Paluba

First topic message reminder :

Paluba a snad nejčarovnější část lodi. Pokud sem zavítáte z podpalubí, přivítá vás letmý vánek a neopakovatelné panorama. Boky lodi jsou opatřeny vysokým dřevěným zábradlím, ale ani to neznamená, že by mohl někdo nechtěně přepadnout. Proto se mějte návštěvníci na pozoru! Příď je o něco menší a je zde pár laviček, které slouží především k relaxaci při sledování vesmírné krajiny. Je zde i pár sudů a smotaných lan. Záď je však mnohem větší a zábradlí zde ještě vyšší. Je zde další vchod do podpalubí a několik menších stěžňů, které jsou opatřeny lany vytvářející spletité pavučiny. Pokud je někdo tak odvážný, může sem vyšplhat a zjistit, že odtud má pohled na vesmír úplně jiný rozměr. Je zde však i plno kladek, které se neustále houpou a můžou někoho zranit, proto se toto nedoporučuje.

Přes noc je na palubě chladno a může se objevit i slabounký opar vycházející z úst. Avšak při svítání či západu slunce je paluba nejkouzelnější. Sluneční paprsky doslova hrají barvami a červánky zabloudí i na palubu. Naopak ráno se zde líně plazí mlha.

Dorazíme sem. Poobzeral som sa a pomalým krokom sa prechádzal po palube. Bolo to tu také "čarovné". Tak som sa prechádzal a zastavil pri zábradlí a chytil sa ho rukami a sledoval "nekonečno".

"Hmmm paluba" procházím se po palubě,koukám se,prohlížím.
"Vcelku podobné" zamručím při průzkumu paluby.

"Ten výhled je vždy úchvatný" řeknu zahleděn do dálek vesmíru.

"Presne tak..nevidel som nič krajšie." dodám a stále sledujem. Bolo to obdivuhodné. Bola veľká škoda, že to nemôžu vidieť, niektorý ľudia. Ale my sme boli jedni z tých, ktorý dokázali vidieť. Nikdy som si to neuvedomoval, že som jeden z tých šťastných.

"Vskutku" poznamenám a dojdu k zábradlí.
"Co by za to dali vědci,astronomové,astrofyzici a tak dále...zblízka pozorovat to co mohou jen ze země...jen sáhnout" zamyslím se nahlas.
Opravdu...krása proletí mi hlavou.

"Asi tak...ani si to neuvedomujem, že práve ja na to môžem pozerať. Veď je plno ľudí, ktorý by za toto dali aj život." poviem popravde, čo som si myslel a usmejem sa. Očami som blúdil všade, kde som mohol.

"Mnoho to mi věř,pár takových co by za to dali cokoliv jsem potkal" prohlásím při pohledu na hvězdy.

"Někdy mi chybí Ti šílenci vědečtí..." zasměji se nostalgicky.

"No, občas aj mne. Nemá ma kto poučovať, okrem teba samozrejme." zasmejem sa a venujem mu jeden pohľad. Potom sa znovu pozriem na hviezdy a začnem ich obdivovať. Stálo to za fotku.

Mnu si bradu,trochu to dře...jakpak by ne tři dny...nebo čtyři jsem se neholil.
"Opravdu máme docela zúžený výběr s kým konverzovat" prohlásím se širokým úsměvem.
"Půjdeme dál,nebo to chvíli zůstaneme" pronesu docela tiše.

"No asi tak.." zasmejem sa."No ešte chvíľu tu potrpíme a potom ideme znova sa niekde prejsť. Ách...jáj...som prekvapený, že nás nikto na Destiny nehľadá. To sme až taký neužitočný?" poviem prekvapene, pri sledovaní oblohy.

Kývnu hlavou a sednu si na palubu "Tak dobře chvilku tu budeme chytat lelky" jen co to dořeknu nahodím svůj přemýšlivý obličej.

"Asi jsme opravdu vzduch...tak běžní,že si ho ani neuvědomujeme" dodám mírně ironicky.

"No tak to je hrozné..." dodám trochu sklamane, neprestávam sledovať hviezdy."Vždy som si myslel, že som odpad spoločnosti. Ale proste...vedel som, že tu na niečo som. Lenže tu strácam tu svoju pointu. Neviem čo vlastne som. A načo tu budem užitočný." poviem čo som vždy cítil a nedával to najavo.

"Odpad nejsi,holt prostě někdo nezapadne do většinové společnosti" řeknu povzbudivě.
"Já taky nějak nikdy nezapadl...podivín no..ale člověk si zvykne a naučí se prát se životem..to se taky hodí" dodám jedno moudro vlastní výroby.
"Život se s nikým nesere" řeknu to jasně a stručně.

"No asi nejak tak. No je mi vážne ľúto, že snílci v Destiny na nás tak serú. Asi je im jedno, čo s nami bude. Tak ako tu. Predsa len...čo by robili ak by sme boli tiene, prestrojené za snílkov? Čiže nás?" spýtal som sa zvedavo. Bola to otázka, ktorá mi vŕtala hlavou.

"Zajímavá otázka" zadumaně zabublám.
"Podle všeho a jejich přístupu můžeš tipovat sám" sdělím myšlenku.
"Klidně by nás nechali chodit po lodi,mohli bychom sabotovat loď nebo umožnit příchod dalších a mnoho jiných věcí" uvažuji nahlas.

"Dosť ma to trápi. Väčšinou som si vždy myslel, že som neužitočný. No tu sa to trochu zmenilo. A teraz je to tu znova. Potom, že prečo som taký...ách..." poviem sklamane. Zapozerám sa na jednu hviezdu a nespúšťam z nej oči.

"Nevěš hlavu" promluvím rázně.
"Zaměř se na trénink jak těla,ducha i Tvé schopnosti...když budeš makat" odmlčím se,vstanu.
"Až půjde do tuhého prokážeš svou užitečnost" prohlásím jasně a zřetelně.

Čau hoši, jak to jde?, protáhla jsem se, když jsem vystoupala na palubu a našla tu Olafa s Petrem. Vypadali zkroušeně. Hlavně Petr. Olafa jsem se rozhodla tak nějak ignorovat. Když to tak chtěl, má to mít.

"Máš pravdu..." poviem Olafovi. Zrazu som začul hlas. Kedže som tak "kvalitne" spal, bolel ma celý krk a bol som unavený. Znova...Pomaly som otočil hlavu a povedal:"Ahóój...au, au..." práve vtedy som pohol rýchlo krkom a skrútil sa do kĺbka."Do frasa...Ja sa už asi nikdy nevyspím." poviem a držal som sa za krk.

Copak. Přeleženo?, zasmála jsem se, když jsem viděla Petrův výraz. Ukaž. Tohle docela umím, dodala jsem a položila mu ruce na krk, abych ho trochu rozmasírovala.

"Trochu..." povedal som a začala ma masírovať. Trochu som si to užíval ale trochu to bola aj bolesť. Bolo fajn zase cítiť svaly na krku. Zostával som ticho a užíval si masáž.

Lepší? , poklepala jsem mu po ramenou. Plánovala jsem jít si trochu číst, ale jestli se nudíte, můžeme něco podniknout, dokud jste tady, navrhla jsem napůl otázkou, napůl prohlášením.

"Jasné, lepšie o veľa." poviem a otočím sa na ňu."To už ako chceš ty. Ak chceš môžeš si ísť čítať. No neviem, čo chceš podniknúť. Dúfam, že nie piť." zasmejem sa a začnem rozmýšľať nad minulou akciou."Z toho sa budem dlhšie dostávať, než začnem znova piť." zasmejem sa znova.

Popojdu trochu dál,abych nechal těm dvěma trochu soukromí.
Opřu se o zábradlí,oči upírám do dáli Jak je daleko asi tamta hvězda...nebo tam ten pulsar či ona hvězdokupa v dáli ptám se sám sebe.

Podepřu si hlavu dlaní,projíždím "vesmírnou" oblohu...Kdyby šla nějak určit poloha..." kladu si otázky.

Luce ma opustil, odbehol si ľahnúť do mojej izby. Ja som kráčala na palubu pretože som potrebovala čerstvý vzduch. Moja mačacia podoba znova vyšla na povrch a tak som zo sklonenou hlavou otvorila dvere, samozrejme potichu. Povšimla som si eM a dvoch neznámych ľudí. To budú asi tí pasažieri... cítim z nich Destiny... Potichu prejdem k zábradliu na druhej strane a vyleziem naň. Prejdem pár krokov po ňom a potom vyleziem na pozapletané laná na ktoré si sadnem ako na hojdačku. Chytím sa oboma rukami lán vedľa seba a sledujem vesmír.

Dorazím pomalu na palubu. Zdravím všechny přítomné... řeknu aby mě slyšely ale zase ne moc nahlas. Přijdu k nim blíže a opřu se o zábradlí. Dneska je krásně co? nahodím tak do ticha.