Kajuta M.

Po chvíli hledání jsem dokonale zmatená vkročila do místnosti, která nesla mé jméno, přesněji na stříbrné tabulce na překrásně vyřezávaných dveřích stálo pěkné, elegantní M.

Zpočátku obezřetně jsem si místnost přejela pohledem. Byla tak jiná... a přesto z ní dýchalo něco, co jsem znala už z Destiny. Předně byla zařízena přesně podle mého vkusu, jako by moje vlastní ruka vedla ruku designéra. A pak, bylo tu všechno, co tu být mělo - veliká postel, ještě větší, než jakou jsem měla na Destiny, překrásný dřevem vykládaný strop, měkkounká pohovka přímo před jedním z mnoha oken, spousta lamp, lampiček, svícnů a svíček a samozřejmě také překrásný krb a těžký dubový stůl, v jehož první přihrádce jsem našla svůj starý dobrý deník.

Dnes ne, řekla jsem omluvně a přihrádku zavřela. Bylo toho na mě přeci jen moc. Zdálo se, že bych se tu mohla cítit dobře, ale odchod z Destiny byl stále ještě šokem, bylo to příliš náhlé a nečekané a trvalo mi to zpracovat. Shodila jsem boty a zalezla si ještě oblečená do své nové postele, jejíž peřiny hřály jako by se po nich donedávna rozvalovalo deset předoucích koček. Mlčky jsem sledovala nehybnou hvězdnou oblohu za všemi těmi krásnými okny. Lehla jsem si na bok a deku si přitáhla až k bradě. V pokoji byla tma a mně to vyhovovalo. Jen mdlé světlo hvězd propůjčovalo celé místnosti dokonale snový nádech. Byla jsem tak vyčerpaná z náhlých změn, že jsem okamžitě usnula.

Vzbudila jsem se, bůhví kolik hodin už bylo. Všude byla tma, jen v krbu plápolal oheň. Že bych zase něco nechtěně zapálila? ,lekla jsem se. Ale nevypadalo to tak. Moje schopnosti, pokud se projevovaly bez mého vědomí, rozhodně nebývaly tak dobře směrované.

Převalila jsem se na posteli. První noc byla překvapivě klidná. Přemítala jsem, jestli je to naposledy, co se stěhuji. Zdálo se, že v tomhle světě člověk neměl nic jisté. Na jak dlouho jsem mohla počítat, že bude Insignia mým domovem?

Měla jsem divný pocit, že bych měla být někde s ostatními a zapojovat se do zkoumání našeho dnového domova. A tak jsem se rychle vypravila k odchodu, převlékla včerejší oblečení, v němž jsem usnula - nová skříň překvapivě obsahovala všechno mé staré oblečení - a šla jsem je hledat.

(přesun)

Byla jsem pták. Veliký a šlechetný. Byla jsem něco na způsob dravce. Měla jsem mladé, a ty jsem chovala stranou od osady, v níž jsem žila spoustu s přibližně dalšími dvaceti lidmi, mé děti totiž zdaleka nebyly tak lidské jako já. Živily se syrovým masem a jen stěží jsem je dokázala přimět, aby snědly třeba nějaký kousek buchty nebo sladkostí jako normální děti.

Naše hnízdo se nacházelo velice vysoko ve stromech, až na jejich samotném vrcholku, kam nebylo ze země vůbec vidět. Vzlétnout tam mi dělalo problémy, protože během svého pobytu u lidí jsem zapomínala, že jsem pták, a tak jsem si chvílemi myslela, že už své děti neuvidím, protože se k nim nedostanu. Ale nakonec jsem to vždycky zvládla. A v osadě mou jinou náturu tolerovali. Žádné předsudky. Byla jsem jiný živočišný druh, kříženec, a oni mě tak brali. Mé děti se taky zdály chápat, že trávím spoustu času pryč od nich. Ostatně potřebovaly mě jen když se probraly ze spánku a chtěly nakrmit. Zdánlivá idylka... přesto jsem věděla, že je něco špatně - byla jsem rozervaná vejpůl. Dva životy, které by se neměly normálně snášet, ale já je zvládala propojit, ovšem za cenu věčné roztahanosti. A doopravdy jsem nepatřila ani k jedné skupině...

Vzbudila jsem se a nevěděla, kde to jsem. Mé sny se zdály být čím dál tím živější, a tak mi vždycky chvilku trvalo adaptovat se na fakt, že jsem vzhůru a že to všechno, co se zdálo trvat věčnost, byla jen záležitost jedné noci, jednoho snu. Byla jsem pták... ten pocit v mé hlavě divoce resonoval a mně bylo, tak jako už mnohokrát, šíleně smutno z toho, že to nebylo pravdou. Stejně tak se v mém srdci objevila zcela nesmyslná díra, zející prázdnotou po dětech, které jsem v noci milovala, chránila a pečovala o ně a najednou byly pryč. Nebylo to poprvé, co se mi takový sen zdál, ale stejně mě to vždycky zasáhlo.

Rozmrzele jsem se vykopala z postele. Chvilku jsem nemohla najít boty. Do skříně jsem taky koukala jako do výlohy, než jsem tam konečně vyhmátla jednoduché tmavé manšestráky a černé pletené šaty s dlouhým rukávem. Černá byla poslední dobou má oblíbená barva. Začínala jsem přemýšlet, že bych si přebarvila vlasy. Jestlipak se dá na lodi sehnat něco jako barva na vlasy?

Čištění zubů mi samozřejmě také trvalo déle než obvykle. Celou dobu jsem musela přemýšlet nad tím snem a rvala jsem se s pocity, které ve mně zanechal. Abych se probudila, střídavě jsem zhasínala a rozsvěcela bledě žlutou tlustou svíčku, stojící vedle umyvadla. Snažila jsem se dělat to do rytmu s otevíráním a zavíráním očí - viděla jsem to kdysi v nějakém filmu - ale bylo to příliš náročné na soustředění a vlastně to vůbec nedávalo smysl, a tak jsem toho zase zanechala a dělala to prostě jen myšlenkou. Bavilo mě, jak je to čím dál tím snazší. Vzpomněla jsem si na incident na ošetřovně Destiny. Bylo to vlastně už docela dlouho, co mě žádná podobná nehoda nepotkala. To se dalo brát jako dobré znamení.

S o poznání lepší náladou jsem se vrhla do koloběhu života a šla se projít po Insignii, abych se seznámila s tím, co může nabídnout. Připadalo mi k ní neslušné, že jsem první dva dny na její palubě tak totálně prospala, ale nedalo se nic dělat, od svého příchodu sem jsem byla neustále příšerně unavená. Snad to Eserathovi nebude vadit. Alespoň jsem se domnívala, že ani Insignia nemá žádný pevný lodní řád, zahrnující, co by se mělo dělat nebo co se nesmí. A pokud by ho měla, mohlo na něm stát "cestující nesmí prospat dva dny v kuse"? Co bychom to pak byli za snílky...

(přesun)

Moje zkoumání třetího dne nemělo dlouhé trvání, protože mě brzy znovu přepadla spavá. A tak jsem se spokojila s procházkou po krásných chodbách, s nakouknutím do několika neobydlených pokojů, v nichž jsem ovšem nenašla nic zajímavého, a s příjemnou společenskou místností.

Sedla jsem si na postel a ta se pode mnou slabě prohnula. Zítra je taky den, pomyslela jsem si, zatímco jsem shazovala boty a oblečení a tak, jak jsem byla, jsem pak zapadla přímo do peřin. Doufám, že nikdo na lodi nemá schopnost stát se neviditelným. To by viděl věci...

Líně jsem se převalila na posteli. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Neustálé noční nebe za oknem jako by dávalo člověku pocit, že je pořád noc - čas spát. Ale vyřezávané kyvadlové hodiny na krbové římse říkaly něco jiného.

Nakonec jsem sebe sama přemluvila. Zahalila jsem se do svého oblíbeného olivově zeleného županu, přehozeného přes nohy postele - kde se tu vzal? - a vklouzla do příjemně pogumovaných sandálků. Má cesta do koupelny se neobešla bez potíží, neboť jsem zakopla o oblečení, které jsem včera nechala pohozené na zemi, a málem jsem se natáhla. Vida, takže žádnou neviditelnou služku nemám, to by se to tady neválelo. Pak jsem se ještě musela potýkat s obrovským šokem, když jsem se uzřela v obrovském zrcadle a zjistila, že jsem si totálně přeležela vlasy a ty mi teď trčí ke stropu jako bych celou noc visela hlavou dolů. Pokusila jsem se to rozčesat navlhčeným kartáčem, ale nepomáhalo to. Nebylo zbytí, musela jsem se vykoupat.

Koupelna byla, stejně jako celý můj pokoj, překrásně zařízená. Byl v ní dostatek světla díky všudypřítomným lampičkám a svícnům, od stropu ji rovněž ozařoval nádherný křišťálový lustr. Vana byla doslova snová, velká, zaoblená a obkroužená kamenným rantlem, jež se dal použít jako polička pro všechny možné dekorace, šampony a podobně. Vedle vany bylo příhodně umístěné kamenné sedátko, potažené měkkými polštáři, kde bylo možné jen tak odpočívat a dívat se z velkého okna ven, nebo jste si tam mohli pozvat návštěvu na pokec během koupání. Napadlo mě, že tuhle možnost asi nevyužiju, ale kdoví.

Napustila jsem vanu až po okraj horkou vodou a vylila do ni značnou část obsahu jakési zelené flaštičky, na níž stálo "bath foam". Hmmm, jasmíííííín..., vtáhla jsem do sebe a slastně přivřela oči. Jestli jsem něco skutečně milovala, pak to byla právě vůně jasmínu, levandule nebo skořice. Shodila jsem ze sebe župan a už jsem se ráchala v horké vodě a bublinkách.

Po koupeli mě napadlo, že by to chtělo něco pojíst. Dostala jsem chuť na tousty, tak jsem se rozhodla vyzkoušet znovu místní pohostinnost. Čaj by taky neuškodil. Zvedla jsem oblečení ze země - bylo čisté, a tak jsem se do něj znovu navlékla. Nepatřila jsem zrovna mezi lidi, co se museli každý den oblékat do jiných modelů, aby nevypadali okoukaně. Pevně jsem si zašňěrovala boty a ještě před odchodem zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle - vlasy jsem teď měla pěkně upravené, lesklé a jemně rozlítané po kondicionéru a fénování. Jejich ohnivá barva pěkně kontrastovala s černým oblečením. It's good. Goooooood, řekla jsem nahlas svému odrazu v zrcadle po vzoru Božského Bruce. A pak jsem se šla nasnídat.

(přesun)

Sprchu... sprchu..., supěla jsem, když jsem se celá uřícená dovalila zpátky do své kajuty. V mžiku jsem ze sebe shodila oblečení a za chvilku už jsem se ve stoje ráchala ve vlažné vodě a pěnila mycí houbu levandulovým sprchovým gelem. Hrála jsem si s kohoutky a pouštěla na sebe střídavě horkou a studenou vodu, abych se trochu otužila. Nakonec mě ale přece jenom zmohla lenost a mé vlastní já, které studenou vodu prostě nesnáší, a sedla jsem si, abych na sebe mohla v klidu pouštět proudy horké. To dokonale uzavřelo můj den a spláchlo ze mě veškerá jeho dobrodružství. Začínala jsem klimbat, a tak jsem radši vodu vypnula, zabalila se do měkké osušky a přesunula se do samotné kajuty. Bylo mi trochu chladno, tak jsem luskla prsty a rozdělala v krbu oheň. Musela jsem se tomu nahlas zasmát. Vskutku efektní, ušklíbla jsem se.

Místnost se kupodivu rychle prohřála, a tak jsem ze sebe shodila osušku a vkouzla do bavlněného bleděmodrého pyžama. Pak jsem si lehla na břicho na posteli, klátila nohama ve vzduchu a koukala jen tak z oken. Přemítala jsem nad jednotlivými lidmi, které jsem tu potkala. Jak rychle jsme dokázali navázat přátelství. Jak hloupě byla některá z nich přetržena. A kdy se uvidíme s posádkou Destiny.

Pak jsem se přesunula k ohni. Sedla jsem si před krb na huňatou kožešinu a napřáhla k němu ruce. To mi dělalo obzvlášť dobře. Už dlouho jsem nemeditovala, napadlo mě a rozhodla jsem se to napravit. Zavřela jsem oči a představila si před sebou pláž. Na té pláži to vonělo oceánem, foukal tam čerstvý přímořský větřík a nad hlavou mi kroužili křičící rackové. Do toho se na mě zpoza mraku usmívalo chabé podzimní slunce.

Po pláži proti mě se blížil jakýsi stín. Nejdřív neměl podobu, ale pak se zformoval do podoby jakéhosi muže. Něco mi říkal a pořád se přibližoval. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci. Šla z něj trochu hrůza. Byl rozčilený. Nepřestával mluvit a prošel kolem mě, jako by vůbec nemluvil se mnou. Ohlédla jsem se za ním. Na konci pláže, kam směřoval, jsem spatřila druhou postavu. Neviděla jsem však dobře, byl to jen takový rozmazaný flek. Pak mi někdo položil ruku na rameno. Otočila jsem se a spatřila jeho tvář.

Probudila jsem se šokem. Uvědomila jsem si, že ležím na kožešině, kde jsem pravděpodobně uprostřed meditace usnula. See, proto se to nemá dělat, když je člověk ospalý, napomenula jsem sebe sama a napřímila jsem se. Oheň stále plápolal, takže jsem tu nemohla spát dlouho. Snažila jsem se vzpomenout, koho jsem to na té pláži viděla, že mě to tak překvapilo. Mnula jsem si spánky, ale nepomohlo to. S tím náhlým probuzením to prostě zmizelo a bylo to pryč. Ještě chvilku jsem se tedy hřála u praskajícího krbu a splétala jeho plamínky co fešných copánků, a pak jsem se raději přesunula do postele. Když se tělu chce spát, člověk má poslechnout.

Pokoj za pokojem, místnost za místností, plnila jsem úkoly jakési opičí dráhy. V každé místnosti na mě čekal šílenější a šílenější úkol. Musela jsem proběhnout skrz regály s oblečením, kde se to ovšem hemžilo stíny. Popadla jsem tedy nějaká ramínka a jakmile se na ně stíny nachytaly - protože šly po všem, co se hýbalo, rychle jsem proběhla. Pak další místnost a v ní bezhlavý rytíř, co mě chtěl dostat. Musela jsem se držet pořádně při zemi. A další, kde chtěl někdo vařit, ale za dveřmi stály nějaké příšery, které mu v tom chtěly zabránit... Pak jsem ležela na posteli. Něco neviditelného na mně leželo a tisklo mě do matrací. Nebyl to nepřítel, spíš jako milenec. Políbilo mě to na krku. Chtěla jsem ale aby přestal, chtěla jsem se zvednout. Najednou byl pryč a já stála na břehu řeky. Dívala jsem se do jejích proudů. Někdo tady sjížděl na kanoích. Kousek dolů po proudu byla šlajsna. Někdo se v ní topil. A věděla jsem, že se čeká i na mě, až jí projedu. Za malou chvilku už jsem seděla v lodi. Ta řeka ale už nebyla řekou, bylo to spíš moře a na něm několik obřích lodí. Nechtěla jsem tu být, bála jsem se, co je pod hladinou. Cítila jsem tam přítomnost žraloků a kdovíjakých dalších bestií. Ze břehu na mě mávali lidé, které jsem neuměla zařadit. Někdo se mi hrozně smál a já nevěděla proč. Začalo mě to rozčilovat. Ukazovali si na mě, jako bych snad byla nahá, a posmívali se. Říkali, že to neumím. Zuřila jsem. Blížila jsem se ke šlajsně, kde už na břeh vytahovali mrtvolu utopence a čekali, až projedu a zemřu i já sama. Rozhlížela jsem se, abych našla nejlepší cestu. Na tom břehu tam celá bledá ležela Ella. Cítila jsem kouř.

S přidušeným výkřikem jsem se vzbudila. Zmateně jsem se snažila rozkoukat v tom, co by mělo být tmou, ale nebylo jí. Do očí mi razily drobné jiskřičky, skákající po mém polštáři. Honem jsem popadla druhý a dala mu do těla, abych uhasila výplody své nešikovnosti. Pak jsem se posadila na pelest a snažila se dohnat vynechané nádechy. Fuj, co to zas bylo. Romzrzele jsem se vykopala z postele a doloudala se do koupelny. Prohlížela jsem si tam svůj obraz v zrcadle. Nic zvláštního. Pasta na kartáčku taky chutnala jako obvykle. Přesto jsem měla pocit, že něco divného visí ve vzduchu. Opláchla jsem si obličej a krk a trochu se napila. To mi udělalo dobře. Zavinula jsem se pak do županu a vrátila se do kajuty, kde jsem si udělala pohodlí na měkké pohovce stojící přímo před okny. Dlouhou dobu jsem pak zírala do hvězd, než mě z toho vytrhlo zakručení v břiše. Snídaněěěě, hlásal žaludek. No jo, pořád..., zahučela jsem v odpověď a nasoukala se do džín a šedé mikiny s kapucí.

(přesun)

Vpadla jsem do pokoje ještě s kusem jablka v ruce. Jakmile jsem ho dochroustala, vytáhla jsem ze skříně pohodlné strečové tepláky a sportovně vykrojené tílko, aby se mi lépe cvičilo. Teplé riekry jsem vyměnila za obyčejné botasky. Ono se dá cvičit v lesčems, ale proč se zbytečně potit a hekat v upnutých džínách, žeáno. Ještě jsem si zasponkovala rozlítané vlasy a vydala se na trénink.

(přesun)

Po příchodu z tréninku jsem ze sebe shodila propocené oblečení a vklouzla do vany. Pořádně jsem se vymydlila jasmínovým sprcháčem a šamponem s heřmánkem a pak jsem na sebe jen tak chvilku pouštěla teplou vodu.

Po sprše jsem si v županu sedla na kamenné sedátko vedle vany, koukala se z okna a rozčesávala si vlasy. Pro zábavu jsem rozsvěcela a zhasínala tlustou svíčku, stojící vedle umyvadla, v rytmu Beethovenovy deváté. Neměla jsem ale pocit, že by se ohni takové zacházení líbilo. Předně proto, že to bylo dost náročné na soustředění, a pak i proto, že mě z toho rozbolela hlava. Já už budu hodná, zamručela jsem a položila si hlavu do dlaní. Ještě nějakou chvíli to ale nechtělo přestat.

Vedle krbu a psacího stolu stála moje stará dobrá knihovnička křížená se šatní skříní. Na jedné z poliček jsem objevila knihu "Sedm duchovních zákonů úspěchu". Pokrčila jsem rameny nad tím, kde se tu vzala, sedla jsem si s ní do pohovky a začetla se.

Po dvou kapitolách jsem už zase začínala klimbat. Co to se mnou sakra je?, vztekala jsem se. Nudnou knížku jsem zahodila, oblékla se a vydala se pro něco záživnějšího. Vlastně jsem ještě neviděla zdejší knihovnu...

(přesun)

Do kajuty jsem se doplazila už značně ospalá. Za neustálého zívání jsem si vyčistila zuby a opláchla obličej. Pak jsem se přesunula do ložnice, skopala ze sebe boty a svlékla oblečení. Navlékla jsem se do pyžama, protože mi bylo trochu chladno a nechtělo se mi rozdělávat oheň. Představa nehlídaného hořícího krbu mě najednou bůhvíproč znervózňovala, co kdyby od toho něco chytlo. Zachumlala jsem se tak do deky, kterou jsem si přitáhla až k bradě, a za pár minut už jsem tvrdě spala.

Uách..., protáhla jsem se a převalila na druhý bok. Jen tak sama pro sebe jsem se usmála. Copak dnešní den asi přinese?

Bleskurychle jsem se oblékla.

(přesun)

Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, kolik je hodin. Tak dokonale jsem se začetla do knihy, že jsem si vůbec neuvědomila, že nastal nejvyšší čas sledovat, co se děje na "mírovém jednání". Smykem jsem knihu odhodila a jako o překot se hnala hledat onu zrcadlovou místnost.

(přesun)

Doplazila jsem se do kajuty. Zas to na mě padlo. Doufala jsem, že neprospím nic důležitého a zároveň že mě nikdo uprostřed noci nezačne zuřivě budit se špatnými zprávami v kapse. Těžce jsem dopadla do postele a vleže ze sebe stáhla oblečení. Chce to trochu optimismu. Všechno bude fajn. Všechno bude fajn. Všechno bude... uáááách... fajn... všechno... z-z-z-z....

Chodba. Dlouhá, úzká chodba. Běžím, běžím jako o život. Někdo nebo něco je mi v patách. Stěny chodby vypadají jako na Insignii, ale nejsou dřevěné. Tvoří je kámen, oslizlý bůhví od čeho. Je to spíš jako jeskyně. Jeskyně plná podivného světla. Isabel, cítím ji tu. Mám vztek. Chci se zastavit a pustit se do ní, chci jí utrhnout hlavu a spálit ji na popel, aby se náhodou nemohla vrátit, ale nohy mě neposlouchají a stále utíkají vpřed. Zuřím. Plameny pochodní šlehají vzhůru, kdykoli proběhnu okolo. Je mi horko, příšerné horko...

Trhla jsem sebou. Byla jsem v šoku. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Byla jsem příšerně zpocená a přitom jsem se třásla zimnicí. Odkopla jsem deku a vtom se mi udělalo příšerně zle. Převrátila jsem se na bok a vyzvracela se přes okraj postele, kde nicméně stál velice příhodně umístěný kyblík (jak to ta loď dělá?).

Otřela jsem si pusu a s hrůzou se posadila. Celá jsem se klepala a cítila jsem kouř. Ne, už zase..., zasténala jsem v hlavě a myšlenkou rozsvítila krb, abych se podívala, co ty mé schopnosti zase způsobily. Jak se obrovská ohnivá koule vzňala a málem vyhodila krb do vzduchu, trhla jsem sebou znovu a vzápětí jsem dokonale oněměla hrůzou. Moje kajuta byla notně zdemolovaná a zcela zjevně to bylo mou vinou. Postel byla na několika místech silně ohořelá. Spálila jsem si přikrývku. Čelo postele jakbysmet. Ožehnuté jsem měla dokonce i tkaničky od bot, a ty ležely dost daleko od postele. Co se to se mnou děje?, sesunula jsem se ke svým botám a dala se do pláče. Bylo fajn vědět, že mé schopnosti rostou, ale děsilo mě, jak strašně je neovládám. Co když podpálím loď? Co když někomu ublížím? Všechny mé noční děsy jako by se vrátily. Dařilo se mi tak dobře od té noci v Eserathově kajutě, tak proč teď zase tohle?

Celá uslzená jsem sesbírala sežehnuté povlečení a hodila je do proutěného koše v koupelně. 'Omlouvám se, štkala jsem nahlas a držela se za břicho, celá rozklepaná. Uvědomila jsem si, že mě bolí celé tělo. Svlékla jsem se, abych se prohlédla, a zjistila jsem, že mám na několika místech na těle popáleniny. Dop**ele ale už!, zařvala jsem vztekle a znovu se rozbrečela. Pak jsem si vlezla do vany a pokusila se ten "úžasný" začátek dne ze sebe smýt. Bylo to příjemné, ale má hrůza mě neopouštěla. Když jsem se pak oblékala a obouvala, pohybovala jsem se nesmírně opatrně. Jsem jako odjištěný granát, dumala jsem a měla strach. Nevěděla jsem, jestli by nebylo lepší zůstat ve své kajutě, dokud se nenaučím ovládat. Zatím se mi to dělo jen ve spánku a v rozrušení, ale co když to někdy vybouchne jen tak? Co když u toho budou nějací lidé? Drahnou chvíli jsem se opírala o dveře a zhluboka dýchala, abych se uklidnila. Zachvátila mě panika. Co mám dělat... co mám dělat... co mám dělat...., znovu jsem se v pláči sesunula na podlahu.

Za mnoho minut jsem se ale sebrala. Vzpomněla jsem si na členy posádky, kteří v tuto chvíli někde nasazovali krky, a chtěla jsem je vidět. Potřebovala jsem se ujistit, že alespoň oni jsou v pořádku a celí. Možná že už se dokonce vrátili... měla jsem možná hlad, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Chtěla jsem jen vědět, co se děje, a tak jsem se vydala do zrcadlové síně a celou cestu nepřestávala opatrně dýchat a sledovat své tělesné reakce. Co kdyby...

(přesun)

Celá udýchaná jsem vběhla do své kajuty, která se mezitím starala o následky mého nočního "dobrodružství". Postel byla převlečená a její čelo vypadalo, jako že ho někdo právě opravuje. Asi jsem toho někoho vyrušila. Pardon, špitla jsem a vrhla se ke skříni. Něco tam přeci muselo být..

Ha!, houkla jsem vítězoslavně. Nahmatala jsem, někde úplně vespod, zvláštní bílé rukavice. Vypadaly jako ty do tanečních a na první pohled se zdály být bavlněné, ale když jsem do nich vklouzla, překvapivě příjemně chladily. Zkusila jsem myslet na něco vzrušujícího. Plameny se objevily, ale byly příjemně utlumené a navíc mě nepálily do rukou. Yes, zaradovala jsem se a běžela zpět do zrcadlové síně, aby mi nic neuteklo.

(přesun)

Hned u dveří jako by mi všechno upadlo od ruky, hodila jsem to všechno na postel, včetně vypůjčené knihy. Zkopala jsem ze sebe boty a cestou do koupelny jsem shazovala zbytek oblečení.

Ááách..., vnořila jsem se do vany plné horké vody a nasypala do ní trochu skořicové soli. Mmmmmmm...., lebedila jsem si se zavřenýma očima. Pohledem jsem se zaměřila na svícny, které místnost zahrnovaly světlem, a utlumila je, abych si tu udělala pořádné intimčo. Zaštíplo mě přitom ve spáncích. Au, sykla jsem a začala si je mnout. Bylo to ale jen takové štípnutí, které hned přešlo, a tak jsem se mohla dál věnovat své večerní relaxaci.

Po dobré koupeli, která mi příjemně uvolnila ztuhlé svalstvo, jsem se navlékla do čistého oblečení, do tepláků a mikiny se zipem. Použité šatstvo jsem sesbírala a narvala do proutěného koše na špinavé prádlo. Pak jsem si obalila vlasy ručníkem a na chvilku se natáhla na posteli se svou knihou.

Nesmrtelný..., pronášela jsem to slovo ve své mysli pořád dokola. Přišlo mi to nepředstavitelné. Jaké by to asi bylo nikdy nezemřít... když jsme takové věci řešívali s přáteli nad pintou piva, klaněla jsem se spíš k tomu, že bych takovou schopnost nechtěla. Že bych ji teď paradoxně skutečně měla mít? Nebyla jsem si jistá, že bych takovou informaci dokázala rozdýchat.

Když mi vlasy dost proschly, pročísla jsem se kulatým kartáčem a jelikož jsem shledala, že můj vzhled je publikovatelný, a ještě se mi nechtělo spát, rozhodla jsem se zajít ještě na chvilku do knihovny, jestli tam ještě najdu Ellu s Kájem. Něco mi ale říkalo, že najdu.

(přesun)

Vtrhla jsem do kajuty jako velká voda a okamžitě se jala debordelizovat skříň. Tohle ne, tohle se nehodí... něco důstojnějšího!, zhrozila jsem se, když mi skříň podávala do rukou samé nesmysly jako pyžama a džínové minisukně, které jsem krom toho nikdy nenosila a vůbec jsem to tudíž nepochopila.

Nakonec jsem vytáhla klasické plátěné lacláče, teplý černý kabátek s kapucou a délkou těsně nad kolena a už jsem se řítila zpátky do místnosti s bránou. Těšila jsem se na Destiny. A že se zase bude něco dít.

(přesun)

Á, bože, jsem doma!, zahučela jsem tlumeně, když jsem se tváří dolů skácela na postel a zabořila nos do jejích měkkých polštářů a matrací. He, skutečně voní po skořici..., podivila jsem se. Převalila jsem se na záda a chvilku zírala do dřevem vykládaného stropu a zpracovávala ten fakt, že jsme konečně doma v bezpečí a v klidu, tam, kam patříme. Zavřela jsem oči a užívala si to ticho. Ten moment, kdy jsem konečně byla tam, kde jsem měla být.

Po chvíli jsem se lenivě zvedla, shodila ze sebe těžký kabát a vůbec všechno, a zahučela jsem do vany, roztáčejíc kohoutky s horkou vodou. Nasypala jsem na sebe pořádnou dávku mořské soli, koupelových solí a pěny do koupele. Však si zasloužím..., čvachtala jsem kolem sebe rukama a zaplula až po nos pod hladinu horké vody.

Když jsem se po dloooouhé době vypotácela z koupelny, zahučela jsem rovnou do postele, protože na mě padlo neuvěřitelné spaní. Mokrý ručník v nohách postele, usnula jsem tam prostě tak, jak jsem byla, a vůbec mi to nevadilo.

Chodba. Chodba a já běžím skrz ní. Běžím jako o život, i když nevím proč. Nikdo mě nehodí, už tam dávno není. Tak proč pořád tak utíkám?

Zpomaluji, když před sebou uvidím konec chodby, světlo, kde koridor přechází v jakousi překrásnou zahradu. Přímo před sebou vidím vysokou skleněnou věž, asi nějakou rozhlednu nebo kdovíco. Vím, že mé kroky mají směřovat tam, ale ta zahrada je tak nádherná... otáčím se tam i onam a kochám se jejími krásami. Květinami, tújemi, jezírkem plným zlatých rybiček, mostem, co vypadá jako z Monetových obrazů, sluníčkem, blyštícím se skrz listoví jako na obrazech Renoira...

Zavrtěla jsem se na posteli. Mlaskla jsem a na mé tváři skvěl se výraz blažený. Byla jsem doma a v bezpečí a zdály se mi samé krásné věci.

Mhrm...?, trhla jsem sebou nepatrně, když jsem uslyšela vzdálené tóny klavíru. Mmmm..., usmála jsem se pro sebe. Malátně jsem se zvedla z postele, nahmatala džíny a flanelovou košili a už jsem si to šinula směr kam-mě-hudba-dovede.

(přesun)

Tiše jsem za sebou zavřela dveře a hrnek s kakaem postavila na noční stolek. Kajutu mi teď osvětlovalo jen několik menších lampiček, reagujících na pohyb, bylo tu přítmí a útulno. Smykem jsem si odskočila vyčistit zuby a pak už jsem vklouzla do pyžama a do postele. Na druhém nočním stolku, vedle velké petrolejové lampy, jsem našla knihu Phoenix, stále ještě nevrácenou do knihovny. Použila jsem ji tedy jako usínací četbu a když už jsem na to neviděla, lampu jsem zhasla. Pokoj potemněl a já tiše, klidně usnula.