Jídelna a kavárna

First topic message reminder :

Snad nejoblíbenější místnost všech hladovců. Tato místnost slouží jako jídelna, ale zároveň i jako cukrárna, kavárna a mnoho dalšího v jednom. Děli se na dvě pomyslné části. První je samotná jídelna, ta se skládá ze dvou velkých stolů, které jsou hned vedle sebe a oba jsou obklíčeny šesti židlemi.
Na každém stole je vždy nějaká dekorace ať už ve formě mísy s ovocem či zeleninou, nebo nějakou květinou. Pokud si někdo přisedne k tomuto stolu a pomyslí na to, co si přeje k jídlu, Insignia mu to s největší pravděpodobností splní. Ani o zbytky a nádobí se není třeba starat. Ty zmiznou stejně tak, jak se jídlo objeví.
Druhou pomyslnou částí je jakási odpočívárna na druhém konci pokoji. Ta se skládá z velkého koženého gauče, pár sedaček a kupu pohodlných polštářku. Ve středu toho všeho je konferenční stolek, který je prosklený. Pokud nemáte hlad, ale chcete jen něco dobrého zakousnout, či si dát lahodný nápoj, nenajdete lepší místo. Navíc je jedna stěna jídelny prosklená, takže se můžete kochat krásami vesmíru.

"Už nevím jak mám sedět" prohlásím znechuceně a vstanu...skutečně tuhé tělo protestuje,ale já se nedám.
"Trošku se musím rozhýbat" jak řeknu tak činím.
Běh na místě poté následuje několik dřepů s výskokem,pár klasických cviků na protažení těla jak je znám ještě z vojenské akademie.
Dokončím ještě dechové cvičení a opět usednu "Paráda hned je mi lépe" sdělím svůj stav.

"To je fajn..." poviem a pomaly som zaspával."Ách..strašná nuda tu je. Bál som sa, že dostaneme vynadanie. No pozri sa...my tu sedíme a nudíme sa. Nie aby nás vypočúvali alebo niečo také. Nie žeby mi to chýbalo ale môžme si robiť čo chceme. No ako to vezmeme." poviem a začnem zívať. Trochu sa pretočím na stoličke a naďalej ležím.

"když tak přemýšlím" začnu svou řeč "Tak nevím kde je to lepší.." začnu si mnout bradu usilovně "U nás na Destiny či tady...?" položím závažnou otázku.
"Tady jsou lidi,ale jsme jim asi šum a fuk" konstatuji.
"U nás je klid,ale všichni jsou někde schovaní..pak si vyber" kroutím hlavou jako papoušek na bidýlku.

"No je to hrozné...je to asi všade rovnaké.." dodám sklamane a konečne nájdem tú správnu polohu. Naďalej sa vyvaľujem a hlboko dýcham a užívam si pokoja.

"Tady se mi zdá" poznamenám "Že více drží pohromadě.." dodám bryskně.
"Kdežto u nás je to asi samý individualista...takže je možnost,že se nestmelíme v kompaktní výkonný celek" zas ze mě promluvil vysokoškolsky vzdělaný jedinec.

"No to je dosť pravda..musím uznať. Je to tu v celku iné. Dosť nezvyčajné, než na Destiny. Bolo fajn to tu aspoň vidieť, ale rád by som sa už vrátil späť. Je to podľa mňa úplne jedno, kde sme. Aj tak si nás ľudia nebudú všímať." poviem pravdivo a zakrútim hlavou. Trochu sa pousmejem cez zatvorené oči.

"Máš pravdu" pokývám souhlasně svou střapatou hlavou.
"Ať jsme kdekoliv jsme asi jen vzduch" podrbu se na nose,lehce si říhnu.
"Co naděláme,snad se to zlepší" dodám optimisticky.

"No v to dúfam aj ja..." poviem zasmejem sa."Keď tak teraz rozmýšľam. Čo si pamätáš zo včerajšej noci?" spýtam sa zvedavo, no stále mám na tvári pobavený úsmev. Bol som vážne zvedavý, čo si pamätá.

"Včera jo" podrbu se na čele a přemýšlím.
"Moc toho nebude..." zabručím a zavrtím se na židli hledaje lepší pozici.
"Vodka..tma..nějaký rachot..smích..tma..hlasy..tma..probuzení" shrnu včerejšek.
"Víc nic,totální okno" prohlásím.

"Tak to bolo veľmi stručné...niečo také si pamätám aj ja." zasmial som sa a poškrabal sa na brade."Bol to iný brutál. Nečakal som také okno a opicu." poviem a zrazu sa vo mne niečo pohne."Do frasa...vypiť tých päť litrov nebol najlepší nápad." poviem, rýchlo sa postavím a utekajúc sa snažím nájsť niekde WC. Mal som šťastie. Rýchlo som vykonal potrebu."Po piatych minútach som sa konečne vrátil:"O päť kíl ľahší." zasmejem sa. Opäť si sadnem, vlastne ľahnem. Vyložím nohy, zatvorím oči a prikryjem sa rukami.

"Jo pěkný masakr to dozajista byl" hodnotím náš alkoholový dýchánek.
"Ale co stanou se horší věci ve vesmíru" zasměji se nahlas,opět se zavrtím na židli.
"Tak hlavní je,že jsi těch pět kilogramů nepustil do kalhot" konstatuji suše s veselým úsměvem na tváři.

Zasmejem sa."No to je fakt. No stanú sa..." poviem, usmejem sa. Po chvíli som konečne zaspal. Mohol počuť ako si chrápem. Medzi tým som sa prehadzoval na stoličke.

Krknu si nahlas...Chvíli jsem se nedíval a Pietrovič,už to zapíchl a odjel do říše snů...
"No toto..." vyleze ze mě reakce.
Zakloním hlavu a zahájím protestní spánek *Chrrr* *Chrrr* *Chrrr*

Ó bóže, povzdechla jsem si, když jsem vkročila do jídelny a viděla tu ty dva zoufalce, jak chrápou u stolu. Na to, abych je přenesla do kajuty, jsem opravdu neměla sílu, a budit je se mi nechtělo, a tak jsem se posadila opodál a vypila si svůj večerní hrnek černého, řádně oslazeného čaje. Pak jsem se odebrala do věčných lovišť.

(přesun)

Hlad ma zavial do jedálne, do ktorej keď som vstúpil, všimol som si, že tam spia dvaja ľudia. Ani jeden z nich však nebol členom posádky Insignie. Teda, aspoň myslím.
Jedného som však ihneď poznal. OLAF! Ten nór! Čo tu asi tak môže robiť? Samozrejme, teraz spí, ale celkovo???
Nechcel som ho však budiť, aby som sa ho to spýtal, tak som prešiel trošku ďalej od nich, a tak som niečo zjedol. Nebolo toho veľa, len aby som mohol pokojne zaspať, bez toho, aby som cítil brucho v posteli.
Keď som sa najedol, rovnako potichu ako som prišiel, som aj odišiel.
(presun)

Olaf s Petrem tu pořád byli, když jsem přišla na snídani. Vypadali, že spí tvrdě, tak jsem je nechtěla budit, ale říkala jsem si, že je asi bude pěkně bolet za krkem, až se vzbudí. Že by jim Insignia dala něco do pití?

Žaludek jsem měla divně rozhašený, tak jsem si pro začátek objednala jen černý čaj, i když jsem měla příšerný hlad. Nechtělo se mi to pokoušet.

Něco mě vzbudilo,pootevřu jedno oko "Ráno" pronesu tiše.
Narovnám se na židli,protáhnu ztuhlé tělo a zívnu.
"Nevíš jak dlouho tu ještě budeme?" zeptám se zvědavě zatímco si mnu tváře.

Ráno raníčko, odpověděla jsem Olafovi na pozdrav. Tak to vážně netuším. Ale však jste si chtěli udělat výlet. To najednou spěcháte domů?, usmála jsem se.

Zašklebím se "Nevím co jsme chtěli" upozorním na okno velikosti domu..které je v mé paměti.
"Ale,abych přiznal vyjde to na stejno..jestli tady nebo u nás" ukončím řeč,sundám si brýle a tričkem se snažím očistit skla.

Hm. To u vás taky vysedáváte jenom v jídelně a vůbec nejdete ven na vzduch? Co takhle trochu sluníčka?, optala jsem se a zapřemýšlela jsem, jestli vůbec ví, že tady takovou možnost máme.

"Pokud vím slunce je jen jedno...a to v naší sluneční soustavě" zabrblám.
"Takže máš namysli,asi nějakou hvězdu velikostně odpovídající slunci" říkám s úsměvem,protože mírně provokuji eM.
"A nechodíme,protože se spolu ani pořádně nebavíme" zabručím a pozoruji vyleštěné brýle.

Ne, mám na mysli vyjít ven do přírody, sednout si na trávu, čichat čerstvý vzduch a nechat se prohřívat takovým tím žlutým puntíkem na obloze, usmála jsem se. To víš, že na Insignii je park? Samozřejmě to není pravé Slunce, ale hřeje dost pravě. Jestli chceš, chodím se tam každé ráno projít, tak můžeš jít se mnou. Tady Petr vypadá, že ještě pospí..., otočila jsem se po druhém spáčovi.

"Děkuji nabídka je to lákavá" vypadne ze při nasazování brýli na nos.
"Ale nemyslím,že by bylo vhodné se pohybovat po cizí lodi..když beztak bude mít Váš kapitán otázky..na které mu řeknu jen jedno..vím kulové" hodnotím situaci velice negativně.
"Navíc jsme si minule nějak nerozuměli...takže bych si počkal,až se Pietrovič vzbudí" řeknu nevrle.
"Nejsem dobrý společník" pozoruji svoji obuv.

To není cizí loď, je to MOJE loď, mimojiné. A když říkám, že se tu pohybovat můžeš, tak můžeš. Kapitán má teď jiné starosti než vás dva. Mně si doposud přišel celkem v pohodě, ale jak je ctěná libost, nebudu tě už otravovat, odfrkla jsem si poněkud uraženě a otočila se na druhou stranu. Někdy má člověk dobrou vůli zapomenout všechno, co bylo, ale když je ta vůle jednostranná, nedá se holt nic dělat. Vnucovat se nebudu. S Petrem byla opravdu větší zábava..., dumala jsem a dívala se z okna.

"Výborně" prohlásím se smíchem.
"Tak se mu prosím věnuj,až se vzbudí" sdělím co jsem sdělit chtěl.
Plán mi vcelku vychází,na mě prd záleží..držím palce Petrovi jezdí myšlenky sem a tam v mé makovici,usmívám se jak měsíček.
"Omluvte mě půjdu tam do koutu civět do zdi" jak řeknu tak udělám,odejdu do vzdáleného rohu tohoto prostoru.
Sednu do tureckého sedu naproti zdi a civím.