Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Hral som zase tú svoju dobre známu skladbu. Ale zrazu sa niečo zmenilo. Znela mi inak. A za ten čas čo som hral tú inú skladbu zdalo sa mi že môžem uvažovať jasnejšie cítil som ako ten stres a to všetko zlé zo mňa opadlo. Keď som to dohral začala to pomaly ale isto opadávať. Hm...? Nepamätám si že by som sa niekedy učil tak zvláštnu skladbu.. Povedal som zamyslene. No nič asi bude lepšie si nájsť tú svoju kajutu a tam budem mať klud a pokoj. Myslel som na tú jednu vec aby ma Destiny doviedla tam kam chcem. (Presun)

Momentálně mi ani nevadilo, že mám posádku bůh ví kde.
Stála jsem uprostřed paluby opřená o zábradlí. Nechávala jsem vítr, který se tam objevil zčistajasna, aby mi čechral vlasy a nastavovala mu tvář. Zhluboka jsem dýchala a užívala si to. Konečně mne nebolela hlava. Myšlenky byly složitá záliba, ve které bylo spoustu trhlin působících bolest.
Tentokrát jsem i zavřela oči.
Nádherná chvíle...

I nejkrásnější chvíle během času vymizí.
Stejně tak teď jsem si já uvědomovala, že musím být jinde. Nejlépe zavřít bránu. Tedy až se ujistím, jestli už mám někoho zase na palubě. A poté zůstat sedět v jídelně a čekat, kdy se objeví naše nová známá.
A všechny uklidnit, aby jí neublížili. I když snad by řekla, že je přítel. A to, že jsme se vrátili relativně v pořádku také něco znamená.
S těmito myšlenkami jsem sestoupila do podpalubí.

(Přesun)

Dorazila jsem až sem, na palubu Destiny. Hned jak jsem sem vkročila, ten výhled mě uchvátil, tak jako pokaždé, miliardy hvězd nade mnou, zářily a já se prostě musela usmát. Musela, ne já i chtěla!
Tohle místo se stalo mým nejoblíbenějším z celé Destiny, kromě mé kajuty samozřejmě. Dalo se tady skvěle vzpomínat i přemýšlet. Ten božský klid. Pousmála jsem se a opřela se o zábradlí. Hned na to sevřela termosku v rukou a dál hleděla na okolí, poslouchala jsem ničím nerušné ticho a strhl mě proud vlastních myšlenek.

Z ničeho nic jsem se objevila tady, uprostřed naprosto neznámého prostředí. Vyděšeně jsem se dívala kolem sebe, snažila se rozeznat alespoň náznak něčeho, co by mi pomohlo přijít na to, kde to vlastně jsem a co se stalo.
Musela jsem se tvářit dost nervózně, těkala jsem pohledem kolem a snažila se samu sebe přesvědčit, že to, co právě prožívám, je jen pouhopouhým snem!

Zrovna jsem se napila z termosky, když se něco zjevilo přímo vedle mě. prostě zničehonic tu ta dívka byla. Vyprskla jsem čokoládu před sebe a pak se to horlivě snažila zamaskovat. Heeeee?!
Pozorně jsem si jí prohlédla a pak se plácla do čela. Jasně, nováček! Poznala jsem to podle vyděšeného pohledu, co se jí zračil v očích, znala jsem ho, vždyť jsem ho na tváři měla také.
Zavřela jsem termosku, s mým štěstím taky mohla jinak skončit na podlaze a já ve středu té hezké hnědé kaluže. Nechala jsem své představy stranou a otočila se na dívku pořádně.
"Umm, zdravím! Jsem Lea Lyndem a vítám tě na palubě vzducholodi Destiny!" Podotkla jsem, snažila jsem se mluvit srozumitelně, já sama nic nechápala, musela jsem vypadat jak lidé z Jedličkova ústavu, no teda, ne že by teď byl nějaký viditelný rozdíl, ale já byla prostě já a když jsem sem přišla poprvé, tuplem jsem byla mimo! Natáhla jsem k ní dlaň a zazubila se. "A ty jsi?" Zeptala jsem se s dalším milým úsměvem na rtech.

"Hee...?" naklonila jsem hlavu na stranu a zírala na dlaň oné dívky. "Ummm..." nasadila jsem zmatený úsměv a natáhla ruku k její. "Jsem Mikaylla... Lawrence.." zamumlala jsem a její dlaň stiskla. Pokusila jsem se o úsměv, i když to šlo docela ztuha. "Stačí Ayllí... ummm no... víš.. mám takový problém... nejspíš jsem se zbláznila!" zakřenila jsem se tomu, co se právě teď děje a teprve teď si jí pořádně prohlédla.

"Těší mě Ayllí!" Pousmála jsem se, stiskla jí dlaň a potom ji pustila.
"Hmm, noo.. Ani se ti nedivím! Nezbláznila jsi se, i když, i já mám občas takový pocit, tohle není sen, je to realita. Tahle vzducholoď tě dnes navštívila a ty ses dobrovolně rozhodla, že ji navštívíš, že? Pokud ano, tak vítej zde, na palubě Snílků.." Podotkla jsem znovu.
"Zní to jako nějaká pohádka pro prťata, co? Ale, kdyby to byl sen.. Co bych tu potom dělala já? Neměl by sen být spíš oo.. O co já vím, o autíčkách a včelce Máje a ne o osobě, kterou vidíš poprvé v životě?" Zeptala jsem se a znovu se pousmála.

"No teoreticky jsem tě někde mohla potkat, třeba při cestě do školy, nebo když jsem byla u moře, vůbec jsem tě nezaregistrovala, ale můj mozek ano a pak tě hodil do mého snu..." pokývala jsem hlavou a chvíli na ní zírala. "Ale je fakt, že to by byl asi hodně uhozenej sen.." připustila jsem s úsměvem, následně jsem se rozhlédla kolem sebe. "Takže tohle je realita jo..?" naklonila jsem se přes zábradlí a koukala do černočerné tmy. "Ummm..." ne stále se mi nechtělo uvěřit, ale samozřejmě jsem svou netečností nechtěla onu slečnu urazit.
Jasně, za chvíli zadrnčí budík, Alex mi ukradne deku a odnese si ji do pelíšku, Al-kaida začně běhat v kolečku a chroupat kukuřici a všechno bude zase růžové a normální a naprosto reálné!
Nikdy jsem nebyla ten typ, co by panikařil a ani v tuhle chvíli jsem necítila nic víc než jen nedočkavost, až o tomhle podivném snu řeknu Marii!

"Taky pravda.. A neměl by se sen řídit podle tebe?" Zakřenila jsem se, přišla k ní blíž a štípla jí do tváře. "Pokud tohle nefungovalo, jiný důkaz už nemám.." Dodala jsem a pokrčila rameny.
"Hmm.. Ayllí, co si myslíš, že je za tímhle sklem?" Zeptala jsem se a ukazovala. Čekala jsem na odpověď a přitom si dál mlela svou.
"Víš, na Destiny se dostávají lidé, kteří už nechtějí žít v realitě, nebo je zláká zvědavost, ale už není cesty zpět. Je to loď snů, pluje vesmírem.. Je to realita, ale věř, že tady budeš mít cokoliv chceš.. kromě.. Kromě starých přátel, ale na druhou stranu, získáš nové.." Dodala jsem a pousmála se, abych se otočila zpátky ke sklu. Hmm, jsem tu už celkem dlouho, zajímalo by mě, jaké to asi je teď.. na Zemi..

Chvilku jsem na ní koukala jako na blázna, kterým, musím přiznat, pro mě chvilkami skutečně maličko byla, ale když se její prsty dotkli mé tváře a já ucítila bolest, trochu mě to zmátlo. "Au!" zareagovala jsem a zmateně zamrkala. Vyposlechla jsem její řeč, ale nevyjadřovala se k tomu... naopak jsem se podívala ukazovaným směrem a pokrčila rameny. "Ehmmm černá díra do jiné dimenze..?" nakrčila jsem obočí.

Naskočila mi žilka na čele. "Vesmír to je! Černá díra do jiné dimenze, jasně, ještě sem můžou naskákat legendy ze Star wars, hvězdný brány a í tý volá domů, ne?" Zakřenila jsem se. "Ne, opravdu jen plujeme vesmírem, do ničeho se nepleteme. A tak. Tak co, stále si myslíš, že je to jen tvůj sen?" Zeptala jsem se znovu a otevřela termosku s čokoládou.
"Je tu víc místností, než jen tahle paluba, jako jídelna, tvá kajuta, která je tu pro tebe už nachystaná.. Ptej se, povím ti cokoliv.." Pousmála jsem se. Pro jednou se ta ukecanost hodí!
"Eh, nejsem moc dobrá na vysvětlování, co? Kapitánka by byla lepší.." Zachmuřila jsem se, ani tak primitivní věc nezvládnu.

"Ehmmm omlouvám se.." pokrčila jsem rameny. "Ale uznej, že to Matrix připomíná!" zazubil jsem se. "Počkat, ta věc má i kapitánku..? Ummm.. jak jsem se sem vlastně dostala..? A proč tu jsem..? Proč jsi tu ty..?" chrlila jsem jednu otázku za druhou, ale nutně jsem potřebovala informace. Nenávidím, když jsem v situacích o kterých nemám páru, překvapení a nečekané události, ne to není nic pro mě!

"Noo, to možná jo, ale tenhle Matrix mě nesleduje.." Zakřenila jsem se.
"Noo, za prvé to není věc, ale ne přímo osoba, spíš živí tvor, ale v tuhle chvíli ti klidně může číst myšlenky.." Pousmála jsem se. "Ano, má velice vstřícnou a laskavou kapitánku! Zalíbí se ti tady, uvidíš, jde jen o zvyk.." Podotkla jsem a pousmála se. Schopnosti a stíny vypustím.
"A noo, Destiny tě navštívila, když jsi byla zjevně v polospánku nebo už spala, nabídla ti, aby jsi vkročila na palubu a bylo na tobě, jestli přijmeš nebo ne a ty jsi přijala.. Z důvodu, to nevím, každý má svůj důvod, ale jedno máme společné, přijaly jsme to sami.." Podotkla jsem a napila se.
"Nejsem tu moc dlouho, jen pár týdnů, ale zvykneš si opravdu rychle.." Podotkla jsem znovu, pousmála se a na svá slova jen souhlasně pokývala hlavou.
"Víš.. Nejsou tu žádné problémy jako na Zemi, tady můžeš být tím, kým chceš.."

Pozorně jsem ji poslouchala. Stále jsem byla na vážkách, přece jen, bylo to moc změn na jednou. Něco mi ale říkalo, že tahle holka by mi nelhala. Byla až moc laskavá a vstřícná, moc hodná, aby se k takové vlastnosti snížila!
Pokusila jsem se o úsměv. "No... dobrá... pokusím se ti věřit." pokývala jsme hlavou, až mi vlasy zběsile létaly kolem obličeje.
V hlavě mi přesto utkvěla její poslední slova... můžeš být tím, kým chceš... trochu jsem se při pomyšlení na to zamračila. Čím, že to chci vlastně být..?

"Můžeš být i sám sebou.." Pokračovala jsem dál. Žádné předstírání, pro někoho možná spása. Pousmála jsem se.
"Noo, zkus to! Nebudeš litovat!" Podotkla jsem hned potom a pousmála se.
"Umm, nemáš hlad? V jídelně jsem sice teď už byla, ale stejně, nechceš to tu ukázat? Ale než půjdeme do jídelny, budu ti muset vysvětlit princip.. A musím podotknout, ty blafy jako ve školní jídelně, tady rozhodně nejsou!" Podotkla jsem hned potom.

Pousmála jsem se. "No... jestli tu budu déle, nejspíš by se to hodilo.. hee.." zakřenila jsem se a otočila jsem se k ní na chvilku zády, abych se mohla porozhlídnout po dalším prostoru. "Fajn, oddám se ti a nechám se zasvětit!" souhlasila jsem nakonec, zastrčila si pramen vlasů za ucho a pousmála se. "Tedy pokud ti to nedělá nějaké problémy..." trhla jsem rameny a zkoumavě si ji prohlížela.

"Rozhodně ne!" Podotkla jsem vážně a pousmála jsem. Nějak jsem tušila, že si s touhle dívkou budu rozumět.
"Ukážu ti tajná zákoutí!" Zakřenila jsem se a pak se vydala z paluby pryč.
"Takže, až budeš v jídelně nelekni se, běžně je tam spoustu lidí. A navíc.. Není to tady tak, že přijdeš k pultu a dostaneš jídlo. Tohle je o snění, prostě si představ, co já vím, míchaný vajíčka a až potom se před tebou objeví na talíři. Chňápeš?" Zeptala jsem se a znovu se pousmála. Pak jsem se vydala pryč. Ani nevím proč, před každým jsem se chovala svá, neměla jsem ráda přetvářku.
"Fajn, následuj mě! Vstříc lodi!" I s těmihle slovy jsem odešla, počkala, než mě bude následovat a vydala se do jídelny.
(Přesun.)

"Heeee...?" představa "vysni si co chceš k jídlu" mě vyloženě nadchla. Už jsem se viděla s obrovským talířem jahod se šlehačkou, modrým deštníčkem, trubičkou a duhovými kuličkami!! Začínalo se mi to vážně líbit!
S úsměvem jsem ji následovala, nějak jsem se pomalu začala vzpamatovávat, orientovat v událostech, seřazovat vlastní myšlenky, takže se z té citové břečiky konečně začalo stávat racionální uvažování.
Zase jsem stála nohama pevně na zemi... no při nejmenším na podlaze!

Vystoupala jsem na palubu. Kam jinam jít, když nevíte, cobyste. Opřela jsem se lokty o zábradlí a prohlížela si své prsty v bílých rukavičkách. Ty jsem pak svlékla. Jen tak pro cvik jsem nechala své dlaně obalit se fireballem a ten jsem pak zkoušela různě zplošťovat a rozšiřovat. Zkoušela jsem, jestli by s tím šlo žonglovat, jen tak ze srandy, a přišlo mi, že by to možná i bylo možné, ale to ještě bude chtít hodně tréninku. Nakonec jsem se prostě jen uklidňovala tím, že jsem meditovala na kouli, jíž jsem držela v šachu mezi dlaněmi. Bylo to nesmírně příjemné.

Po troše té meditace jsem si povzdechla. Dnes už asi žádný výlet do přístavu. Snad najdu kapitánku zítra.

(přesun)

Pomalu jsem i s nákresem dílny podpaždí došla na palubu. V poslední době jsem při té své invazi zapomínání zapoměla i na můj model létajícího stroje. To že jsem si na něj nakonec vzpoměla dávalo tušit, že asi přece jen nejsem tak beznadějný případ. Když jsem došla na příď a s potěšením jsem zjistila, že se ještě stále točí ve vzduchu kolem vlastní osy, ulevilo se mi. Bála jsem se, že bude ležet na zemi rozbitý - nebo ještě hůř viset přes zábradlí a od nekonečných hlubin vesmíru ho bude dělit jen ten provázek, za který byl přivázaný. Nebylo tomu tak. aštěstí. Chytila jsem stroječek do rukou a začala natahovat. Byla to opravdu dlouhá doba, než jsem ho znovu pustila.
Tak, teď vydržíš zase nějakou chvíli, pousmála jsem se na stroječek létající ve vzduchu. A pak svůj pohled upřela ke hvězdám. Po chvíli přemáhání jsem pohled odlepila a zamířila dolů do útrob lodi.

Model:

(přesun)

Objavil som sa v tejto časti lodi .Nebol som ešte plne pri vedomí ale ako som otvoril oči akosi tu bolo tma teda možno sa mi to len zdalo.Oči sa mi leskli na modro vďaka odlesku ktoré pôsobilo to slabé svetlo.Ja som vstal na nohy a pozrel sa okolo seba môj chvost nabral tvar ako otáznik vôbec som nevedel kde som . Pamätám si že som nastupoval do akejsi lodi ale to je hlúposť čože ešte snívam ale ja si myslím že som dostatočne hore na to aby som normálne rozmýšľal ! Uškrnul som sa trocha a mal som v pláne sa ísť porozhliadnuť kde to som a čože tu vlastne robím som nevedel no šiel som to zistiť ale nikoho nikde ale pach po niekom tu bol to ma vlastne ukľudnilo . Ale potom moje streštené myšlienky ma ako vždy rozhodili .Uniesly ma ?! Nie to je blbosť prečo mňa ? Na výskumi potrebuju normálne jedince nie bláznou ne ? Sakra asi ešte niesom úplny blázon ...
Ja to ale vidím tak že zasa myslím na blbosti ! Pomyslel som si a radšej som šiel ďalej . V duchu som si spieval aby som tie blbé myšlienky zahnal veď toto si môžem myslieť len ja .
(presun)

Jelikož jsem neměla hlad, vystoupala jsem ze všeho nejdřív na palubu. Tam mě - jako obvykle - přivítal svěží větřík, čechrající vlasy a hladící tváře jako ruka starostlivého rodiče. Brýtro, popřála jsem v mysli Destiny a začala se protahovat. Pravidelnosti už nějakou dobu nebylo učiněno zadost, a tak jsem si protáhla ruce a nohy a šla si zase jednou trochu zaběhat. S tím pícháním v boku jsem byla rozhodnutá bojovat, svět byl v tuto chvíli příliš nebezpečný a bylo zapotřebí být fit.

Po krátkém běhu, který jsem si protentokrát rozhodla dávkovat opatrně, jsem přešla v chůzi a procházela se takhle po palubě snad hodinu. Celou tu dobu jsem zírala do hvězd a mysl mi létala bůhvíkde. Pak jsem se zanořila zpátky do podpalubí.

(přesun)

Procházela jsem středem paluby.
Vodu k zapití prášku jsem nepotřebovala, prostě jsem jej spolkla jen tak. Nepříjemná chuť ještě zůstávala v ústech. Naprázdno jsem polkla a kysele se ušklíbla. Za chvíli to ale přejde společně s bolestí hlavy a tak to byla vcelku přijatelná daň.
Konečně jsem se dostala do poloviny lodi a na chvíli zatoužila rozhlédnout se toužebným pohledem sledovala lodní koš. Nakonec jsem si to rozmyslela a vstoupila znovu do lodi.

(Přesun)