Paluba

First topic message reminder :

Paluba a snad nejčarovnější část lodi. Pokud sem zavítáte z podpalubí, přivítá vás letmý vánek a neopakovatelné panorama. Boky lodi jsou opatřeny vysokým dřevěným zábradlím, ale ani to neznamená, že by mohl někdo nechtěně přepadnout. Proto se mějte návštěvníci na pozoru! Příď je o něco menší a je zde pár laviček, které slouží především k relaxaci při sledování vesmírné krajiny. Je zde i pár sudů a smotaných lan. Záď je však mnohem větší a zábradlí zde ještě vyšší. Je zde další vchod do podpalubí a několik menších stěžňů, které jsou opatřeny lany vytvářející spletité pavučiny. Pokud je někdo tak odvážný, může sem vyšplhat a zjistit, že odtud má pohled na vesmír úplně jiný rozměr. Je zde však i plno kladek, které se neustále houpou a můžou někoho zranit, proto se toto nedoporučuje.

Přes noc je na palubě chladno a může se objevit i slabounký opar vycházející z úst. Avšak při svítání či západu slunce je paluba nejkouzelnější. Sluneční paprsky doslova hrají barvami a červánky zabloudí i na palubu. Naopak ráno se zde líně plazí mlha.

"Normálne...? Ako normálne...?" Otočím naňho hlavu a pozriem sa mu do očí. "Všetci ťa berieme normálne... si jeden z nás nie?" Usmejem sa.

Pomaly som sa dotackal tu. Pomaličky som sa posúval s barlami. Obloha bola krásna tak ako vždy. Usmial som sa a zaklonil hlavu. Krááása... pomyslel som si. Potom som si všimol Kaeho a Ell. Bolo vidieť, že majú súrnu debatu. Tak som išiel iným smerom. Dorazil som k zábradliu a oprel oň barly. Sadol som si naň, zaklonil hlavu a sledoval oblohu.

Za to jsem rád...ale myslím to tak že se se mnou bavíš, i když bys nemusela...ostatní také, ale s tebou si rozumím nejlépe... řeknu s úsměvem.

Zasmiala som sa. "Si ťuťo vieš to...?" šťuchnem doňho znova. "S tebou by sa nebavil len blázon... veď si strašne v pohode človek... !" Usmejem sa. Povšimnem si Pietroviča. "Pietrovič...?! Nepridáš sa k nám?" Usmejem sa. Mám dobrú náladu, treba to využiť... Usmiala som sa na Pietroviča. Ukázala som na voľné miesto vedľa seba, nech si sadne, nevyzerá najlepšie.

Díky za kompliment... řeknu Ell s úsměvem a cítím že se trochu červenám. Doufám že si toho nevšimne. Vůbec jsem si ho nevšiml. Pojď k nám... mávnu na něj s úsměvem.

Usmial som sa."Ale niéé. Nebudem vás rušiť. Aj tak mám zlomenú nohu tak vás budem len zaťažovať. Pekne sa rozprávajte.." poviem a poklopem si po sádre. Znova zakloním hlavu a sledujem oblohu.

"A čo že máš zlomenú nohu ťuťo? Poď sem..." Poviem mu povzbudivo. Zahmlí sa mi pred očami. Zníži sa mi tlak a začnem pomaly dýchať. Znovu sa mi z očí začnú liať slzy. Bolí to... bolí... Zalapám po dychu no potom sa to ustáli. Zababuším sa do mikiny aby mi nebola zima a privriem oči.

"Tak fajn..." poviem, zoberiem si barle a zoskočím zo zábradlia. Pomaly som sa dostal k nim. Sadol si vedľa Elly a usmial sa."Si v pohode?" povedal som a oprel si barle.

"Premýšľala som o odchode... o tom že sa niekde schovám... ale tuto Kae ma nechce pustiť...." Poviem potichu a pousmejem sa. Opriem sa o sťažeň a nechám nech mi slzy z očí vytečú. Štvalo ma to, nemala som rada keď som dostávala záchvaty od nervozity. Ale tento pocit bol taký... prázdny, že som nemohla nič robiť len to prečkať.

"Tak to ťa nepustím ani ja..." poviem a vyplazím na ňu jazyk."Tu seď a rozprávaj, keď už som sa tu dotrepal.." ešte dodál a pozriem na nohu. Bol som strašne zvedavý ako dlho ju ešte budem mať. Zostal som zarazený pri tej myšlienke ale potom som sa znova pozrel na Ellu.

Vidíš Ell, nemáš proč by ses schovávala...navíc bychom tě ani nepustily... řeknu s úšklebkem. Trochu mě to ofouklo ale nebyla mi zima, a i kdyby byla tak co? Hlavně že není zima Ell. Zadíval jsem se na oblohu a zavzpomínal na staré časy když jsem doma chodil běhat. Ale teď jsem měl domov zde, i s mou novou úžasnou rodinou, nevzdám se jich, a ani to nemám v plánu.

Znovu som sa oprela o Kaeho a povzdychla som si. "Keď ono... ono to občas bolí... spomínam si totiž aké to bolo na zemi... a chýba mi to..." Pošepkám do ticha. "Na zemi som robila to isté, vždy keď mi bolo zle tak som zaliezla niekde preč... a zostala som tam pár hodín aby som sa ukľudnila... ale bolelo to aj tak.." Pritisla som nohy k sebe.

Hai mě to taky schází...ale to že jsme tu má důvod... řeknu jí s úsměvem. A chápu že to bolí, ale tu bolest nemusíš nést sama...od toho jsou přátelé aby ti jí pomohly nést...a nemusíš se nikam schovávat, stačí se z toho vypovídat a nenést to břímě sama... řeknu Ell abych jí podpořil.

Pozrela som sa na Kaeho. "Vďaka... Kae..." Pošepkám do ticha. "Vieš na čo si najviac pamätám...? Na čaj... a na vôňu dažďa..." Poviem a usmejem sa pre seba.

Není za co... řeknu Ell s úsměvem. A pak se zamyslím. Ale netrvá mi dlouho vymyslet to co mě při vzpomínce na domov napadne. To já na mé podvečerní běhy. Kdy člověk běžel po úbočí útesu, cítil slanou vůni oceánu a světlo zapadajícího slunce...je fakt že tohle mi tu docela chybí...

"Hmm... ja som často chodila behať, ale len na školské súťaže... ale bavilo ma to... a tá vôňa musela byť krásna..." Usmiala som sa znova. Potom som sa pozrela na obväzy na rukách a nohách. "Pekne som sa vyfarbila..." Pošepkala som do ticha.

Hai bylo to úžasné...já taky běhal...můj největší úspěch bylo první místo na juniorském mistrovství Portugalska...ale už je to doba... řeknu s úsměvem. A pak si také všimnu Elliných obvazů. Neměla by jsi s tím opravdu skočit na ošetřovnu? zeptám se jí starostlivě.

"Nie... umm, ono to je popálené len trochu a modriny zmiznú... viac ma bolí ale hlava..." Prejdem si prstami po rane ktorá ma zaštípe. "Oh, takže si majster Portugalska v behu? To je úžasné! Ja som bola všade druhá...." Povzdychnem si.

Určitě to brzo přejde, a bolí hlava? Nechceš pro něco skočit? Třeba nějakej prášek nebo něco takového? Nebo pro čaj? zeptám se Ell. A pak dojde řeč na můj běh. No byla to náhoda... zakřením se. Tu sezonu se mi dařilo, pak už to nebylo tak slavné...

"Nemôžem... nie je to po prvý krát čo som si rozbila hlavu na tak debilnom mieste..." Zasmejem sa na svojej nešikovnosti. "A náhoda? Pochybujem..." Usmejem sa naňho. "Slávne to byť nemuselo, dôležité je že si ho neopustil... myslím... beh..."

Když řekne že nic nepotřebuje kývnu hlavou že chápu.
A pak zase můj běh. Neopustil, protože to byla a pořád je pro mě nejlepší činnost když si potřebuji vyčistit mysl... řeknu s úsměvem. Ale stejně je to zde nádherné co? Ta obloha... řeknu když se na ní zadívám. Nikdy mě to nepřestane udivovat...jsou blízko jako by stačilo natáhnout ruku....

"Hmm... ale musí to byť krásne nie? Vidieť tu východ slnka..." Poviem. "Kae... myslíš že... že dokážem byť nejak... nejak nápomocná...?" Pošepkám do ticha.

To určitě musí být parádní... dám Ell zapravdu. A pak se zaposlouchám do její další otázky. Ťuťa, samozřejmě že dokážeš být nápomocná, o tom nepochybuj...jsi důležitý článek této posádky...bez tebe by to tu prostě nešlo... řeknu jí s úsměvem ale myslím to vážně. Jen si musíš víc věřit...a dokážeš co budeš chtít... řeknu ještě abych jí dodal sebevědomí.

"Nešlo? Pochybujem... mám len schopnosť navyše... chcela som rozbiť vodu a pritom som si spálila ruky a nohy... som vážne šikovná... a potom keď som sa dostala na breh, som spadla a rozbila som si hlavu... znova, moja úžasná šikovnosť..." Poviem ironicky. Pritiahnem si nohy k sebe a skloním hlavu.

Nešlo... znova potvrdím to co jsem už jednou řekl. A nesmíš být k sobě tak hrozně kritická...chtěla jsi pomoci a udělala jsi v té situaci to co jsi považovala za nejlepší...a na rozdíl ode mě jsi něco udělala...já tam jen stál neschopný čehokoliv... řeknu jí. Navíc pořád zapomínáš že máš daleko víc těch lepších vlastností... řeknu jí s úsměvem.