Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Procházka na čerstvém vzduchu mě po ránu vždycky dokázala vzbudit. Vystoupala jsem tedy na palubu a nechala se laskat mírným větříkem, jako vždy. Procházela jsem se po přídi a když se nohám zachtělo trucovat, našla jsem si povalený sud a tam jsem si sedla. Pro potěchu jsem si hrála se svou svíčkou a střídavě rozsvěcela a zhasínala její plamen pouhou myslí. Bylo mi to najednou tak přirozené, že jsem se začínala skutečně těšit, co bude dál. Mé vyhlídky byly lákavé i děsivé zároveň, ale touha co nejdřív se všemu naučit a letět vstříc cíli, ať už byl jakýkoli, byla silnější. Jak se mé myšlenky rozeběhly kamsi do neznáma, plamínek se odtrhl od knotu a vznášel se nad jeho špičkou jako třepotavý kolibřík.

Hanz

Celou noc jsem nespal. Bylo to na mě vidět, a nemálo. Kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, roztěkaný pohled...Ale konečně se mi povedlo to, co jsem chtěl- konečně jsem pochopil, koho smím a nesmím kontaktovat, jak a proč si mohu vyjednat schopnosti a jak mám přesvědčít mýtickou bytost, aby mi svou sílu půjčila. Teď konečně jsem se sesunul šťastný k zemi a za hlasitého chrápání jsem usnul.

Tiše jsem se objevil na palubě a procházel jsem se po celém jejím obvodu. Najednou jsem uviděl povědomou osobu. Byl to ten chlapec, který nás tehdy s eM sledoval, když se mi stala ta příhoda se zrakem. A teď opět byl opět na palubě, opřený o zábradlí a pravděpodobně se díval do prázdna, ale třeba zase někoho šmíroval...
Ještě jsem s ním měl ohledně toho minulého incidentu nějakou řeč.
Tiše jsem prošel podél zábradlí lodi a poté jsem vyšel, dokud jsem se neobjevil před ním. Vítr si pohrával s mými vlasy a sfoukával mi je z tváře.
"Často sleduješ lidi bez jejich svolení?"
Optal jsem se hlasem, který mu nemusel znít dvakrát přítomně. Jakmile jsem to řekl, udělal jsem pár kroků vpřed, aby mě uviděl, jelikož se mohlo stát, že mě nevidí, po palubě lodi se opět plazil líný opar mlhy.

(Mluvím k Tsunoroi Ryuujimu, kdyby nebylo jasno xD)

(sepisoval jsem techniky ^^ promiň)
Několik málo sekund po jeho otázce jsem se na něj podíval, avšak ihned jsem zase pomalým a plynulým pohybem přemístil můj pohled zpět do ztracena...
Neměl jsem mu co říct, jelikož můj hlas stále nefungoval a i kdyby již fungoval, nevěděl bych to jelikož se mi zrovna na jeho otázku odpovídat nechtělo
má podobný hlas jako ten co mluvil se zrzkou, ovšem té noci byla tma
pomyslel jsem si a jedním okem jsem se na něj ještě nepatrně podíval

(V pohodě xD xD )
Mé pronikavé smaragdové oči se zabodly přímo do mladíka a musel jsem se pousmát.
Tak samolibý až to bolí...
"Pokud mě nepoznáváš ty, pak ti musím říct, že to já jsem se tam bavil s eM a řekněme, že já jsem s největší pravděpodobností, na rozdíl od tebe, viděl tebe, jak se díváš naším směrem a uši sis mohl vykroutit."
Založil jsem si ruce na prsa.
"Tak co mi k tomu řekneš? Nebo jsi spolknul jazyk?"
Pozvedl jsem jedno obočí a pro změnu jsem se samolibě zachoval já.

Jen jsem protočil oči a letmo se plácnul do čela. Tohle nemělo cenu.
Udělal jsem několik kroků a přišel jsem k zábradlí, kousek od něj a sám jsem se opřel o zábradlí.
Kdyby tady byli alespoň někteří lidi normální, ale co, nebudu ho pokoušet, nestojí to za to.
Sám jsem se zadíval směrem nahoru a hodil jsem svými vlasy, zadíval jsem se do hvězd a uvažoval jsem nad tím, co jsem si přečetl v knížce před malou chvíli. Poté jsem sjel pohledem na něj a viděl ho kuckat...
Že by to hrál? Ale to těžko... Určitě zas něco zkouší, raději jsem se věnoval svému myšlenkového pochodu a ho jsem si nevšímal.

(Ty techniky máš luxusně vyřešené)

Po chvíli jsem začínal dokuckávat a jak to u lidí bývá často vydají po tom co dokašlou nějaký zvuk, tak se tomu stalo i u mě, avšak ten zvuk byl takový jako by jej vydal 50 letý metalový zpěvák, který celou svou kariéru prochlastal. Byl takový drsný, chraplavý a dost hluboký. Po té co jsem jej zaslechl jsem se jakoby zasekl a bez mrkání jsem přesunul zorničky směrem dolů k podlaze, snažil jsem se podívat na mou pusu
co to bylo ?

(děkuju ^^ jsem rád že se líbí )

Takže, takhle to všechno bude? Všechny ty stíny, nebo o čem to kapitánka mluvila, co když je najdou? Budou připraveni?
Pohledem jsem sjel Tsunoroie a trošku jsem přimhouřil oči.
A budeme vůbec schopni něco udělat? eM je fénix, nebo o čem to mluvila, já jsem před chvíli zjistil zase něco málo o sobě... Jestli to tak půjde dál, budu se bát pomalu vyjít na chodbu, když tady bude mít nějaké prazvláštní a destruktivní schopnosti...
Jen tak bezúčelně jsem si zavzdychal a začal jsem si hrát s náhrdelníkem, který jsem měl zapnutý kolem krku.
Těsně po tom Tsuronoi zakašlal a nešlo si toho zvláštního zvuku nevšimnout.
Kuřák? Tak to začal asi hodně brzo, když už teďka kašle takhle... No ale co, to není moje starost, já mám teď svých dost...
Zadíval jsem se po palubě, jestli je tu ještě někdo jiný přítomen.

Nemohl jsem si pomoct, ale vypadalo to spíš jako že Tsunoroi mluvit nemůže, za tu chvíli, co jsem tam stál, vydal více tónin než já za celý život...
No ale i tak, nedávalo mu to právo poslouchat ostatní. Takže jsem raději mlčel, nebo bych řekl něco ošklivého.
Zkoušel jsem se dívat po palubě, ale byla tu zase ta všude přítomná mlha, upřímně mi vadila. Doufal jsem, že to Tsunoroi neuvidí. Zavřel jsem oči a na pár vteřin jsem je nechal zavřené, jakmile jsem je otevřel, jejich barva byla jasně modrá a panenka měla jiný tvar. To bylo lepší, najednou jsem viděl o tolik lépe, že tu mohlo být ještě třikrát tolik mlhy.
Najednou jsem trochu dál od nás uviděl eM, která si opět hrála s plamínky.
Koukám, že trénink nešidíš, asi si z tebe vezmu příklad, eM...
Poté jsem se podíval i na jiné strany a spatřil jsem ještě jednoho kluka, kterého jsem asi už někdy potkal, ale má paměť byla zahlcena úplně jinými problémy, takže jsem si jej nevybavil.
Nakonec jsem opět zavřel oči a nechal je vrátit je zpět do normálu.

Chvíli jsem se tak díval doblba, v krku jsem stále cítil tu divnou kuličku, či co to bylo, která se momentálně nehýbala, zkusil jsem si představit že jede dolů a to ona také udělala
zajímavé, jde ovládat
pomyslel jsem si a začínal jsem se uklidňovat
takže, ovládá tóninu hlasu ?
zkusil jsem jí nasměrovat co nejvíce doprostřed, jelikož mě napadlo že tam někde bude můj hlas. Pak jsem se chtě ne chtě otočil na Eseratha
''slyšíš to taky ?''
otázal jsem se jej, z prvu můj hlas zněl celkem hluboce, ale ne až zas tak jako prvně a ke konci kdy už jsem se přestal soustředit na tu kuličku, tónina hlasu vyletěla nahoru a poslední písmeno jsem div nezapištěl

Lehce jsem sebou trhnul, když Tsu (Budu to zkracovat, to jméno je šílené xD )
zapištěl poslední část své velmi krátké věty a pomalu jsem se na něj otočil.
Avšak opět jsem si musel odklidit několik pramenů vlasů z obličeje, teprve poté jsem na něj viděl.
"Ano, slyšel jsem kašlání, tuberácký kašel a teď i tohle.
Máš něco z hlasem? Nebo hlasivkami? Nepřijdeš mi nějak... Ve formě? Asi tak bych to řekl..."
Zeptal jsem se, jelikož nejdříve mlčel, pak kašlal, teď zas pištěl, přišel mi jako pokažená hračka.

(Ryu zní lépe ^^)
Zase jsem se soustředil na umístění kuličky kam si doprostřed ale nyní trochu výše a promluvil jsem
''Nemohl jsem mluvit a teď mluvím takto''
první slovo bylo už celkem podobné mému klasickému hlasu ovšem zbytek slov my už tóniny létaly ze shora dolu a naopak.
''ehm''
odkašlal jsem si trochu nesměle

"A proč si nemohl mluvit? Nastydl jsi? Nebo jsi nemocný?"
Optával jsem se všetečně, když už začal mluvit, proč toho nevyužít.
Mezitím jsem se díval na planety a hvězdy, kolem kterých jsme proplouvali, cesta sice byla pomalá, ale i tak se to zdálo, že plujeme celkem rychle. Nejhorší na to bylo, že jsme nikdo nevěděli, kam plujeme a jestli vůbec někde doplujeme. Bylo to poněkud... Stresující. Být tu zavřen na jedné lodi s X neznámými lidmi, kdy navíc všichni začínají objevovat, že se s nimi něco děje.
Tak jsem uvažoval, jestli by mi doma nebylo lépe... Těžko říct, nepoznaný vesmír? Nebo sňatkuchtivá matka? Myslím, že je to z bláta do louže...

Z úvah mě vytrhla jeho opět krátká věta a já jsem si uvědomil, že stojím u zábradlí lodě, takže by nemuselo nejlépe dopadnout, kdybych se takhle zasníval vícekrát.
"No tak jo, tak snad teď už bude moct..."
Připadal mi zvláštní, tajemný, stejně jako jsem byl i já, ale nějak mi prostě nehrál. Možná to mělo co dělat s tím incidentem, který se týkal mně, Ryua a eM.

(Aha... To jako mám dělat Sestru v akci? Kso! XD )
Na chvíli jsem se zadíval na prazvláštní mlhovinu, která mi připomínala mraky, které se pomalu linuly po nebesích, a poté jsem jen slyšel, jak Ryu něčím zašustil. Sklonil jsem pohled na něj a viděl jsem, že asi omdlel a padá k zemi.
Než mi to stačilo docvaknout i v mozku, stačil jsem jen vyvalit oči a nepatrně pohnout rtem.
Okamžitě jsem se sehnul a svýma dlouhýma rukama jsem jej chytil za rameno a druhou rukou jsem se ho pokusil podchytit pod břichem.
Takže jsem jej nakonec zachránil před tím, aby si namlátil obličej.
Dřepnul jsem si a trošku jsem ho popotáhnul tak, aby se zády opřel o moje koleno a já tak měl volné ruce.
"Hej! Je ti něco? Jsi při vědomí?!"
Vyštěkl jsem po něm a chvíli jsem váhal, než jsem se odhodlal mu vlepit lehkou facku a chvíli vyčkat, jestli se neprobere.
I když se probere, moc mi toho asi neřekne, takže ho stejně budu muset někam vzít... Oh gosh!

Hanz

Už při prvním zakašlání jsem sebou trhl. Pak ty nemelodické zvuky, které vydával Ryu, křika, padání, to všechno mělo za následek mé probuzení. Když jsem viděl ty dva, rychle jsem vstal a doběhl k nim. Do jídelny a studenej hadr na hlavu. Já beru nohy, ty ruce. řekl jsem a čapnul Ryua za nohy.

(proberu se někdy xD večer tákže dělej co uznáš za vhodné, jen mě neházej do toho obrovského mixéru nebo přes palubu xD)

Ještě víc jsem se udivil, když najednou přiběhl onen další chlapec, kterého jsem viděl a najednou řekl, co s ním.
"Já to... Etoo... Je celkem malý, zvládnu to sám, vezmu ho přes rameno, ty mi utíkej otvírat dveře. Nebudeme ho tu tahat jako pytel brambor."
Ujistil jsem neznámého a poprosil jsem ho, aby pustil Ryua, jakmile tak udělal, chytl jsem jej kolem ramen, pomohl mu vstát a jakmile tak udělal, rychle jsem se sehnul a jeho pas si přiložil na rameno, poté jsem jej trochu nahnul a chytil za nohy, aby mi nepřepadl.
"No, tak padáme, utíkej přede mnou. Ať ho ještě více nezmrzačím... Snad se neudusí mými vlasy..."
Zabrblal jsem si pod nos a vyrazil jsem ke vchodu do podpalubí. Následoval jsem toho hocha, a jakmile mi otevřel, zmizli jsme uvnitř. (Přesun)

Phate

Kývl jsem, pustil jsem Ryua a šel rychlým krokem otevírat dveře. (přesun jídelna)

Do své hry jsem se tak zabrala, že jsem jen okrajově vnímala, že tu už nejsem sama. Kousek ode mě se začali bavit dva lidé, zřejmě Eserath s blbcem. Neposlouchala jsem je, jen jsem přemýšlela, proč se s ním proboha Eserath baví. Taky jsem přemítala nad našimi schopnostmi a jestlipak už o nich zjistil něco víc. Mé přemýšlení ale přetrhl nenadálý incident, při němž se blbec sesunul k zemu a Eserath ho zachytil. Snažil se ho vzkřísit, ale když se mu to nepodařilo, přiskočil k němu ten další podivný týpek (Phate, říkali?) a pomohl mu ho odnést. Mé plameny zhasly a já se vykuleně vzbudila do reality, která mě uhodila do prsou. Probrala jsem se z transu a vydala se za nimi. Co mu asi je? Může to být nějaká nákaza? Vzpomněla jsem si, jak se mi tuhle udělalo zle.

(přesun)