Jídelna

Zdálo se, že loď poskytovala svým obyvatelům místnosti přesně podle toho, jak je potřebovali. Proto když měl například snílek hlad, velice snadno ho svými spletitými chodbami navedla přesně tam, kam bylo třeba - do jídelny.

Jídelnou byla nevelká místnost s několika dlouhými stoly vyrovnanými vedle sebe. Zařízena byla velmi prostě, to nejhlavnější v ní bylo veliké magické okno s výhledem, který se měnil podle toho, jaká byla zrovna denní doba. K snídani jste se například mohli dívat na výhled na oceán, nad nímž právě svítá a kde dovádí racci, při večeři vás pak okouzloval pohled na tmou zahalený deštný prales, a byli-li jste dostatečně potichu, mohli jste slyšet i jeho tajemné zvuky, cvrkot cvrčků a pokřikování opic.

Kromě tohoto magického okna tu nebylo moc na co koukat. Bylo tu především hodně zeleně, rostlin v překrásně zdobených květináčích, a na stěnách obrazy, které se často měnily a mnohdy obsahovaly různá vepsaná poučení a rčení.

Na stěně hned vedle okna visel rozměrný, jakýmsi pradávným písmem popsaný pergamen - jídelní lístek. Na něm si snílek mohl zvolit z množství lahodných pokrmů ten, na který měl právě největší chuť, a pro objednávku pak stačilo posadit se ke stolu a pomyslet na svou volbu. Vybraná dobrota se pak objevila přímo před snílkem a ten si mohl dobře pochutnat. Právě tak nádobí se obvykle samo odklízelo poté, co je snílek vyprázdnil. Jen někdy, například chtěla-li vás loď poškádlit nebo potrestat za přestupek proti lodnímu řádu, se nádobí neodklidilo a na stěně se objevil plechový dřez, kde jste se o svůj nepořádek museli postarat klasicky postaru, bez použití magie.

Jídelna často platila za druhou společenskou místnost. Snílci byli sice obvykle natolik zabráni do jídla, že neměli mnoho času u něj mluvit, a židle tu nebyly tak pohodlné, přesto se ale i tady daly řešit různé problémy, občas tu někdo i po jídle zůstal sedět třeba s knihou nebo se omámený postavil k oknu a nechal svou fantazii putovat kdesi po pouštích a oázách nebo po deltách ohromných řek, na jejichž vodopády se právě díval...

"Prehltol som zemiakovú lokšu spoločne s kúskom požutej husacej pečienky a prikývol.
"Taktiež sa mi tento spôsob veľmi pozdáva, avšak, ja som zasa rád kvôli tomu, že môžem denne jesť niečo iné a tak mám možnosť ochutnať vždy niečo nové."
Usmial som sa a napil sa pomarančového džúsu.
"Nie že by sa to týkalo mňa, ale zaujímalo by ma, ako by loď reagovala na prianie nezletilej osoby, ktorá by žiadala nejaký alkoholický nápoj."
Keď som sa zasa chcel venoval jedlu, potom ako som nahlas vyjadril svoju úvahu, do jedálne vstúpila eM.
"Príjemný deň prajem."
Odvetil som na jej pozdrav, keď som sa k nej otočil, aby som vedel, kto prišiel. Napokon som sa otočil k tanieru a pokračoval v jedení.

Dojedol som všetko to, čo som mal na tanieri a zapil to džúsom. Tanier, rovnako ako aj pohár zmizol a stôl predomnou ostal prázdny.
"Ja to väčšinou nechávam na náhodu, Čo loď vyberie, to ochutnám a ak to chutí, zjem to."
Povedal som smerom k Olafovi a jazykom som sa začal špárať v zuboch. Ani som sa nenazdal a objavilo sa predomnou drevné špáradlo.
Super!
Špáradlo som vzal a pomáhal si ním dostať kúsok mäsa spomedzi zubov.

Nemôžem sa pýšiť tým, že by som nejak veľmi rozumel veciam, ktoré Olaf rozprával, tak som radšej mlčal, než aby som povedal nejakú hlúposť. Keď som odložil špáradlo, začal som sa mierne obzerať po miestnosti.
"Ja by som povedal, že každý kto sa nejako rozumie do techniky bude užitočný."
Skonštatoval som niečo, čo bolo však asi každému jasné.
"Zo mňa by ste nemali dobrého konštruktéra. Ja som skôr zameraný na umenie tela a meča."
Usmial som sa na tu prítomných.
"No, snáď to bude nápomocné."

Otočil som svoju tvár na eM, keď začala rozprávať a ako som ju počúval, priložil som s dva prsty k brade a mierne nimi pohyboval.
"Povedal by som, že za zamyslenie sa, to stojí, len neviem ako by to bolo. Viete, ja som nebol nikdy ten typ človeka, ktorý by niekoho dokázal učiť. Možno aj to je moja nedokonalosť."
Pousmial som sa.
"Ale je pravda, že čím viac schopnejších členov je v spoločnosti, tým je spoločnosť silnejšia."
Dodal som.
Čo by na niečo takéto asi povedal môj majster...
V momente, keď som chcel reagovať na Olafa, vošiel do miestnosti Phate, ktorý po chvíľke položil otázku, na ktorú som po pravde nemal odpoveď.

Keďže som na otázky ohľadom stále nemal odpoveď, rozhodol som sa, že odpovedať nebudem. Zameral som sa preto skôr na eM a Olafa.
"Myslím, že bojové umenie treba trénovať pravidelne a dlho, aby sa človekovi vrylo do tela a vykonával ho reflexívne. Inak je to dosť zbytočné."
Otočil som sa na eM.
"Ja som skúšal pár krát niekoho učiť, ale vždy to dopadlo tak, že z toho nič nebolo."
Zasmial som sa na sebe a potom v tichosti vyčkával, kam sa naša konverzácia poberie.

Takže loď má svoje vlastné zásoby? To, aby som sa začal správať trošku viac šetrne.
"Myslím, že na techniky by bolo v každom prípade priskoro. Techniky s mečom prídu až časom, keď by si zvládla isté postoje, držanie tela, meča a podobne."
Povedal som smerom k eM, keď som sa otočil na Willa.
"Je pravda, že tieto schopnosti by mali byť účinnejšie proti tým tieňom. Ak by meče a šípy nemali efekt, bola by strata času sa učiť narábať s nimi. Myslím, že to čo posádka potrebuje je skôr dobrá fyzická kondícia."
Úsmevne som poznamenal.
"Ale myslím, že ak by niekto naozaj veľmi chcel, mohol by som sa odhodlať k nejakým lekciám."
To už som pozoroval eM.
"A k tej pravidelnosti. Prvých pár dní, možno týždňov je to o silnej vôly, ale ak to prekonáš, potom budeš tréning brať ako samozrejmosť a už sa nebudeš musieť vôbec premáhať."
Hovoril som z vlastnej skúsenosti, pretože keď som začínal kedysi behávať, tiež to bolo spočiatku len o odhodlaní a myslení na to, kam sa dostanem ak sa nevzdám. Potom, ako som dopovedal svoje, začal rozprávať Phate, ktorého som si vypočul.
"Proti športovému šermu ja nemám nič..."
Usmial som sa.
"... no myslím si, že šport a bojové umenie sú dve veci. A ak si myslíš, že bojovník nemá dobré reflexy a nedokáže vyhodnocovať situáciu, asi si bojovníka v akcii ešte nevidel.... samozrejme bez urážky."