Paluba Destiny

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

nikdy se toho pocitu nemůžu nabažit, dívala jsem se na hvězdy a snila o tom, že jednou třeba i najdu toho chlapce který se mi vkrádá do snů. Ráda jsem snila ...

"Je tu krásně, že?" opřela jsem se o zábradlí vedle Reiny.
"Překrásně."
Na tváři se mi na pár vteřin objevil melancholický úsměv.
Předtím se mi zdálo, že je Destiny neklidná, ale už to bylo pryč. A byla jsem za to ráda, ten pocit neklidu byl nepříjemný. Alespoň mne ale vytáhl na palubu a ten pohled vždycky stál za to.

"Ano je tu nádherně." vzdychla jsem, a podívala se na ženu, která přišla ke mě. "promiňte, ale kdo jste?" podívala jsem se na ní se zájmem

Jemně jsem se pousmála.
Takže ty jsi jedna z těch nových...
A tady jsem měla důvod neklidnosti své lodi. Zapomněla jsem je tu přivítat, ty dvě nové. Proto se uklidnila, když jsem vyběhla na palubu.
Přejela jsem prsty po zábradlí a zvedla jsem k ní pohled.
"Avalon Tenra, pátá kapitánka Destiny," mírně jsem se uklonila na znamení pozdravu. "Těší mne."

"Ó velice mě těší kapitánko." můj blažený výraz okamžitě vystřídalo překvapení. Mírně jsem také sklonila hlavu a usmála se na ní. "Jmenuji se Reina Kana." nervózně jsem si vjela rukou do vlasů, ale co se nestalo.... vlasy najednou změnili svou barvu, nevšimla jsem si toho, protože jsem se dívala do jejích očí. Vlasy si v klidu braly zářivě tyrkysovou barvu.

Zamyšleně jsem sledovala změnu.
Zajímavá schopnost... To už tu dlouho nebylo.
Rozhodla jsem se zatím se o tom nezmiňovat. Netušila jsem, jak tu byla dlouho a další překvapení by možná nebyl dobrý nápad.
"Zajímavé jméno, odkud jsi? A můžeš mi tykat," poslední větu jsem dodala jakoby mimochodem. "Většina lidí mi tu říká kapitánko, ale tyká mi a tak je to nejlepší."

"Dobře no já jsem z Východního LA. Proč tu vůbec jsem? Ne že by se mi tady nelíbilo to naopak ale zajímalo by mě proč tu jsem." usmála jsem se nejistě a položila jednu ruku na zábradlí

"Jsi tu, protože jsi snílek," pousmála jsem se. "Nebo snad potřebuješ jiný smysluplnější důvod?"
Když pod kroky nově příchozí zavrzala podlaha, otočila jsem se.
Na hrudi se mi zaleskl kapitánský odznak, pěticípá hvězda.
"I já zdravím," nadhodila jsem jemný úsměv, abych vzápětí mohla využít přítomnost další osoby k opakování otázky.
"A odkud jsi ty?"

"Pěkné jméno. Kdybych jej znala dřív, nejspíše bych typovala jinou zemi," poznamenala jsem a prohlédla jsem si ji zkoumavým pohledem.
Reině už jsem se představovala, nebylo třeba to opakovat nehlas.
*Avalon Tenra,* zaznělo Thal v hlavě. *Pátá kapitánka Destiny, první vzducholdi.*
Nikdo jiný má slova neslyšel. Možná to znělo zvláštně, ale taková byla má schopnost.
"Na druhou stranu by můj úsudek byl mylný tak jako tak. Zemi jsem nikdy nenavštívila, narodila jsem se zde," pokračovala jsem znovu nahlas k oběma dívkám.

"Narodila jste....narodila si se tady?" vyhrkla jsem až se moje již tyrkysové vlasy zavlnily

"Ano, jako dcera třetího a čtvrtého kapitána. Otec, třetí kapitán, byl z Rakouska a matka z Japonska," jemně jsem se pousmála. Většinu lidí můj původ překvapoval. Bůh ví, co všechno bych ale byla ochotná obětovat za výlet na zemi. Líbilo se mi tam.
"Reino, musím pochválit barvu vašich vlasů, tyrkysová je vskutku uklidňující. Řekla bych barva Snílků," zamyšleně jsem sledovala její výraz.

"Ehm já jsem brunetka, kapitánko." usmála jsem se a říkala si že je na té lodi už dlouho a vzala do rukou svůj pramen vlasů apodívala se na něj, jenže neměli barvu na kterou jsem byla zvyklá. Vyjekla jsem, že to musela slyšet celá loď.
"Prokrista pána, ježiši kriste, co to je? Kdo to udělal, kdo mi je obarvil....ne ne ne ne ne ne." tahala jsem si za konečky v očích známky slz.

"Taky zajímavé kořeny" Uznale jsem pokývala hlavou, načež jsem svůj pohled pak upřímila na Reinu. Říkala jsem si, na téhle lodi mě nic nerozhází, ale zřejmě jsem se spletla, asi mě ještě překvapí horda věcí. Předtím hnědá.. teď modrá, co se to děje?
Nadzvednuté obočí a překvapený výraz ve tváři jasně vystihovaly všechny moje dosavadní pocity.

"Huh?" zmateně jsem se na ni zadívala a netušila jsem, co říct. Chvíli jsem zůstávala nehybně stát, když v palubě zase mírně zavrzalo. Dobře, naposledy se Destiny zřítila, když jeden ze Snílků přestal věřit. A tohle se jí taky nelíbilo.
*Jen klid* zaznělo Reině v hlavě tak, aby to slyšela jen ona. *To neudělala Destiny, ale ty sama.*
"Věc se má tak, že po vstupu na palubu získávají Snílci schopnosti. Já jsem telepatka, ale narozdíl od jiných cvičím svou schopnost už od dětství, proto dosahuje čtvrté úrovně. Vaše schopnosti se teprve projeví a bude třeba je trénovat. Jsou různé. Fyzické i psychické. V závislosti na nich se někteří Snílci usídlí v okolních zemích," pokračovala jsem nahlas, abych vzápětí ještě dodala to jasné Reině uvnitř hlavy.
*A tohle bude tvoje schopnost. Nejspíš se umíš měnit. Nejdřív barvu, potom i tvar.*

"Ale, ale nemůžeš mi nějak vrátit mojí barvu vlasů? vypadám jako rákosníček. je to strašný." kryla jsem si rukama vlasy a jak jsem panikařila tak na místě kde jsem měla ruce vlasy dostali žlutou barvu. tzn dva žlutý fleky

"Nemůžu ovládat tvoji schopnost, to zvládneš jen ty," nepatrně jsem pozvedla obočí, když se v jejích tyrkysových vlasech objevily žluté prameny. Vzápětí můj výraz znovu zakotvil u přátelského úsměvu. Raději jsem na žlutou neupozorňovala.
"Schopnost některých Snílků se projeví až po letech, kdy vědí, jak se je naučit ovládat a nejsou tak ztracení. Tvá se objevila po příchodu na palubu, takže se ji musíš učit ovládat ve stejnou dobu, kdy se tu budeš učit žít," na chvíli jsem se odmlčela, abych jí nechala čas na vstřebání informací.
"Pokud bys na to neměla dostatek síly, nebyla bys tu. Proto věřím, že to zvládneš."

Schopnosti? Ultra hustý!
Koutky úst jsem roztáhla do širokého úsměvu, po tom, co jsem informaci vstřebala, ale úsměv opadl až po hořkém vědomí toho, že já tu svou ještě neobjevila.
"V okolních zemích? To existuje život i mimo planetu Zemi?" Neodpustila jsem si otázku, ale zeptala jsem se, až když Kapitánka domluvila, nechtěla jsem skákat do řeči. Byla jsem upřímně dost vykolejená, ale nadšená, mé představy o Star Wars se vyplnily!
A Hvězdná Brána Atlantida taktéž, ten herec, kterej se mi tam tak líbil, to určitě nemohl předstírat.. Ale Wreity bych teda nechtěla, to je fakt! Otřásla jsem se při myšlence na ta bělovlasá stvoření!
Pak jsem pozorovala Reinu, byla to zajímavá schopnost, ale ona zřejmě sdílela jiný názor.

"Destiny se pohybuje v jakési snové dimenzi. Mimo prostor a čas, dalo by se říct. Tohle je unikátní svět. Najdete zde jedinečné i skutečné planety. Fantazie se prolíná se skutečností," na chvíli se na mé tváři objevil zasněný výraz, ale brzy jsem ho setřásla.
"Francouzský vědec Ricardo Asier toto místo objevil a pokusil se dokázat jeho existenci. Vysmáli se mu a on pak strávil celých dvanáct let stavbou Destiny. Dokonce byl nějakou dobu jejím kapitánem a nikdo přesně neví, kolik lodí přitom stvořil. Drží se ve vesmíru díky snům, proto na její palubě jsou pouze ti, kteří dokážou snít a jejich sny jsou tak silné, aby ji pevně zakotvili v její věčné pouti."
Zdálo se mi, že Thaleia je s lodí minimálně spokojená.
To mě hřálo u srdce a Destiny zřejmě také. Kdyby byla kočka, určitě by mi teď vrněla pod rukama a svíjela se blahem. Jenže místo kočky jsem tu měla občas i zlomyslnou loď plující v oblacích a tak jsem jen cítila příjemné brnění v prstech, když jsem se dotýkala zábradlí.

"Utmärkt" Uniklo mi v rodném jazyce slovíčko pro výraz skvělý. Ale až teď mi došlo, že mi zřejmě rozuměli, protože, pokud je tohle dimenze snění, snílci si rozumí, ať už jsou z jakýchkoliv krajin. Alespoň tak jsem to chápala.
Znovu jsem se pousmála, já mluvila švédsky a stejně mi rozuměli! Skvělý to pocit..
"To znám,nebo alespoň zčásti si to dovedu představit. Říkala jsem si, že musí existovat hranice mezi sněním a realitou, a než jsem sem vstoupila, rozhodla jsem se jí překročit. Sen o dobrodružství je až příliš silný!" Zasněně jsem se pousmála s pohledem upřeným na okno.
"Jen potřebuji se něco zeptat. Měla jsem pocit, když jsem sem vstupovala, jako kdyby mi něco našeptávalo, ať se nebojím, ať klidně vejdu, že mě uvítáte. Byla jste to vy Kapitánko?" Nějak jsem ten uklidňující pocit, který jsem tehdy cítila nikdy z hlavy nevyhnala. A když mě něco hlodalo, snažila jsem se toho, co nejrychleji zbavit.

"Destiny sama láká Snílky do své náruče," pronesla jsem po chvíli zamyšlení otcovu oblíbenou větu. "Snad je to pochopitelná odpověď. Tahle loď není jen tak obyčejná. Dokonce je ještě zvláštnější než si dovedete představit. Je živou bytostí, která má vlastní směr, vlastní rozum a vlastní chuť do života. Proto k sobě láká všechny, kteří by ji mohli udržet naživu."
Neuměla jsem odpověď formulovat jinak.
"Ale ano, Destiny sama o sobě má v tomhle podobnou schopnost jako já. Mám za to, že dokáže využívat schopnosti všech na palubě, ale nikdo to nikdy nezkoumal."
Musela jsem se ušklíbnout, když jsem si uvědomila, že kdykoliv se na palubě objeví vědec, hned zase zmizí. Jako kdyby tu nemohli vydržet a něco je vždy táhne k jedné z obyvatelných zemí.

Zvláštní.. Živá bytost?!
Napadaly mš opravdu zvláštní myšlenky, ale zavrtěním hlavy jsem se jich zbavila.
Vlastní rozum.. hmm..
"Noo, ještě jsem to tu neměla šanci prošmejdit, tak jen, kde máme ložnice? Ne, to asi ne, kajuty? Jo to spíš"