Jídelna

Zdálo se, že loď poskytovala svým obyvatelům místnosti přesně podle toho, jak je potřebovali. Proto když měl například snílek hlad, velice snadno ho svými spletitými chodbami navedla přesně tam, kam bylo třeba - do jídelny.

Jídelnou byla nevelká místnost s několika dlouhými stoly vyrovnanými vedle sebe. Zařízena byla velmi prostě, to nejhlavnější v ní bylo veliké magické okno s výhledem, který se měnil podle toho, jaká byla zrovna denní doba. K snídani jste se například mohli dívat na výhled na oceán, nad nímž právě svítá a kde dovádí racci, při večeři vás pak okouzloval pohled na tmou zahalený deštný prales, a byli-li jste dostatečně potichu, mohli jste slyšet i jeho tajemné zvuky, cvrkot cvrčků a pokřikování opic.

Kromě tohoto magického okna tu nebylo moc na co koukat. Bylo tu především hodně zeleně, rostlin v překrásně zdobených květináčích, a na stěnách obrazy, které se často měnily a mnohdy obsahovaly různá vepsaná poučení a rčení.

Na stěně hned vedle okna visel rozměrný, jakýmsi pradávným písmem popsaný pergamen - jídelní lístek. Na něm si snílek mohl zvolit z množství lahodných pokrmů ten, na který měl právě největší chuť, a pro objednávku pak stačilo posadit se ke stolu a pomyslet na svou volbu. Vybraná dobrota se pak objevila přímo před snílkem a ten si mohl dobře pochutnat. Právě tak nádobí se obvykle samo odklízelo poté, co je snílek vyprázdnil. Jen někdy, například chtěla-li vás loď poškádlit nebo potrestat za přestupek proti lodnímu řádu, se nádobí neodklidilo a na stěně se objevil plechový dřez, kde jste se o svůj nepořádek museli postarat klasicky postaru, bez použití magie.

Jídelna často platila za druhou společenskou místnost. Snílci byli sice obvykle natolik zabráni do jídla, že neměli mnoho času u něj mluvit, a židle tu nebyly tak pohodlné, přesto se ale i tady daly řešit různé problémy, občas tu někdo i po jídle zůstal sedět třeba s knihou nebo se omámený postavil k oknu a nechal svou fantazii putovat kdesi po pouštích a oázách nebo po deltách ohromných řek, na jejichž vodopády se právě díval...

Jídelna s velkým oknem, které jí jednoznačně vévodilo, nás přivítala.
Vešla jsem dovnitř. Když se ale chystaly za mnou vejít obě dívky, proběhl jim pod nohami králík. To mi vykouzlilo na tváři menší úsměv. Z obrazů na stěnách na nás zamávala žena v pomněnkových šatech. A králík se objevil nějakým záhadným způsobem na jedné ze židlí. Naklonil hlavu mírně na stranu jako kdyby dívky sledoval.
"Menu je tamhle," ukázala jsem na jednu ze stěn a pokrčila jsem rameny.

Vzala jsem drobné zvíře do dlaní a posadila jsem se na židli, na které mi předtím zabíral místo. Svým způsobem věděl, že to udělám. Neměla jsem hlad. Už dlouho ne.
"Dobrou chuť," popřála jsem dívce s úsměvem a čekala až si vybere místo, kam se posadí. Mezitím jsem zabořila prsty do králičí srsti. Zjevně si to užíval. Mazlil se rád. Tedy pokud jej někdo ze Snílků nechtěl chytit. Dostávali za to peníze, ale stávalo se, že jej ani nedostali. Ke mě přišel hned. Byla jsem součást lodi, dalo by se říct.
"Pokud se ti tu zalíbí," dodala jsem k jejím posledním slovům. "Pokud ne, nezvykneš si nikdy. Takoví Snílci často zůstávají v jedné ze zemí, které navštěvujeme."

Steve Davis

Bloudil jsem marně chodbami vzducholodě a úpěnlivě jsem hledal živou duši. Obdivoval jsem zdobení stěn a chodeb stropů a tak sem na chvilku zapomněl na to, že hledám lidi a bloudil sem chodbami a kochal sem se zdejšími prostory. Pak sem si ale uvědomil, že sem se asi ztratil a zmocnila se mě panika.
Kudy se dostanu zpátky? Je to tu obrovské, jako bludiště, co mam teď dělat? Jestli nikoho nenajdu, zůstanu tady navěky uvězněn bez jídla a pití, neee...
Pomyslel sem si zděšeně a panika narůstala a tak sem vsadil na náhodu a otevřel sem první dveře, které jsem uviděl.
Ocitl jsem se očividně v jídelně, ale mnohem víc mě potěšilo, že jsem tam uviděl lidi.
Pak mi ale došlo, že sem vpadl někomu cizímu do na loď a nemám tu co dělat. Chvíli jsem stál ve dveřích a díval se na ně a nejvěděl co říct, pak sem se ale odhodlal ke pár jednoduchým slovům...
Ehm... Dobrý den, já... se omlouvám. Byl jsem zvědavý a... zabloudil sem tady, když sem hledal někoho živého, komu bych dal vědět že... sem sem vpadnul bez pozvání...
Řekl sem a nervozita se mnou cloumala. Za prvé sem byl vyveden z míry tím kde to jsem, bylo to pro mě všechno šokující a zcela to odporovalo všemu co jsem kdy viděl...Za druhé mě z míry vyvádělo "magické okno", na které jsem se musel pořád dívat... No a taky tu byla skutečnost, že sem se z čista jasna objevil u někoho cizího doma.

Ve chvíli, kdy se objevil někdo nový, mi králík seskočil z klína.
Zvedla jsem pohled zvláštních, sytě rudých očí kontrastujících s vyčesanými havraními vlasy. Králík zatím přeběhl přes stůl, ale jídla, které se tu sem tam nacházelo, se ani nedotkl. Jednoduše jím probíhal. Když se blížil konec, odrazil se hedvábnými tlapkami od dřeva a ve vzduchu se prostě vypařil. Já vstala a zamířila k chlapci.
"Vítej na Destiny," pokusila jsem se o nejpřátelštější úsměv, jaký jsem byla schopná vykouzlit.
Natáhla jsem k němu dlaň, pohledem zkoumala jeho oči. Byla jsem o něco menší než on, ale to nevadilo.
"Mé jméno je Avalon Tenra, jsem kapitánkou první snílkovské lodi. A co se tebe týká, nepřišel jsi bez pozvání. Jsi Snílek, tudíž člen posádky a je mi ctí tě mezi nás přivítat."
Víc prozatím nebylo třeba říkat. Musel být zmatený.

Steve Davis

Když se moje šedé oči potkali s jejími červenými, připadal sem si najednou tako obyčejný... Vždy jsem byl pyšný na to, že nikdo nemá podobný odstín očí jako já a teď sem si připadal, jako bych hleděl do něčeho... do něčeho kouzelného... nepopsatelného, ty oči mě opravdu uchvátili. Potom sem si všiml jejího úsměvu a většina nervozity ze mě opadla, jako by se stáhla před tím úsměvem do ústraní.
Když sem se trochu vzpamatoval, ihned jsem použil své dobré vychování, abych mamince neudělal ostudu. Došel jsem k ní, vzal jsem jí dlaň, kterou ke mě předtím natáhla a lehce jsem jí políbil ruku a připojil jsem k tomu ještě úklonu. Potom jsem jí ruku pustil a poodstoupil o půl kroku.
Sem Steve Davis a musím vám to tu pochválit, VŠECHNO je to opravdu překrásné.
Řekl sem už trochu více sebejistě a snažil sem se nějak seriózně zapůsobit, abych nevypadal jako trhan.
Opravdu se mi ulevilo... víte, moje zvědavost mě už přivedla do mnohých malérů, bál sem se, že todle bude další... I když vlastně nevím, kde to sem.

Překvapilo mne, jak lehce se se situací vyrovnal.
Mnohým trvalo týdny než si tu na to zvykli a on byl relativně klidný. Chvilkový obdivný úsměv jsem okamžitě zahnala a jen jsem kývla na znamení, že si již pamatuji jeho jméno.
"Jak jsem již řekla, toto je Destiny," dodala jsem. "Důležitější ale je, kde pluje. Přibližně před třemi generacemi jistý Ricardo Asier vytvořil novou, snovou dimenzi. Tohle je ona. A Destiny má za úkol do ní vábit všechny, kteří se smí pyšnit titulem Snílků."
Na chvíli jsem se odmlčela, abych si byla jistá, že mi zatím rozumí.
"Nezáleží na tom, z jakého jste času. I proto zde můžete potkat téměř kohokoli, kdo začal snít, ať už je z dvanáctého století před Kristem nebo dvacátého století po něm. Alespoň tak se to na Zemi říká, že?"
Poslední věta mohla napovědět, že já se na Zemi nenarodila.

Tohle bylo moc zdlouhavý i na mě zajímalo mě jen, co mám dělat, abych se zbavila tý tyrkysový barvy na vlasech, vadilo mi to a obzvlášť před pěkným klukem, původně jsem měla v plánu dělat že tu nejsem, ale když se i Thaleia představila musela jsem i já
"Reina Kana, těší mě." usmála jsem se také

Zaslechla jsem další otázku, která jemně navazovala na mé předchozí vyprávění.
"Existují tři Země, na kterých Destiny staví. Samozřejmě je jich víc, ale skrze Přístav lebek jsme schopní projít do Země Pouští, Moří a Dravců."
Znovu jsem se na chvíli odmlčela.
"Nu, ale víc o tom příště. Půjdu se podívat, zda už ti Destiny přidělila kajutu," obrátila jsem pohled znovu k chlapci. "Až odtud odejdeš, ucítíš, jak tě k ní táhne. Je ale teprve ráno, času na spaní dost a dost. Vše o tom, jak dostat snídani, ti přítomné dámy zcela jistě ochotně vysvětlí a já se k vám ráda připojím, hned jak se ujistím, že je vše v naprostém pořádku."
Protáhla jsem se okolo něj a prošla dveřmi.
Klapot přibližně dvoucentimetrových podpatků byl ještě chvíli slyšet i v jídelně, ale pak už od něj jejich pozornost mohl odvést bílý králíček, který se znovu objevil. Tentokrát blízko Thaleii, jako kdyby žadonil o něco k jídlu.

(Přesun)

Steve Davis

Nechal jsem si vše projít hlavou a poté se zvedla slečna, které patřili oči s odstínem modré, jakou jsem ještě u nikoho neviděl a tak jsem se do nich na chvíli také musel zadívat. Když ke mě napřáhla ruku, také jsem ji vzal a lehce s úklonou políbil a pak opět poodstoupil. Sem Steve Davis, taky mě těší.
Opět jsem se tedy představil a pak se znovu podíval na Avalon.
Mluvila o něčem, co mi tak úplně nedávalo smysl. Ricardo... ať už to byl kdokoliv nějakým způsobem vytvořil... dimenzi, před třemi generacemi, to je zhruba šedesát let... a jsou tu lidé z různých století... což znamená, že bych tu nemohl potkat našeho Čingischána, ale Čingischána z nějaké jiné... dimenze, času, nebo reality... nějak mi to nedvá smysl, je to na mě moc složitý a nemyslím si, že je nutný to chápat... Chápu kdo sou snílci, sou to zřejmě lidi, co rádi sní a fantazírují podobně jako já.
Potom ale kapitánka odešla a já jsem tu zůstal dalšími dvěma dámami a poslední z nich se mi šla představit. Chvilku sem zabědoval, kam sem dal dobré vychování, že se nepředstavuju první.
Došel jsem k slečně, opět jí zvedl ruku, políbil a poodstoupil. Sem Steve Davis, taky mě těší.
Začínal sem postrádat smysl těhle formálních pozdravů, když sem ho udělal třikrát zasebou, ale vypadalo to tu dost formálně, neznali sme se a tak mi to přišlo vhodné.
Pak mi na mysl přišla zřejmá otázka. Jak dlouho tu budu? A plyne čas tady jinak než ten u nás? Ráno totiž musim do práce... Šéf by mě vyhodil, kdybych přišel pozdě.
Řekl sem trochu ustaraně.

Vrátila jsem se do místnosti.
Vypadalo to, že příliš daleko nepokročili. Dokonce jsem nepředpokládala, že by Steve snídal a to už se blížilo poledne.
"Na Zemi už se nevrátíš," prohodila jsem s rukama založenýma na hrudi. Po vstupu jsem se nenamáhala se zavíráním dveří a jen jsem se opřela o jejich rám. "Váš čas se protne s jinou dimenzí," snažila jsem se přijít na vysvětlení, které by to vysvětlovalo co nejlépe. "Vlastně to není prokázatelné, ale domníváme se, že půjde vše dál jako kdybys vůbec neexistoval."
Pozorně jsem sledovala jejich reakci. Tohle byla nová informace i pro dívky.

Steve

Když se vrátila Avalon, opět si mojí pozornost získali její oči, ale když začala mluvit, můj přátelský výraz začal tát a nahradila ho vážná tvář s náznakem zlosti.
Moje zdvořilost trochu opadla a musel sem se zasmát. Nepovídej.
Potom sem ale opět zvážněl a napřímil sem se.
Tak to asi těžko. Mám na Zemi rodinu, nehodlám tady strávit zbytek života.
Věděl sem že moje zvědavost mě vždycky přižene akorát do problémů...Tendle se zdá bejt nejhorší ze všech...
Jak se dostanu zpátky na Zem?

"Cože?" podivila jsem se i já. Měla jsem perfektní život na zemi, chtěla jsem se také vrátit. Můj pohled ale upoutal Stevevův rukáv. Potom co mi políbil ruku začal brát jinou barvu, tak nějak do růžova. No sakra. Doufala jsem, že si toho nevšimne, copak se ty síly nemůžou krotit?

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.
"Byla to vaše volba. Pokud by nebyla, nikdy by se neprojevily vaše schopnosti," s mírně zdviženým obočím jsem se zadívala na jeho nyní růžový rukáv.
"Loď vezme na svou palubu pouze ty, kteří o to stojí. Někteří pak odejdou jinam. Do Země Moří, Pouští nebo Dravců. Ale..." pokusila jsem se o úsměv, i když jsem nyní mluvila vážně. "...Není možné vrátit se na Zemi. To je skutečný svět, tohle je sen. Pokud byste tam chtěli, museli byste se probudit a já sama nevím, jak. Každopádně pokud vás sem táhne byť jen malý kousek vašeho srdce, nikdy se probudit nedokážete. Destiny zná vaše touhy a i kdybyste si je nepřiznali, to, že vás sem vzala, znamená, že je máte a že vás odsud nepustí."
Na chvíli jsem se odmlčela.
"A i kdybyste přestali snít. Pravděpodobně byste zavinili akorát havárii lodi. Pokud na její palubě někdo přestane snít, padá," pokrčila jsem rameny. "Sice byste se pak možná dostali na Zemi, ale nikdo to ještě nezkoušel a nic by vám nezaručovalo, že neskončíte kdesi v období třetihor."

Steve Davis

Když sem si všiml jejího pohledu na můj rukáv, tak mi tak taky sklouzl pohled.
Holy sh*t!
Zaklel sem a neuvěřitelnou rychlostí sem ze sebe shodil mikinu a když byla ve vzduchu, kopnul sem ji na druhou stranu jídelny.
Odstup satane!
Zavrčel sem na mikinu na zemi a probodával sem růžový rukáv pohledem.
To byla moje oblíbená.... A to tu mám zůstat až čekat, než mi zrůžověj i vlasy? Řekl sem s se smíchem, snažil sem se to brát trochu pozitivně a držet své nervy na uzdě.
Nikdo mě tady nebude držet proti mojí vůli. Jak sem řekl, sem tu ze zvědavosti, to že někdo rád sní o jiném světě neznamená, že ho máte právo zavřít na nějaký lodi až do smrti...
A vubec, není pro vás riziko držet tu někoho kdo tu nechce bejt? Spadneme a bude z nás placka...
Řekl sem a pak sem si všiml, že můj hlas je dost hrubý a začínám cenit zuby, což u mě byla předzvěst hrozící bouře.
Jen klid... do pár dní si to tu úplně znechutim, nesnášim když sem nějakým způsobem omezenej a tady to vypadá značně omezeně... když je to loď. Je to jako vězení... jídelna... velkoplošná obrazovka... každej tu má asi vlastní kajutu, žádnej kontakt s okolním světem a žádná možnost uniku... přesně jako v base. Budu to tu nesnášet, už to vidim a pak se vzbudim... nezbude nic co by mě tu drželo.
Pomyslel sem si a začal sem mít takový spokojený pocit zadostiučinění. Pak sem se ale podíval na ty tři dívky a spokojený pocit zamrznul. A sakra....

Musela jsem se rozesmát.
"To není tvoje schopnost, neměj strach," rozesmála jsem se. "Když se bude Reina soustředit, zcela jistě získá tato část tvého oděvu původní barvu."
Znovu jsem zvážněla. Měla jsem za to, že to tu bere relativně klidně, ale zřejmě to tak nebylo.
"Já tu přece nedržím nikoho, kdo tu nechce být," chvíli jsem se na něj překvapeně dívala. "Asi bych ti měla říct, že Destiny si vybírá posádku sama, je to bytost, která uvažuje. Dokáže najít ve tvém srdci touhu. Našla ji u všech, kteří tu jsou a otevřela jim díky tomu dveře do jiného světa. Toužíte tu být a proto tu jste. Není to vězení, ale dokonalý sen."
Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o zeď vedle nich.
"Můžeš přestat snít a jakmile tomu tak bude, loď spadne a ty zemřeš. Bude to dostatečné zadostiučinění? Tvoje podvědomí tu zkrátka chce být a já to nemůžu nijak ovlivnit."

"já moc se omlouvám. Já jsem původně bruneta a ta tyrkysová s emi taky nelíbí." zhluboka se nadechla.
"já ti to dám do pořádku." omluvně jsem vstala a šla pro tu mikinu ale jakmile jsem se jí dotkla, ta zrůžověla celá.
"Ups" opatrně se na něj otočím, "Ale růžová je taky in." zkusím to na něj s andělským úsměvem

Nezbývalo mi než čekat, co odpoví.
Mezitím se Reině podařilo obarvit mu mikinu celou na růžovo. Vskutku, z původní barvy nezbyl ani centimetr. Nebylo to nejspíš pro něj nejlepší přivítání, ale neměl jinou možnost než si dál zvykat.

Vsuvka:
Reini, prosím, sepsala bys svou schopnost? Jelikož máš sto příspěvků, ovládáš nyní druhou úroveň, ale dokud nemáš nic napsané, neměla bys teoreticky ovládat vůbec nic. Techniky druhé úrovně, až sepíšeš info o schopnosti, se učíš pět dní. Víc o nich najdeš v pravidlech a jak techniky sepsat se dočteš tady.

To samé bych prosila u Steva s tím, že pro jeho schopnost do stovky příspěvků prozatím stačí techniky I. úrovně.

Oběma doporučuji inspirovat se sepsanými schopnostmi a technikami Nyx nebo Eseratha.

Steve Davis

Nechci aby kuli mě umřeli lidi na lodi, nejsem vrah, ale nemůžu kuli tomu ovlivňovat co se mi děje v hlavě. Každej dokonalej sen někdy končí a z každýho snu by se mělo jít probudit...
Řekl sem si a vztek se mnou trochu cloumal.
Nikdy sem nebyl bez svobody rozhodování a nikdy sem nebyl nikde proti svojí vůli, todle se mi příčí... Kdybych měl možnost odejít, bylo by to asi něco jinýho a třeba by se mi tu i líbilo, ale fakt že NEMŮŽU odejít je dostačující k tomu, abych to tu nesnášel.
Přemýšlení mě opět nachvilku uklidnilo. Promiň, nechci bejt nepříjemnej, jen mě to dost vytáčí... zvyknu si na to a najdu si svoji cestu zpátky domů. Dál bych to radši nerozebíral... nechci bejt protivnej... Omlouvám se za svoje chování.
Řekl sem a sedl sem si ke stolu. Schoval sem si obličej v dlaních a přemýšlel jsem.
Nechápu jak někdo může chtít upřednostňovat sny před realitou... před rodinou. Na Zemi sem měl všechno co sem chtěl... Rodinu, přátele, práci, vybojované tituly... budoval sem si kariéru... Jen přítelkyně mi scházela...
Todle je jako trest za to že se mi to zdálo málo a snil sem o lepším...
Potom mě z přemýšlení vytrhla Reina. Zvedl sem hlavu a musel sem se začít smát. Doufám že sis zapamatovala, jak původně vypadala, protože todle na sebe oblíknout nehodlám.
Pak ale začala Thaleia a chvilkové veselí bylo zase v trapu. Tím že o tom budu přemýšlet docílím toho, že se odsud dostanu. Jestli s tím něco udělám nebo ne, to se ještě uvidí.
Lidé tady mě neznali, ale to sem nebral jako omluvu. K smrti sem nesnášel když mě někdo podceňoval, nebo říkal že něco nemůžu.
Vstal sem od stolu a došel sem ke dveřím. Potřeboval sem se uklidnit, protože moje nálada se mi vůbec nelíbila, takhle bych docílil toho, že by mě tu akorát tak nesnášeli a kdo ví jak dlouho tu budu muset zůstat.
Sorry, sem unavenej... půjdu někam složit hlavu, mějte se.
Řekl sem a po vychování už nebylo ani známky. Moje příšerná náladovost se opět projevila.
Potom sem odešel z jídelny. (přesun)

Samozřejmě, že králíci palačinky nejedí.
Ne, pokud se před nimi na vidličce nepromění v šťavnatý kousek salátu. Pochoutka okamžitě skončila v jeho žaludku a on se hbitě odrazil od země, aby vyskočil blondýnce na klín. Velmi rád se nechal drbat za ušima.
K její otázce jsem jen pokrčila rameny.
Když si to budeš přát...
Jakmile se otočila k talíři, zřejmě tam bylo znovu dost jídla.
Já zatím zaregistrovala, že Steve míří pryč. Jeho náladovost byla obdivuhodná.
"Kdykoliv odtud můžeš odejít, ale pokud půjdeš na Zemi se svou schopností... A pokud se trefíš do správného času... Stejně už nikdy nezapadneš do svého předchozího světa."
Když odešel, s povzdechem jsem se posadila ke stolu.
"Zvláštní," promluvila jsem po chvíli ticha. "Nikdy jsem nemusela rozebírat toto téma. S lidmi, kteří by se chtěli tolik vrátit na Zemi jsem se zde nesetkala."

"Ale jistěže může. Nikdo nemá schopnost jen pro sebe. Jako jsou lidé, kteří píšou básně, tak jsou lidé, kteří mají stejnou schopnost a stejný talent," pokrčila jsem rameny. "Kupříkladu můj otec měl stejnou schopnost, jakou ovládám já."
Sledovala jsem, jak jí a přede mnou se objevil vroucí šálek s kávou. Spokojeně jsem mlaskla, když jsem trochu usrkla. Přesně teplota, kterou jsem potřebovala. Ani příliš žhavé, ani studené. A neslazené, samozřejmě. Jiný by něco tak hořkého pravděpodobně nepil.
Díky Destiny!
Se zájmem jsem sledovala, jak ostatní jedí.
Dnes byl klidný den jako stvořený k zlomyslnostem mé lodi. Předpokládala jsem, že je nechá umýt nádobí nebo naschvál na chvíli bude dělat mrtvého brouka a nenasměruje je správně do kajuty. Občas byla mírně nepředvídatelná a já byla zvědavá, co si k té nepředvídatelnosti vybere dnes.

(Doporučuji mrknout na MISE. Zlaťáky se určitě budou hodit!)