspať.

Sledovala jsem, jak se Petr ukládá, aniž by vypadal dost uvolněně na to, aby mohl vůbec usnout. Co s tebou..., založila jsem si ruce v bok. Mám ti přečíst pohádku?, zasmála jsem se. Víš co? Já si dám sprchu, protože mám pocit, že naposledy jsem se koupala aspoň před rokem, a pak si můžem třeba povídat, jestli chceš... hm? navrhla jsem, protože jsem nevěděla, čím ho uspat. Třeba ho unaví tvoje nudné kecy - Shut up - Nebo mu můžeš předvést taneček na dobrou noc, to ho rozesměje natolik, že usne vyčerpáním - Will you shut the fck up? Bavíš se dobře? hádala jsem se sama se sebou. Normálka.

Nečekala jsem na odpověď, vážně jsem se potřebovala vykoupat, a tak jsem jen dodala, že jsem hned zpátky, a zapadla jsem do koupelny.

Uf, opřela jsem se o dveře. Zhluboka jsem se nadechla, abych se zorganizovala, pak jsem roztočila kohoutky od sprchy a nechala vodu pořádně prohřát. Pořád mi nepřipadala dost teplá, to nejspíš tou mou zatracenou zvýšenou teplotou, a tak jsem si povzdechla, shodila oblečení a vlezla pod sprchu. Zkusmo jsem se soustředila na zvýšení své teploty a vanu ucpala špuntem. Za malou chvilku jsem cítila, že voda, co mi obepíná kotníky, se prohřívá. Paráda. Seš normální ohřívadlo. Tybrďo, vyvalila jsem oči, když jsem si všimla, že voda se už vaří. Omámeně jsem sledovala, jak to s mým tělem vůbec nic nedělá. Naopak mi to dělalo nesmírně dobře, konečně mi to připadalo dost teplé. Až jsem se otřásla, jak to bylo příjemné. Nechtěla jsem ale zanedbávat hosta, a tak jsem si neužívala moc dlouho. Za pár minut už jsem se vymydlená a převlečená do příjemného saténového pyžama vracela do pokoje. Čapla jsem z postele jeden z polštářů a hodila ho na zem vedle pohovky. Sedla jsem si na něj a opřela se zády o pohovku. Tak jak? Chce se ti aspoň trochu spát? Nebo ti mám zazpívat na dobrou noc? Protože to bys asi vážně usnul od vyčerpání smíchy

Len som si vzdychol a zasmial sa. Pohľadom som preskúmaval izbu a rozmýšľal, či len tak nezmiznem. No nemal som síl, tak som len ležal. Ruky som založil za hlavu, dekou som bol zakrytý po hruď a hlboko dýchal so zatvoreními očami.

Akonáhle som ju počul pootvoril som oko a pozrel na ňu. Hneď som ho zatvoril."Choď sa vyspať, potrebuješ to..." povedal som a zasmial sa na jej poznámke.

Ale houby. To ty se potřebuješ vyspat, vzpomínáš? Kvůli tomu jsi tady, tak mi řekni, co mám udělat, abyses tu cítil líp, usmála jsem se smutně. Proč mě pořád posílá do postele, to se mě chce zbavit?

"Pamätám, pamätám. Nerob si ani starosti, ani pochybnosti. Je to tu perfektne dokonalé. A za to ti ďakujem. No..jedna vec, by sa našla. eM prosím, choď sa prespať. Chcem aby si sa ti cítila lepšie. Dnes si si tiež prežila rušný deň." usmejem sa. Nehybne ležím vo svojej polohe a občas očkom pozriem na eM.

Achjo, povzdechla jsem si. Zvedla jsem se ze země a plácla sebou do postele. Natřepala jsem si polštář a zavrtala se do deky. Otočila jsem se na bok, abych viděla na Petra. Kdybyses tak chtěl přestat strachovat o mě a začal radši myslet na sebe. Kdyby cokoli, vzbuď mě, já jsem tady. Pro tebe. Jasné? A myslím to vážně. Kdybys chtěl mluvit, dát si půlnoční závody na palubě nebo kdybys měl zase nějakou můru, vzbuď mě, provrtávala jsem ho očima. Začínalo mě štvát, že vůbec nevnímá, co mu říkám. Nepatřila jsem zrovna k těm lidem, co by se rádi opakovali, a nesnášela jsem, když jsem někomu chtěla pomoct a on to odmítal. A jestli se odsud vyplížíš a zdrhneš, tak si tě najdu a štít neštít, nakopu ti zadek. Jsi tu, abyses vyspal, tak na tom zapracuj, hm? dodala jsem nevrle. Pak jsem zavřela oči a začala se snažit o nějaký ten spánek. Dobrou, zašeptala jsem, oheň v krbu zhasl a místnost potemněla. Jen žhavé uhlíky ještě v té tmě jiskřily a hřály.

"Dobrú..." poviem a znova a znova sa mi prehrávali jej slová. Prečo? Pretože mi na tebe záleží...Ách, keby sa to dalo takto ľahko povedať... pomyslel som si. Mal som ju dosť rád. A za to, že mi chcela pomôcť som ju mal ešte radšej. Bola to taká moja veľmi, veľmi dobrá kamarátka, ktorej som 100% veril.

Stále som ma zavreté oči. Čakal som, kým budem počuť ako si spokojne spí..

Zavrtěla jsem se na posteli. V polospánku jsem objala polštář. Zvláštní, tohle všechno jsem myslela jako pomoc pro Petra, ale ve skutečnosti to pomohlo mně. Vědomí, že tu nejsem sama, že tu na mě někdo dohlíží, mě hřálo a uklidňovalo líp než ta nejteplejší kamínka, a díky tomu se mi usínalo mnohem pokojněji.

Něco pěkného se mi zdálo, tak jsem měla uvolněnou tvář a místy se i usmívala.

Občas som otvoril oko a pozrel na eM. Usmial som sa, rozhodol som sa, že si pôjdem pospať najmä kvôli eM.

Znova som sa objavil vo svojej mysli. Všade naokolo bola biela farba. Predomnou sa znova objavila obrovská čierna diera, ktorá sa neustále zväčšovala. Začala ma pomaly vťahovať dnu. Bol to odporný a neopisateľný. Neustále ma vťahovala dnu, chcel som sa zobudiť ale neišlo to. Snažil som sa újsť, no bezvýznamne. Niekoľko hodín ma vťahovala a trhala končatiny. Nakoniec ma kompletne pohltila a ja som sa ocitol v čiernote. Bol som v pekle, ktoré nechcelo skončiť.

Trhol som so sebou a konečne som sa zobudil. Tep som mal na maxime a neskutočne rýchlo som dýchal. Po čele mi stekal pot. Poutieral som sa a snažil sa ukľudniť."Bol to len sen, iba sen." hovoril som si potichy a rukou som si skrýval tvára Kto vie ako dlho som spal ale v sen som bol niekoľko hodín. Konečne vyšlo slnko a ja som otočil chrbtom a čakal kým mi bude lepšie...