Paluba

First topic message reminder :

Paluba a snad nejčarovnější část lodi. Pokud sem zavítáte z podpalubí, přivítá vás letmý vánek a neopakovatelné panorama. Boky lodi jsou opatřeny vysokým dřevěným zábradlím, ale ani to neznamená, že by mohl někdo nechtěně přepadnout. Proto se mějte návštěvníci na pozoru! Příď je o něco menší a je zde pár laviček, které slouží především k relaxaci při sledování vesmírné krajiny. Je zde i pár sudů a smotaných lan. Záď je však mnohem větší a zábradlí zde ještě vyšší. Je zde další vchod do podpalubí a několik menších stěžňů, které jsou opatřeny lany vytvářející spletité pavučiny. Pokud je někdo tak odvážný, může sem vyšplhat a zjistit, že odtud má pohled na vesmír úplně jiný rozměr. Je zde však i plno kladek, které se neustále houpou a můžou někoho zranit, proto se toto nedoporučuje.

Přes noc je na palubě chladno a může se objevit i slabounký opar vycházející z úst. Avšak při svítání či západu slunce je paluba nejkouzelnější. Sluneční paprsky doslova hrají barvami a červánky zabloudí i na palubu. Naopak ráno se zde líně plazí mlha.

Zajímalo by mě jak jsem se sem vlastně dostal...A vlastně proč? Nikdy jsem nebyl vyjímečný...jediné ten běh ale to umí na světě hrozně lidí a daleko lépe než já...doufám že se tohle někdy dozvím...a schopnost? Co to může být? Jakou dostanu? Sakra...moc otázek a žádná odpověď...ale necháme tomu čas...
Pak se podívám na neznámou dívku. Přemýšlím jestli jí oslovit...třeba na mě nebude mít náladu...a ani se mnou nebude mluvit...ale nakonec nemám co ztratit jsem na snové vzducholodi, co můžu ztratit. Ehm...ani jsem se nepředstavil...jmenuji se Kaemon...ale říkej mi prosím Kae... řeknu jí a pak si vzápětí vynadám, ačkoliv je už pozdě. Pak přejde řeč na jídlo, dal bych si ale uvidím co se bude dít.

Prikývla som, striasla som sa. Dostala som divný pocit no musela som sa eM niečo spýtať. "eM a je tu aj ... aj ten ... strašidelný človek? Ten ... Ryuuji ... " Kusla som si do pery. Pôsobil ako veľké strašidlo, a aj tak hovoril. Nemala som z neho dobrý pocit aj keď možno v hĺbke srdca bol dobrý. Nemohla som to posúdiť. Potom som sa zahľadela na Kaemona. "Umm! Teší ma Kaemon! Som Ella, Ella Frell! Môžeš ma volať Ella ... alebo Ell ... to je na tebe. " usmejem sa na neho.

Strašidelný?, vykulila jsem oči a pak jsem se rozesmála. On není strašidelný, jen je trochu... z jiného světa. Ale má i svoje lepší stránky, neboj, usmála jsem se. Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání a sama jsem se podivila tomu, co jsem při té vzpomínce pocítila. Byl to snad stesk? C'mon, eM...

Upřímně nevím, kde je. Myslím, že by tu měl být, ale od svého příchodu sem jsem ho neviděla. Tak snad ho časem potkáme., dodala jsem s nadějí v hlase. Tak jestli nemáte nic proti, já bych se šla schovat. Už tu začíná být trochu... frišno. A fakt potřebuju hrnek kafe, obejmula jsem si tělo rukama. Pak jsem se už nechala lodí vést zpátky do podpalubí.

(přesun)

Moc mě těší Ell... řeknu už trochu v klidu. Přišlo mi to zde opravdu jako ve snu. Když jsem se tu objevil bál jsem se. Ale jsou tu hodní lidé. Alespoň zatím to tak vypadá. Asi jich tu bude více než ty co jsem potkal. No uvidíme po čase. Ale teď na mě začala dopadat únava.Přišlo mi to zvláštní ve snovém světě, no už tu bylo dost zvláštností. Doufám že se zítra nevzbudím doma...chci vědět něco více...a poznat tyto lidi...a těším se na ráno...doufám že tu bude nějaký prostor kde bych si mohl zaběhat...

Prikývla som. Odkráčala som za eM, myšlienky som mala ale niekde inde. Asi som povedala niečo zlé na Ryuujiho, musím zmeniť názor ...
(Presun)

Tiše jsem pozoroval oba snílky, jak se dávají do řeči, Ell byla trochu tichá, ale vypadalo to, že se jí tu začalo líbit a nový snílek se začal taky zabydlovat celkem rychle.
Že by se posádka začala sbližovat? Tak to má být...
Já už se s vámi taky rozloučím, přemístím se do podpalubí, zřejmě také půjdu něco zakousnout a poté mě nějaké kapitánské povinnosti, opatrujte se."
Letmo jsem mávnul oběma a poté jsem taktéž zmiznul v podpalubí. (Přesun)

Bylo zde tak krásně že jsem si ani nevšiml že ostatní odešly. Ani vlastně netuším jaký je čas, protože obloha vypadá stále stejně. Stále stejně krásně. Hlavou se mi honily myšlenky na domov, rodinu, přátele, a hlavně ač se to bude zdát divné na mé běžecké boty. Bez nich jsem neudělal ani ránu, černo-zelené boty značky Nike. Za chvíli na mě přišla zima, i když z části za to mohla i únava. Zkusím najít nějaké pokoje. Doufám že když je to snový svět, zvládnu najít pokoje bez problémů. Zvednu se ze země, opráším se a pomalým krokem vyrazím do vnitřku vzducholodě. (přesun)

Len čo som vystúpila na palubu, nabrala som do pľúc čerstvý vzduch. Obsadila som jednu lavičku a vzala si Cherryl na kolená. Zahľadela som sa na šíry vesmír a rozmýšľala, či všetko dobre dopadne. Snažila som sa v to veriť.

Hoci som mala naspané snáď na tri dni dopredu, i tak na mňa sadala ospalosť. Položila som preto Cherryl na zem a vstala som. Venovala som oblohe posledný pohľad a odišla do podpalubia.

(presun)

Objavila som sa na palube, prešla som na čelo lode kde som si sadla. Dala som si hlavu na kolená a nechala som vietor aby sa mi hral z vlasmi. Len trošku som plakala, to som sa zas ukázala ... som len líška čo nič nevie. Utierala som si slzy a pozerala som sa či tam niekde náhodou nik nesedí.

Dorazím pomalu na palubu. Cestu jsem našel dobře jako vždy. Uvidím Ell jak sedí na čele lodi.
Pomalu k ní přijdu a usměji se na ní...Nebude vadit když se přidám? zeptám se s úsměvem a čekám odpověď. Je tu možnost že bude záporná...

Otočila som sa na Kaemona a kusla som si do pery, pokrútila som hlavou. "N-nebude ... " Sklonila som hlavu a pritiahla som si nohy bližšie k sebe. "Kae ... myslíš že ... že je dobré že som tu ... ?" Spýtala som sa, a čakala som v tichosti na odpoveď.

Díky... řeknu a posadím se vedle ní, natáhnu si nohy a opřu se o zábradlí. Zadívám se na oblohu a usměji se.
Určitě... odvětím jí s úsměvem na otázku...Myslím že každý tu máme nějakou roli...a každý budeme důležitou součástí...a jsem rád že jsem tu potkal..um..někoho v mém věku a z mé doby, nebo alespoň mi přijde že z ní pocházíš...někoho s kým si mohu popovídat... řeknu zamyšleně...a na rozdíl ode mě víš co je tvá schopnost...já zatím nic nezpozoroval...třeba nic umět nebudu...

Pozrela som sa naňho. "Keď ... keď ja som len všetečná líška ... som veľký slaboch ... ty-ty aspoň vieš ako sa chovať k neznámym ... ja radšej utečiem ... alebo sa za niekoho schovám a to nie je vhodné ..." Poviem mu. "Nechápem čo tu robím, som len študentka na strednej škole ... som len ... len slabá Ella ... líška ... " Znovu som sklonila hlavu. "Ja mám strach zo svojej schopnosti .... " Poviem Kaemu, v tom momente mi narastú dlhé pazúry na rukách, schopnosť sa aktivuje ale pocítila som aj niečo viac. Mala som dlhšie očné zuby, akoby boli tesáky.

K neznámým lidem?...vlastně mi v tomhle pravděpodobně pomáhá loď protože jsem jinak v tomhle děsnej...vlastně každou chvíli čekám že mě pošleš pryč...nebylo by to poprvé... řeknu trochu smutně.
Já jsem tady čerstvě vystudovanej student...a také přemýšlím co tu dělám...a nejsi slabá...myslím si že je v tobě víc než vůbec tušíš...a svou schopnost zvládneš uvidíš... pak si všimnu že jí trochu vyrostly zuby ale nijak se s k tomu nevyjadřuji.

Rukou som si rýchlo zakryla ústa a snažila som sa spracovať čo mi povedal. "...Mňa nemali ľudia radi ... som totiž chorá ... ak sa veľmi bojím, môžem stratiť hlas ... teda, môžem prestať rozprávať ... " Poviem mu a snažím sa zvyknúť si na akoby nové zuby. "Bola som vždy nízka, slabá a chudá ... nič som nevládala dlho robiť ... a moji rovesníci na mňa kašľali ... " Pokračovala som. "Hneď ale ako som sa dostala na strednú, zmenilo sa to ... a mám ľudí ktorý ma majú radi ... ja, ja chcem urobiť aj niečo pre týchto ľudí ... už sa nechcem báť Kae ... " Otočila som sa naňho tvárou a dala som si dole ruku z úst, zuby teraz mohol vidieť v plnej veľkosti.

Poslechnu si její příběh...musím se usmát...Jsme na tom stejně...já též neměl na základní škole žádné přátele... a neboj nejsi tu na to sama...já tu budu na pomoc kdykoliv, a ostatní také alespoň jak jsem měl zatím tu čest je poznat...a nemocná? Co ti je? zeptám se když to uslyším. Pak si však všimnu zubů, nebo spíše tesáků...To je část tvé schopnosti? zeptám se opatrně...

Preglgnem. "Ja ... vypadne mi hlas ... ak som príliš rozrušená môžem prestať rozprávať ... a mala som aj horšie choroby ... " Prešla som si rukou vo vlasoch. "Asi ... asi si sa zľakol že ... ?" Poviem mu a ukážem prstom na zuby.

Hlavně aby jsi byla v pořádku... řeknu a pak dodám...Gomen...asi jsem trochu vlezlý že? Známe se dva dny? A hned se takhle vtírám...
A pak se zamyslím nad reakcí nad otázkou...To ne, jen mě to trochu...jak bych to řekl...překvapilo...gomene...

"Pokúsim sa ... a prečo by si mal byť vlezlý? Skôr ... skôr som rada že sa so mnou niekto rozpráva ... " Usmiala som sa.
"Gomene? Čo to znamená?" spýtam sa ho zo záujmom a prisuniem sa bližšie. "Aj tvoje meno je zaujímavé ... Kaemon ... Kaemon Tadashi ... Zaujímavo sa vyslovuje!" Poviem mu z úsmevom.

Á omlouvám se... řeknu se smíchem... neuvědomil jsem si že nebudeš tohle slovo znát...Kaemon Tadashi...pocházím z Portugalska, ale moji předci jsem z Japonska...Gomene znamená japonsky omlouvám se...
Pak se zadívám na oblohu...Je tu krásně...člověk by si řekl že tady mu nic nemůže hrozit... řeknu zamyšleně a usměji se nad tím hvězdným nebem..

"Japonska? Ahh, krajina kde som chcela ísť ... musí tam byť krásne ... " usmiala som sa na Kaeho. "Je tu pokoj ... nie ako v tom šialenom reálnom svete ... že? Toto je ten najúžasnejší sen aký som mala ... ak je to vôbec sen ... " Pocítim že sa moje zuby sťahujú a dokonca sa začali sťahovať aj pazúry. "Tak vidíš to j- ... " otvorím ústa na prázdno, snažím sa rozprávať no žiadny zvuk z nich nevyjde. Povzdychnem si, a zasa to prišlo.

Nikdy jsem tam nebyl...ale plánoval jsem to...časem...a ano je tu nádherně...a teď už začínám pochybovat že to je sen...i když něco tak úžasného se asi jinde nepoštěstí... řeknu do větru, který zrovna ovíval palubu, byl příjemný...
Ale když se pak Ell zarazí uprostřed věty podívám se na ní...Vypadá to že nemůže mluvit...je to to o čem mluvila?.... pomyslím si a pak dodám...Co, co se děje? Nemůžeš mluvit? stejně se zeptám překvapeně i když vím že neodpoví.