Jídelna

First topic message reminder :

Zdálo se, že loď poskytovala svým obyvatelům místnosti přesně podle toho, jak je potřebovali. Proto když měl například snílek hlad, velice snadno ho svými spletitými chodbami navedla přesně tam, kam bylo třeba - do jídelny.

Jídelnou byla nevelká místnost s několika dlouhými stoly vyrovnanými vedle sebe. Zařízena byla velmi prostě, to nejhlavnější v ní bylo veliké magické okno s výhledem, který se měnil podle toho, jaká byla zrovna denní doba. K snídani jste se například mohli dívat na výhled na oceán, nad nímž právě svítá a kde dovádí racci, při večeři vás pak okouzloval pohled na tmou zahalený deštný prales, a byli-li jste dostatečně potichu, mohli jste slyšet i jeho tajemné zvuky, cvrkot cvrčků a pokřikování opic.

Kromě tohoto magického okna tu nebylo moc na co koukat. Bylo tu především hodně zeleně, rostlin v překrásně zdobených květináčích, a na stěnách obrazy, které se často měnily a mnohdy obsahovaly různá vepsaná poučení a rčení.

Na stěně hned vedle okna visel rozměrný, jakýmsi pradávným písmem popsaný pergamen - jídelní lístek. Na něm si snílek mohl zvolit z množství lahodných pokrmů ten, na který měl právě největší chuť, a pro objednávku pak stačilo posadit se ke stolu a pomyslet na svou volbu. Vybraná dobrota se pak objevila přímo před snílkem a ten si mohl dobře pochutnat. Právě tak nádobí se obvykle samo odklízelo poté, co je snílek vyprázdnil. Jen někdy, například chtěla-li vás loď poškádlit nebo potrestat za přestupek proti lodnímu řádu, se nádobí neodklidilo a na stěně se objevil plechový dřez, kde jste se o svůj nepořádek museli postarat klasicky postaru, bez použití magie.

Jídelna často platila za druhou společenskou místnost. Snílci byli sice obvykle natolik zabráni do jídla, že neměli mnoho času u něj mluvit, a židle tu nebyly tak pohodlné, přesto se ale i tady daly řešit různé problémy, občas tu někdo i po jídle zůstal sedět třeba s knihou nebo se omámený postavil k oknu a nechal svou fantazii putovat kdesi po pouštích a oázách nebo po deltách ohromných řek, na jejichž vodopády se právě díval...

Faito

Snová dimenze? Chcete mi říct, že já spím? zeptal jsem se podezíravě a pomalu jsem se začal bát svých snů.

"Ne, kdepak," ohradila jsem se.
"Snová dimenze znamená, že jste schopný snít, ne že spíte. Nikdo si není jistý, jak je to v realitě, protože Destiny proplouvá doslova a do písmene mezi časy, ale pravděpodobně si vás lidé, kteří vás znali, vůbec nepamatují."

Faito

Zadíval jsem se ven a zamyslel jsem se...bylo to celkem smutné. Právě jsem se dozvěděl, že jsem ztratil rodiče, kamarády, spolužáky, Veronicu...prostě všechny, co znám.
Co dělat tam venku, když nemám pro koho žít... řekl jsem tiše, ale až překvapivě neutrálním tónem. Mohu se tedy přidat k vaší výpravě? otočil jsem se nakonec a můj pohled směřoval ke kapitánce.

"Proto jsi tady," přikývla jsem.
Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že mi od svého příchodu na loď tykal.
"A propos," dodala jsem spěšně. "Posádka mě sice oslovuje titulem, ale všichni mi tykají."

Faito

Podíval jsem se na ni zkoumavým pohledem, který uvidí ještě tolikrát. Pak jsem se pobaveně usmál a řekl jsem: Tak to zkusíme ještě jednou, tohle bylo pěkně krkolomné... postavil jsem se před ni, podíval jsem se jí do očí, mile jsem se usmál a podal jsem jí ruku. Ahoj, jmenuji se Faito Dansaku... Ruku jsem stiskl lehce, ale přesto pevně.

Mírně pobaveně jsem pozvedla obočí.
Nakonec jsem mu ale stiskla nabízenou ruku a sledovala, jak pevný má stisk.
"Avalon Tenra," odvětila jsem jednoduše.
Asi je nesmyslné znovu zkoušet vysvětlit, že mi většina posádky říká "Kapitánko" a přesto tyká.
"Je mi ctí mít tě v posádce," pronesla jsem klidně poslední větu, kterou jsem považovala za nutnou.

Faito

To je to nejmenší, co můžu udělat za svou záchranu. A jakou funkci vlastně budu plnit? zeptal jsem se a udělal jsem lehký krok dozadu kvůli osobnímu prostoru.

"Snílci udržují Destiny ve vzduchu tím, že prožívají své sny," pokrčila jsem rameny. "Nic víc není třeba. Žádné funkce. Máme tu samozřejmě knihovníka, kronikáře a každý si tu časem najde něco pro sebe. Je tu vše od zahrady přes strojovnu až po velký taneční sál."
Na chvíli jsem se odmlčela.
"Ale nemusíš se bát, že by tu nebyla práce. Občas je třeba převázat uzly, pochytat světlušky nebo chytit králíka."
Jako kdybych ho přivolala objevil se v jídelně sněhobílý králíček a skočil mi na klín.
"Ale ten poslední úkol je až pro Snílky vyšší úrovně."

Faito

Podíval jsem se na králíka a chvilku přemýšlel, jak dlouho by mi trvalo, než bych natáhl ruku a krílíka chytil...Mírně jsem se nad touto myšlenkou pousmál a podíval se zpět na kapitánku. Jistě. Jestli dovolíš, prohlédnu si loď. Hádám, že při použití těch svých kouzlíček si mě na lodi najdeš sama, až budeš něco potřebovat... řekl jsem s lehkou ironií v hlase. Časem si na ni jistě zvyknou...

Jakmile se na něj podíval, králík se rozplynul ve vzduchu.
Zajímavá skutečnost, ale na této lodi bylo možné vše.
"A pokud budeš potřebovat něco ty ode mne, stačí to chtít a loď tě zavede ke kanceláři."
Vstala jsem.
"Ačkoliv předpokládám, že první tě budu hledat já. Za chvíli vyrážíme do Přístavu lebek, asi tě vezmu sebou. Je možné si tam pořídit velké množství zajímavých věcí. Zlaťáky ti dá loď, když jí sem tam s něčím pomůžeš. Někdo vytře podlahu, někdo chytá králíčky," sarkasticky jsem se ušklíbla. "Ale většinou o práci rozhoduje sama Destiny."

(A také seznam dostupných úkolů pro tvou I. úroveň - https://libere.forumczech.com/t357-ukoly-pro-posadku.)

Faito

No dobrá...jestli tedy už nic nepotřebuješ, šel bych si na sebe trochu vydělat. usmál jsem se a pokud již nic nepotřebovala, odešel jsem na palubu. Tak, Destičko, copak tu pro mě máš...?

Faito

Vešel jsem do jídelny se značným potěšením, že jsem ji našel. Podržel jsem Reině dveře a pomohl jí usednout na židli. Tohle jsem ještě nikdy nedělal... mrkl jsem na ni a lehce ukázal na stůl. Potřebuji si to vyzkoušet. Zdrž se, prosím, potlesku...takže...ehm...co si dáš? zeptám se Reiny. Je vidět, že jsem trochu nervózní, bude to moje první jídlo na Destiny.

usmála jsem jak mi podržel dveře.
"Že by gentlemani ještě nevymřeli?" rýpla jsem si a posadila se.
"No tak já bych si dala něco, co jsem dlouho neměla....mmm....co třeba rajčatový koktejl s krevetami?" semkla jsem rty k sobě lokty si položila na stůl jakoby pod sebe a sledovala jsem ho s napětím

Faito

Pobaveně jsem se na ni podíval. Poslyš...neděláš mi to zrovna jednoduché...
Pak jsem se podíval na stůl a koutky s emi stáhly. Mohu poprosit o rajčatový koktejl s krevetami? řekl jsem rázně, avšak poddajně, jako kdybychom byli s Destiny přátelé. Loď mi však ještě neodpustila mou opovážlivost z odpoledne a tak přede mnou přistál rajčatový koktejl, ale krevety nikde.
Podal jsem sklenici Reině a dodal jsem: Krevety nebudou, prý si moc vymýšlíš. Právě mi to řekla... rozhodil jsem lehce rukou, aby měla Reina jasno, kdo mi to řekl...

Chvíli jsem na něj přiškrceně koukala a pak jsem znova propukla ve výbuch smíchu.
"To snad není možný s tebou." nemohla jsem přestat se smát.
"Promiň to vážně nešlo." smála jsem se, pak po delší chvíli jsem se přestala smát a poprosila jsem Destiny, aby mi do toho přidala ty krevety, v čemž mi vyhověla. Pak jsem se jen tak letmo podívala na tu rukavici a položila ji na stůl, zářila celá bíle jen konečky prstů byly stále červené.
"Mám ti objednat?" rýpla jsem si

Faito

Zkus to. A protože ti to tak jde, neřeknu ti, co chci...překvap mě. zadíval jsem se jí zcela vážně do očí.

"Dobře Destiny budeš tak laskavá a uděláš pro mě objednávku? Splň mu přání, na co má chuť." řekla jsem vážně s úsměvem a celou dobu jsem se mu dívala do očí a čekala, co se před ním objeví

Faito

Přede mnou se neobjevilo nic. Myslím, že moje přání už se mi splnilo. Přál jsem si na téhle lodi milou společnost... usmál jsem se a lehce se dotkl její ruky. To jsem ale neměl dělat, protože se mi na černé košili začaly dělat malé, rudé proužky, které se rozšiřovaly, až se košila zbarvila celá do ruda. Vyplašeně jsem vyskočil na nohy, protože jsem měl v hlavě ten samý pocit jako u kapitánky. Proboha! Promiň, nechtěl jsem, omlouvám se... začal jsem panikařit, protože jsem si všiml, že rudé jsou i konečky Reininých prstů.

Ú\směv se mi vytratil z tváře a překvapeně jsem se na něj dívala a pak na své prsty.
"Já měnit barvu kůže nedokážu, taže jestli to umíš ty tak...." usmála jsem se, ale to bylo vtipné stejně. Musela jsem se usmát.
"Aspoň nebudu jediná barevná." odlehčila jsem situaci

Faito

Očividně jí to přišlo úsměvné. Mně teda vůbec. Díval jsem se vystrašeně na ni a pak na košili. Já...nejsem si jistý, jestli umím jenom měnit barvu. Víš...když jsem si podal ruku s kapitánkou, na chvíli jsem mohl ovlivňovat a číst její myšlenky. Mám takový pocit, že jsem tak trochu chameleon...

"Tak to aby jsme ti zkusili dát zelenou ne? Taky vidíš za roh?" usmála jsem se a chytla ho za rukáv. Barva začala ustupovat, tak nějak jsem to tušila i mé prsty měli mou barvu. Už jsem se začínala zvykat, když budu v dobré náladě budu to ovládat.
"To nic, ještě že sis nestačil přečíst ty moje." mrkla jsem na něj

Chvíli jsem je poslouchala.
Za tu dobu, co byl pryč, jsem si sotva stihla vypít kávu. Vypadalo to, že se dobře aklimatizoval. A rychle. Co přišli, nezvedala jsem oči od bílého králíčka, kterého jsem už zase měla na klíně. Světlounce bílá srst mě fascinovala. Položila jsem ho na zem a vstala. Šálek po kávě, který stál doteď přede mnou na stole, se vypařil a já během chvíle zmizela stejně nenápadně jako on.

(Přesun)

Faito

Podíval jsem se na ni zkoumavým pohledem. Tvoje myšlenky přece vůbec číst nemusím...stejně jako u jiných pěkných děvčat nemám sebemenší šanci, ale jsem tu nejspíš jediný kluk...nebo jediný zábavný kluk...
Reina si mohla všimnout že mi obličej lehce poklesl do smutného výrazu, ale to se ihned spravilo. Ucukl jsem rukou, takže moje košile teď byla rudá, ale od jednoho ramene se táhl černý rukáv, který na rameni končil vzorem plamenů, jak barva postupovala. Hm...to si nechám. řekl jsem vesele, dívaje se na košili.

"vypadá to stylově."sedla jsem si zase zpátky, protože jak uskočil on já automaticky leknutím taky. Uvelebila jsem sena židli a knížku položila na stůl.
"Tak co si dáš?" usmála jsem se povzbudivě na něj

Faito

Hmm... zamyslel jsem se nad tím, jaký mám hlad. Jen nějaké sušenky ke konverzaci... usmál jsem se nakonec. Přeci jen, nemusí mě vidět jíst. Na Kotletu si sem zajdu později.