Paluba

Paluba a snad nejčarovnější část lodi. Pokud sem zavítáte z podpalubí, přivítá vás letmý vánek a neopakovatelné panorama. Boky lodi jsou opatřeny vysokým dřevěným zábradlím, ale ani to neznamená, že by mohl někdo nechtěně přepadnout. Proto se mějte návštěvníci na pozoru! Příď je o něco menší a je zde pár laviček, které slouží především k relaxaci při sledování vesmírné krajiny. Je zde i pár sudů a smotaných lan. Záď je však mnohem větší a zábradlí zde ještě vyšší. Je zde další vchod do podpalubí a několik menších stěžňů, které jsou opatřeny lany vytvářející spletité pavučiny. Pokud je někdo tak odvážný, může sem vyšplhat a zjistit, že odtud má pohled na vesmír úplně jiný rozměr. Je zde však i plno kladek, které se neustále houpou a můžou někoho zranit, proto se toto nedoporučuje.

Přes noc je na palubě chladno a může se objevit i slabounký opar vycházející z úst. Avšak při svítání či západu slunce je paluba nejkouzelnější. Sluneční paprsky doslova hrají barvami a červánky zabloudí i na palubu. Naopak ráno se zde líně plazí mlha.

Objavila som sa na palube. Miesto kde budem spať ... Schovala som sa do rohu medzi zamotané laná a sadla som si na zem. Nohy som stiahla k sebe a povzdychla som si. Kapitánka Berenika ... kto vie čo sa teraz deje na Destiny ... Táto loď je iná ... Kto vie ako sa má eM ... Premýšľala som a sledovala som oblohu.

Pomalu jsem se vynořil z podpalubí a zhluboka se nadechl, když jsem se zadíval na širý vesmír v plné kráse, zrovna jsme proplouvali kolem zlatavé mlhoviny, takže bylo skutečně na co koukat.
Aniž bych si Ell všimnul, prošel jsem kolem ní a kousek vedle jsem se opřel o zábradlí a díval se do nekonečného prostoru.
Takže já a kapitán... Vzalo to rychlý spád. Ale budu na to připravený, alespoň někdy? Ještě ty organizace... Všechno se to tak komplikuje a já jsem jen novopečený snílek, zvládnu to? Musím! Už jen kvůli ostatním.
Hádal jsem se sám se sebou uvnitř mé hlavy.

Zaspávala som, no hlasno som si kýchla. Striaslo ma od zimy, znovu som si teda nohy pritiahla k sebe a sledovala som oblohu. Eseratha som cítila no pochybujem že ma videl. Krásne ... kto vie aké je to na Destiny ... táto loď ... ako sa volá ... ? Usmiala som sa pre seba.

Vystúpila som na palubu a ihneď som uprela pohľad na oblohu. Potom som si sadla na lavičku a zhlboka sa nadýchla.
Cherryl sa podujala oňuchávať nejaké laná a sudy.
Budem niekedy schopná bojovať proti tieňom? Rozviniem niekedy plne svoje schopnosti? Prežijeme všetci? Zahnala som radšej nepríjemné myšlienky a myslela radšej na to, či už Destiny pustila Aki-chana z ošetrovne.
Jemný vánok sa mi pohrával s vlasmi a hladil ma po tvári. Bolo to upokojujúce.

Ze zamyšlení mě vytrhnulo hlasité kýchnutí, nějak jsem si nevšimnul, že tady někdo byl. Trhnul jsem hlavou dozadu a během tohoto krátkého okamžiku se mé zelené oči změnily na jasně modré a rozzářily se.
Udělal jsem pár kroků a všiml si, že na palubě nejsem sám. Usmál jsem se od ucha k uchu a pomalu šel k Elle. Udělal jsem to tak, abych se celou dobu skrýval za stěžněm, a najednou jsem udělal krok do strany a byl jsem vedle ní.
"Copak to tu máme? Že by snílek černý pasažér?"
Dřepnul jsem si, abych byl na stejné úrovni jako ona a mezitím se mé oči změnily zpět na svou normální barvu, takže mohla tuhle změnu zaznamenat.
"Ty jsi asi Ella, mám pravdu?"
Mrknul jsem na ni a letmo se pousmál, zdálo se, že ji něco trápí.
"Před kým se tu tak schováváš? Snad ne přede mnou, protože, to bych ti zkazil tvé účely."
Snažil jsem se být přátelský, tohoto snílka jsem ještě neznal, ale působila na mě velmi sympaticky.

Zahľadela som sa na Eseratha. "J-ja ... prepáčte mi ale ... no ono, táto loď ma volala ja ... ospravedlňujem sa... a áno som Ella ... " Poviem mu a jemne sa zakoktám. "Ja ... som nechcela nikoho rušiť tak som si myslela že tu môžem prespať ... " Poviem mu po pravde. "Vy ste ... ?" Spýtala som sa ho, jeho meno som nepoznala. Sledovala som jeho oči ktoré zmenili farbu. Bola z neho cítiť rovnaká sila ako z Bereniky, možno trochu iná.

Trochu jsem se zasmál.
"Pššt... Klid, nemusíš se za nic omlouvat. Vím, že tady patříš. Insignia mi to řekla. Ale schováváš se tu jako nějaký zlodějíček. Tím nechci nic naznačit, aby bylo jasno. Znám tvé jméno, protože mi ho Insignia napověděla."
Mrknul jsem na ni.
"A kdo jsem já? Já jsem snílek jako ty. Já jsem Eserath. A asi pár hodin zpátky jsem byl jmenován kapitánem téhle lodi.
Taky ti to přijde divné jako mně? Mně teda hodně."
Zasmál jsem se svému hloupému vtipu.

Prekvapene som sa naňho pozrela, zdal sa milý. "Prepáčte ja len ... mám to v povahe, radšej sa nikomu nemotám pod nohy ... " Poviem potichu. "Vy ste kapitán? Teší ma." Usmejem sa potom. "Ak ste ním mali byť tak je to dobré ... ja, umm, cítiť z Vás rovnakú silu ako z kapitánky Bereniky aj keď je možno trochu iná ... ale Insignia si Vás vybrala a to je povzbudivé ... budete dobrý kapitán, ja som líška viem to ... " Rozhovorila som sa a usmiala som sa viac.

Trošku jsem byl překvapen, když začala mluvit o kapitánce, ale potěšilo mě to.
"Ach... Tak děkuji, budu se snažit nezklamat. Snad to vydrží.
Takže... Lišky ví všechno jo? Tak za oplátku ti zase něco řeknu já.
Nemusíš spát tady, můžeš si najít pokoj v podpalubí, pokud vím, jsou tam nějaké prázdné, ale pokud si nějaký vysníš, nevidím důvod, proč by ti to Insignia neměla vyplnit. Nemusíš mrznout přes noc tady, jenom by ses nachladila a pak bys musela na ošetřovnu. Co ty na to?"

"A-ale ono ... mne je tu celkom fajn a tam by som sa len motala pod nohy a .. " nedopovedala som, kýchla som si. "Ah ... myslím že umm, fajn pôjdem tam." Povzdychnem si porazene. V tom sa znovu ukáže moja schopnosť a zaštípu ma ruky. Schovám to aby si to nevšimol, stále mi to pripadalo strašidelné. "Ak .. ak budem otravovať tak mi to prosím povedzte dobre?" Poviem potom. "Som zvedavá ako sa majú ostatný na Destiny, síce som ich nepoznala všetkých ale ... Destiny mi chýba. Dúfam že si zvyknem na túto loď ... " Usmejem sa.

"Snad se jim vede dobře, stejně je za několik dní opět navštívíme, takže si myslím, že vše je v pořádku a pokud ne, tak to zjistíme už brzo. Ale já myslím, že není důvod se znepokojovat.
A vůbec neobtěžuješ, to jen já mám málo času. Bohužel, Destiny nám poskytla přechodný domov a teď se jím snad stane Insignia. pevně v to doufám. No a nyní mě omluv, musím jít ještě zkontrolovat nějaké věci. Tak se dál kochej výhledem a jdi spát dovnitř. Já to poznám..."
Ukázal jsem na svoje čelo, na znamení, že vím něco více. Poté jsem se pomalu zvedl a zamířil ke dveřím do podpalubí. Letmo jsem jí ještě mávnul a zmizel v lodi. (Přesun)

Prikývla som sa cupitala som pomaly k tým istým dverám, ruky som mala schované. Povzdychla som si a šla som hľadať podpalubie. (Presun)

Po čase sa mi do očí nahrnuli slzy. Vesmír je tak krásny a opustený. Prečo vždy plačem? Znova ma zastihol pocit samoty ako vtedy na Destiny.

Otriasla som sa, chladom i smútkom a vstala som z lavičky. Odobrala sa aj so svojím psíčkom späť dovnútra Insignie, nevnímajúc už nič naokolo.

(presun)

Vystoupala jsem na palubu. Do tváří mě uhodil známý vesmírný větřík a výhled, kterým nás nebe obdařovávalo i na Destiny. Potěšilo mě, že některé věci se nemění. Přemýšlela jsem, v podivně citlivém rozpoložení, o některých lidech, které jsem tu potkala. Vzpomínala jsem také na ty, které jsem znala ještě během svého starého života. Co teď asi dělali? Jak se vyrovnali s mou ztrátou? Co asi naši... stáhlo se mi hrdlo. Těžko bych mohla polknout. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a v srdci mě dloubalo známé, byť dlouho nepocítěné píchnutí smutku a stesku. Přemítala jsem, jestli se to někdy vůbec zlepší.

Objevil jsem se na palubě, prošel jsem skrze menší dvířka z podpalubí a kousek ode mne jsem zaostřil rudovlasou osobu. Letmo jsem se usmál a potichu šel k ní.
Snažil jsem se, aby mě byl co nejméně slyšet, jelikož jsem ji chtěl překvapit. Jakmile jsem byl pár kroků od ní, spustil jsem.
"Říká se, že fénix je nesmrtelný, z vlastního popela opět povstane... Je to tak i u tebe?

Hrklo ve mě a prudce jsem trhla hlavou, když jsem uslyšela známý hlas. Eserathe!, vydechla jsem, když jsem k němu dokázala přiřadit i velice známou tvář, včetně jejího typického křivého úsměvu a hlubokých zelených očí. Totiž... kapitáne, opravila jsem se hned, srazila podpatky a vzorně zasalutovala, částečně z legrace a částečně z obdivu. Těžko říct, zatím mě nic nesrazilo až tak na kolena, abych to musela zkoušet... , pokusila jsem se zodpovědět jeho nezvyklou otázku. Jak se ti líbí v nové funkci?, opáčila jsem vesele. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Po dlouhé době jsem zase jednou měla pocit, že všechno bude dobré. Pocit, který v člověku dovedla vyvolat jen přítomnost přátel.

Objevil jsem se na palubě vzducholodi, Stále ještě sním? zeptám se sám sebe v duchu. A rozhlédnu se kolem sebe. Zahlédl jsem nádherné panorama které bych nečekal ani ve snu. Při této myšlence jsem se ušklíbl. Jsem přece ve snu...i když takhle živý sen jsem nikdy nezažil...asi jsem musel usnout tvrdě...
Podíval jsem se na sebe a viděl jsem že mám své obvyklé oblečení i když jsem usnul v tréninkovém. Bylo lehce chladno tak jsem si přitáhl bundu k tělu a rozhlédl se znova. Vzducholoď byla gigantická, nedala se srovnat s ničím co jsem měl doteď možnost vidět. Ani okolí které jsem viděl přes palubu nebylo nic co by měl možnost vidět normální smrtelník. Bylo to jak z pohádky. A pak jsem si všiml dvou lidí kteří stály stranou od mě.
Vyrazil jsem pomalu k nim. Dobrý den? řeknu ale přijde mi tohle spojení absurdní v souvislosti s tím že jsme ve vesmíru. Vás jsem ještě ve svých snech nepotkal... řeknu s úsměvem směrem k nim.

Dobrý, pozdravila jsem nazpět chlapce, který se k nám právě přiblížil a kterého jsem ještě neznala. Nápodobně, ty tu budeš asi nový, dodala jsem a napřáhla k němu ruku. Já jsem eM., představila jsem se. A tohle je kapitán, mrkla jsem na něj a hodila očkem po Eserathovi. Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Na tohle si asi zvyknu velice brzy.

"Ani mi o té funkci nemluv... Nepřipadám si jako kapitán..."
Stačil jsem doříct a poté se objevila nová tvář, asi nový snílek.
"Dobrý den, ano, já jsem kapitán této lodi, Eserath jméno mé. A Zároveň mi dovol tě přivítat v říši snů, jelikož si se právě stál snílkem, jehož povinností je snít. Vítám tě tedy na lodi Insignia."
Letmo jsem se mu poklonil a mrknul na eM.

Já myslím, že si vedeš dobře, oplatila jsem Eserathovi mrknutí. A neboj, každopádně na to nebudeš sám, dodala jsem.

Podal jsem jí ruku též. Jsem Kaemon Tadashi, ale říkejte mi prosím Kae...rád vás poznávám... řeknu jim s úsměvem a pak se opřel o dřevěné zábradlí paluby a zakoukal se do prostoru...
Takhle zajímavý sen jsem nikdy neměl...říše snů, snílek, loď se jménem, i když velice pěkným... pomyslím si trochu nechápavě. Ale proč bych to měl chápat. Za chvíli se stejně vzbudím tak si to budu užívat dokud to půjde.
Víte nikdy jsem neměl takhle živý sen...opravdu ne...ale stejně se za chvíli probudím co? řeknu k nim a lehce se zasměji. Vím přesně co mi odpoví i když bych chtěl tento sen snít klidně na věky.