Skleník a park

First topic message reminder :

Druhá největší místnost lodi, která poskytne útěchu těm, kterým chybí rodná země. Podlaha je tvořena zeminou, stejně jako podlaha v Místnosti s bránou. A zdi, ty jsou vyřešeny opravdu zajímavě, jelikož to nejsou zdi, ale kovová konstrukce, která je prosklená a navíc zde nejde vidět vesmír, ale slunečná obloha, kterou lze vidět na Zemi. Insignia se v této místnosti snaží vynahradit všem snílkům to, co jim postupem času může začít chybět.
Tato místnost je opravdu velká a vypovídá o tom i počet rostlin, které zde najdeme. Celý park je protkán malými kamennými cestičkami, jejich cesta vede ke středu parku, kruhovému sousoší, kde je plno laviček a i nějaké to lehátko. Slunce zde zapadá stejně jako na Zemi, tudíž zde Insignia jakýmsi klamem udržuje rostlinky v jejich normálním životním cyklu. Je zde plno různých oddělení a tudíž i rozdílných podnebí. Takže tu můžete najít část, kde jsou rostlinky z deštného pralesa a hned o kousek dále může být část s rostlinkami z pouště. Takže si dávejte pozor na rychle se měnící podnebné podmínky.
Můžete zde sem tam i narazit na nějaké to malé zvířátko jako je veverka či nějaký zpěváček.

Vošla som do noci ponoreného parku.
"Cherryl..." zavolala som nahlas, lebo som nechcela aby ma bolela hlava, keby som použila svoju schopnosť. Zrejme to vedela, lebo mi neodpovedala, len sa predo mnou z ničoho nič zjavila. Usmiala som sa na ňu, zodvihla ju a troška vystískala a vypusinkovala. Môj havino!
Sadla som si do trávy so Cherryl v náručí a neprítomne ju škrabkala.

Vstoupila jsem opět do parku. Byl krásně potemnělý, večerní. Zřejmě jsem opět prospala den. Procházela jsem se ztemnělými uličkami a poslouchala večerní serenádu zdejších cvrčků. Bylo to příjemné, jen tak vdechovat vlahý večerní vzduch a relaxovat.

Keď som už zaspávala aj posediačky, neochotne som sa zdvihla zo zeme a zamierila naspäť. Nevnímala som takmer ani, že idem. Bez väčšej ujmy som sa dostala z parku a zamierila do svojej kajuty.

(presun)

Otvorila som dvere, Cherryl okolo mňa hneď prefrčala a stratila sa mi z dohľadu. Povzdychla som si.
Potom ma však napadlo, že by som mohla potrénovať schopnosti a vyhľadať nejaké zviera, lebo doteraz ma vyhľadávali oni.
Vyliezla som na najbližší strom a usadila sa na vhodnej vetve. Oprela som sa o kmeň, zavrela oči a sústredila sa na psa mojej kamarátky.
Lara?
Kto... ah, Momo?
Áno.

Chvíľu som tak strávila na strome a skúšala pripájať a odpájať vedomia rôznych zvierat, ktorých som poznala, ale i ktorých nie.

Otevřely se dveře a já vtrhnul dovnitř. Insignia mě zavedla až sem, jelikož jsem potřeboval najít Momo a snad se tentokrát nespletla.
"Momo?! Jsi tady někde? Potřebuji s tebou mluvit."
Rozhlížel jsem se kolem sebe a zakřičel jsem tuhle větu, jak nejvíce jsem mohl. Čert mohl vědět, kde právě je a jestli tady vůbec je, takže jsem se rozhodl pro tohle řešení a díval jsem se do všech směrů.

Spojenie sa prerušilo, keď moje sústredenie narušil niečí krik. Niekto ma volal. Zliezla som zo stromu a snažila sa pri tom ignorovať bolesť hlavy. Nechala som sa uniesť a prehnala som to s používaním schopností. Ach...
Vybrala som sa smerom, ktorým som myslela, že sa šírilo volanie. Po chvíli som zbadala kapitána, ako sa rozhliada naokolo. Zrejme ma hľadá.
Zamávala som mu a prišla až k nemu.
"Dobrý... Chceli ste so mnou hovoriť?"

Otočil jsem se a najednou u mě stála Momo.
"Ach ano. Promiň je to tu tak velké, takže bych tě asi našel až za 100 let. Proto jsem křičel..."
Omluvil jsem se, jelikož to nebylo zrovna nejlepší řečení.
"Každopádně, dnes se koná schůzka s organizací, kterou jsem tobě a Mattovi před pár dny detailněji popsal. Přál bych si, abyste vy 2 šli s námi. Chci tam mít někoho z lodě a první, kdo mě napadli, jste byli vy dva. Myslí, že by to bylo možné? Do ničeho tě nechci nutit, ale tvou přítomností bych nepohrdl."
Vysvětlil jsem Momo situaci, už žádné hry, jen vše, tak jak to je.

Prekvapene som na neho pozrela. "Uh, no teda... ak to tak chcete. Pôjdem. Hoci neviem, ako by som vám pomohla, ak by sa niečo... zvrtlo," povedala som nakoniec a dúfala, že to bolo aspoň trocha zrozumiteľné, lebo bolesť hlavy mi dávala dosť zabrať. Pomasírovala som si spánky a odhodlane pozrela na kapitána. Pôjdem, aspoň sa pokúsim byť užitočná!

"Dobře, děkuji za ochotu. Jestli tě mohu ještě poprosit, zastav se cestou do místnosti s bránou pro Matta, měl by být v trénovací místnosti a pokud tam někdo bude, nějak nenápadně to nahraj. Nechci ostatní nějak stresovat. Takže o tom ví jen pár lidí, v době mé nepřítomnosti jsem vším pověřil eM. Takže se není čeho bát. Já zajdu pro kapitánku na palubu a sejdeme se tedy u brány."
Lehce jsem kývnul hlavou na znamení díky a opět rychle odešel z místnosti. (Přesun)

Prikývla som a bez slova sa vydala za Mattom. Predtým som ešte prikázala Cherryl, aby neopúšťala miestnosť a že sa o chvíľu vrátim. Jej otázky som ignorovala.

(presun)

Dorazím společně s Ell do parku a posadíme se na blízkou s výhledem do parku. Je to tu nádherné co? Člověk by si řekl že něco takového tu ani nemůže být... řeknu ohromeně i když už jsem tu podruhé vzalo mě to stejně jako předtím...

Nadýchnem sa. "Všetko je tu pritom úplne skutočné ... všetko tu vonia ako má ... " Poviem a hneď ako sa posadíme, vytiahnem notes a začnem kresliť. Vedľa seba mám samozrejme aj tie dve knihy o našich schopnostiach. "Kae? Mal si v tvojom svete veľa priateľov?" Spýtam sa ho a pokračujem v kreslení.

Ano je to tu opravdové... řeknu a zadívám se do přírody...Je to tu opravdu nádherné...jako doma...jen to moře tu asi nenajdu... pomyslím si s úšklebkem a pak se zadívám na Ell a vyslechnu si její otázku...
Víš ani moc ne...jenom pár...ale myslím že dobrých...nikdy jsem nebyl moc oblíbený...podivín s divným jménem...a ty? Říkala jsi že tě moc neměly lidi rádi...nechápu to podle mě jsi super...

Usmejem sa. "Takže pár ... ale dobrých hmm? To je pekné..." Usmejem sa a keď dokončím kresbu tak notes zavriem a položím vedľa seba. "Ja som... som uzavretá vieš? Ľudia tejto doby potrebujú človeka ktorý sa vie odviazať, nie takého ktorý rád sedí nad knihou alebo ktorý sa rád prechádza popri vode alebo po lese. Potrebujú človeka ktorému sa páči táto hlučná doba... nie takého ktorý má rád ticho a čaj... " Pozriem sa nahor. "Vždy som sa chcela spriateliť z niekym avšak nemala som to ľahké, smiali sa mi keď som prestala hovoriť... na základnej do mňa radi hádzali veci, ostrihali ma... pretože moja farba vlasov sa im nepáčila..." Poviem a oči zavriem. "Na strednej som si našla priateľov, aj keď len pár ale... našla som si ich... nechcem ich stratiť. Pokiaľ je ale toto náš údel tak ho budem nosiť rada... niekto sa predsa musí postaviť tým tieňom... tak prečo nie mi?" Otočila som hlavu na Kaemona a usmiala som sa.

Já jsem byl bohužel jednu dobu také takový...začal jsem chodit do města...začal pít...přestal chodit do přírody...běhat...ale pak jsem si uvědomil jak mi to hrozně chybí tak jsem se vrátil ke starému způsobu života a zase měl o něco větší radost ze života...není nic hezčího než se proběhnout či projít v přírodě, poslouchat šustění listů, zpěv ptáků či hučení moře... řeknu zamyšleně a po dalších informacích od Ell se mi objeví v obličeji ne moc veselý výraz...Takové chování nemám rád...a už vůbec ne vůči holkám...musela jsi si toho vytrpět hodně...navíc ještě ta tvá nemoc.... řeknu a pak se zadívám do přírody...
A ano, když už jsem tu chci rozvinout své schopnosti a bojovat proti stínům...a tím ochránit svou rodinu a přátele...a všeho všudy i svou novou rodinu...možná je to divné ale i za tu krátkou chvíli jste mi tu přirostly k srdci...

Sledovala som ho. "Je to celkom normálne... človeka to zabolí ale... dnešný ľudia sú už taký... Často som premýšľala nad tým či ma v tomto svete stretne niečo pekné... a vidíš, prišla stredná a ja som našla zmysel života... lásku vo svojich povinnostiach... a novú rodinu..." Poviem mu. "Moja choroba? Ah, buď rád že nevieš čo bolo pred ňou..." Dodám z úškrnom a opriem sa o lavičku. "Je milé vedieť že je tu človek ktorý cíti veci rovnako, alebo skoro rovnako ako ja... je to povzbudivé aj pre líšku ako som ja..." Zasmejem sa. "Vieš čo mi tu chýba? Dážď... tancovanie v daždi... " Usmiala som sa pre seba.

Asi tak, s tou střední máš pravdu...nedalo se to se základní školou srovnat... řeknu a protáhnu si záda...A co bylo před tou chorobou? zeptám se i když mi bylo řečeno abych to nechtěl vědět...no co...stejně se zeptám ne?
A taky jsem rád že jsem tu našel někoho jako jsi ty...alespoň si mám s kým popovídat...aniž bych vědět že si ze mě bude dělat srandu...že radši chodím do přírody než na diskotéky... a pak dodám...Tančení v dešti? Když si to uvědomím tak...umm....vlastně jsem nikdy pořádně netancoval...natož v dešti...

"Mala som leukémiu..." Poviem do ticha. "Každý hovorí že základná škola je o ničom, že na strednej začneš žiť... myslím že majú pravdu..." Poviem potom. "Diskotéky? Na tie chodím občas aj to len kvôli tomu že ma niekto zavolá... a tanec v daždi je úžasný, už len to že sa točíš a padajú na teba kvapky dažďa je krásny pocit... dážď skryje všetko vieš? Všetky obavy, zlé myšlienky, spomienky a aj slzy... Dážď bol so mnou stále, už keď som sa narodila tak bola strašná búrka... milujem dážď..." Vydýchnem si. "Ale more... more mám tiež rada... celkovo milujem vodu... pretože skryje všetko..." Zasmejem sa na svojej poslednej vete.

A dostala jsi se z toho? zeptám se zvědavě a pak pokračuji...A ano na střední jsem asi opravdu konečně začal žít, ono to bude tím že je člověk starší a asi se umí víc...umm jak bych to řekl...možná odvázat? nevím jestli je to to správné slovo... řeknu a pak se zamyslím nad tím deštěm. Já mám déšť také rád...rád jsem v něm chodil běhat..u nás byl déšť teplý...bavilo mě vyběhnout jenom tak a nechat na sebe padat kapky vody a poslouchat jak ty kapky bubnují na střechy a zem...

"Vraj áno... moje telo si myslí niečo iné..." Pousmejem sa pre seba. "Vieš ono... asi to tak má byť, asi to ten veľký šéf chce vieš? Ja som si zvykla... bola som sama 9 rokov a potom vďaka strednej... zmenilo sa to a som zato rada..." Vyzujem sa a prstami prechádzam po tráve, je to príjemný pocit. "Insignia je nádherná loď... Destiny bola krásna ale... vidno že toto je môj domov..." Zavriem oči a nadýchnem sa. "Neznášam keď mám kŕče alebo prestanem rozprávať... ale musela som si na to zvyknúť... človek musí proste niektoré veci predýchať..." a potom ešte dodám. "Náš dom mal vzadu takú veľkú verandu, kde sme mali poukladané vankúše a tak... vždy som sedela na vankúši a počúvala som kvapky... písala som básne, poviedky a kreslila som si... pritom som pila teplé kakao a jedla som sladké pečivo..." Nechala som myšlienky odplávať niekam domov, znova som sa pozrela nahor.

Tak to jo...já nikdy nebyl věřící...možná je to naším původem... řekl jsem a doufal jsem že velkého šéfa myslí boha...Ano Insignie je nádherná a myslím že můžu říct že i sympatická vzducholoď...opravdu se tu cítím jako doma...a ty jsi byla předtím na Destiny? řeknu a zahledím se na oblohu...
A ani se ti nedivím, taky bych neměl rád křeče nebo výpadky řeči...ale myslím že to zvládáš statečně... řeknu Ell s úsměvem...
Když se pak dostane řeč na básně, kreslení, psaní a jiné umění trochu se zastydím. Nikdy mi nic takového nešlo, nikdy jsem na to neměl nadání...

Zasmejem sa. "Nadanie? K čomu ti je nadanie? Každý umelec bol buď chorý či bez talentu... píš čo cítiš..." Potom poviem. "Na Destiny som bola, pár dní... Potom ma Insignia zavolala k sebe... a tak som tu..." Usmiala som sa. "Statočne? Neustále plakanie či nadávanie na to čo mi je ma už prešlo... A umm, ďakujem..." Usmejem sa na Kaeho.

Možná že to někdy zkusím... řeknu se smíchem a dodám...ale když ti to pak dám přečíst nebudeš se mi smát že ne?
A jsem rád že jsi tu...že si tě Insignia zavolala... řeknu Ell s úsměvem.
A není vůbec zač...

"Jasné že sa nebudem smiať, ťuťo!" Vyplazím mu jazyk. "Rád že som tu? Heh, som rada že to tak berieš ... a aj tak ďakujem ... " Usmejem sa na Kaeho.

Děkuji... řeknu s úšklebkem a pak dodám...kapitán se ještě asi nevrátil možná bychom se mohly podívat k zrcadlu kde jsou...tedy pokud proti tomu nic nemáš.... zeptám se Ell.