Taneční sál

Taneční sál na tak velké lodi, jako je Destiny, nesmí chybět.
Uprostřed stropu zdobeného malbami připomínajícími umělce jako Leonarda da Vinciho visí zdobený lustr. Svíčky na něm jako kdyby nikdy nedohořely a plamínky se na nich objeví pouze ve chvíli, kdy někdo vstoupí. Taneční sál se nachází dvě patra nad strojovnou, takže hluk z ní k němu nedoléhá. Mimo jiné je na pravé části zádi lodi, takže je z jeho oken krásný výhled na mraky a zároveň je uvnitř dostatek světla.

Nachází se zde všechny možné hudební nástroje. Loď se přizpůsobí vašim touhám.
Celou dobu ale zůstane v rohu před oknem klavír. Jinak se sál zdá prázdný až na pár polštářů nahrazujících židle na zemi. Zatančíte si?

Celou vzducholoď jsem si již prošla. Je až neuvěřitelné, že něco tak krásného jsem mohla přehlédnout. Nebo nevědět o tom. Já! Zrovna já! A při svém dlouhém bloumání a procházení jsem narazila na tohle! Něco tak úžasného, velkolepého jsem snad ještě neviděla! To bylo to první, co mi vytanulo na mysli. Ach! Vzdechla jsem.
Tanečních sálů jsem viděla mnoho, ale tohle... tohle předčilo snad všechny mé představy! Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Nikoho. Jsem tu jen já. Jen já a ten ohromný prostor!
Neodolala jsem. Několika piruetami jsem se dostala doprostřed a tam jsem se už jen nechala unášet... zapomněla jsem v tu chvíli na vše. Úplně na vše!
Nerušena ničím a nikým, zajata volností pohybu...

Tanec, to je život. Ta loď jako by to věděla, jako by věděla, co má člověk za sebou, a všechno to pěkné mu chce připomenout. Ten sál jako by z oka vypadl tomu, v němž jsem jako malá navštěvovala lekce baletu. A jako by čekal, až se po jeho parketách rozeběhnu. Klavír, za nímž nikdo nesedí, a přesto se stačí jen na krátko zamyslet a spustí ty nejkrásnější melodie, melodie, které by jako vycházely z vašeho srdce.

Zaposlouchala a jen na pouhou sekundu se zarazila. Zaslechla totiž kroky. Tam, u dveří! Otočila jsem se a podívala se jí zvídavě do očí.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se nakonec. Hlas se mi třásl. Tohle je první člověk, kterého na tomto zvláštním místě potkávám.

"Jsem M.", odpověděla jsem té zvláštní osůbce. Byla zvláštní zejména proto, že jsem si jí vůbec nevšimla. Nejspíš proto, že působila, jako by byla součástí tanečního sálu. Snad to tak i cítila, protože jsem ji nepochybně vyrušila při tanci. "Promiň, já... nechtěla jsem tě vyrušit. Klidně pokračuj, jestli ti tu teda nevadím..."

A sedla jsem si tiše na zem, do kouta, v naději, že dá-li si říct, uvidím něco kouzelného.

Ta slova mne zarazila. Ale bylo to od ní nesmírně milé. Pokusila jsem se o úsměv. Možná byl chabý, možná chladný, ale byl to úsměv.
"Jsi hodná. Jen, ... ne, nevyrušila jsi mě, neboj," měla jsem pocit, že jí to musím řici. A vlastně to i tak bylo. Opravdu mne nevyrušila z tance. Spíše z rozjímaní nad ním.
"A tobě nebude vadit, když budeš v tanečním sále jen sedět?" Zeptala jsem se. Bylo mi tak trochu hloupé omezovat někoho v pohybu tím, že mu zaberu celý prostor.

"Ne, to je v pohodě", odvětila jsem a zkusila jí oplatit úsměv. Pravdou bylo, že v tuhle chvíli se mi opravdu chtělo jen sedět a pozorovat. Byla jsem zaskočená tím, že se na téhle lodi vyskytoval někdo kromě mě. Byla jsem tu jen chvíli, ale přesto mi postačila k tomu, abych si prošla několik málo místností a chodeb a všechny byly zoufale prázdné. Nebála jsem se, to ne, ta loď jako by sama byla živá a byla tu se mnou, přesto ale tohle bylo jiné. Byla jsem ráda, že je tu někdo další, s kým se dá normálně mluvit. Alespoń to tak prozatím vypadalo.

"Ty tu bydlíš?", zeptala jsem se. Měla jsem potřebu být opatrná. Nevěděla jsem nic o téhle tajemné tanečnici. Cítila jsem, že se jí nemusím bát, přesto mě ovládala ostražitost. Musím se o ní něco dozvědět. Třeba ví víc než já. Třeba tady žije. Třeba mi pomůže osvětlit, jak jsem se sem vlastně dostala a co tu dělám.

Jestli tu bydlím? Byla to jednoduchá otázka. Ale přeci v ní bylo něco tak složitého. Nedokázala jsem na ní zatím nějak kloudně odpovědět. Jestli jsem to dobře vypozorovala, nemusela jsem se bát. Necítila jsem žádné zábrany před tou tajemnou slečnou, a proto jsem jí chtěla odpovědět. Ale jak?
"Možná," řekla jsem proto, "možná tu bydlím. Víš, vlastně já ani nevím. Ocitla jsem se tu náhodou a..." A? Můžu to všechno říci? "a tak tu jsem. Nevím nic o téhle lodi," konečně jsem se hnula. Upravila jsem si knoflík na svém červeném baloňáku a popošla několik kroků k ní, "jestli tě tedy zajímá tohle."

"Aha"...zamyslela jsem se. "Tak to jsme na tom vlastně stejně", znovu jsem se chabě usmála, ale zdálo se, že to stačilo. Tanečnice se ke mně přiblížila a já si mohla poprvé pořádně prohlédnout. První, co na ní člověka hned praštilo do očí, byl zářivě červený baloňák. Bůhvíproč mi to bylo sympatické, červenou barvu mám ráda, takže se to dalo považovat za druhou věc, kterou máme společnou - hned po tom, že vůbec nevíme, jak jsme se sem dostaly.

Taky její oči se zdály být přátelské a celá vypadala tak nějak ladně, mile a důvěryhodně, že mě opustily poslední zbytky pochyb. Byly jsme jen dvě celkem obyčejné holky na jedné lodi. Doslova. Ale proč? Co jsme tu dělaly? Říká se, že čas ani místo nejsou důležité, tak možná, že nebyly.

Tanečnice se na mě dívala trochu vyzývavě, jako by čekala, co ze mě vypadne. No tak, ven z myšlenek, řekni něco!", pomyslela jsem si.

Poslední, co vím, je, že jsem šla spát. Ale vůbec jsem nemohla usnout, pořád jsem se jen převalovala a občas jsem měla pocit, že pode mnou zmizela postel a že padám.... to se mi teda stává docela často, ale většinou to není příjemné, kdežto tentokrát... bylo to fajn, prostě jsem měla pocit, že stoupám k nebi, jako bych vůbec neměla tělo, proplula jsem skrz strop a najednou tam byla ta vzducholoď a pak jako bych se probudila ze sna a on se stal skutečností. Najednou jsem skutečně stála na palubě, nikde nikdo, všude jen tma a vítr, co se mnou lomcoval. A tak jsem hledala vchod někam dovnitř, abych se ukryla a třeba našla někoho, kdo by mi to vysvětlil. A tady jsi najednou ty..." Došel mi dech. Už jsem nevěděla, co víc říct, a navíc, má záhadná kamarádka po celou dobu mého monologu zuřivě přikyvovala, takže zcela zjevně prošla něčím dost podobným. Tady se asi odpovědí nedočkám, napadlo mě. "A co ty? Jak se vlastně jmenuješ?"

Její vyprávění bylo velmi zajímavé. Udělal jsem ještě jeden váhavý krok blíže k ní. Každé její slovo mne zaujalo. Jak se zdá, opravdu ani jedna nevíme, proč jsme tady. Jen její příběh, jak se sem dostala, byl o dost zajímavější, než ten můj. "Víš, Em," odhodlala jsem se a sedla si na polštář vedle ní, "Zajímavý příběh máš. Já se sem dostala náhodou. Šla jsem sem projít a potom jsem uviděla dav. Bylo tam plno lidí. Ale já neviděla, k čemu se tak tlačí... ale chtěla jsem to zjistit. Něco mi nedalo. Musela jsem tam. A pak jsem ji uviděla. Vzducholoď. Stejná nadpozemská síla mě pak nutila nastoupit. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale překročila jsem ten pomyslný lodní práh. A tak jsem tady..." tak jsem se zapovídala, že jsem úplně zapomněla na její poslední otázku. Jméno. Chce tvoje jméno!
"Jo, a promiň, já jsem Ash," natáhla jsem ruku k pozdravu.

"Ash", řekla jsem, když jsem stiskla její měkkou teplou ruku. "To je jako popel", nadnesla jsem. Ajé, asi jsem řekla něco, co jsem neměla. Ash se zatvářila značně kysele, přesně jako člověk, jehož jméno si všichni vykládají přesně tím špatným způsobem. Zatvářila jsem se provinile a přemýšlela, jak to napravit.

"To já jen, že jsem trochu anglofil. Baví mě angličtina." Hm, to ji asi moc nepřesvědčilo."A taky oheň. Já..." Zaváhala jsem. Můžu být až tak otevřená? Vždyť ji vůbec neznám. Co když se lekne a uteče. Bude křičet, že jsem divná nebo zrůda nebo co já vím. A vůbec, co jí chci říct? Vždyť sama nevím, co se to se mnou děje....

"Mno, jde o to, že mě oheň prostě tak trochu fascinuje. Hodně. Teda". Ó, bravo, eM., teď seš předvedla jako největší idiot. Fakt výrečnost jako noha. Vážně bravo.

Popel! No, dobrá... nezná mne. Pro jednou jí to odpustím: "Popel ne. Prosím. Jsem Ash, a nikdo jiný," mrkla jsem. Připadalo mi, že se trochu bojí rozmluvit a rozvést něco o sobě. Ale co já mám říkat. Vždyť sama nevím, co vše mohu před ní říci. Ale stejně. Nikdo jiný tu není, a Em rozhodně vypadá příjemně. Položila jsem jí ruku na rameno.
"Oheň tě fascinuje? Je to krásný živel, ano. Říkala jsi hodně... jak hodně?" Chtěla jsem ji alespoň trochu rozmluvit. Dozvědět se více. Znovu jsem se usmála, tentokráte ale vroucněji a více.

(deleted)

"Uf, to se těžko vysvětluje..." Podívala jsem se jí do očí. A bylo to tam. Důvěra. Řekla jsem si, že to prostě risknu. Co se může stát. Kamarádky ještě nejsme, tak nemám co ztratit. Rozhlédla jsem se po místnosti a spatřila lustr plný svíček. Byl docela nízko, tam bych mohla dosáhnout. Zvedla jsem se. Ash mě nechápavě sledovala. Zhluboka jsem se nadechla. Natáhla jsem ruku ke starodávnému lustru. Poslechne mě vůbec?Nedá se svítit, musím to zkusit. Teď už neucouvnu.

Trochu jsem zatřepetala prsty nad plamenem největší ze svící na okraji lustru. Muselo to vypadat pošetile a chvíli jsem už měla pocit, že z toho nic nebude, ale nakonec si oheň přece jenom dal říct. Ucouvnul. Ash trochu nechápala, co se děje. Přece jenom plameny svíček obvykle mají ve zvyku se všelijak kroutit. Ale pravda, obvykle to nedělají ve stejném směru jako prsty kolem nich kroužící. Stála jsem pod lustrem a opisovala rukou ve vzduchu kruhy. Plamen svíce nade mnou to po mně opakoval jako poslušný pejsek (za tohle se mu budu muset hodně zodpovídat) a na závěr mého malého představení se nepřirozeně nafouknul a nabyl dvojnásobku své běžné velikosti, aby se pak roztančil ve zběsile rychlém tempu v naprosto okouzlující ohnivé show a poté zhasl.

Tak to by bylo. Pomalu jsem se otočila a podívala se na svou divačku. Bude to teď nebo nikdy. Co udělá? Co řekne? Měla doširoka otevřené oči a já se nadechla, abych si poslechla svůj verdikt.

To, co jsem viděla, bylo neuvěřitelné. Možná jsem trochu nechápala, ale když jsem si pomyslela na své sny... postavila jsem se. "Oheň... a ty? Vždyť...." A jak to teď říci? Věděla jsem, co bych chtěla povědět, ale mohu?
"Oheň tě poslouchá? Umíš ho ovládat? Možná do dobře nechápu, ale... zdá se mi to, nebo jste si spolu nějak více blízcí, než je normální?"
Opravdu jsem byla ohromena. Možná má otázka vyzněla divně, ale... ne. Snad ne. Snad pochopí. "Neuvěřitelné," vypravila jsem ze sebe.
Otevřela jsem ústa k další větě, když jsem si všimla, že dveřmi někdo vešel. Kdo je to? Jen jsem mrkla na Em a pohodila hlavou tím směrem.

(deleted)

Nedalo mi to. Věděla jsem, že nás pozoruje. Omluvila jsem se Em a vydala se směrem k ní. Pomalu, ale jistě. Když jsem se přibližovala, zdálo se mi, že se trochu bála.
"Ahoj," řekla jsem. Tentokrát jsem už byla odhodlanější. Přecejen jsem zřejmě byla první, kdo taneční sál navštívil a tak jsem se tu cítila bezpečně. Jako doma. Ano, přesně tak!
"Klidně pojď k nám," snažila jsem se ji uklidnit,"kdo jsi? A jak jsi se sem dostala?" Možná jsem až moc vtíravá. Udělala jsem malý krok vzad. Snad jsem o příliš nepřehnala.

Jedna z dívek se začala přibližovat. Pohybovala se pomalu, ale jistě. I přesto, že nebylo moc vysoká, jsem k ní musela vzhlížet.
Když pozdravila, ucouvla jsem. Má ruka už už tápala po klice, ale zastavila jsem ji včas. Místo toho jsem slušně odpověděla.
"Ahoj. Já... Jsem... Jmenuji se Amestea." Pousmála jsem se. "Vlastně nevím, jak jsem se sem dostala." S každým slovem jsem si připadala o něco sebejistější. Té dívce z očí sálala jistá důvěryhodnost. Cítila jsem, že jí to mohu říci.
"Zkrátka se přede mnou objevila vzducholoď. Jako by na mě volala, ať vstoupím na její palubu. Nemohla jsem odmítnout. I kdybych chtěla, nešlo to." Na tváři se mi usídlil hořký úsměv, pro mě tak typický.
"Co ty?"

Co ty? Co přesně na to odpovědět? "Jsem Ash, a..." chtěla jsem se zmínit o Em, ale nebyla jsem si jistá, jestli mohu. Proto jsem řekla něco jiného, "a také vlastně pořádně netuším, proč tu jsem. To volání bylo silné, také jsem ho zažila," ano. Zažila. A bylo to dosti silné volání. Nepopsatelné! "Ale jinak tu o tom nic nevím. Prošla jsem kousek vzducholodě a zastavila se tady. Ten sál mne učaroval! A ty, ty jsi už byla v jiných místnostech?"
Tohle mne opravdu velmi zajímalo. Já jsem si toho moc projít nestačila....

(deleted)

((Omlouvám se za výpadek, přišla návštěva))


Byla jsem tak zabraná do předvádění své schopnosti, že jsem si ani nevšimla, že už v místnosti nejsme samy. To děvče, co se na nás ode dveří zprvu bázlivě dívalo, se velice rychle osmělilo a přiblížilo k nám. Ash byla rychlejší než já a ten typický seznamovací rituál proběhl tak nějak zcela beze mě. Když jsem se konečně vzpamatovala z šoku, i já se přišla představit.

"Ahoj, já jsem eM. Pání... docela se nám to tu zalidňuje", uchechtla jsem se, možná trochu moc uvolněně. Možná ještě nebyla připravená na tolik kamarádskosti. Každopádně vypadala o hodně odtažitěji než Ash. Asi se nebylo čemu divit, vzhledem k tomu, v jaké chvíli se k nám přidala. To, co viděla, ji muselo dost zaskočit. Cítila jsem potřebu jí to nějak vysvětlit a vlastně jsem ještě pořád dlužila Ash odpověď na její otázku.

"To, co jsi viděla... totiž..." otočila jsem se na Ash, aby věděla, že mluvím i k ní. Já ani přesně nevím, jak to dělám. Oheň mě vždycky bavil, měla jsem pocit, že jsem s ním nějak spřízněná a pak jednou jsem zjistila, že mě tak nějak... poslouchá. Divný, co?" Zkusila jsem to odlehčit a zasmát se. Musí si o mně myslet, že jsem vážně divná. Nebudou se mě bát?

(deleted)

((Ano, i já se omlouvám za výpadek, povinnosti))

Konečně se přidala i Em. Zřejmě jsem ji zaskočila tím, jak rychle jsem se vrhla na seznamování. Trochu jsem se styděla, "Promiň, Em, že jsem tě tam tak nechala. Ale zdálo se mi, že kdybych tady Amesteu nezdržela, zmizel by dříve, než bychom s ní vůbec prohodila jediné slovo," pokusila jsem se o omluvu a usmála jsem se. Snad se nezlobí. Byla jsem možná až moc hr. No jo, to jsem celá já. Někdy zkrátka dříve něco udělám, než to promyslím. Vzdechla jsem.
Otočila jsem se na Em, "Víš, mně to také nepřijde zvláštní. Na světě se dějí různé věci, " Moment, na světě? Jsme my vůbec ,Na světě?, Kde to vlastně přesně jsme? Zamyslela jsem se. pak jsem ale zavrtěla hlavou. Snad proto, abych ještě tyhle myšlenky zahnala. Znervózňovaly mě.
"A to s těmi emocemo, Amest, to je také zajímavé," teď jsem se cítila trochu jako z jiného světa. Jakto, že já nemám žádnou schopnost? Zamyslela jsem se. "Já vlastně ani nevím... ale je to tu takové magické. Já sice ještě o ničem nadpozemském co bych uměla, nevím, ale kdo ví..." pokrčila jsem rameny.
"No, neměly bychom se podívat jinam? Myslím, že bychom měly vzducholoď prozkoumat a zjistit, co se to vlastně děje..." podívala jsem se vyzývavě na Em a Amasteu.

(deleted)

"V pohodě", řekla jsem Ash. Není její chyba, že jsem zamrzla.

Zamyslela jsem se na Amesteinými schopnostmi. Vciťovat se do druhých. Sebe sama jsem vždycky považovala za dost empatickou osobu, přesto to nikdy nemělo takový "nadpřirozený nádech", že bych tím někoho nějak zázračně léčila a tak. Pomáhala jsem jim nanejvýš běžnou cestou - tím, že se vypovídali, se jim obvykle znatelně ulevilo. Ale přejímat ty emoce doopravdy? To muselo být opravdu náročné. A znepokojující. Nejspíš tedy cítila přesně to samé, co jsme cítily my dvě. Muselo to pro ni být vysilující a šílené, vnímat všechno, co pociťuje její okolí. A mě znervózňovalo, že mi někdo takhle vidí do hlavy. Jako by viděla skrz mě, přesněji řečeno cítila. Byla to přece jenom trochu nepříjemná představa.

Asi právě proto, že to byla tak náročná schopnost, se Amestea poměrně rychle rozloučila a šla si hledat místo na spaní. Nějak rychle se tu zabydlela, napadlo mě. To já se tu ještě zdaleka necítila tak doma. Tahle místnost mi připadala docela příjemná, neměla jsem mnoho chutí ji opouštět, ale na druhou stranu, bylo by dobré vědět, co všechno tu kde je, jaké máme možnosti. Pořád tu bylo tolik nezodpovězených otázek a těch několik místností, kam jsem zatím zvládla zběžně nakouknout, si zasloužilo víc toho zkoumání. A kdy je na to lepší čas než právě teď, když máte po ruce někoho, kdo bude zkoumat s vámi?

Otočila jsem se na Ash, která vypadala poněkud zklamaně z náhlého Amesteina odchodu. Pokusila jsem se nadhodit svůj nejodvážnější výraz, ačkoli jsem z toho všeho byla dost rozčarovaná a popravdě jsem si nebyla jistá, co tam venku najdeme. "Tak jdem?" A vyšla jsem ze dveří, nechávajíc tu klidem a tichem prodchnutou místnost našeho prvního seznámení, prvního kontaktu, za sebou.

(přesun)