Skleník a park

First topic message reminder :

Druhá největší místnost lodi, která poskytne útěchu těm, kterým chybí rodná země. Podlaha je tvořena zeminou, stejně jako podlaha v Místnosti s bránou. A zdi, ty jsou vyřešeny opravdu zajímavě, jelikož to nejsou zdi, ale kovová konstrukce, která je prosklená a navíc zde nejde vidět vesmír, ale slunečná obloha, kterou lze vidět na Zemi. Insignia se v této místnosti snaží vynahradit všem snílkům to, co jim postupem času může začít chybět.
Tato místnost je opravdu velká a vypovídá o tom i počet rostlin, které zde najdeme. Celý park je protkán malými kamennými cestičkami, jejich cesta vede ke středu parku, kruhovému sousoší, kde je plno laviček a i nějaké to lehátko. Slunce zde zapadá stejně jako na Zemi, tudíž zde Insignia jakýmsi klamem udržuje rostlinky v jejich normálním životním cyklu. Je zde plno různých oddělení a tudíž i rozdílných podnebí. Takže tu můžete najít část, kde jsou rostlinky z deštného pralesa a hned o kousek dále může být část s rostlinkami z pouště. Takže si dávejte pozor na rychle se měnící podnebné podmínky.
Můžete zde sem tam i narazit na nějaké to malé zvířátko jako je veverka či nějaký zpěváček.

Rýchlo som sem dobehla a obzerala som sa. Štípali ma nohy, no ja som ju musela nájsť... musela som! Keď som si ju všimla pomaly som k nej dokráčala, sadla som si pred ňu a sledovala som ju. Medituje... Utrela som si slzy a bez premýšľania som eM objala. "eM... eM!?" Pevne som sa jej chytila. Triasla som sa a plakala som.

Ježiš.. Ellie!, vyjekla jsem, když po mně děvče bez předchozího varování skočilo. Ellie, zahuhlala jsem jí do vlasů, jak jsem ji pevně objímala a hladila. Co se proboha děje? Snad jsem nepřišla zase o tolik, zeptala jsem se ustaraně a snažila se ji prohlédnout. Vypadala celkem v pořádku, ale vyčerpaně.

"Oni... oni ma prijali za kamarátku a-a ja som našla v sklade líšku a-a... a chýbala si mi... často som plakala... a všetko ma bolí... a napadli jednu loď... pomáhala som a-a rozprávali sme sa z Insigniou...." Všetko som sypala zo seba aj keď to boli nezmysli. Utrela som si oči, a snažila som sa neplakať. "A mňa to všetko tak veľmi bolelo... každý deň..." Dodala som potom.

Ježiš... cože?, chytila jsem se za hlavu a snažila se pochopit, co se mi snaží říct. Kdo tě přijal za kamarádku? Ty máš lišku? To je fajn, ne? Kdo napadl jakou loď? Destiny? , lekla jsem se. To mě mrzí, že tě ta pitomá schopnost bolí. To si nezasloužíš. Pojď ke mně, ty ťunťo, zachmuřila jsem se a přitáhla si Ellu blíž k sobě, abych ji mohla obejmout a složit si její hlavu na klín. Hladila jsem jí vlasy a ramena a konejšila ji, aby se uklidnila.

"Všetci... celá posádka... ja, myslela som si že ma nemáte radi pretože... pretože som taká aká som... a potom Eserath, on... ma objal a spolu z Momo mi to vysvetlili... a... a je to vlastne lišiak ale... Matt nie je nadšený že ho mám..." Utriem si oči. "Napadli inú loď... poslala nám správu o pomoc... ale kto vie či sa tam pôjdeme pozrieť... a čo Berenika...? Ako šla vaša misia?" Spýtala som sa potom, privrela som oči a upokojovala som sa.

Loď mě přivedla do parku. Rozhlédl se tu a vnímal všechno kolem sebe. Konečně doma...konečně se cítím dobře...ne že by se mi Destiny nelíbila ale jinde než zde to prostě není ono.... pomyslím si s úsměvem.
Pak si všimnu eM a Ell, s úsměvem od ucha k uchu, jdu pomalu k nim. Když už by si mě měly všimnout mávnu jejich směrem.

A nejsi ty náhodou blázen?, vyvalila jsem oči dokořán. Jak si můžeš myslet, že tě nemáme rádi, ty trdlo... víš, jak jsi mi chyběla? Já tě teda sakra mám ráda, houkla jsem nazlobeně. Jak si mohla něco takového myslet? Vždyť ji tu měli rádi všichni. A někteří možná i víc než to, když jsem si tak vzpomněla na Kaemonovo dvorné chování k její maličkosti.

Proč Mattovi vadí lišák? A kde se tam to zvíře zatoulalo?, vyzvídala jsem.

Podívat se na místo, kde byla napadena jiná loď? No to by byl vážně prvotřídní nápad, doala jsem sarkasticky. Ještě se jim vydáme sami napospas, ne?

Berenika se má fajn. Mise šla hladce, vlastně jsme tam byli až dneska, do té doby jsme jen čekali, nevím na co. Byli jsme tam úplně zbytečně, tolik dní pryč od vás..., dodala jsem a znovu ji pořádně objala.

(musím pryč, tak až večer nebo zítra, srry))

"Ha, Kae! Vem to za mě", mrkla jsem na něj a předala mu Ellu do náruče. "Já si musím odskočit", omluvila jsem se a jen nerada jsem se vzdálila. Věděla jsem ale, že je ella v bezpečí.

(přesun)

Prikývla som a namiesto eM som objala Kaemona. "Kae... prečo ste tam boli tak dlho...?" Pevne som ho objala aj keď som bola o dosť centimetrov menšia než on. "Chýbal si mi... nemala som sa z kým poriadne porozprávať..." Snažila som sa znova nerozplakať.

Než jsem se stačil vzpamatovat už byla Ell u mě. Jen jsem s úsměvem kývl na eM. Omlouvám se že nám to tak dlouho trvalo, nějak vázla domluva...ale ani nevíš jak se mi stýskalo...celou dobu jako by nás Insignie volala zpátky... řeknu potichu s úsměvem. A ty jsi mě taky chyběla...a jsi v pořádku? Když jsem tě viděl naposledy byla jsi na ošetřovně... řeknu a roztřapatím jí vlasy a trochu jí rozcuchám. Ummm promiň... dodám.

"Ono... to moja schopnosť... a-a trénovala som... a trochu som to prehnala..." Poviem mu potom a keď mi rozstrapatí vlasy tak sa usmejem. "To je v pohode..." Potom ho pustím a ukážem na nohy a ruky, nohy síce dopadli horšie. "Dúfam... dúfam že si to eM nevšimne..." Poviem potom.

Zato já zase netrénoval...ani už jsem dlouho neběhal... začínám se dostávat z formy... pomyslím si když se dostane řeč na trénink. Pak však uvidím její nohy a docela se leknu. Umm vypadá to nedobře...zkoušela si s tím zajít na ošetřovnu?

Pokrútila som hlavou. "To zmizne... umm nie si hladný?" Spýtam sa ho, včera som toho moc nepojedla. Prehrábnem si vlasy a pousmejem sa na Kaeho.

Sakra...já nejedl pomalu 3 dny...přes ten všechen stres mě to ani nepřišlo... ale teď jak o tom Ell promluvila se mi hlad ozval. Hai...celkem hlad mám od včera jsem nic nejedl... odvětím. Nebudu jí ještě zatěžovat se svými starostmi. Zvláště když nejsou vůbec vážné. Tak můžeme jít? řeknu jí s úsměvem.

Usmejem sa. "Tak poďme... už som dlho nejedla..." Poviem popravde a vydýchnem si. "Ahh... a môžem slobodne dýchať... a motám sa po lodi bosá... som ťuťa..." Zasmejem sa na sebe a pomaličky kráčam k východu. Pri ňom počkám na Kaeho a potom s ním idem preč. Do jedálne.
(Presun)

Můžeme jít...a ťuťa? Až dojdeme do jídelny tak mi to musíš vysvětlit co to znamená... řeknu se smíchem. A vydám se za Ell do jídelny. (přesun)

Otevřel jsem dveře do skleníků a vešel. Opět mě uvítala příjemná vlhkost vzduchu a čerstvý vzduch, i uměle Slunce, o kterém jsem raději nikomu neříkal. Byl jsem raději, když si ostatní mysleli, že je pravé... Malá lež mezi přáteli ještě nikomu neublížila.
Rozhodl jsem se trochu projít a zvolnil jsem tedy tempo kroku. Procházel jsem se směrem od části, která se podobala tundře až opět k tropickým oblastem a zastavil jsem se u jedné z mnoha skalek. Naklonil jsem se nad jednu z rostlinek a jemně ji pohladil po láčce.
"Láčkovice australská jinak také Cephalotus follicularis."
Lehce jsem odklonil stranou list, který skrýval láčku a podíval se dovnitř.
"Vždy jsem obdivoval tu rafinovanost přírody... Krása skrývající rychlý konec... Ironie."
Pobaveně jsem se ušklíbnul a opět se narovnal. Pokračoval jsem v prohlídce dále, ale daleko jsem nedošel, jelikož mě začala převládat dřímota. Našel jsem si nejbližší lavičku a opatrně si na ní lehnul, byla opravdu pohodlná, navíc opěrátka na obou stranách jsem využil jako něco, o co si mohu položit hlavu a druhé jsem využil jako něco, na co jsem si mohl položit nohy.
V tichosti jsem pozoroval přírodu kolem sebe a pomalu začal upadat do lehkého spánku. Nebránil jsem se tomu... Třeba bylo na čase začít zkoumat mé vlastní schopnosti...

Potom, ako som sa dostal k jednej lavičke, už trošku ďalej, ako obyčajne chodím, som sa na ňu posadil. To bolo však asi pred pol hodinkou, no a teraz som sa rozhodol, že nastal čas ísť späť do lode. Tak som vstal a pomalým krokom som zamieril do lode, ako som si zaumienil. Prešiel som rovnakým chodníčkom, na ktorom som si všimol kapitána.
"Zdar!"
S úsmevom na tvári som ho pozdravil a mávol na neho rukou. Onedlho som sa však dostal k dverám, a tými som zmizol zo skleníku.
(presun)

Návrat do parku se oproti původnímu plánu poněkud protáhl, ale nedalo se nic dělat. Když jsem sem vstoupila toho dne podruhé, byla už tma, jen hvězdy ozařovaly bílé chodníčky, které se vinuly trávou jako bílí hadi. Podél cest jsem zmerčila rovněž několik pochodní. Pár z nich jsem rozžehnula, abych lépe viděla. Po paměti jsem se vydala hledat ten překrásný bílý strom, a nakonec jsem ho opravdu našla.

Tiše jsem pod něj usedla, jeho mohutné větve poseté rudě růžovým listím mi zastiňovaly oblohu přímo nade mnou, ale tu kousek ode mě jsem už mohla vidět. Opřela jsem se zády o jeho kmen a tiše jsem meditovala.

Uf..., trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že namísto meditace už pěkných pár minut usínám. To by asi nebylo nejvhodnější, protože jak se znám, svezla bych se do nějaké nesmyslné polohy, z níž by mě pak druhý den bolela záda a kdo ví co všechno ještě.

Radši jsem se tedy zvedla a malátně se vlekla přes celý park k východu. První noc zpátky na Insignii bych raději trávila v posteli než na trávě. Kdoví jestli tu k ránu nepadá rosa...

(přesun)

Vkročila jsem do parku, který byl takhle po ránu jiskrný a svěží. Sluníčko bylo ještě slabé, ale přesto příjemně hřálo a svítilo. Nemohla jsem tomu odolat. Věděla jsem, že je to jen nějaký druh iluze, přesto mi ale dělalo dobře být takovým způsobem obelhávána. Nastavovala jsem mu tedy svou tvář a nechala se příjemně prohřát, jak jsem se s rukama v kapsách svižně procházela po chodníčkách. Došla jsem k místu, kde chodníčky tvořily ovál, ne nepodobný stadionu pro běžce. Byl samozřejmě o poznání menší, přesto se ale zdál být ideálním místem pro ranní rozcvičku. Protáhla jsem si tedy nohy v teniskách, udělala pár dřepů, což mi konečně sportovní tepláky dovolovaly (proč jsem je nenosila doteď?), trochu jsem zahýbala i s horní polovinou těla, skočila si pár panáků a pak už jsem se pomalu rozběhala.

Těžko říct, jak dlouho jsem si tam takhle užívala. Toho dne jsem měla pocit, že takový by měl být můj každodenní ranní rituál, že teprve běh mě připravuje na všechno, co má toho dne přijít, tak, jak se patří, že do plic se mi jedině tak dostane potřebné množství vzduchu na to, abych během dne nekolabovala a nechytala zbytečné záchvaty paniky. Možná to bylo jen zdání, ale zase - ráda jsem takovému typu zdání podléhala.

Má cesta vedla do parku, snad si tu trochu odpočinu. Lehce mi zasvítilo do očí slunce a já si přišel jako na Zemi. Posadil jsem se na zem a natáhl před sebe nohy. A začal se protahovat. Každý pohyb bolel. Při prvním protažení jsem vztekle zanadával. Ale vydržel. Musím povolit svaly a poté zkusit tu techniku znova. Chci vidět co z ni vytáhnu. Konečně budu snad užitečný... pomyslím si a dál se protahuji.

Když jsem se dost naběhala, přešla jsem na trávu, která byla od sluníčka pěkně vyhřátá. Shodila jsem boty a ponožky a užívala si ten kouzelný pocit. Pak jsem se nasměrovala tváří ke Slunci a začala cvičit něco jako tai-chi. Trénink rovnováhy a pořádné protažení svalů nikdy neuškodí.

Nejen tréninkem živ je člověk, a tak jsem si ještě nakonec dala dvě kolečka, sebrala mikinu, kterou jsem mezitím odhodila na trávník, a vydala se pojíst.

(přesun)

Už trochu protažený ale stále unavený se zvednu. Ještě jednou projdu částí parku a pokochám se přírodou a krásným vzduchem a pak se vydám do jídelny. (přesun)