Paluba

First topic message reminder :

Paluba a snad nejčarovnější část lodi. Pokud sem zavítáte z podpalubí, přivítá vás letmý vánek a neopakovatelné panorama. Boky lodi jsou opatřeny vysokým dřevěným zábradlím, ale ani to neznamená, že by mohl někdo nechtěně přepadnout. Proto se mějte návštěvníci na pozoru! Příď je o něco menší a je zde pár laviček, které slouží především k relaxaci při sledování vesmírné krajiny. Je zde i pár sudů a smotaných lan. Záď je však mnohem větší a zábradlí zde ještě vyšší. Je zde další vchod do podpalubí a několik menších stěžňů, které jsou opatřeny lany vytvářející spletité pavučiny. Pokud je někdo tak odvážný, může sem vyšplhat a zjistit, že odtud má pohled na vesmír úplně jiný rozměr. Je zde však i plno kladek, které se neustále houpou a můžou někoho zranit, proto se toto nedoporučuje.

Přes noc je na palubě chladno a může se objevit i slabounký opar vycházející z úst. Avšak při svítání či západu slunce je paluba nejkouzelnější. Sluneční paprsky doslova hrají barvami a červánky zabloudí i na palubu. Naopak ráno se zde líně plazí mlha.

Zdvihla som sa, utrela som si spotené čelo a mikinu som si zaviazala okolo pása. Šla som za nimi.
(Presun)

Rychle se zvednu a vyrazím také. (přesun)

Vyšla som na palubu. Už som tu dlho nebola. Sadla som si na lavičku, oprela sa o zábradlie, tak, aby som mohla hľadieť na blízku planétu. Zvláštny pohľad, ktorý sa len tak nenaskytne.
Cherryl sa mi zložila k nohám.

Vstala som a ponaťahovala sa. Zrazu som nemohla obsedieť. Chcela som odtiaľto odísť, ale ešte pred tým ako som tak stihla urobiť, sa predo mnou zjavila moja známa veverička. Tak ona stráži tu. Usmiala som sa.
Ahoj. Vďaka, že mi pomáhate.
Máme ťa radi, preto ti pomáhame, nemusíš za to ďakovať, cítila som, ako ku mne vyslala pocity plné lásky. Bolo to nečakané, vlastne aj keby som to čakala, iste by mi aj tak vyhŕkli slzy, ako teraz.
Vďaka i tak, pomyslela som si a stále sa usmievala, Idem dovnútra, nechcem znova prechladnúť. Inak, ak by ste si chceli odpočinúť, pokojne môžte. Ja to už nejak zvládnem. Povedala som jej ešte a vydala sa preč z paluby nasledovaná Cherryl.

(presun)

Vystúpila som na palubu, pohľadom som ju prehľadávala. Po chvíli som zbadala, ako ku mne hopsá moja veveričia kamarátka.
"Môžete ísť späť. Ďakujem vám," povedala som ticho a usmiala sa. Nič nepovedala, asi vedela, že by som neocenila ďalšie myšlienky v ledva uzdravenej hlave. Len si na chvíľku oprela packu o moju topánku a uprene na mňa pozerala, potom odhopsala do útrob lode.
Zamierila som k lavičkám a na jednu z nich si sadla. Stiahla som si k sebe aj nohy a objala ich. Na kolená som si položila bradu a pozorovala, ako Cherryl sedí a pozoruje mňa.
"Čo tak pozeráš?" spýtala som sa pobavene.
"Haf-haf," bolo mi odpoveďou na moju otázku. Zasmiala som sa, rozmotala som sa zo sedu a zobrala si ju do náručia.

Ktovie koľko som tu sedela so Cherryl v náručí. Po čase som však konečne vstala, stratená kdesi v zamotaných myšlienkach a kráčala preč z paluby.

(presun)

Dorazil som sem. Pomalými krokmi som sa dotackal k zábradliu. Bolo mi dosť zle. Ešte som si nezvykol na presuny. Oprel som sa o zábradlie a pozoroval hviezdy, no všeobecne celú oblohu. Moje rifle zasunuté do tri štvrte zaviazaných kanád vyzeralo dosť divne. No to sa mi páčilo. Krásny vánok, ktorý nadnášal môj kabát. Ideálny večer zostať sám. Sledovanie oblohy, jemný vánok, čerstvý vzduch, načerpanie nových síl. To všetko sa mi v celku dosť hodilo.

Otvoril som oči a objavil som sa na nejakej vzducholodi.Obzeral som sa okolo seba a uvidel som nejakého muža.Podišiel som k nemu a opýtal som sa ho kde to som .

Bolo to krásne. Sledoval som oblohu a nechal sa ofukovať vetrom. Zrazu som počul hlas. Otočil som sa na toho týpka."Ále, zdravím..Vitaj na Insignii. Asi si tu nový, čo? Tak hneď na začiatok. Ty a ja sme snílci. Našou úlohou je ničiť nočné mory, pomocou našich schopností. Ak máš ešte otázky, tak len smelo do toho!" usmial som sa a plášť sa mi jemne vlnil.

No ne, zdravím, usmála jsem se, když jsem vystoupala na palubu a zmerčila tu Petra a nějakého neznámého človíčka. Haú, nováček! Hlavně se moc nevzrušuj..., snažila jsem se krotit. Pěknej kabát, mrkla jsem na Petra. Ahoj, já jsem eM., zamávala jsem nováčkovi. Chtěla jsem mu podat ruku, ale pořád jsem si nebyla jistá, jak vysokou mám teplotu. Skutečně jsem se nechtěla seznamovat právě tak, že někomu seškvařím ruce. To by asi nebyl nejlepší začátek.

Prepáčte možte mi to zopakovať?Nerozumiem tomu prečo som sa tu ocitol?A ako sa odtiaľto možem dostať?Zavalil som ho množstvom otázok,bol som dosť zmetený no v tom prišiel niekto ďalši.Zdravím.Odzdravil som sa jej a spýtal som sa.Prosím povedzte mi čo tu robím.

V klidu, jen se neděs, chlácholila jsem zmateného mladíka. Jsi tak nějak... ve vesmíru. Což sis možná všiml, podotkla jsem a zvedla oči ke hvězdnému nebi, které nás obklopovalo totálně ze všech strach. Tohle je Insignia, snová vzducholoď. Pluje vesmírem. A je na ní pár dalších lidí, kteří se sem dostali úplně stejným způsobem jako ty - přesněji řečeno prostě se tu objevili a vůbec to nechápou - nebo aspoň nechápali, zezačátku. Přesně jako ty. Jestli jsi aspoň trochu jako já, budeš mít hooodně otázek. Směle do mě, už se tu nějakou dobu vyskytuju, tak snad ti budu umět správně odpovědět, usmála jsem se a posadila se asi metr od něj, na podlahu. Zády jsem se opřela o zábradlí a nohy natáhla před sebe.

Usmial som sa a oprel sa o zábradlie. Zrazu som začul známy hlas."Ahoj...diky je fajn.." poviem na kompliment o kabáte a trochu si ho napravím. Zohnem hlavu, pretože ja som stál."No čo? Už si v poriadku?" povedal som, lebo som sa o ňu ešte trošku bál.

Mnoo, jak se to vezme..., protáhla jsem nejistě a podrbala se na hlavě. Teď zrovna je mi docela fajn, i když trochu... divně. Ale v noci jsem měla takovou nepříjemnou "nehodičku". Obávám se, že nastal další krok evoluce, ušklíbla jsem se nejistě. Popravdě řečeno jsem si nebyla jistá, jak se ohledně toho cítit. Byla jsem ještě v šoku a hodně vyděšená, opravdu hodně. Ale bylo to taky nesmírně vzrušující. Jako by se z té schopnosti stala má nová závislost. Pořád jsem chtěla víc a víc.

"Ách...neboj bude to fajn. Stačí chcieť a veriť. Uvidíš, zachvíľu bude všetko fajn. Návrat do starých koľají. Ja pôjdem naspäť na Destiny spoločne s Olafom. A vy si ďalej bude žiť svoj život..." poviem, usmejem sa a poškrabem sa na hlave. Vedel som, že už tu som nechtený tak som len čakal, kým sa budem môcť naspäť pobrať na Destiny a neotravovať ich tu.

Posmutněla jsem. Vy už se vracíte? Zahleděla jsem se do země. Bylo mi jasné, že dřív nebo později zatouží po domovské Destiny - ostatně dobře jsem věděla, jak jsem se cítila na Destiny poté, co jsem k ní už nepatřila. Stejně to ale přišlo dost narychlo. Doufala jsem, že se zdrží dýl.

"No...každopádne skôr, či neskôr to príde. Aj tak tu len zavadziam." poviem, čo som si myslel. Potom som si všimol, že zosmutnela."Nebuď smutná. Veď je tu ešte plno ďalších ľudí. Uvidíš po páru minút zabudneš na mňa..." zasmejem sa a poškrabem na hlave. Pozrel som na ňu. Znova som sa nadýchol čerstvého vzduchu a nechával sa ofúkovať vetrom.

Tak to si jenom myslíš. Náhodou mi tu budeš dost chybět, ušklíbla jsem se a zavrtala se bradou do pokrčených kolen. Bylo fajn, mít ve své blízkosti aspoň někoho, o nějž se nemusím bát... kor po tom dnešku. Dalo mi strašně moc práce přinutit se, abych vylezla z kajuty. A i když tu teď sedím, pořád jen čekám, kdy to zase vypukne. To vážně nebylo hezký..., zamumlala jsem.

Člověk musí mít nějakou možnost si věci zdůvodnit a kupodivu tohle byl zrovna fakt, který se jako důvod dal docela dobře využít. Pravdou ovšem bylo i to, že mi prostě s Petrem bylo fajn. I když jsme na lodích platili za rodinu, ne s každým jste si padli do oka.

Založil som ruky a sledoval oblohu."Tak to som rád, že aspoň niekomu bude za mnou smutno..A čo vypukne? Myslíš to s Eserathom? Uvidíš bude to fajn...No nie len to. Už budeme viac pripravený, no vlastne vy..." usmial som sa a sledoval tie krásne hviezdy. Pomaličky som si dýchal a nasával ten čerstvý vzduch.

Prišiel som ku zábradliu lode a poobzeral som sa všetkými smermi bol som v úžase s tej nádheri čo som uvidel,potom som sa vrátil k nim ."Takže toto je niečo ako vesmírna loď ak tomu správne rozumiem."povedal som a pozrel sa na Pietroviča"Pane vy ste hovorili niečo o nočných morách povedzte mi niečo o nich."povedal som a udržiaval očný kontakt.

"Nočné mory. Tak myslím, že ti viac netreba vedieť, že sú to naši súperi. Sú bezcharakterný, chladnokrvný. Možno, že eM ti povie niečo viac." povedal som. Ani som si to neuvedomil a prestál som tu celú noc. Nevediec prečo som sa tu cítil nechtene.

"Nočné mory."povedal som pre seba a zamyslel som sa."Počkať chcete mi povedať že som v nejakom sne ?"spýtal som sa ho nechápavo.

"Aj tak sa to dá nazvať.." usmial som sa."Len keby to tu aj také bolo ako vo sne..." povedal som a vedel, že to ostatný nepochopia, no aj tak. Povedal som to nahlas, trochu sklamane a založil si znova ruky za hlavu a sledoval oblohu.

"Je to zvláštne prečo práve ja som sa tu ocitol,v normálnom živote niesom ničím výnimočný,niekedy si myslým že som pre svet len záťažou."povedal som trochu skleslo."Prepáčte ani som sa nepredstavil ja som Peter."natiahol som ruku k nemu a usmial sa.

"Tak to sme na tom rovnako. Ja som tiež Peter...ale hovor mi Pietrovič.." povedal som a podal mu tiež ruku. Usmial sa naňho, mierne ruku stlačil a potom pustil. Znova ju založil za hlavu."Inak, čo si robil ešte tam na zemi? Vieš ľudia tu, môžu byť z hociktorého storočia alebo časti sveta.." poviem a pozriem naňho.