Paluba Destiny

Předmět: Paluba Destiny Mon Jan 16, 2012 5:35 pm

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Předmět: Re: Paluba Destiny Mon Jan 16, 2012 5:45 pm

Sotva jsem vystoupala po schodišti, uhodil mě do tváří vítr.
Už to nebylo takové, jako když jsme stoupali, ale pořád ještě tu byl. Zvláštní, když jste uprostřed vesmíru, kde se nic jiného než vaše plavidlo nehýbe. Podívala jsem se na hvězdy a mlaskla.
Měla bych se najíst... Ale zbývá mi ještě pár věcí.
Všichni zřejmě byli ještě ve svých kajutách. Koneckonců i já byla po poslední cestě na Zemi unavená. Jemně jsem skousla spodní ret a přemýšlela, jestli se půjdu po někom podívat nebo zůstanu tady. Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost. Věřila jsem, že jakmile si někdo všimne hvězd nad hlavou, přijde sem. Přijde sem a okouzlený tím pohledem možná zjistí, kde je.
Ani jim to nebudu muset objasnit...
Moje mysl ale byla vytrvalá a pořád opakovala, že se mám o všechno postarat a nemám událostem nechat volný průběh. Nerada jsem si přiznávala, že mám občas blízko k puntičkářce. Na vzducholodi vše muselo být dokonalé. A to bylo.
Jemně jsem se pousmála a opřela jsem se o zábradlí. Sledovala jsem hvězdy. Už dávno jsem věděla, že ten pohled mě nikdy neomrzí.

Předmět: Re: Paluba Destiny Tue Jan 17, 2012 8:06 am

Nikdo se neobjevil. Jako kdyby nikdo nenašel cestu na palubu.
S mírně nepřítomným, zasněným výrazem jsem odvrátila tvář od hvězd.
Ani jsem nevnímala, že jsem tu stála celou noc. Jako vždy jsem byla schopná se hodiny a hodiny soustředit na tmu a hvězdy kolem. Míhali se mi před očima a dotvářeli nostalgii tolik potřebnou pro mou poetickou duši.
Zatoužila jsem v té chvíli mít v ruce pero a brk, ale čekaly mne jiné věci než skládání veršů.

Poodhrnula jsem si vlasy z očí a letecké brýle posunula výš. Pak už jsem se vydala směrem ke vchodu do kajut. Kdo ví, kde na někoho narazím...

(Přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Tue Jan 17, 2012 1:34 pm

Stála jsem na palubě a vítr mi čechral už tak rozcuchané vlasy. Opřená o zábradlí jsem dokonale fascinovaně zkoumala prostor kolem lodi, nad ní i pod ní. Ten prostor byl tak obrovský, že by z toho za normálních okolností šel jistě strach, ale prosímvás, co tady bylo normální? Věděla jsem, že se té temnoty plné hvězd nemusím bát.

Bylo ticho, jaké jsem nikdy nezažila. Jen velice tlumené hlučení motorů, které se ozývalo odkudsi ze srdce lodi, ho něžně protrhávalo, jako spokojeně předoucí kotě. Navzdory té temnotě kolem nás, přímo před přídí se rýsovala překrásná scenérie úsvitu jakéhosi podivně žhnoucího slunce nad neznámou planetou, k níž jsme se blížili. To světlo mělo tolik intenzity, tolik neznámých barev, že mě oslepovalo, a celé to bylo nesmírně krásné. Čerstvý vzduch mi plnil plíce skoro jako bychom pluli na skutečné lodi někde uprostřed oceánu, jen ta slaná vůně tady chyběla. Tohle byla spíš teplá vůně dřeva a vesmíru, který se donekonečna rozpínal kolem nás. Bylo ráno, mé první ráno na tajemné vzducholodi, a já se vyspala tak, jako ještě nikdy v životě. Cítila jsem se plná energie a všude kolem mě se vznášela atmosféra dobrodružství. Všechno to najednou vypadalo mnohem obyčejněji a správněji než včera večer. Jako bych se dosyta vyspala ze své kocoviny strachu a nejistoty a teď jsem prahla po objevování všech úžasných věcí, co na mě čekaly.

Jestlipak to ostatní cítí podobně? Jestlipak už se také vyspaly? A koho dalšího dnes asi potkáme?

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a pokynula vstříc tomu úžasnému slunečnímu představení, které mě očarovalo a nechtělo pustit ze svých ohnivých spárů, pak jsem se pomalu vydala zpět do podpalubí. Zakručelo mi v břiše. Bude to chtít snídani.

(přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Tue Jan 17, 2012 7:25 pm

Kde jinde vydýchat neočekávaná zjištění, než na palubě lodi? Krátce po setkání s kapitánkou Berenikou jsem už stoupala vzhůru právě tam. Paluba Destiny. Destiny. To jméno mi v hlavě znělo v tisícerých ozvěnách. Bylo to vlastně velice příznačné a když jsem nad tím uvažovala, ta loď se ani nemohla jmenovat jinak. Jestli se všechno skutečně mělo tak, jak to řekla Berenika, pak tahle loď byla naším osudem a my tu skutečně máme být. A pakliže tu skutečně máme být, pak se nejspíš opravdu není čeho bát, protože proč by nás osud zaváděl někam, kde bychom mohli přijít k újmě?

Mé myšlenky se rozeběhly naplno, když jsem se svezla na prkennou podlahu, opřená o zábradlí. Po chvíli mi i tahle poloha přestala vyhovovat, a tak jsem si prostě lehla na zem a obrátila hlavu k nebi nade mnou. Tak jasné nebe jsem na Zemi nikdy neviděla. Ty tisíce, miliony, miliardy hvězd všude kolem! Jako by někdo rozsypal sůl na nekonečně široký pás černého sametu. Bane, žádná pozemská přirovnání se tomhle nemohla rovnat. Něco mi říkalo, že tam někde leží budoucnost a že se máme na co těšit. Běhal mi z toho mráz po zádech, ale zároveň se ve mně budila radost z toho, že jsem tady. Měla jsem pocit, že ačkoli o tom ještě nic nevím, budu v tomhle příběhu hrát nějakou důležitou roli a že se mi dostane příležitostí ukázat všem, kdo doopravdy jsem. Ne že bych v tom měla jasno. Ale tohle tady všechno byla jistojistě neuvěřitelná příležitost, šance, jaké se bylo třeba chopit a proměnit ji v ten nejlepší možný výsledek.

Začínalo se mi chtít spát, pohyb Destiny byl sotva znatelný, přesto jako by se loď vždy, když jsem ulehla, začala jemně kolébat. Ještě ne, pomyslela jsem si a vydala se na další průzkum. Bylo toho pořád ještě příliš mnoho na učení. Ještě tolik jsme toho nevěděli.

(přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Wed Jan 18, 2012 10:44 am

Dýmem doražená otevřela s námahou víčka slepená spánkem a těžkým snovitým povlakem. Prochvíval tu vánek a před očima jí tančily hvězdičky. Pokusně vdechla o litr větší naběračku do plic a smysly se začal pozvolna vracet. Ostření... Hvězdy ale zůstávaly na místě. Nastal ten správný okamžik pro zamrkání a nehlasné zamručení "kde to sakra jsem..." - jenže D. ani jedno z toho neudělala. Nejdřív si ujasnila, kdo je, proč je, kdy je... kde je?
Otočila hlavou, ve které cítila skřípění obřích mechanických strojů, a zrentgenovala zběžně ten dřevitý voňavý prostor kolem. Cín, jantarová smůla, leštidlo a hladký povrch mrtvého dřeva... To byly ckem příjemné faktory. Pořád ale nevysvětlovaly KDE. Vyplázla špičku jazyka. Měď a taky nějaký ten bronz... A tohle je moje šála, kabt stažený až ke krku... Brr, zima.
Konečně ji něco donutilo alespoň se mátožně posadit. Dostala nevysvětlitelnou chuť na cukrářské piškoty s punčem. Podvědomě vyklepla svou oblíbenou vyřezávanou dýmku a zastrčila ji do kapsy, zatímco se rozhlížela. Nikde nikdo, houpající se ticho, hvězdy... Tohle ale nebude rozhledna planetária.
Jakmile se cítila dost pevná v kolenou a jistá v tom, že včerejší opar odplul nadobro, vybrala si jedno ze spletitých lanoví-žebříků a vyšplhala kousek výš, pro lepší výhled. Pak se jí udělalo nevolno od žaludku a ona raději rychle seskočila. Připadala si jako v Planetě pokladů, až na to, že Jim měl aspoň mapu...
Sesula se na místě, kde se před chvíli probrala, a rozhozeně znovu vytáhla dýmku. Nacpala ji neurčitou směsí mlhoviny, potřebovala potlačit své vnímání - především vnitřní ucho, které alarmovalo celé tělo a málem znemožňovalo jakýkoli pohyb, aniž by byl vazký a blízko ke kolapsu... Logika tuto situaci velice rychle omluvila tím, že přece nijak nepadají a není důvod panikařit, ale i přesto zatím převládalo vnitřní ucho a to velelo: seď! Než se uklidníš.
Nad hlavu jí vystoupal obláček bělavého kouře, kroutícího se a svíjejícího v neskutečných obrazcích. Přitáhla si límec blíže ke krku a otřásla. Tohle vypadá na dlouhý výlet.

V zamyšlení strávila celkem dlouhou dobu. Za tu dobu kolem nikdo neprošel. Rozhodla se tedy, že svou maličkost dočasně odklidí stranou. Vyžadovala trochu soukromého času pro své myšlenky. Po chvíli rozmýšlení vstala, vyňala náústek a stiskla dýmku naplocho v zubech. O pár kroků dál od ní se nacházel hlavní stežeň - a na jeho vrcholu hlídkový koš. Rarášek se překvapivě mrštně začal šplhat po stěžňových stupíncích a krhavých dravčím pohledem občas počastoval palubu pod ním, když se příliš zakývala...

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 11:36 am

Procházela jsem se po palubě.
Loď jako kdyby se nepohybovala. Jediný pohyb vlastně naznačoval jakýsi nepocítěný vítr v plachtách a hvězdy, jejichž pozice se postupem času měnily.
Kapitánské "K" spolu s pěticípou hvězdou na mé uniformě mdle zářilo v jejich světle. Vlastně to vypadalo, že je noc, i když dle skutečného času bylo sotva odpoledne. Delší sestříhané vlasy s bílými a červenými proužky mi v jemném závanu větru sem tam sklouzly do obličeje. Nevadilo mi to. Byla jsem zvyklá mít ofinku na jedné straně v očích.

Opřela jsem se o zábradlí, zavřela oči a nechala vítr, aby si s mými vlasy dělal, co uzná za vhodné. Užívala jsem si tuhle cestu a teď jsem se na chvíli ponořila do zamyšlení. Nebo možná do snění.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 12:52 pm

"Zdravím, kapitánko", ohlásila jsem vesele svou přítomnost na palubě, když jsem spatřila její výraznou postavu, opřenou o zábradlí a zjevně v hlubokém zamyšlení.

Konečně zase člověk Asi je to fakt, že lidé vždy touží po tom, co nemají, protože když jsem zrovna s někým mluvila, toužila jsem vždy po soukromí, kterého když se mi dostalo, jsem se najednou chtěla rychle zbavit. Prostě nevíš, co chceš, to je to.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 3:28 pm

"I já zdravím," otočila jsem se a nadhodila menší úsměv.
Cítila jsem, že mám ztuhlé krční svaly. Zjevně jsem tam stála dlouho. Pravou rukou jsem zabloudila k týlu a pokusila se rozhýbat. Přitom jsem se stále snažila působit uvolněně.
"Jak se ti líbí na lodi? Za chvíli dorazíme k přístavišti lebek..." ani jsem nedořekla a loď se mírně zhoupla.
"Á, jsme v dosahu," i přes má slova to vypadalo, že jsme pořád jen ve vesmíru. Okolo nás hvězdy, žádná země na dohled.
"Doprovodíš mne do místnosti s bránou?"

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 3:36 pm

"Přístav lebek? To zní děsivě", nadhodila jsem. "Brána? My máme nějakou bránu?" Tolik toho ještě nevím... "Ráda", odpověděla jsem, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli bych se měla těšit nebo obávat. [/b]"Veď mě. Mimochodem, na lodi se mi líbí. Jen tu nepotkávám moc lidí, což je někdy nepříjemné, když se mi zrovna chce s někým mluvit... Ale mám pocit, že se to časem změní, co?"[b], změnila jsem původně oznamovací větu na otázku. Kapitánka by měla vědět víc. No, však se uvidí, pomyslela jsem si a následovala její kroky do oné tajemné místnosti. Brána. Kampak asi povede?

(přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 3:38 pm

"Zrovna jsme zastavili. To se stává vždy, když ucítíš, jak se loď mírně zhoupne nebo možná rychleji popojede kupředu. Zakotví. V této chvíli se možná na palubě objeví několik nových lidí." pousmála jsem se.
"Nicméně to teď není naše starost. Bude mi ctí, když mi dnes budeš dělat doprovod."
Rázným krokem jsem se vydala směrem k místnosti s bránou.

(Přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 4:23 pm

Vystoupal jsem po schodišti a najednou. Do tváře mi začal foukat příjemně chladivý větřík a začal si pohrávat s mými dlouhými vlasy, které vypadaly jako černý závoj, který se za mnou táhnul.
Pořádně jsem se rozhlédnul okolo a nemohl jsem uvěřit té přehlídce blyštivých hvězd, kterým jsem nyní byl blíž než kdy jindy. Ani jsem ještě pořádně nemohl uvěřit tomu, kde to právě jsem. Byl jsem zde prozatím jen malou chvíli, ale už i to stačilo na to, abych zjistil, že tohle je nový začátek...
Opatrně jsem se s klapavým zvukem podpatků přesunul k boku lodě a opřel se o zábradlí. Ač zde nebylo mnoho světla, ještě více to oči táhlo k planetám a vesmírným tělesům, které vydávaly takovou krásnou záři.
Kdo kdy mohl vědět, že se tomu sňatku takhle vyhnu? Ale co, je to konečně něco, co jsem si přál, něco víc..."
Zabrblal jsem si pod nos a díval se i po palubě lodi, jestli zde narazím na někoho jiného, ale nikoho jsem neviděl, nebo přinejmenším nechtěl být viděn. Proto jsem se tedy opět otočil a díval se do hlubin vesmíru, který se zdál být nekonečný a přitom tak plný života, o kterém toho ještě vůbec nic nevěděl. Zvídavost mu ale nedala a on se rozhodl to tady jetě více prozkoumat. (Přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 5:00 pm

Phate

Od mého nalodění neuběhl pomalu žádný čas. Nikoho jsem tu neznal a cítil jsem se tak trochu vystrašeně. Když jsem se přistihl, že už třetí hodinu sedím na zábradlí paluby, kývám nohama směrem ven z lodi a dívám se na temnotu okolo, povzdechl jsem si. Ještě jsem neviděl kapitánku... došlo mi. Ještě jsem vlastn neviděl nikoho! Myslel jsem si, že ten Ahriman říkal, že je tahle loď plná lidí. zavzpomínal jsem na svůj první a zatím poslední rozhovor s démonem a podíval se po sebe. Kam bych asi spadnul? kýval jsem dál nohama.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 5:27 pm

Uvnitř Phatovi hlavy se ozval vtíravý hlásek, který jako kdyby tam neměl co dělat. Sdělil mu, že na přídi lodi je řídící místnost. A z ní vedou dveře do menší, dokonalé místnůstky, kde je ho třeba.
Neznal můj hlas, mohlo mu to připadat zvláštní. Nikde mě neviděl a přesto mě slyšel zcela zřetelně uvnitř své hlavy. Našeptávala jsem jeho podvědomí, ať jde. Ať jednoduše dojde do místnosti s bránou. Nic víc. A pak hlas v jeho mysli utichl a nechal na něm, jak se zprávou naloží.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 5:43 pm

Phate

Trhl jsem sebou a podíval se dolů. Čelo se mi orosilo. Ježiš ještě, že jsem kliďas. pousmál jsem se nad myšlenkou a protože jsem neměl co dělat a protože hlas zněl opravdu trochu naléhavě, seskočil jsem ze zábradlí na loď a vyrazil do místnůstky, kterou mi hlas popsal. (přesun do místnůstky s branou)

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 5:49 pm

Když jsem se postavil abych se porozhlédl po palubě všiml jsem si že to není jen tak obyčejná loď."Kde to jsem?Co tady dělám?Jak jsem se sem dostal?"říkal jsem si nahlas otázky které mi lítali hlavou.Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl že se podívám okolo.Ale nikoho kdo by se nějak zajímal o to zodpovědět moje otázky jsem nenašel.Sedl jsem si k zábradlí a přemýšlel jsem co mám teď asi dělat.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 5:54 pm

Uvnitř Alfiovi hlavy se ozval vtíravý hlásek, který jako kdyby tam neměl co dělat. Sdělil mu, že na přídi lodi je řídící místnost. A z ní vedou dveře do menší, dokonalé místnůstky, kde je ho třeba.
Neznal můj hlas, mohlo mu to připadat zvláštní. Nikde mě neviděl a přesto mě slyšel zcela zřetelně uvnitř své hlavy. Našeptávala jsem jeho podvědomí, ať jde. Ať jednoduše dojde do místnosti s bránou. Nic víc. A pak hlas v jeho mysli utichl a nechal na něm, jak se zprávou naloží.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 5:58 pm

Ladně dopadla na dřevěná prkna, která ani nezaskřípěla. Dravčí pohled se pátravě přesouval po palubě a analyzoval situaci. Támhle někdo míří pryč, někdo jiný se opírá o zábradlí. To by byla překrásná příležitost k vraždě. Kdo to asi je?
Přezíravý pohled na chvíli ulpěl na Alfiovi. Rukavice roztžitě sklouzla do náprsní kapsy, kde vylovila nikotinovou náplast. Nechce se přece prozradit kouřem, dokud stojí o své soukromí na tak rozlehlé palubě...
Asi za deset rozvláčných sekund ztratila o neznámého zájem. Vložila si ruce do kapes, náplast připlácnutou na každém lokti, a zadumaně vyrazila na procházku kolem zábradlí - na opačné straně lodi. Loď stála. D. stejně nezaujatým pohledem přejela tu pevninu uprostřed ničeho a uvažovala, jestli sestoupit dolů. Odplula by loď beze mně? Co je to za místo, kde bych zůstala?

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 6:02 pm

Cukl jsem sebou když jsem uslyšel hlas ale nikde jsem nikoho neviděl.Po chvíli mi došlo že to je v mé hlavě.Pozorně jsem naslouchal a když utichl tak jsem si pomyslel Třeba se tam dozvím odpověď na své otázky.Jak jsem toto dořekl zvedl jsem se a povolil jsme si kravatu a rozepnul vrchní knoflík u košile."Jde se na to."prohlásil jsem sám pro sebe abych se povzbudil a vydal jsem se tam kam mě hlas předtím říkal.Najednou jsem se však zarazil když na palubu spadla dívka byla velmi krásná a já sem z ní na chvíli nemohl odtrhnout oči.Ne na to teď nesmím myslet a hlavně na to ani není čas.Potom jsem už vážně odešel.(Přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 6:04 pm

(Dobrá, tak tedy naposled, ať nám vyjdou krásně skupiny xD )

Uvnitř hlavy Dee se ozval vtíravý hlásek, který jako kdyby tam neměl co dělat. Sdělil jí, že na přídi lodi je řídící místnost. A z ní vedou dveře do menší, dokonalé místnůstky, kde je jí třeba.
Neznala můj hlas, mohlo jí to připadat zvláštní. Nikde mě neviděla a přesto mě slyšela zcela zřetelně uvnitř své hlavy. Našeptávala jsem jejímu podvědomí, ať jde. Ať jednoduše dojde do místnosti s bránou. Nic víc. A pak hlas v její mysli utichl a nechal na ní, jak se zprávou naloží.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 6:14 pm

(Berenika: Proč ti to neztížit :DD)

Málem už vítězila opatrnost, když tu se ozval hlásek. D. se nejprve rozhlédla kolem, ale zdroj neslyšela ze žádného... místa. Bylo to zvláštní. Zprávu přijala v klidu. Vyhradila si několik sekund na zvážení... Odmítnout záhadný hlas v hlavě? To bych nebyla já! Ve tváři se D. usadil uštěpačný úsměv. Dokud to nezkusí, nejspíš se ani nedozví, odkud ten hlas pochází. Amplion to rozhodně nebyl. D. měla ráda hádanky.

(přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 7:58 pm

Na palubě se hovořilo, jen Will byl u zábradlí a opíral se o něj. Zdálo se jako by si užíval vyhlídku, ale když přijdete blíž, tak uslyšíte skučivé sténání. Will vždy trpěl mořskou nemocí, trvalo to jen pár dní a pak to přešlo, bohužel těch pár dní bylo zrovna před ním "tohle není možné" řekl a zase ze sebe vydávil zvratky. Pak zvedl hlavu a podíval se prázdnotu která je obklopuje "pořád nevím jestli je tohle sen, nebo co to je za kouzlo, tohle přece není vůbec možné" řekl a zase se ozvalo zvracení. Na povídání moc náladu neměl a byl rád, že si ho ostatní moc nevšímali "nesnáším lodě i když plujeme v prázdnotě, tak pořád mi to nedělá dobře" řekl si a jen tak se tam opíral a doufal, že mu moc nezeslábnou kolena a on se tam nesesype jako nějaká bačkora.

Předmět: Re: Paluba Destiny Sat Jan 21, 2012 8:58 pm

((originální nástup. Už chápu, cos myslel tím "jdu se svou postavou zvracet" Very Happy

))

Předmět: Re: Paluba Destiny Sun Jan 22, 2012 11:07 am

Will konečně vydávil ze sebe vše co měl, ale pořád mu nebylo nejlépe, sňal si tedy svůj dlouhý luk a použil ho jako opěrnou hůl a vydal se směrem do lodi kde šli skoro všichni. (přesun)

Předmět: Re: Paluba Destiny Sun Jan 22, 2012 12:36 pm

Jakož to jeden z mála jsem zůstával na palubě Destiny. Seděl jsem na jednom širším zábrádlím, které mi zajišťovalo to že při zafoukání nespadnu přes palubu lodi. Zády jsem byl opřen o velký oválný kus dřeva na kterém byli přivázány provazy a hleděl jsem vzhůru k nebi na hvězdy jež se mi odrážely v mých krvavě zbravených očích a vytvářily v nich svítivě bílé světýlko.
Zdá se, že již většina posádky opustila svou loď, dobrá tedy. Nyní nadešel můj čas vydat se za nimi a ujistit se o jejich bezpečí, jakož to správný kapitán lodi mám ty tvory nastarosti.
Lehčím odražením se od zábrádlí jsem bez problémů přistál na dřevěné podlaze, která při mém nárazu zavrzala
''hou-hou má milá, máš ještě mnoho dnů před sebou, nebylo by pěkné pokud by jsi se mi zde rozpadla''
Pohladil jsem zábrádlí na které jako bych promlouval a po té jsem se prudce otočil neboť jsem neměl v plánu nechat mou posádku čekat
- přesun

» Paluba Destiny
» Paluba
» Z paluby Destiny
» Kapitáni Destiny