Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Vypotácela jsem se na palubu. Hlava mě pořád pálila, byla jsem naštvaná a nic nedávalo smysl. Chvilku jsem se jen tak motala v kruzích, pak jsem vztekle zařvala a abych to ze sebe dostala, začala jsem jen tak do vzduchu pálit jeden fireball za druhým. Ohnivé koule letěly neskutečně daleko, až několik desítek metrů od okraje lodi, kde narazily do jakési neviditelné stěny, pufly a rozplynuly se. Sesypala jsem se na podlahu, přitáhla si kolena k tělu a na férovku jsem se rozbrečela. Chci zpátky... chci zpátky... ach mami...

Když jsem se dost vybrečela a trochu se sebrala, zvedla jsem se potácivě ze země. Hlava už byla lepší, ale pořád mi bylo dost na nic. Rozhodla jsem se, že to radši půjdu zaspat. A že zítra najdu Bereniku a donutím ji zorganizovat ten výlet do přístavu co nejdřív, nebo se z toho čekání zblázním.

(přesun)

Opírala jsem se o zábradlí a kochala se výhledem líbilo se mi tady. Vlasy mi vlály kolem obličeje, na chvíli jsem zavřela oči a nechala své myšlenky volně plout. PO chvíli mě napadl nápad na tanec. Sebrala jsem se a odešla do tančírny (přesun)

Když přijdu na palubu, což je přesně to místo co jsem potřeboval. Ovane mě studený vánek. Přijdu na příď lodi a opřu se o zábradlí. Poté se zadívám do dáli a přemýšlím. A že se mi toho hlavou honí opravdu dost.

Sakra už je čas...nějak jsem se tu zapomněl... vykřiknu rychle když si to uvědomím a vyběhnu rychle pryč a doufám že mě destiny dovede k bráně. (přesun)

Přemýšlel jsem, kam bych se mohl schovat a nebo komu říct, kdo by mi dokázal pomoci, i když... stále jsem nechtěl, aby mě někdo viděl, takže toto bylo dost nepravděpodobné. Hlavně jsem musel něco najít. Němohl jsem tu jen tak pobýhat, zabalený v dece. To bylo dosti nápadné...
Dostal jsem se na palubu lodi. Rozhlídl jsem se a všiml si, že tu nikdo není. Ze stínu deky, přetažené přes hlavu, zářilo stříbřitě bílé světlo a dost silně. Ještě víc jsem si ji přetáhl přes hlavu, abych to, co nejvíce zakryl. Trochu to pomohlo, tkaže, kdo by nebyl příliš blízko mě, neviděl by, co se se mnou děje. Stále jsem však mohl s touto dekou vyvolávat, až mco otázek, na které by se jistě chtěli ostatní zeptat...
Absolutně jsem nevěděl, kam bych se měl jít schovat, opravdu! Bylo to tu, tka velké, ale... i tak se mi to teď zdálo nedostatečné. Díky tomu, jak jsem byl nervózní a stále se ohlížel a navíc nedával na ostatní věci moc pozor, nedokázal jsem skoro nikam trefit a moc dobře jsem věděl, že kdybych se nejspíš někam vydal, tak bych bloudil sem a tam. Ale co teď?
Znovu jsem se rozhlédl po palubě, jestli tu opravdu není. Nemohl jsem stále stát na místě, ale... absolutně jsem se zasekl.
Byl jsem trochu udýchaný, jak jsem spěchal a zrovna dobře tady s tím na sobě, se neběhalo. Všeobecně to nebylo zrovna nějak extra pohodlné, ale nic jiného my zkrátka nezbývalo...
Nakonec jsem se však pohnul a doběhl k jednomu z dřevěných sloupů a schoval se za něj. Samozřejmě, že zrovna neviditelný jsem také nebyl, ale bylo to lepší, než stát uprostřed paluby s dekou na sobě.
Hned jsem po sloupu sjel a na chvíli se posadil. Hlavou jsem zaklonil a pořádně se opřel...
A co teď?... Sakra... proč já... co to má být... ach... sakra... Pomyslel jsem si a na chvíli zavřel i oči. Musel jsem vymyslet, jak dál...

počkala jsem na Shimonu a rozhlížel ajsem se kolem

Šiel som za ňou Si... teda je si istá že je tu kapitánka Berenika? opýtal som sa a rozhliadal som sa či ju tu neuvidím.

"to nevím jistě." řekla jsem a popošla kousek dál

No tak nič.. aspoň že je tu pekný výhľad povedal som a prišiel som k zábradliu o ktoré som sa oprel a pozeral som sa do diaľky.

"jsme tam kde jsme byli na začátku." řekla jsem zkrouceně a šla k němu a opřela se také o zábradlí.

Neboj.. ona sa niekde objaví keď to budeme najmenej očakávať... povedal som zamyslene.

"to jo ani nevím jak vypadá a jaký je náš cíl proč tu jsme jak dlouho tu budeme a kdo tu všechno je?"

Neviem prečo ale chytil som Qui za ramená a jemne s ňou potriasol Kľud... kľud dievča... Sme tu a žijeme a hlavne tu je to stokrát lepšie tak.... a to je dôležité nie? Že tu je nádherne a môžeš tu robiť čo sa ti zachce... prestal som s ňou triasť ani som nevedel prečo som začal... začervenal som sa ale ruky som zabudol z nej zložiť. Ehm... p.. prepáč..

"Jak se cítíš?" usmála jsem se na něj, protože mě přakvapilo jak se zachoval jak mluvil prostě vyrovnaně najednou to byl někdo jiný a ne ten stydlivý.

P..prepáč mi to.. uvedomil som čo robím a tak som ju pustil a červený v tvári som sa oprel o zábradlie a pozeral sa na opačnú stranu od nej.

"víš že je to roztomilý jak jsi nervózní? Z čeho?" dívala jsem se na něj i když se díval jinam

Z.. ľudí... odpovedal jednoznačne a začal sa červenať ešte viac. Bol to zrejme najväčší dôvod. Pretože sa nemal s kým rozprávať môže byť rád že nezabudol hovoriť. A.. a preto že... som sa ťa dotkol... a triasol som z tebou...

"stalo se něco že máš k tomu takový důvod?" zeptala jsem se mile

No... ani nie... a... ale nemal som nikdy nikoho... s kým by som si pohovoril... teda... okrem jednej... začal som si spomínať na Yoko ako nám bolo spolu dobre... a Všetko sa to tak rýchlo skončilo a už ju dlho nevidel. Hm.. zaujímalo by ma čo tak asi robí... zamyslel sa a pozeral sa už na Qiu.

"Co se stalo?" stále jsem na něj upírala zrak

Stále sme sa sťahovali a sťahovali... skoro každý mesiac v inom meste alebo štáte.. takže nikdy som nemal čas si nájsť priateľov... Až v japonsku som si niekoho našiel...ju.. povedal som zasnene a môj pohľad bol tiež zasnení.

"a ona zůstala tam?" zeptala jsem se a myslela jsem v našem světě

Kebyže len tam... povedal som posmutnele a odtiahol som sa od zábradlia a ponaťahoval som sa Ona zostala v Japonsku a mi sme sa odsťahovali náhle... ani som sa nestihol rozlúčiť a nikdy som ju už nevidel... určite si musel o mne pomyslieť svoje...

položila jsem mu ruku na rameno
"Třeba se to nějak vyřeší....creden do vides.....kdo věří uvidí." povzbudila jsem ho