Taneční sál

First topic message reminder :

Taneční sál na tak velké lodi, jako je Destiny, nesmí chybět.
Uprostřed stropu zdobeného malbami připomínajícími umělce jako Leonarda da Vinciho visí zdobený lustr. Svíčky na něm jako kdyby nikdy nedohořely a plamínky se na nich objeví pouze ve chvíli, kdy někdo vstoupí. Taneční sál se nachází dvě patra nad strojovnou, takže hluk z ní k němu nedoléhá. Mimo jiné je na pravé části zádi lodi, takže je z jeho oken krásný výhled na mraky a zároveň je uvnitř dostatek světla.

Nachází se zde všechny možné hudební nástroje. Loď se přizpůsobí vašim touhám.
Celou dobu ale zůstane v rohu před oknem klavír. Jinak se sál zdá prázdný až na pár polštářů nahrazujících židle na zemi. Zatančíte si?

Ano. Bylo to hrozně na rychlo. Všechno. Zmatek. Nic jiného jsem v hlavě nyní neměla. Amestea odešla nějak příliš rychle, pravda. Ale to je jedno. Už mne tady na tom místě nic nepřekvapí.
Do víru mých myšlenek se připletla slova. Nejspíše od Em. "Tak jdem," Tak zněla? Na to se mne ptala? Aha, asi ano...
Pokusila jsem se zahnat všechny ostatní myšlenky a nějak odpovědět,"Jo, jo, promiň. Jdeme."
Ještě jsem se naposledy ohlédla za tím krásným sálem. ještě se sem musím vrátit!

(přesun)

Vstoupila jsem do ztichlého tanečního sálu. Kdy naposledy tady asi zazněly něčí kroky při tanci? Vzpomínala jsem na své první setkání s Ash. Kam ta se poděla?

Přešla jsem místností ke klavíru a pohlédla na okamžik z jejích oken. Pak už jsem usedla na stoličku a položila prsty na klaviaturu. Tón. Druhý. Třetí a hned za ním čtvrtý. První akord. Ty tóny mi v hlavě zvláštně zněly. Několikrát jsem je zopakovala. Pomalu jsem rozvíjela jakousi zvláštní, snovou melodii. Přidala jsem levou ruku. Jen tlumené, jednoduché akordy k podmalování. Začínalo to dostávat formu. Líbilo se mi to. Hrála jsem to pořád dokola, dokud jsem to neměla zmáknuté. Takhle vytrvale jsem necvičila už roky. Ale teď to bylo jiné. Nebylo to pro rodiče, kteří si to na mně vždy vydupávali, nebylo to ani pro mě. Bylo to pro tuhle loď a nazvala jsem to - jak jinak - "Destiny". A ta skladba se v tanečním sále dlouho do noc tlumeně rozléhala a já si představovala, jak na ni má záhadná tanečnice citlivě tančí.

(přesun)

Blúdil som po lodi a prišiel som do... Tanečnej sáli?! [i]Hm tu to nevyzerá zle... Nikde nikto.. to je fajn na chvíľku sa tu zastaviť môžem. [/b]pomyslel som si a pomaly prechádzal halou. Bolo to tu pekné a ešte lepšie bolo keď som uvideľ kopu hudobných násteojov od výmyslu sveta. Uvidel som klavír a sadol som si na stoličku k nemu a popukal som si prsty. [i] Tak sa pozrieme či som to nezabudol... [/b] najprv to mohlo vyzerať že som úplný začiatočník lebo som začal ťuksť do klávesov jedným prstom. Ale to bola taká skladba a následne som zapojil všetkých desať prstov. Akustika v sále bola prekvapivo dobrá.

Ako som hral tak som aj premýšľal o tom čo hovorila Hovorila že niet cesty späť ale ďalej hovorila že s niekým ide na zem. Nechápem keď môže ísť na zem tak prečo sa nemôžeme vrátiť? Som zvedavý či sú tu všetci čo snívajú to by táto loď musela byť obrovská... napadlo ma a prestal som hrať. Je to loď a z paluby môže byť pekný výhľad.. vybral som sa teda späť ale keď som vyšiel na chodbu netušil som z ktorej strany som prišiel a na ktorú mám ísť aby som sa dostal na palubu. Tak som sa vybral tou ktorá mi prišla vhodná. (Presun)

Zo zavretými očami. Zazíval som a rozmýšľal či mám ísť aj nájsť svoju kajutu. Ale neodolal som tomu klavíru. Sám sa mi núkal a tak pomaly došiel až k nemu a sadol si za neho. Začal som si len tak hrať sám pre seba. Ale únava sa dostavila z ničoho nič taká že som bol rád že som sa dokotúľal k vankúšom a spokojne som na nich zaspal.

Spal som dlho cítil som to keď som vstal. Zase som spal dlho a teraz budem zase hore pár dní... Zazíval som a zase sa ozvalo to škvŕkanie v žalúdku že som hladný a to veľa. Hm... že by som to skúsil to ich servírovanie... Postavil som sa a rozmýšľal Tak to skúsime.... jedáleň... jedáleň a pomaly som kráčal kam ma to viedlo .... (Presun)

Poslepiačky som prišiel až sem. Cítil som tu energiu ktorá mi dávala najavo že sme tu. Otvoril som oči a ticho povedal A sme tu... otočil som sa na Lea či ide za mnou a a videl jej reakciu na toto magické miesto.

Dorazila jsem sem a ve dveřích zůstala ohromeně stát, no litovala jsem, že jsem tohle místa nenavštívila předem. Nejvíc mě zaujal ten lustr a klavír dominující celé mísnosti.
"Whau.." Vyšlo ze mě jenom, zatímco jsem vkročila dovnitř a sotva odlepila oči od okolí.
"Ani se nedivím, že máš tohle místo rád.." Podotkla jsem, když jsem na něj konečně přetočila pohled. "Je krásné.." Dodala jsem.

Iba som sa na ňu zaškeril a pokýval hlavou. Pomaly som šiel ku klavíru ku ktorému som prisunul druhú stoličku aby si mohla Lea sadnúť. Sadol som si za klavír a potľapkal po stoličke vedľa mňa aby si sadla.

Pozoroval jsem jeho počínání a pak k němu teda došla a sedla si na stoličku vedle.
Výjimečně jsem svá sluchátka odložila stranou, nebudu je teď potřebovat. Pak jsem se pousmála.
"Umm, ty umíš hrát na klavír?" Zeptala jsem se a prsty zasněně přejela po dřevě.

Usmiaty od ucha k uchu kývol z hlavou zo strany na stranu na znak že ako tak vie hrať. Teraz budeš prikyvovať ako malé dieťa? To si fakt už o tebe pomyslím nie pekné veci... A nesmej sa ako slniečko na hnoji kritizoval som sám seba ale na vonok sa to vôbec neodrazilo. Položil som prsty na klavír a chcel začať hrať... no išlo to dosť pomaly kedže tu bola Lea. Ale po chvíli keď som sa už plne sústredil na hudbu už som hral normálne. Hral som pesničku Linkin Park - What I've Done ale v klavírnom podaní.

Jen jsem ho dál pozorovala, snažila jsem se být tiše, ne ho rušit. Když položil ruce na klavír, zaposlouchala jsem se a hned od prvních tónů mi bylo jasné, o jakou písničku jde. Pousmála jsem se, i v klavírovém podání zněla neuvěřitelně.
V mysli jsem se rozvzpomínala na její slova, ale nahlas jsem je nevyřkla. Nechtěla jsem ho v tom vyrušovat.
Zvědavě jsem se otočila čelem k němu a sledovala, jak hraje. Já bych to teda nedokázala! Tím víc jsem se tomu snažila přijít na kloub. Talent dokáže divy.

(Promiň, ale dnes už musím, budeme pokračovat zítra, pokud to nevadí ^^)

Hral som zo zavretými očami. Prsti už automaticky stláčali príslušný kláves v správnu dobu. V duchu som si aj hmkal melódiu a tým som sa riadil. Bola to taká vzpomienková pesnička pretože túto som sa naučil ako jednu z prvých.


(Jasné v pohode aj tak ja tiež pôjdem za chvíľu ^_-)

Páni, musel tuhle píseň hrát už tolikrát. Jinak jsem si totiž nedokázala vysvětlit to, proč hraje tak, automaticky? Ne spíš, tak bez podkladu, hmm, správná slova jsem nenecházela, možná to ani dobře vysvětlit nešlo.
Hrál krásně, to se muselo uznat, no mlčela jsem, což u mě nebývá zvykem, a nechala ho dohrát.

Keď som dohral a otvoril oči zase som stiahol ruky z klávesov a zamotal sa do svojej nesmelosti. P..prepáč..a..asi to nebolo nič moc Keď som hral aj som zabudol že je tu... Nervózne sa pousmial.

Chvilku jsem mlčela, možná jsem hledala ta správná slova, ne, spíš jsem chvíli přemýšlela.
"Umm, ne nemusíš se omlouvat! Náhodou, už jsem ti to říkala jednou, máš talent, tak si ho važ, hraješ krásně.." Pochválila jsem ho a souhlasně přikývla. Pak jsem se pousmála. Položila prsty na klávesy a jen lehce přitlačila. Jakmile se ozval neidentifikovatelný zvuk, spíš jako když taháte kočku za ocas, okamžitě jsem prsty stáhla. Ehe, noooo Leo to ti teda nevyšlo! Pak jsem jen pokrčila rameny.
"Nejde to každému.." Mě evidentně ne. "Proto je talent výjimečný" Podotkla jsem.

Známou tvář jsem nikde nepotkala, až když jsem nakoukla a spatřila tam dvě postavy u klavíru. Už zase ruším, kde nemám, pomyslela jsem si a nesměle ode dveří pozdravila. Zdravíčko. Nerada ruším, dodala jsem.

N...nie... Len treba vedieť ktorý stlačiť a kedy.... to nieje nič ťažké zasmial sa. A preto nie som ničím výnimoční... P..pozri... najprv sem jedna ruka mi zase narazila na klávesy a stlačila som dve klávesy ktoré mali medzi sebou medzeru jednej klávesy. Zvuk vyšiel pekný teda skôr to bol len tón. Tón sám o sebe nieje nejaký extra. Následne som sa presunul a zaznel ďalší tón a ďalší a ďalší. Po pár tónoch som sa zastavil a čakal aby to stihla vnímať. V..vidíš... Následne prišiel niekto nový. A..ahoj. povedal som nesmelo.

Dorazím chvíli po eM. Jsem zticha protože nikoho neznám a eM tu je hlavní. Jen pozdravím s úsměvem a pokynutím hlavy.
----------
Omlouvám se musím končit, jestli to tak piš klidně že chodím za tebou abych nezdržoval =)

((V poho, taky zrovna píšu, že budu končit Čekaj mě dva dny mimo, tak když ne zejtra večer, tak pozítří naviděnou))

Ahoj, osmělila jsem se a přistoupila blíž ke klavíru. Nesměle vypadající klučina, jak roztomilé, napadlo mě. Já jsem M., napřáhla jsem k němu ruku. Nerada ruším. Jsme tu jen na návštěvě, ukázala jsem přes rameno ke Kaemonovi, který mě mezitím doběhl.

Sledovala jsem Shimona. "Ale umění je vědět, kdy to stlačit.." Podotkla jsem a znovu se pousmála. Už jsem to chtěla zkusit po něm, i kdyby hrozilo náhlé ohluchnutí, ale zaslechla jsem, jak někdo vešel dovnitř sálu a porozhlédla se po tom dotyčném. Jakmile jsem rozpoznala známou tvář, zakřenila jsem se a tvářila se i trochu překvapeněji. Pak jsem spozorovala i někoho dalšího, ale tu osobu jsem již neznala, jen jsme ji pozdravila, představit se můžu později.
"eM?! Jsi to ty?! Páni, jsem hrozně ráda, že tě vidím! A jinak tak povídej, jaké je to na Insignii?" Zeptala jsem se, už dávno mi došlo, že eM byla přeložená na Insignii, ale vidět po takové době známou tvář mě potěšilo!

eM? To bude zrejme prezývka..nu čo už. T..teší ma eM podal som jej ruku lebo slušnosť treba dodržiavať. Ďalej som už radšej nič nehovoril a iba sledoval klávesy. Určite sa zaobídu bezomňa v ich debate...

Herdek nojo, já si říkám, že jsi mi povědomá, zarazila jsem se, když jsem rozpoznala Leu v druhé osobě, sedící u klavíru. No, Insignia je opravdu o něco modernější, má svá tajemství a různá překvapení... mám parádní novou kajutu, zasmála jsem se, ale popravdě je tam trochu nuda. Mám pocit, že spousta lidí se tím vším přesouváním nějak poztrácela... většinu z nich jsem od toho dělení ani neviděla, nevím, kde se sekli, pokrčila jsem rameny. A co vy tady? Jak válčíte? Ani nedokážu vypovědět, jak se mi tady po tom stýskalo, rozhlédla jsem se s nostalgií po známé místnosti a přejela prsty po hřbetě klavíru, na nějž jsem kdysi hrávala. Má "symfonie" pro Destiny... jak je to dávno...

I mě těší, dodala jsem trochu rozpačitě, když mi neznámý klučina oplatil pozdrav, ale nějak se opomněl představit. Nu což, asi nebude nejvýřečnější, pomyslela jsem si.

"Tak, je dobře, že se ti líbí i tam!" Podotkla jsem a usmála se.
"Noo, co je kapitánka na tom jednání, tady to taky trochu vázlo, ale stejně, všechno je v pohodě, jako obvykle si Destiny dělá z lidí šoufky, ale to by to potom nebyla ona.." Zasmála jsem se a pak jsem se na něco rovzpomněla.
"Oi, kaptánka říkala, že tam jde i s kapitánem Insignie, umm, eM nevíš, jestli už se vrátili?" Zeptala jsem se, sice v Destiny bylo cokoliv jsem chtěla, ale něco jsem musela vyzjistit od ostatních a má zvědavost mi nedala.

Líbí, líbí, o to nic. Už si zvykám, dodala jsem. Vrátili, právě proto tu jsme. Máme se s Berenikou vydat do Přístavu lebek pro zásoby. U nás jsme tedy zatím nezaznamenali nějaký úbytek potravin, ale čekám to každou chvílí, to je fakt, podotkla jsem. Ale mám pocit, že dneska už to nebude. Asi si budeme muset najít fleka k přespání a uvidíme, co přinese zítřek, usmála jsem se.