Jídelna

Ta loď jako by nějak věděla, že mám hlad, sama mě navedla do jídelny. Já vím, zní to divně, ale pochybuju, že bych za to mohla vděčit svému skvělému orientačnímu smyslu, protože já prostě nikdy žádný neměla.

Ta jídelna byla poměrně malá, ale stoly byly uspořádány takovým způsobem, že se k nim mohlo pohodlně vejít i několik desítek cestujících. Chtě nechtě jsem musela přemýšlet, jestli ji někdy uvidím plnou.

Na první pohled mě uchvátilo ohromné okno hned naproti dveřím. Spatřila jsem s něm tentýž výhled, jímž mě obdařil pohled z paluby, ačkoli bych přísahala, že okno bylo nasměrováno úplně někam jinam. Ale jak říkám, já a orientace...

Hned vedle okna visela veliká nástěnka, spíš to vypadalo jako pergamen, a na něm bylo takovým zvláštním klikatým písmem napsáno hned několik jídel. Chvilku jsem si v něm četla a shledala, že je v něm hned několik mých oblíbených jídel, mimojiné míchaná vajíčka na másle nebo tousty se sýrem a olivami. Znovu mi zakručelo v břiše. Vybráno jsem měla hned. Jenže komu to říct?

Ať jsem se rozhlížela jak jsem se rozhlížela, žádné výdejní okénko jsem neviděla. Zkoumala jsem i pergamen, jestli za ním náhodou není skrytý nějaký automat, kde bych musela stisknout tlačítko, nebo mikrofon, kam bych musela svůj výběr nahlásit. Nikde jsem nic nenašla, a tak jsem se bezradně posadila na nejbližší židli a dál se rozhlížela. Připadala jsem si tu trochu jako v čekárně u doktora, k němuž jsem právě přišla poprvé. Nevím, jestli mám ťukat na dveře nebo čekat. Možná nějaká obsluha teprve přijde, myslela jsem si. Nebo někdo, kdo bude vědět, co s tím. Áchjo, jak já bych si dala ta vajíčka...

Věřte tomu nebo ne, jakmile jsem si před sebou představila ten talíř plný vajíček, odkudsi ze vzduchu se na tom stole opravdu zhmotnil! Zdá se mi to nebo co...?. Sahla jsem po lžíci a nabrala. Nezdálo se mi to, opravdu to tam bylo. A k tomu rovnou několik kousků pečiva a ohromný hrnek černého čaje, přesně jak bych si tu snídali připravila já sama. Zaradovala jsem se a s chutí se pustila do jídla.

Když jsem měla žaludek pěkně plný a čajem zahřátý, začala jsem se koukat po nějakém okénku na odnos nádobí. Ale loď měla i tohle vymyšlené, špinavý talíř a hrnek se prostě samy od sebe vypařily. No ne, to je servis! Na tohle si brzo zvyknu!

Po dobrém jídle se mi nechtělo hned utíkat pryč, a tak jsem ještě chvilku spokojeně seděla na židli a prohlížela si tu novou místnost. Začínala jsem si tu připadat jako někde na táboře. O všechno je postaráno, nějaká neviditelná síla mi dokonce na ráno připravila čerstvý zubní kartáček a ještě nepoužitou pastu. O čistých ručnících v koupelně ani nemluvě. Trochu o strach. Co když zlenivím? Takový komfort... doufám, že to tak nebude pořád. Přece jenom práce šlechtí.

Pohled z okna mi ještě chvíli učarovával, ale pak se začala ozývat moje touha po dobrodružství a navíc mi začínalo být trochu smutno. Chtěla jsem se s ostatními podělit o své zážitky z prvního přespání, a tak jsem se potichu zvedla, zašoupla židli zpátky pod stůl a pak jsem se, ačkoli mi to připadalo trochu hloupé, do prázdné místnosti uklonila a řekla "Děkuji". A jídelna, jako by mi rozuměla, se celá tak nějak zatetelila na znamení toho, že "prosí".

(přesun)

Nechala jsem svoje nohy, aby mě zanesly, kam uznají za vhodné. Nemohla jsem proto být víc překvapená, když jsem otevřela dveře téhle místnosti. Mou pozornost okamžitě upoutalo veliké okno naproti dveřím. S otevřenou pusou jsem došla až k němu a dívala se na stolovou horu ozářenou sluncem.

Ale to místo já přece znám. To je na Mauritiu, došlo mi. To okno musí být magické, usoudila jsem nakonec a otočila se zády k oknu, abych zjistila, kam jsem se to vlastně dostala.

Teprve když jsem uviděla všechny ty stoly a židle, došlo mi, jaký mám vlastně hlad. Pergamenu s jídelním lístkem jsem si všimla vzápětí.

Nabízí tu opravdu všechno.

Sbíhaly se mi sliny, ale nějak jsem nevěděla, jak si jídlo objednat.
"Uhm," odkašlala jsem si a vzpomněla jsem si na slavnostní vánoční hostinu ve čtvrtém díle Harryho Pottera. "Palačinky?" zkusila jsem.

Na nejbližším stole se v tu chvíli objevil talíř palačinek, máslo, cukr a rozkrojený citron. Vedle stál džbán s mlékem.

Přesně, jak to mám ráda.

Dala jsem se do přípravy své snídaně a následně i do jídla. Bylo to vynikající, ale po chvíli jsem už nemohla. Dopila jsem mléko a rozhlédla se po jídelně.

"Děkuju." Sotva jsem to dořekla, všechno nádobí zmizelo a stůl zářil čistotou.

Vrátila jsem se k oknu. Tentokrát ukazovalo zelené pahorky rozdělené kamennými zídkami na menší pastviny. Na některých byly ovce, některé byly prázdné. Připomínalo mi to Irsko. Vydržela bych tam stát klidně celý den, ale chtěla jsem najít ostatní. Dokončit ten únavou přerušený rozhovor s eM. Možná potkat někoho nového.

Zamávala jsem oknu a vyšla z jídelny ven.

Jídelnu jsem i tentokrát zastihla prázdnou. Ostatní cestující zřejmě snídali dříve, čemuž se nebylo proč divit, docela jsem si přispala. Ale stejně. Kde jsou všichni?

Na malý okamžik mě okouzlilo okno, častující mě překrásnou scenérií horké oázy kdesi uprostřed pouště. Z toho obrazu doslova sálalo teplo a to bylo takhle po ránu moc příjemné.

Dlouho jsem se ale nezdržela, už jsem měla obrovský hlad, a tak jsem hned zabrousila očima mezi řádky jídelního lístku. Hmmm, no to by koneckonců šlo...

Posadila jsem se ke stolu a "poručila" si chléb s máslem a marmeládou. Objevil se okamžitě, a to hned dva obrovské, plně namazané krajíce. Mmm, borůvkovááá, ňam Nechyběl samozřejmě i pořádný kotel černého, řádně oslazeného čaje. Jak já tu loď miluju

Po snídani, dobře posilněná a v dobrém rozmaru, jsem se vydala na procházku spletitými chodbami Destiny. Začínala jsem se trochu nudit mezi těmi stěnami. Kdy asi dorazíme k té planetě, o níž mluvila kapitánka? Doufám, že to bude brzy.

(přesun)

Po dlouhé době jsem vstoupila do jídelny. Připadalo mi to jako věčnost. Obraz na stěně se opět změnil a jeho krásná scenérie mi jako vždy učarovala. Chuť na dobrou kávu tu krásu ale přebila, a tak jsem bez rozmýšlení přešla k jídelnímu lístku, abych si ověřila, co je v nabídce.

Hm, hm... kapučíno, laté, mokačíno... énu, proč ne, pomyslela jsem si a sedla si na nejbližší židli, abych si vzápětí poručila hodně sladké kapučíno. To se taky za chviličku zjevilo přímo přede mnou, a to rovnou pěkně pořádný kafáč. S chutí jsem ho hned zvedla k nosu, přičemž mě do nosu uhodila velice příjemná vůně skořice a vanilky. Zabořila jsem nos do kopce našlehané pěny. Mmmm, to je lahoda!

Sadla som si neďaleko a prezerala som si jedálny lístok. Hmm ... ? Kakao ... !? Zavrela som oči a akoby som si ho priala. A ono tam bolo! Pekne veľký pohár z pekne teplým kakaom. A slamka k tomu! Usmiala som sa vďačne a lačne som sa napila. "... Dokonalé ... " Pošepkala som potom keď som si odpila znova.

"Jedna z mých oblíbených místností", pravila jsem a postavila hrnek po notném doušku na stůl. "A co ty? Odkud pocházíš? Řekni mi něco o sobě", povzbuzovala jsem Ellu. Zatím jsem vlastně měla jen málo příležitostí si s někým popovídat o jeho dřívějším životě. Navázat přátelství. Zdálo se, že právě tahle příjemná plachá slečna by byla ideálním společníkem do našich budoucích dobrodružství.

Will sledoval potichu, jak ho učil jeho výcvik a nepozorovaně Em až do míst kde měla být jídelna. Když se rozhlíželi, tak se jako stín dostal za její záda a řekl "promiňte vy jste slečna Em, nemilým-li se" odmlčel se zase se nadechl, protože pořád mu nebylo nejlépe "slečna Momoniko mě odkázala na vás, že o téhle lodi víte více, nevadila by vám tedy má společnost a pár mých otázek" zeptal se a snažil se usmívat, ale mořská nemoc mu pořád nedělala dobře.

"Som z Talianska ... z mesta Syrakúzy. Je to pekné, povedala by som že umm ... biele mesto. Je tam krásne a stále teplo!" Poviem energicky a olíznem si pery. "Môj otec pracuje ako pekár a mama je učiteľka, mám ich rada oboch aj keď ... občas sú až príliš ochranársky ... ale už som si zvykla. Mala som aj babičku ale zomrela keď som sa narodila. Pomenovali ma Ellisa po nej ale som šťastnejšia keď ma priatelia volajú Ella, Ellie alebo Ell ... volaj ma ale ako chceš!" Usmejem sa na eM. "Chodím, teda, chodila som tam aj na strednú školu. Chcem sa naučiť hrať na hudobný nástroj a spievať ... radšej by som ale bola niekde pekne v kníhkupectve ... sedela by som za stolom a čítala by som nejakú hrubú knihu o fantázií nejakého dobrého autora. Možno by som sama knihu napísala ale ... bola by som šťastná. Ja totiž, neviem veľmi komunikovať z ľuďmi. Nemajú ma radi kvôli tomu aká som ... "
Povšimla som si Willa tak som prestala rozprávať a venovala som sa svojmu kakau.

Nějakou dobu jsme se jen tak motaly lodí, než jsme opravdu našly jídelnu. Rozrazila jsem dveře a užasle pozorovala velké okno, dominující místnosti. Když jsem se vzpamatovala z té nádhery, sedla jsem si s Neige k jednomu ze stolů a pomyslela na to, že bych si dala kafe. Velký hrnek přiletěl sám od sebe a zaparkoval přímo přede mnou.
"Hmm, tak to si nechám líbit," prohodila jsem. Horký hrnek jsem vzala do ruky a trochu jsem se zamyslela.

"Jo, to budu já", usmála jsem se na Robina Hooda. Co mají furt všichni s tím vykáním? "Ale klidně mi tykej, nepotrpím si na formality", dodala jsem nahlas, ačkoli jsem měla pocit, že v jeho případě to nebude ani tak záležitost formálnosti jako spíš výchovy a místa, odkud pochází. "Nejsem odborník, ale klidně se ptej"

"Páni, Itálie... to zní... teple", odvětila jsem Elle. "Tam jsem se nikdy nestihla podívat", dodala jsem trochu sklesle. Vlastně jsem toho nestihla mnohem víc. A asi už nikdy nestihnu.

"Pokud jde o hudební nástroj, můžeš začít s klavírem. Jsou tu hned dva - ve společenské místnosti a v tančírně. Pár let jsem se na něj taky učila. A nemyslím, že bys zrovna ty měla mít nějaké problémy s komunikací, já se taky nehrnu do řeči s lidmi, co se mi nelíbí", zasmála jsem se. "Mně se zdáš prima", řekla jsem popravdě.

Místnost se zaplňovala dalšími lidmi. Začínala jsem se smiřovat s faktem, že jsem tu asi byla nejobeznámenější osobou, a tak na mě nejspíš budou směřovat své dotazy. No, jen směle do toho

"Určite sa tam raz dostaneš! je to krásne miesto ... a odkiaľ si ty?" Spýtam sa eM. "Klavír? Hmm, skúsim to. Na našej škole sme museli vedieť hrať najmenej na troch hudobných nástrojoch... "
"Ja mám, z ľudí trošku väčší strach ... a pritom nemám rada keď som sama, som zamotaný typ človeka ... " Dodám zo smiechom a dopijem svoje kakao.

Will byl rád, že s ním je ochotna mluvit, tak se lehce uklonil "promiňte sečno Em, ale u nás je to zvykem, ale pokud si to přejete klidně si můžeme tykat já jsem Will Reinja" řekl a pak když se mu zase začala věnovat tak spustil "prvotní šok, z toho, je už pryč, ale mám hodně otázek. Ta první je jak jsem se tu vlastně objevil a co je tohle za loď a jak dokáže letět ve vesmíru, co to je vlastně za tu divnou bránu a proč někteří lidi vypadají docela zvláštně oblečeni. S magii jsem se již setkal, ale tohle je velmi silná a mocná magie, kterou nemohu nějak pochopit" řekl Will a doufal, že se konečně dozví co se děje.

"Tak v tom tady určitě taky nebudeš sama", potřásla jsem hlavou. "Vidělas toho blázna v hostinci? Kdekdo to tu má slušně pomotané...", uchechtla jsem se.

"Já... nic tak zajímavého. Jedna malá zemička "v srdci Evropy"", dodala jsem honosně a udělala prsty ve vzduchu znamení jako že mi to přirovnání trochu leze krkem. Nikdy jsem nebyla příliš vázaná na svou domovinu. Jen výjimečně... "Spíš jsem ale byla vázaná na Anglii a Irsko. Bůhvíproč se mi tam vždycky líbilo a nějakou dobu jsem tam i žila. Překrásné země. Myslím, že jsem se měla narodit tam, a ten nahoře prostě jen udělal chybu a dal mě o kousek vedle", uchechtla jsem se znovu a ještě jednou si dopřála pořádný doušek stále teplé a vynikající kávy.

(trochu se to protáhlo, ale už jsem tu )
Dorazila jsem spolu s Rikke a ač jsme cestou nechtěně poznali pár místností navíc, nakonec jsme jídelnu přece jen našli. Došla jsem k jídelnímu lístku a zadívala se na něj. Byl opravdu obsáhlý, což ovšem automaticky neznamenalo, že na něm bude masala. Jenže ona tam opravdu byla. Moje ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Sedla jsem si vedle Rikke a představila si velký hrnek masaly. Sotva jsem to udělala, už byl předemnou. Stejně jako ona jsem tím byla nadšená.
"Páni!" sledovala jsem očima hrnek a aniž bych se ho dotkla jsem se ho pokusila prohlédnout ze všech stran a úhlů.
"Zajímalo by mě, jak to funguje," zazubila jsem se na Rikke již přes okraj svého hrnku.

"Dobře, Wille, zkusím si na to zvyknout, ale musíš... totiž musíte", zasmála jsem se, "pochopit, že pro mě je to naopak značně nezvyklé. A dost možná se mi to bude plést. Někomu tak, jinému onak... je to matoucí. Pokud jde o náš příchod, kapitánka to shrnuje přibližně tak, že jsme to sami chtěli, a proto jsme tu. Neměl jste nikdy pocit, že byste chtěl utéct svému životu a jít někam jinam? Většina z nás o něčem takovém snila, takže asi je to fakt, že si za to můžeme sami..." Znovu jsem se napila a pokračovala.

"Pokud jde o technickou stránku věci, to se budete muset zeptat přímo kapitánky, tomu nehovím. Ti lidé, co jsou tak zvláštně oblečení... mám za to, že každý z nás pochází z trochu jiného světa. A možná i času", dodala jsem, když jsem si přeměřila jeho zvláštní vzhled. Tenhle taky určitě nebyl "dnešní".

"To mě taky. Nenapadá mě žádný mechanismus, který by to mohl ovládat..." zamyslela jsem se a podívala jsem se na její hrnek.
"Můžu se zeptat co sis objednala? Vypadá to zajímavě. Něco takového jsem ještě nikdy neměla."

Po chvíľke som pred sebou mala znova pohár kakaa a ten prázdny už bol preč. Začala som znova piť. "Ja som chcela žiť v Európe ... vraj je tam tiež pekne. Záleží na uhle pohľadu že?" Usmejem sa na eM. Pozriem sa na Willa. "Pripomínate mi Hraničiara ... " Poviem potom do ticha a pousmejem sa.

Jedáleň som našla bez väčších problémov, vďaka Cherrylinmu citlivému ňufáčiku. Celú cestu mlčala a tak i teraz. Asi vedela, že mi je to tak milšie, predsa len som nebola zvyknutá, aby mi nejaké zviera odpovedalo, keď som sa im len tak prihovárala.

Keď som vošla, hneď ma upútalo to okno. Nádhera, pomyslela som si. Potom mi došlo, že plujeme vesmírom, tak môže byť asi ťažko ozajstné, ale aj tak, nádhera. Asi to bude niečo na spôsob začarovaného stropu v Rokforte, zamyslela som sa. Začínam sa tu zabývavať, keď už aj triky z Pottera považujem za reálne.

Všimla som si, že niektorí už jedli. Zbadala som aj Willa s Em. Bola som rada, že ju našiel a zároveň dúfala, že ma za to, že som ho poslala za ňou, Em nezabije.

Podišla som k veľkému jedálnemu lístku, ako som usúdila, na stene a začala ho študovať.
Mmm, pizza by bodla a červené víno k tomu, zaslintala som v duchu. Zbadala som, že všetko na čo som si pomyslela, sa objavilo na stole. Tak som si zaň sadla a požiadala ešte o granule pre Cherryl, kým som sa pustila do jedla.
Tak toto si nechám páčiť, blažene som si pomyslela.

"To je fakt", zasmála jsem se. A zase, něco, co jsem znala z dřívějška, mě uhodilo do bránice. Uvědomění si. Vzpomínka. Bylo to tak i s Bránou. Jestlipak jsem se i tentokrát strefila.

"No právě. Je to stejně podivné, jako to okno," zamumlala jsem sama pro sebe a podívala se nepřítomně z okna. Když jsem ale slyšela její otázku, hned jsem se vrátila zpátky do reality.
"Tohle?" pozvedla jsem hrnek.
"To je masala. Někteří lidé říkají, že je to čaj, ale není to tak úplně pravda. Je to směs koření, která se vaří ve vodě, do které se pak přidá mléko. Pochází z Indie, usmála jsem se a usrkla z hrnku.

Will poslouchal jak mu Em vysvětluje jeho otázky a když se ho zeptala jestli jednou nechtěl uniknout ze svého světa, tak mu to bylo hned jasné "ano přesně jak říkáš, měl jsem nastoupit do nového léna jako její hraničář, ale měl jsem z toho strach, proto jsem se asi objevil zde" řekl a když se mu snažila vysvětlit další otázky, tak jen poklonil hlavou "no nad tím, že každá pochází z jiného času se už raději divit nebudu" řekl, ale divil se "ale pak si o tom raději popovídám s kapitánkou, děkuji ti moc Em" poděkoval a podíval se na Ellu "nemýlíte se slečno jsem opravdu členem řádu hraničářů" řekl a vytáhl stříbrný dubový list, který měl symbolizovat titul hraničáře "jelikož je možné, že jste z jiného času, jak jste o nás slyšela" zeptal se ji a čekal co ona na to.

(jo M. sry ja to popletl, mělo tam byt tykani už jsem to upravil ;-) )

"Umm ... čítala som o Vás knihy ... " Usmiala som sa a napila som sa z kakaa. Pozrela som sa na list. To je titul ... zaujímalo by ma z akej doby presne pochádza.

"To zní zajímavě...tys už někdy byla v Indii?" zajímala jsem se.
Cizí země mě vždycky zajímaly. Podívala jsem se na svůj hrnek a trochu z něj usrkla. Obličej jsem zkřivila překvapením. To kafe bylo studený a to tak, že dost. Přemýšlela jsem, jak mohlo vystydnout tak rychle, zatímco jsem ho pokládala na stůl a v duchu si objednávala další.

Byla jsem ráda, že Will svolil k tykání. K vykání jsem měla odjakživa odpor a lidé, co si ho vynucovali, mi přišli protivní a namyšlení. I když jsem věděla, že to není Willův případ, stejně mi nebylo příjemné se k tomu nutit.

"Nemáš zač. S tím hraničářením, taky mě to napadlo. I u nás máme příběhy, které mluví o lidech jako ty. V životě by mě nenapadlo, že někoho takového skutečně potkám", dodala jsem s úsměvem.