Jídelna

First topic message reminder :

Zdálo se, že loď poskytovala svým obyvatelům místnosti přesně podle toho, jak je potřebovali. Proto když měl například snílek hlad, velice snadno ho svými spletitými chodbami navedla přesně tam, kam bylo třeba - do jídelny.

Jídelnou byla nevelká místnost s několika dlouhými stoly vyrovnanými vedle sebe. Zařízena byla velmi prostě, to nejhlavnější v ní bylo veliké magické okno s výhledem, který se měnil podle toho, jaká byla zrovna denní doba. K snídani jste se například mohli dívat na výhled na oceán, nad nímž právě svítá a kde dovádí racci, při večeři vás pak okouzloval pohled na tmou zahalený deštný prales, a byli-li jste dostatečně potichu, mohli jste slyšet i jeho tajemné zvuky, cvrkot cvrčků a pokřikování opic.

Kromě tohoto magického okna tu nebylo moc na co koukat. Bylo tu především hodně zeleně, rostlin v překrásně zdobených květináčích, a na stěnách obrazy, které se často měnily a mnohdy obsahovaly různá vepsaná poučení a rčení.

Na stěně hned vedle okna visel rozměrný, jakýmsi pradávným písmem popsaný pergamen - jídelní lístek. Na něm si snílek mohl zvolit z množství lahodných pokrmů ten, na který měl právě největší chuť, a pro objednávku pak stačilo posadit se ke stolu a pomyslet na svou volbu. Vybraná dobrota se pak objevila přímo před snílkem a ten si mohl dobře pochutnat. Právě tak nádobí se obvykle samo odklízelo poté, co je snílek vyprázdnil. Jen někdy, například chtěla-li vás loď poškádlit nebo potrestat za přestupek proti lodnímu řádu, se nádobí neodklidilo a na stěně se objevil plechový dřez, kde jste se o svůj nepořádek museli postarat klasicky postaru, bez použití magie.

Jídelna často platila za druhou společenskou místnost. Snílci byli sice obvykle natolik zabráni do jídla, že neměli mnoho času u něj mluvit, a židle tu nebyly tak pohodlné, přesto se ale i tady daly řešit různé problémy, občas tu někdo i po jídle zůstal sedět třeba s knihou nebo se omámený postavil k oknu a nechal svou fantazii putovat kdesi po pouštích a oázách nebo po deltách ohromných řek, na jejichž vodopády se právě díval...

Přikyvovala jsem hlavou na znak souhlasu.
"Aha, jasně, už to chápu.." Přikývla jsem, podrbala králíka za ušima, načež jsem ho položila na zem a strčila do úst poslední kousek palačinky.
"No dámy, já se s vámi rozloučím, půjdu se trochu porozhlédnout po lodi. A potom snad nějak najít svou kajutu, mějte se.." Zvedla jsem se, vzala talířek do rukou a za chůze zvedla ruku a zamávala, což mělo znamenat znak rozloučení. Položila jsem potom prázdný talířek někam do špinavého nádobí, načež potom jídelnu opustila. Zamířila jsem pryč. Podívat se na Palubu, tam se mi vždycky líbilo, no snad jí najdu dřív jak do svítání!
(Přesun.)

Steve Davis

Dobrý poledne...
Řekl jsem se zívnutím a pozdravil jsem potencionální strávníky v jídelně.
Dřepnul jsem si ke stolu a položil jsem na něj hlavu. I když jsem se protáhl a zaběhal si, byl jsem neuvěřitelně polámaný a zničený.
Za kafe bych zabíjel...
Jen co jsem to dořekl, ucítil jsem vůni pražené kávy a překvapeně jsem zvedl hlavu. Přede mnou stál šálek kávy... k mé nelibosti bez mléka a dost se z něj kouřilo.
Chvilku jsem foukal a potom jsem si usrknul. Káva byla tak hořká, až se mi z toho zkřivil obličej.
Sadistko....
Zabručel jsem na loď a už teď jsem věděl, jakou má z mýho trápení radost. Začal jsem foukat víc a víc a nakonec jsem tu neslazenou kávu celou vypil.
Díky... a vločky s musli by nebyli?
Řekl jsem a když jsem dostal oč jsem si řekl, spokojeně jsem se pustil do polední snídaně.

Steve Davis

Otočil sem se na Thaleiu s takovým komicky naštvaným výrazem. Buď ráda že si spala na posteli... tebe si udobřuje, kdežto mě tu trestá plnými sazbami!
Řekl jsem naprosto vážně, ale z mého výrazu bylo jasné, že to myslím jako žert.
Dej mi jahodu, prosíííím. Kdybych si řekl bachařoj, nepřekvapilo by mě, kdyby mi pod nos nacpala plesnivý... Napadl sem si s ní do oka.
Řekl sem uznale, ale pak jsem se zarazil, protože jsem si uvědomil, že tu jsem jen v modrém županu, kterej jsem si vzal v koupelně a navíc mám ještě trochu mokrý vlasy, který ztratili svůj obvyklej tvar a zpívali mi skoro přes celý obličej.
Když jsem se ale podíval na její vlasy, musel jsem si i přes to rýpnout.
Taky těžký vstávání? Řekl jsem s nadzvednutým obočím a rošťáckým úsměvem.

Steve

Strčil jsem si jednu jahodu do pusy. Ďíkui zua typ... Řekl jsem ještě s nerozkouslou jahodou v puse a jako na povel jsem se nohama odrazil a začal jsem se houpat. Dával jsem si bacha, abych měl nohy pod stolem, jelikož jsem pod županem nic neměl... byla by to pro mě asi dost trapná situace... ještě že byl župan dlouhej...
Máš to dobrý...
Řekl jsem když jsem polkl a poslal jsem jí talíř zpátky.

Oběma jsem kývla na pozdrav a pak už jsem jen mlčky, s mírně povytaženým obočím, sledovala, co všechno se tu říká o mé lodi.
Destiny, já vím, že si to nezasloužíš...
Uvědomila jsem si, že mě to trochu pobavilo, ale na druhou stranu to budu já, kdo bude loď uklidňovat, až se jí přestane líbit slůvko "zákeřná."
Teatrálně jsem povzdechla.
"Musíte pochopit, jak uvažuje," zapojila jsem se do hovoru, aniž bych jakkoli navázala na jejich předchozí konverzaci. "Bude zlomyslná, když se jí něco nebude líbit. A mohu vás ujistit, že umí být pořádně urážlivá a já bych nerada, abychom se najednou zastavili uprostřed prázdna," kysele jsem se ušklíbla než jsem odložila hrnek na stůl. K mému překvapení nezmizel.
Destiny!
Div, že jsem nezaklela nahlas.
S hlubokým nádechem jsem vstala a šla jej vymýt k umyvadlu, které se nějakým záhadným způsobem objevilo na druhém konci místnosti. Když jsem ho pak položila na stůl čistý, zmizel.
Díky, potvůrko!
Snažila jsem se předstírat, že se nic nestalo.
"Nuže, během večera dorazíme na oběžnou dráhu planety, na které se nachází přístav lebek. Platí se tam zlatem, které vám Destiny dá, jen když chce. Jde o vytření podlahy, převázání lan nebo mytí nádobí. Zlaťáky se vám pak v kapse objeví samy."
Znovu jsem se posadila ke stolu a těkala mezi nimi pohledem.
"Ne, že by to má loď potřebovala, ale každý peníz je potřeba si zasloužit a Destiny dělá rozmazlování dobře," musela jsem se usmívat.
"Doufám, že jste se vyspali, na misi půjdeme buď přes noc nebo velmi brzy ráno. Díky posunu času by teoreticky vzato měl být v Přístavu lebek den," pokrčila jsem rameny.

VSUVKA:
Co se týká času, nehrajeme na obvyklé dny, ale na "game time." Více o tom se dozvíte tady.

Steve

Jop a pak by mohla počítat s tím že jí udělám z plachet sítě na ryby.
Řekl jsem a dál se vesele houpal.
Když jsem ale viděl jak si Thaleia počíná při čtení a pokouší se u toho ještě jíst, začal jsem v sobě dusit smích.
Chvíli jsem se držel a přečetl si na deskách název knihy, ale pak už jsem to nevydržel a musel jsem se začít smát.
Promiň, ale nejenom že seš uklizečka naruby, ale i ženská naruby.
Řekl jsem se smíchem.
Nemáš náhodou umět aspoň dvě věci najednou? Takhle to spíš vypdaá, že potřebuješ krmit.
Řekl jsem ironicky a abych se tolik nesmál, čmajznul jsem jí ještě jednu jahodu a strčil si ji do pusy, abych si ji něčim zacpal.
Pak začala mluvit Avalon a obhajovala tu svoji loď.
Za prvé, nemám v plánu tu poslouchat LOĎ. Jestli mě bude šikanovat, budou z ní lítat třísky a praskat lana, myslím to smrtelně vážně. Jsou určité meze, které beru jako neškodnou provokaci a lodi to toleruju, ale vzhledem k tomu, že tu nejsem jako host, tak se tak ani nemusím chovat. Nemám v plánu trpět něčí rozmary a rozmazlovat jí nehodlám. Za jídlo a sprchu sem vděčnej, to ale beru jako kompenzaci za to, že sem spal na karimatce, v úplně prázdným pokoji.
A za další... jaká mise? Aha... už chápu, nucený práce že? Tak to určitě ne.
Řekl jsem, ale byl jsem naprosto v klidu a nijak jsem nezvyšoval hlas, spíž jsem si z toho dělal legraci.

Dívku jsem jen klidně poslouchala, na chlapce jsem se ale zadívala znovu s mírně zdviženým obočím. Do levého oka jsem na chvíli dostala tik.
"Na karimatce v prázdném pokoji jsi spal proto, že Destiny neustále urážíš," zavrněla jsem.
"Ale jak je libo..." natočila jsem si na prst pramen vlasů.
"Cítíš-li se tu jako vězeň, nechám tě v Přístavu lebek. Můžeš odtamtud zkoušet najít cestu na Zemi. Našel jsi cestu sem, najdi si ji i zpátky. V Přístavu jsou tisíce bran, které vedou na neznámé místa. Jedna určitě povede i na tvou rodnou planetu," znovu jsem nasadila kyselý výraz. "Jen netuším která, jejich tvůrci k nim nějak zapomněli připevnit cedulky se jmény."
Opřela jsem se lokty o stůl a doslova jsem ho propalovala pohledem.
"Dobře se rozmysli. Jestli tu nechceš zůstat, v zájmu lodi i posádky tě nebudu moct nechat po návštěvě Přístavu nastoupit zpět. Je mi to líto, ale jestli chceš hledat domov tak budeš jen další hlupák, který shání brýle a neuvědomuje si, že je má na nose!"
Začínala jsem být podrážděná. Jako vždy jsem jednala impulzivně a bez přemýšlení.
Pomalu jsem se postavila a přešla k němu.
"Na druhou stranu, nemusím se spoléhat na tento fakt a nerada bych, abys mou vinou zemřel. Můžeš mi věřit v tom, že v Přístavu bys buď nepřežil ani týden nebo bys vpadl po hlavě do některé z neprozkoumaných bran a skončil v lávou zatopeném srdci sopky."
Navázala jsem oční kontakt.
"A to by byla neuvěřitelná škoda," zazněla mu v hlavě slova, která slyšel jen on. "Jsi vězeň svojí vlastní mysli, uvědom si to. Nikdo tě nemůže věznit na místě, na které jsi přišel dobrovolně, ale pokud mám volit mezi tvou smrtí a ovládáním tvé mysli... Nevím, co zvolím, ale příčí se mi jedna víc než druhá."
"Touhle provokací," pokračovala jsem znovu tak, aby to slyšeli všichni. "...Docílíš pouze pádu Destiny a smrti celé posádky. Jako kapitán ti to nemůžu dovolit. Přišel jsi sem dobrovolně, opakuji to poněkolikáté. Dobrovolně zůstaň a smiř se s tím nebo dobrovolně odejdi, ale kamkoliv bys šel, všude by to teď bylo horší. Vydal ses cestou, která vymazává minulost a možná už je čas akceptovat vlastní rozhodnutí."

Steve Davis

Když o tom, že mě nechá v přístavu lebek, rozjasnila se mi tvář a úsmíval jsem se na ni, i když mě propalovala pohledem. To zní jako plán.
Už se mi v hlavě rýsoval plán jak nejlépe od lidí zjišťovat která brána vede kam, ale pak jsem zaslechl slovo "hlupák".
Vstal jsem ze židle tak rychle, až odlítla dozadu a zastavila se až o stěnu a došel jsem až k Avalon. Bylo mi celkem jedno, že jsem byl v županu.
Od NIKOHO, se nenechám urážet, na to nemáš schopnosti!
Zařval jsem jí do obličeje. Začala vykládat něco o tom že bych zemřel a kdesi cosi...
Nezkoušej mi diktovat můj osud, nic o mě nevíš a taky se ani nedozvíš! "Nepřežil bys" zní jako výzva, v přístavu lebek se rozloučíme!
Pak se mi ale v hlavě rozezněl hlase... Začal jsem se zmateně rozhlížet kolem, potom jsem ale pohled zabodl do Avalon, vycenil jsem zuby a začal jsem vrčet. Vzedmula se mi hruď a s neústupným pohledem jsem jí začal tlačit dozadu, dokud se nezastavila zádama o zeď(pokud ustupovala sama dozadu, dobře pro ní, pokud ne, tak jí tam dotlačil tělem).
Jakmile se její záda dotkla dřevěné zdi, zvedl jsem ruku a udeřil pěstí asi deset centimetrů od její hlavy a prkna pod úderem popraskala.
Todle si udělala naposledy! Nikdy bych ženu neudeřil, to se neboj, ale k tvojí lodi nemám žádnej závazek cti... Pokud mě ale zkusíš ještě jednou podobným způsobem ohrozit...
Řekl jsem, ale větu jsem nedokončil... sám jsem nevěděl, co bych dělal, ale do hlavy by mi už zřejmě nikdy nevlezla. Začal jsem z ní mít totiž strach a lidí ze kterejch jsem měl někdy strach nezůstal snad nikdo neporaženej... tedy v reálným světě. Vždycky jsem se jim postavil, abych se strachu zbavil a udělal bych to i tady. Odhodlání nevzdat se mi totiž vždycky pomáhalo vyhrát.
Odstoupil jsem od ní, aby měla dost prostoru. Jak sem řekl, v přístavu se rozloučíme... To bude rozhodnutí, který budu akceptovat.

"Když tam zůstaneš, zemřeš," ač mě dotlačil ke stěně a já byla oproti němu vskutku drobná, nic v mém výrazu se nezměnilo. Zhluboka jsem se nadechla jako kdyby mě situace unavovala.
"A teď si prosím běž sednou," dodala jsem tiše. Tiše, ale podmanivě. A jemu přitom stačil jediný pohled na mě, aby mu začaly brnět prsty. Jednoduše si představte, že vůbec necítíte ruce. Jako kdyby byly ledové. Jako kdyby vám je někdo uřízl, rozmačkala a vy je už vůbec neměly. Jen bolest, stále snesitelná víc než necitlivost rukou.
"V jednom nemáš pravdu, Steve," šeptla jsem. "Já na to schopnosti mám. Nezapomínej, že jsem ne nadarmo kapitánkou této lodi."
Bolest měla pomalu mizet. Tedy ta fyzická. Byla jen odrazem toho, co mi mělo brzy začít rezonovat v hlavě, ale na daň za použitou techniku bylo ještě brzy. Větší bolest pro něj ovšem byla vlastní slabost. Vycítila jsem to. Samozřejmě, měl ještě nohy, ale všechny čtyři končetiny mu připadaly tak malátné a těžké.. Ruce necítil vůbec a nohy jen tak, aby mohl ještě chodit.
"Proto opakuji, běž si sednou a uklidni se."
Následoval další nádech.
"Ty jsi přišel k nám, tudíž musíš akceptovat naše pravidla. To je prostý a jednoduchý fakt. Ale líbíš se mi, máš odvahu."

Steve

Hlava mi cukla narazila do té její. Hlavička byla dost silná, aby se statnému chlapovi zatmělo, chudáka drobnou dívku to muselo položit.
Já sem tě varoval... neplácám jen tak do větru... nikdy.
Řekl jsem smutně a jedno oko se mi na chvilku zalesklo. Todle bylo snad to nejhorší, co jsem zatím v životě udělal, ale musel jsem se naučit porušovat některé zásady, jinak bych v tomhle světě, kde nejsou výhody mezi ženou a mužem, umřít.
Otočil jsem se a odešel pryč.(přesun)

Hlava mu sice mohla cuknout, ale jelikož sice necítil bolest, ale ani končetiny, jediná hlavička, jakou mohl předvést, byla pád dopředu, protože při prudším cuknutí tělem by se mu podlomila kolena. Neměl žádnou oporu, nohy ho sotva držely. Zaslechla jsem jeho slova než jsem jej zachytila do náruče. Chvíli jsem si ještě hrála s jeho myšlenkami. Myslel si, že se mu podařilo odejít z místnosti, ale opak byl pravdou. Jeho tělo na mě bylo příliš těžké a sotva se mi ho podařilo na zemi dostat do jakési stabilizované polohy. Za jeho spánek mohla Destiny. Nejspíš už nesnesla pohled na to, jak ji uráží.
"Reino, mohla bys mi pomoct?" poprosila jsem ji. "Nemohu ho nechat ležet na zemi. V ošetřovně jsou na zemi přenosná lehátka, došla bys pro jedno? Jsou lehká, dají se složit a Destiny tě tam zavede. Na něčem ho pak musíme přenést."

Steve

Stevových pětasemdesát kil bylo na Avalon trochu moc, ta drobná dívka neměla šanci Steva zachytit. Jelikož byl Steve dlouhý, nešťastně dopadl hlavou až ke zdi, o kterou si přerazil vaz.
Začalo se mu stmívat před očima, chvíli ještě slyšel tlukot vlastního srdce a pak už nevnímal nic.

"Jistě hned to bude." odběhla jsem vedena Destiny na ošetřovnu lehátka jsem našla poměrně rychle a zase běžela zpátky.

(Kone co to je? Proč si to udělal?)

Přiložila jsem ucho k jeho hrudníku.
"Ach..." tiše jsem povzdechla a čekala až se vrátí Reina. Srdce nebylo. Bylo třeba dostat ho do komory v ošetřovně, která ho doslova zmrazí než se objeví vhodný manipulátor, který by uměl dát jeho kosti do pořádku a opravil by jeho tělo. Jednoho jsme tu měly, ale už je to dávno. Další je až Reina.
Na tváři se mi objevil jemný úsměv.
Za tu dobu, po kterou bude čekat na život, možná zmoudří...
Nezbývalo než čekat než se dívka vrátí.

...O několik minut později se Reina vrátila.
Naložily jsme společně Steva na lehátko a Destiny jej přenesla na ošetřovnu. Já se pak beze slov vydala pryč.

(Přesun)

dívala jsem se za nimi. Vypadal opravdu hrozně. Rozhodla jsem se jít do knihovny a vzít si něco pěkného na čtení (přesun)

Faito

Byl jsem zaveden do jídelny, která mne oslovila svou viktoriánskou krásou. To je úžasné. Nevěřil bych, kolik se toho vejde do jediné vzducholodi... řekl jsem obdivně, ale jaksi duchem mimo. Pořád jsem totiž nepřestával myslet na ty, kteří mě venku napadli.

"Menu pro inspiraci visí tamhle, ale Destiny ti může dát prakticky cokoli," nadhodila jsem. "Musíš mít hlad."
A když jsem pak zaslechla jeho chválu, byla jsem na svou loď právem pyšná. Sice to nezačalo zrovna pohádkově, ale nyní se svět Snílků ukázal v mnohem lepším světle. Na pár vteřin jsem zvážněla.
"Ráda bych slyšela něco o tvém vstupu na vzducholoď, mohu-li o to již požádat. Kdo ti způsobil ta zranění?"

Faito

Pokynul jsem kapitánce ke stolu, odendal jsem jí židli, aby se mohla posadit, a sedl jsem si proti ní. Z kabátu jsem vyndal onen tesák, kterým mne bodli, a položil ho před ni. Dvě postavy, černé, ale jakoby nehmotné. Najednou se přede mnou objevily a říkali něco o tom, že moje sny už brzo skončí. Tak jsem začal utíkat. ALe stejně mě dohnaly. Pak se něco stalo, já jednu udeřil a doběhl jsem sem.

Posadila jsem se a vzala tesák do ruky.
Zamyšlená.
Tohle se nestalo již dlouho.
"Je určité riziko, že se objeví, ale sama je nepoznám lépe než z knih," zavrtěla jsem hlavou. "Na loď si naštěstí ještě nikdy netroufli."
Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala vysvětlením.
"Víš, pokud něco vznikne, v zájmu rovnováhy musí být vytvořen i opak. Opakem snové dimenze je dimenze nočních můr. Domnívám se, že postavy, které jsi viděl, byl druhý stupeň vývinu nočních můr."