Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

Lehce jsem se pousmál a přikývnul.
"Rozumím tomu... Sám toho mám teď v hlavě moc... Ne že bych se stranil lidí, ale dvakrát do řeči mi také není. A v kajutě je to ticho... Tady alespoň ševelí vítr a hladí po tváři."
Upravil jsem si pramen vlasů, který mi opět sklouznul do očí a zadíval jsem se na eM. Pravděpodobně ji něco trápilo, ale nemělo cenu se ji na to ptát. Až bude chtít, poví vše sama, do té doby je to vše jen na ní.
"Copak? Rozhovor, s tím mužem tě natolik rozhodil? Všiml jsem si vás už v jídelně, nevypadalo to, že se zrovna dobře bavíte.
Er... Pardon, můžu ti tykat?"
Optal jsem se trochu nejistě, jelikož jsem nechtěl vypadat nevychovaně.

"Všimla jsem si, že poslední dobou nejsi moc hovorný... i když co já vím, vlastně jsme spolu ještě moc nemluvili. Třeba je to u tebe normální", pozvedla jsem koutky.

"Samozřejmě, ano, promiň, já k tomu nějak přišla automaticky. Jsem na to zvyklá. Upřímně řečeno mě hrozně znervózňuje, když mi někdo vyká. Je to divný zvyk, nejradši bych ho zrušila. Zlatí Angličani, ti se ničím takovým netrápí. V naší řeči to přitom vždycky vyvolá takový trapný tlak a lidi musí přemýšlet nad tím, jakou cestu zvolit, místo aby se mohli věnovat důležitějším věcem... promiň, někdy moc mluvím", kousla jsem se do jazyka. Když mě nějaké téma bavilo, dokázala jsem na ně mluvit třeba i hodiny, dokud mě někdo nepřerušil.

"Will... je fajn, ale tadyto seznamování... vyžaduje to příliš mnoho odpovědí. Odpovědí, které ještě sama nemám ujasněné. Jasně, nejsem v tom sama, ale stejně. Mám pocit, že si tu všichni nesmírně lebedí, kdežto já prostě nevím... nevím, jestli je to dobře, že jsem tady. Něco jako by mě táhlo dolů, zpátky. Jako bych tam nechala kus sebe a i když se mi tady líbí, kvůli tomu si to tady nedokážu užívat "naplno"", pokusila jsem se vysvětlit svoje zmatené pocity.

"Rozumím... Sám jsem na tom podobně. Je to opravdu vzrušující volba. Ale je to opravdu ta správná cesta? Netvrdím, že by se mi tady nelíbilo, ale... Sice jsem se doma vyhnul jednomu velkému problému, ale kdo ví, jak by to vůbec dopadlo."
Najednou se mi před očima vybavila má nevěsta, nebyla zlá, jen prostě... Nevydrželi bychom spolu v jednom pokoji, každý z nás byl úplně jiný.
"A teď se objevím tady, uprostřed ničeho a zároveň všeho a doslýchám se jednu zajímavou zprávu za druhou. Pokoj, který je jako z mého snu se jen tak objeví, jídlo na které mám chuť mi přistane pod nosem...
Nestěžuji si, ne to určitě. Ale má to takhle být? A je to vůbec správné?"
Zamyslel jsem se trochu nad otázkami, které jsem právě řekl a přál si znát odpověď.

Problému? Nebudu se ptát, nebudu se ptát, nebudu se blbě ptát... "Copak, někoho jsi zabil?", zasmála jsem se a vzápětí bych si jednu flákla. Co jsem řekla?! Grr, tobě ten zvědavej čumák jednou někdo přeleští

"Jo, tak ten pokoj je zrovna to poslední, na co bych si stěžovala", usmála jsem se a poprvé zvedla oči k těm jeho. P...páni! Jsou tak... hluboké! Soustřeď se, M.! "Totiž třeba včera se mi v něm zničehonic objevil krb. No jen si to představ. Už předtím to bylo fajn místo, ale... krb? Mohla bych u něj sedět celý den", zachumlala jsem se do svetru. Ten vítr foukal už možná moc.

Bezděčně jsem vytáhla z kapsy zbytek svíčky a zabořila se pohledem do jejího knotu. Na něj se radši už dívat nebudu, ty oči...

(deleted)

Lehce jsem se zasmál nad poznámkou, kterou pronesla.
"Ne, ne... Tak to není. Řekněme, že jsem byl oběť situace. Nebo spíše rodiny...
Rodiče ze mě chtěli mít dokonalého doktora, navíc mi předem domluvili sňatek a to, co jsem chtěl já, to už nikoho nezajímalo... Mé potřeby byly až na posledním místě..."
Zabrouzdal jsem pohledem do země a díval se na dřevěná prkna. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád se mi zdálo, že nás někdo pozoroval.
"A ano... Ty pokoje, můj má okno snad přes celou stěnu a je tam i můj nejmilejší obraz... Zvláštní, jak tohle vše může loď vědět..."
Otočil jsem hlavu a začal hledat, jestli někdo nestojí trochu dále, poblíž přídě lodi, protože odtamtud by nás mohl krásně poslouchat. Nikoho jsem neviděl, jen samé provazy, stěžně... Vše možné vybavení a najednou. Zdálo se mi, že vidím jakousi siluetu. Nebýt toho mlžného oparu, možná bych ji byl schopen i vidět. Trochu jsem přimhouřil oči a snažil se zaostřit.
A stalo se to zase! Najednou jsem byl o několik metrů blíže a jasně viděl postavu chlapce, krátké tmavé vlasy a vypadalo to, že se dívá našim směrem. Sám jsem se až lekl a zpanikařil jsem nad tím, že nás pozoruje a že ho najednou tak dobře vidím. Mé oči samy od sebe změnily barvu na jasně modrou a panenka se protáhla, takže vypadala jako panenka u kočkovitých šelem. Stočil jsem pohled na eM a ta najednou... Jako by byla centimetr od mého obličeje.
"Aaa... Co se to děje?! Co to?! Všechno je tak blízko!"
Mrkal jsem očima a začal si masírovat čelo, jelikož jsem si myslel, že už blouzním...

(Tady tě eM poprosím o asistenci, jestli bys mi mohla říci, že se mi mění oči, byl bych ti neskonale zavázán xD )

Když se mě ten kluk, nebo vzhledem k tomu, jak vypadal spíše mladík, dotknul na zádech, trochu jsem sebou trhnula. Pochopila jsem ale, co tím chtěl říct. Usmála jsem se na něj a zamířila směrem k jídelnám.
"Tak fajn, už se nemůžu dočkat svého čaje," pousmála jsem se pro sebe. Od rána jsem nic nejdela. Což mě přivádělo na myšlenku, jak jsem poznala, že je ráno, když se plavíme vesmírem?
Asi je to o tom, jak si každý nastaví rytmus. Jako na Zemi za polárními kruhy. Na základce nám učitelka vysvětlovala, že kdyby jsme žili někdy za polárním kruhem, máme si vytvořit nějaký rytmus. Například každý den ve stejnou hodinu oběhnout dům a ono nám to bude simulovat slunce, protože člověk nějaký pevný bod potřebuje. Hmm... že bych s tím začala?
Pak jsem to ale pustila z hlavy a vyrazila k jídelně. Ten kluk mě nejspíš následoval.
(přesun )

"Týbrďo", vyvalila jsem oči. "Totiž... tohle mě na tom všem zaráží asi nejvíc. Že tu potkávám lidi, kteří přišli z tak odlišných světů a kultur, že mám problém to pochopit. Nebo spíš, mám problém pochopit, k čemu vlastně byla celá moje dosavadní existence. Vy jste... vy jste bojovali, utíkali z domovů, dospívali ve válečníky, skoro jste se ženili... a já?", uchechtla jsem se a mávla rukou. "Co jsem proboha v životě dokázala já? Přijde mi, že těch třiadvacet let bylo úplně k ničemu. Nu-da. Nic."

"Myslím, že ta loď má ještě mnohá tajemství. Tuhle mě jedna z těch holek... Neige?... přivedla na takovou zajímavou myšlenku - jestli má ta loď strojovnu. Možná by stálo za to ji najít...", ztichla jsem, protože jsem si všimla, že se Eserath nějak rozhlíží. Jako by někoho hledal. Vzbudilo to ve mně ostražitost. Nejsme tu snad sami? Ne že by to vadilo, ale kdo by nás tu chtěl tajně sledovat?

"Probůh, co je ti?", vyjekla jsem, když se Eserath zatvářil jako by právě viděl ducha. Jak na mě ale pohlédl, měla jsem stejný pocit i já. Ty jeho hluboké zelené oči byly tytam a namísto nich se na mě dívalo cosi jako... jako zvíře...? Tedy, už jsem slyšela něco o změně odstínu podle světla, dopadajícího do vašich očí, ale takhle rapidní změnu jsem ještě nezažila a navíc ty jeho oči vůbec nebyly lidské! Spíš jaksi... nemohla jsem si pomoct, ze všeho nejvíc mi to připomínalo nějakého dravého ptáka nebo kočku nebo tak něco.

Pro jistotu jsem se odtáhla, taková věc nemusí věštit nic dobrého, co když po mně skočí?

"Je ti dobře?", zopakovala jsem otázku, když si Eserath začal tisknout čelo a snažil se něco rozdýchat. Něco, co se mu nejspíš právě stalo a zřejmě na to vůbec mebyl připraven. Projevení schopnosti?, napadlo mě.

Trochu jsem se zamotal, jelikož jsem ztratil rovnováhu nad tělem v důsledku špatného vidění a prostorové orientace. Párkrát jsem se ještě podíval na eM, ale byla stále tak strašně blízko mého obličeje. Nakonec jsem si oči přikryl dlaněmi a třel si je, jako bych si je chtěl zamáčknout zpátky do lebky.
"Aa... Moje oči! Všechno je tak blízko, nevím! Co se to děje?!"
Na to, jak jsem vždy mluvil potichu, bylo tohle dost nahlas, ten kdo by to věděl, by z toho mohl usoudit, že začínám šílet. Nemohl jsem si ale pomoct, při pouhém pohledu na dřevěnou podlahu jsem viděl každou prasklinku dřevěné desky i stíny, které v těchto skulinkách tančily.
"Nevím, co to je... Rači nechám oči zavřené... Jde to nějak vidět?! Co to je..."
Nedokončil jsem myšlenku, protože mě to v té směsici zděšení, frustrace a vzrušení napadlo.
"Může to být schopnost?!"
Optal jsem se jen tak naprázdno a začal uvažovat, co to vůbec je.

Phate

Opravdu je nějaká plachá. DOufám, že proti téhle, Athéno, nic nemáte. pousmál jsem se a vyšel za ní. (přesun)

"Napadlo mě to. Abych řekla pravdu, tvoje oči... no...", nevěděla jsem, jak mu to sdělit šetrně. Proč u sebe nenosím zrcátko? Nakonec jsem se nadechla a řekla prostě:"Jsou modré. Hodně modré. A taky máš divné panenky. Zúžily se ti. Nebolí to? Cos viděl?", zasypala jsem ho možná trochu nešetrně dotazy a raději ho chytla za předloktí, protože se podivně kymácel. "Pojď, sedni si... nevypadáš dobře" Což byl kec, tenhle chlap prostě nemohl nevypadat dobře

Odněkud z lodi se k vám line hudba z harmoniky na kterou hraje Will
(hele nemohu sem ještě dát plný ten odkaz, tak jí najdete na youtube pod jménem King Arthur - Hans Zimmer)

Háá, Zimmer... <3

(k dokonalosti chybí už jenom Two steps from hell xD)

Ještě chvíli jsem panikařil a pak najednou, tak jak rychle se to objevilo, opět to zmizlo. Mé oči se opět vrátily do normálu, panenka se zakulatila a duhovky zezelenaly.
Jakmile mě eM vyzvala, abych si sednul, doslova jsem se zhroutil na zem a pročísl si dlouhé vlasy.
"Je toho tady na mě moc... Až příliš..."
Zalamentoval jsem a uvědomil si, že vše, co řekli, byla nyní pravda.
Chvíli jsem se ještě poddával zoufalství a zmatení a poté mi v hlavě doplo, že se eM na něco ptala.
"Oči? Zmodraly? Ale moje oči jsou zelené a protáhly se? Bože... Jsem nějaká zrůda..."
Raději jsem se na ni nedíval, protože se to mohlo stát zase a já bych tím vyděsil ji i sebe.
"Co jsem viděl? Já nevím... Jak to mám popsat? Viděl jsem najednou strašně daleko, jako... Dalekohledem. Víš co to je? Ale co to plácám, určitě víš, co to je. Najednou jsem viděl všechno, i detaily struktury téhle podlahy, každá prasklinka byla najednou obrovská..."
Ještě jednou jsem si prohrábnul vlasy a podepřel si bradu.
"Prosím tě řekni mi, že tobě už se taky stalo něco podobného..."
Poprosil jsem zoufale.

"Cože? Ne, proboha, nejsi zrůda", uklidňovala jsem ho. "Podívej, my všichni, nebo skoro všichni z nás něco takového prožívají. Vem si Elle, ta sem přišla a hned nato jí začaly růst drápy. Jak ta musí být vyděšená... a to je to malá holka. No tak, to zvládnem", zkusila jsem se na něj povzbudivě usmát. Jeho oči byly plné strachu, ale zdálo se, že to zabírá.

"Páni, tak to musel být šok. Ale vem si to takhle, až to budeš ovládat - a to ty budeš, o tom nepochybuj - tak to bude určitě nesmírně užitečné. Mně? Samozřejmě, že ano", chlácholila jsem ho. Chtěla jsem sahnout po svíčce a ukázat mu to, ale... co to? Svíčka byla zapálená. To jsem přeci... já to neudělala... nebo ano? Anyway...

Vzala jsem do rukou hořící svíčku, přivřela oči a prsty se pokusila plamenem pohnout. Šlo to docela snadno, mnohem snáz než při těch prvních pokusech. Plamínek poslušně poskakoval, oplétal konečky mých prstů, chvílemi se i trochu nadouval a všelijak se kroutil jako nějaká divoká tanečnice. Nebylo to tak skvělé jako žhavý dravčí pohled, ale... no dobře, taky to bylo skvělé. A dělalo mi to nesmírně dobře. Ten oheň jako by mě hřál přímo uprostřed prsou, procházela mnou jedna vlna tepla za druhou a k tomu se přidal nesmírný klid. Cítila jsem, jak se mi ztišil vyplašený dech a pod mými zavřenými víčky se začalo vzdouvat něco překrásného...

"Eh", vytrhla jsem se ze svých hrátek, když jsem si vzpomněla na Eseratha. Tohle nebylo o mně a o předvádění. Váážněěě? Bylo to o uklidňování přítele.

Pane Bože a to si říkáš Francouz? A kde je ta elegance, kterou máme zvládat problémy?! Třepeš se jak matčino želé... Co přijde příště, jakmile kýchneš, sesypeš se?!
V hlavě mi začal vše vyčítat jakýsi vnitřní hlas a já se zase pomalu začal vracet k normálu.
"No, tak typuju, že je to lepší než drápy, alespoň si nepoškrábu nábytek..."
Lehce jsem zažertoval a pokusil se zoufalý úsměv proměnit v pobavený. Poté mi eM ukázala svoji schopnost a já zůstal jako zhypnotizovaný, její plamínek se odrážel v mých očích a doslova tam tančil. Nečekal jsem, že by tady mohl někdo mít takové schopnosti jako je ovládání ohně.
"Páni... To je kouzelné a zároveň nebezpečné v jednom..."
Každopádně, ten malý plamínek lehce osvítil záď, na které jsme seděli a působilo to jakýmsi magickým dojmem.
"No, atmosféru teda vykouzlit umíš, teď jak v tom budeš pokračovat... Heh..."
Sám jsem se zadíval na vlastní dlaně a nevěřícně jsem na ně zíral.
"No, myslím, že nás tady čeká ještě hodně nečekaného..."
Konstatoval jsem a sjel na eM svým pronikavým pohledem.

"No vida, to je lepší", přivítala jsem radostně změnu v Eserathově náladě. Věděla jsem, že mu to nemůže trvat dlouho. Byl... nebo aspoň vypadal o tolik zkušeněji a zdatněji než my ostatní. Rozhodně než já. Věřila jsem, že kdyby ho přejel parní válec, prostě by se jen zvedl a oklepal. Ovšem kde by se tady vzal parní válec, že... Focus!

"Nebezpečné, to nevím. Je to jenom takový taneček", povzdechla jsem si a svíčku raději zhasla. Nechceme tu přece něco zapálit, že. "Ale myslím, že by z toho časem mohlo být něco zajímavějšího. Něco jsem o tom četla v knihovně... vlastně jsem se tam ještě chtěla dneska vrátit, ale asi to nechám na zítřek. Štěstí mi nějak nepřeje...". I když... Dnes mi ty plány vlastně zpřetrhaly samé příjemné věci. Pomoc Willovi, když se mu udělalo špatně. Pomoc Eserathovi při prvním záchvatu jeho schopnosti. Kdy se ze mě stal takový záchranář?

"Nevadí, zamluvila jsem svoje myšlenky. I já věřím tomu, že se tu máme ještě hodně čemu učit. Jen si nejsem úplně jistá, že všechno, co se tu dozvíme a zažijeme, bude tak příjemné jako tohle...", vzpomněla jsem si na svůj vůbec první rozhovor s kapitánkou. Kousla jsem se nervózně do rtu. Chtěla jsem mu to říct? No, ostatně, komu jinému když ne jemu.

"Víš, když jsem prvně mluvila s kapitánkou, nepůsobila na mě právě nejlíp. Byla hrozně tajemná a říkala divné věci, něco o tom, že nás čeká boj a tak, a vůbec celá působila, jako že nám zatajuje nějaké dost důležité věci. A pak v tom přístavu se taky chovala divně. Jako by se něčeho obávala. A já mám strach, že když se toho bojí i kapitánka, tak to bude stát za to", dokončila jsem svou výpověď a čekala, co mi na to poví. Eh... proč se na mě tak zkoumavě dívá? Zas ta hloubka... nikdy jsem neviděla tak hluboký pohled. Dýchej, eM. "Ehm", odkašlala jsem si trochu, abych se oklepala. Někteří členové posádky na mě vážně působili dost divně. To bych ráda věděla proč.

Dorazil jsem na palubu a pořádně jsem se protáhl byl jsem celý polámaný.Bylo tu několik lidí a já si po chvíli uvědomil že mám na sobě jenom kalhoty ale žádný vršek.Pak jsem si však pomyslel přece jsme námořníci takže by na to měli být zvyklí.Při téhle myšlence jsem se zasmál a koukal jsem kolem.

"Knihovna!"
Zvolal jsem najednou a napadla mě ta samá myšlenka, kterou mi právě eM sdělila. Podívat se do knihovny, to neznělo vůbec špatně.
"To je opravdu dobrý nápad, podívat se, jestli tam něco o tom nepíšou... Páni, proč mě to nenapadlo? No... Asi jsem se ještě pořádně nevzpamatoval."
Její schopnost v sobě měla něco magického ať si to chtěla či nechtěla připustit. Dokonce ji to korespondovalo s její barvou vlasů a řekněme, že jsem z ní i cítil něco jako jiskru života, něco, co vychází z člověka, který si života užívá naplno. Bylo to něco podobného, jako když jsem se podíval člověkovi hluboko do očí a dokázal jsem povědět, nebo alespoň hrubě odhadnout jeho charakter. Otec to nazýval jakýmsi Darem... Ale nebylo to vůbec k zahození.
Jakmile eM začala mluvit o kapitánce, poznal jsem, že mluví pravdu a že ji to trápí, stejně jako to začalo trápit mě, poté, co vše dořekla.
Takže je to tady, boj... To znělo opravdu úžasně... (ironie xD )
"No upřímně, mi se taky zdála nějaká roztěkaná a chtěl vše honem honem a v tom přístavu, radši jsem se k tomu nevracel... Ještě jsem ani neviděl Dee. Doufám, že se vrátila chvíli po mně, bylo mi to blbé ji tam nechat, ale dvakrát jsem ji vyzval k odchodu, tak snad poslechla..."
Zabrouzdal jsem myšlenkami do přístavu a vybavila se mi v hlavě Dee.

"Já věřím, že tam něco určitě najdeš", horlivě jsem přikyvovala. "Sama mám ještě v pokoji několik bichlí o "zvláštních lidech" jako jsme my. Teda... přijde mi divné, označovat sebe sama za zvláštní. Zní to trochu egoisticky", usmála jsem se a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho.

"O Dee bych se zase tak nebála, věřím, že se o sebe postará... je fakt, že jsem ji už dlouho neviděla, ale to kapitánku taky ne. A upřímně, u ní mi to dělá trochu starosti. Čekala jsem, že projde hned za námi a podá nám nějaké vysvětlení nebo něco. Myslím, že většina lidí ani nevěděla, proč jsme vlastně odcházeli tak narychlo." Teď když jsem nad tím přemýšlela, přišlo mi opravdu divné, že nás ještě nesvolala a nepromluvila k nám. Navíc, pořád tu ještě byla ta nedořešená věc s blbcem. Nemohla jsem si pomoct, i když jsem byla ráda za to, že se situace uklidnila, docela ráda bych viděla, jak mu někdo nakope zadek.

Mé myšlenky se ale v tu chvíli začaly upínat spíš k Berenice. Kde jen může být?

Všiml jsem si Em a tak jsem přišel k ní."Zdravím neruším?"zeptal jsem se klidným hlasem abych ji nepolekal jak jsem k ní přistoupil.Všiml jsem si také mládence kterého už jsem viděl pokynul jsem mu hlavou na pozdrav a čekal na odpověď.

"Á, zdravíčko", z dumání o kapitánce mě vytrhl známý hlas. "Jak se ti spalo?", zeptala jsem se rudoočka s úsměvem.

Jemně jsem sebou cukl, když jsem spatřil nově příchozího a raději jsem jeho vzezření moc nezkoumal. Jen jsem letmo přikývnul na pozdrav, a pokud by se chtěl zdržet, byl jsem připraven jít do své kajuty, jelikož jsem zde eM zdržoval už dost dlouho a navíc se toho tolik stalo, měl jsem ještě nad čím uvažovat.