Pracovna a kajuta kapitána

Kajuta kapitána není jen místem, kde se nachází postel a cokoli chcete.
Je to jeden velký... Nepořádek. V nevelkém prostoru najdete mapy, knihy, kompasy a vše, co souvisí s lodí. Plány Destiny, ale i jakési návody pro stavbu neuvěřitelných přístrojů.
Kajuta není správné slovo, protože v místnosti, kam pořád někdo chodí, by se nikdo nevyspal.
Jsou to vlastně dvě místnůstky oddělené tenkou dřevěnou stěnou. Do první vstoupíte hned z chodby vedoucí do kajut. Do druhé pouze z oné pracovny, nicméně v té už vás nic nepřekvapí. Pokoj kapitána je zcela obyčejný. To pracovna je zajímavou. Máte-li dotaz, kapitán je v ní pro vás k dispozici.

S pohledem upřeným na protější stěnu jsem se postavila.
Stálo mě jen pár kroků přejít k jednomu z nejcennějších obrazů. Jeho hodnota byla nevyčíslitelná. Tvář čtvrté kapitánky na něj vykreslila sama Destiny. Jméno Ygraine Tenry černou temperou dopsané v dolním rohu skvěle napodobovalo matčin rukopis. S rukama za zády a pevně semknutými rty jsem obraz chvíli sledovala. Pohledem jsem se vpíjela do jejích očí. To, že se obraz nehýbal mne ujišťovalo, že je stále naživu.

Za zády mi zaševelil vítr.
Rozčísl mi vlasy. Mnoho lidí by se mohlo ptát, kde se vzal vítr v uzavřeném prostoru. Okna byla zavřená. Rty mi cukly k menšímu úsměvu, který vyvolala otcova přítomnost. Jeden z mých prvních dnů kapitána Destiny. Můj obraz zde ještě nevisel. Bůh ví, jestli mne přízrak duše zbylý z otcovy silné osobnosti, poznal. Bůh ví, jestli cítil hrdost. Pravděpodobně ne. Očima jsem přešla k jeho obrazu. Michael Vivaldi, třetí kapitán Destiny.
Narozdíl od matky jeho už nikdy neuvidím. Pravděpodobně. Ve snech je možné vše.

Odpoutala jsem se od dvou milovaných obrazů a zamířila ke dveřím.
Čas přivítat nové tváře...
Vzala jsem za kliku a zamířila prázdnou chodbou ke schodům na palubu.
Svíce na stěnách se při mém průchodu jemně zamihotaly. Prsty pravé ruky jsem jemně přejížděla po dřevěných stěnách mé lodi a Destiny jako kdyby se spokojeně svíjela pod mými dotyky. Loď plně splývala se svým kapitánem. Byla živou bytostí a jeho dotyky tak vždy milovala. Otcovy, matčiny a nyní i mé. Cítila jsem to.

Chodbou se ještě chvíli rozléhal klapot mých asi třícentimetrový podpatků. Netrvalo ale dlouho a ztratil se v tichu. Dřív než se do něj stihl ponořit zcela, stihla Destiny vykouzlit na dveřích mé pracovny elegantním písmem pár vět informujících o mé nepřítomnosti. Sama od sebe pak pod ně doplnila můj podpis.

(Přesun)

Zůstala jsem v kajutě jen chvíli.
Vlastně by se dalo říci, že jsem se tu pouze mihla, abych se podívala na záznamy na stole a ujistila se, že mi tu nepobíhá nějaký zmatený neználek. Přílišná neznalost a neschopnost snění by mohla Destiny stáhnout k zemi a já nechtěla riskovat havárii zrovna nad Přístavem lebek.

Přece jen jsem si ale chtěla něco ověřit.
Postavila jsem se na špičky u jedné z polic a nakonec se mi povedlo vytáhnout přesně tu knihu, kterou jsem chtěla. I s ní jsem se položila na postel a ponořila jsem se do čtení. Historie tří Zemí v kostce. V kostce, která měla něco přes sedm stovek stran. Přece jen se mi podařilo brzy vyhledat, co jsem potřebovala. Inu, brzy... Strávila jsem tu několik hodin a začínalo odbíjet poledne. Čas se vrátit do jídelny, kde jsem mohla najít nováčky.

Knihu jsem položila na stolek vedle postele a přešla z kajuty znovu do jakési kanceláře, či pracovny. Těžko to nějak nazvat. Za chvíli už jsem za sebou zavírala dveře a s broukáním tiché písničky jsem se ztratila v prázdných, tichých chodbách vzducholodi.

(Přesun)