Skleník a park

Druhá největší místnost lodi, která poskytne útěchu těm, kterým chybí rodná země. Podlaha je tvořena zeminou, stejně jako podlaha v Místnosti s bránou. A zdi, ty jsou vyřešeny opravdu zajímavě, jelikož to nejsou zdi, ale kovová konstrukce, která je prosklená a navíc zde nejde vidět vesmír, ale slunečná obloha, kterou lze vidět na Zemi. Insignia se v této místnosti snaží vynahradit všem snílkům to, co jim postupem času může začít chybět.
Tato místnost je opravdu velká a vypovídá o tom i počet rostlin, které zde najdeme. Celý park je protkán malými kamennými cestičkami, jejich cesta vede ke středu parku, kruhovému sousoší, kde je plno laviček a i nějaké to lehátko. Slunce zde zapadá stejně jako na Zemi, tudíž zde Insignia jakýmsi klamem udržuje rostlinky v jejich normálním životním cyklu. Je zde plno různých oddělení a tudíž i rozdílných podnebí. Takže tu můžete najít část, kde jsou rostlinky z deštného pralesa a hned o kousek dále může být část s rostlinkami z pouště. Takže si dávejte pozor na rychle se měnící podnebné podmínky.
Můžete zde sem tam i narazit na nějaké to malé zvířátko jako je veverka či nějaký zpěváček.

Nechala som sa viesť Cherryl. Zaviedla ma k jedným dverám z mnohých. Nedočkavo som otvorila dvere a skoro sa šťastím rozplakala, keď som zbadala, čo je vo vnútri.

Vbehla som dovnútra a točila sa dookola a rozhliadala a zase bežala. Cherryl sa radovala so mnou. Už aj jej to chýbalo.
Príroda, zeleň! vykríkla som v duchu.
Nechala som si dopadať slnečné lúče na tvár. Svieti tu slnko... Potom som sa vybrala po kamennom chodníčku ďalej. Cherryl mi zmizla z dohľadu, ale nebála som sa o ňu.

Ako som šla po chodníku ďalej, akoby sa zmenilo podnebné pásmo. Prešla som z mierneho do subtropického. Míňala som citrusové a palmovité stromy. Pod nohami sa mi sem tam mihli jašteričky, myslím, že som na liste zahliadla i gekóna.

Chodník ma pomaly zaviedol k akoby kruhovému námestíčku, jeho stred tvorila socha nejakej bytosti, asi anjela. Boli tu lavičky a ďalšie sochy usporiadané do kruhu. Znova tu boli rastliny mierneho pásma, čiže mne veľmi dobre známe.

Sadla som si na jednu z lavičiek a radovala som sa z tohto miesta. Napadlo mi, že by som tu mohla trénovať moju schopnosť a rozprávať sa i s ďalšími zvieratami, než len so Cherryl.

Keď som sa vynadívala z lavičky na okolitú krásu. Zachcelo sa mi ešte sa trochu poprechádzať. Vstala som teda a vykročila po ďalšom z mnohých chodníčkov. Cherryl som stále nevidela, asi niekde striehla na nejakú jaštericu alebo čo.
Ako som šla pralesnou časťou, zazrela som na strome veveričku. Nemala až taký huňatý chvost ako tie naše, ale huňatý bol dosť. Po bokoch mala jeden bledý a jeden tmavý pásik. Neutiekla, akoby tomu bolo na Zemi, ale uprene na mňa hľadela. Potom ku mne prehovorila, Vitaj na Insignii. Tešíme sa, že je tu niekto so schopnosťou, akú máš ty. Už dlho nám tu nik nerozumel, ak nerátame samotnú loď.
Ďakujem, za privítanie, odvetila som jej v duchu a usmiala som sa na ňu, ehm, môžem si ťa pohladkať? Nedalo mi sa nespýtať, bola taká rozkošná.
Môžeš, ale neulíž mi príliš srsť, je to pracné zase si ju správne našuchoriť.
Prisľúbila som jej to teda a ona zoskočila zo stromu, aby mi umožnila ju pohladiť. pomaly som k nej prišla a jemne som jej prešla po srsti na chrbátiku až celkom po koniec huňatého chvostíka.
Ďakujem, poďakovala som sa jej s úsmevom.
Nemáš zač, mala by si ísť, bude pršať, odvetila a zmizla medzi stromami.

Dala som teda na jej radu a vybrala som sa preč z parku. Zavolala som v duchu na Cherryl a obe sme opustili toto krásne miesto.

(presun)

Vstúpila som dovnútra. Rastliny osvetľoval mesiac. Kde tu zašušťalo niečo opodiaľ v kríkoch. Cherryl sa hneď rozbehla po chodníčku, až sa mi celkom stratila z dohľadu.
"Ak pôjdeme po tomto chodníčku, dostaneme sa k lavičkám. Môžme si tam sadnúť, ak chceš," povedala som Elle a nechala ju nech sa tu rozhliadne.

"Jé, ahoj," pozdravila som s úsmevom, "Prišiel si sa poprechádzať?"
Spokojne som sa nadýchla a vydýchla. Bolo tu krásne. Nevedela som sa rozhodnúť, či sa mi tu páči viac cez deň alebo v noci.

"Hej, to vyzerá," prikývla som usmievajúc sa.
"Cherryl? Tá niekam odbehla. Tu sa rada blázni a všetko oňucháva," odvetila som. Obzrela som sa či ju niekde neuvidím, ale tá už pravdepodobne je niekde ďaleko vpredu a už stihla prejsť polovicu pásem.

"Mám," prikývla som, "ani nevieš, ako mi niečo takéto chýbalo na Destiny!" Zasmiala som sa.
Cherryl, pôjdeme už... vyslala som k nej myšlienku.
Pozrela som na Matta: "Myslím, že už pôjdem do kajuty. Je neskoro."
"Dobrú noc."
Cherryl vybehla z neďalekého porastu a pridala sa ku mne.

(presun)

Akonáhle som vošla do miestnosti, Cherryl sa hneď stratila v hustom okolitom poraste. Ktovie kam chodí, potvora.
Pomaly som kráčala mesačným svitom osvetleným chodníkom a jemne si prechádzala po boľavom mieste na ruke.
Spomenula som si na Mattove ruky a začervenala som sa. Rýchlo som potriasla hlavou a myslela na to, aké sú listy krásne v mesačnom svetle.
Prišla som až do časti, kde chodník prechádza púštnou oblasťou. Zrak mi spočinul na nedotknutom piesku. Zišla som z chodníka a opatrne si doň ľahla. Ruky som zaborila do piesku, zatvorila oči a nechala si utíšiť emócie večerným pokojom.

"Hmmm," vrnela som do ticha. Ľahla som si na bok, podoprela si hlavu jednou rukou a druhou som začala kresliť neurčité tvary do piesku. Zahryzla som si do pery, aby som sa nezačala usmievať. No čo, veď tu aj tak nik nie je, povedala som si a nechala úsmev nech sa hrá s mojimi perami a ďalej som si kreslila.
Nakoniec som vstala a trocha sa oprášila, no veľmi to nepomohlo. Piesok som mala všade i tak.
Vydala som sa naspäť k dverám a opustila som miestnosť. Na Cherryl som celkom zabudla.

(presun)

Rýchlo som vbehla dovnútra a vo svojich myšlienkach som zúfalo volala Cherryl. Začula som štrngot jej visačky na obojku a odľahlo mi.
Deje sa niečo? spýtala sa ma pokojne.
Nič, len som ťa tu zabudla, odvetím zahanbene.
Hlavné je, že si sa vrátila, pobavene povedala, Môžme teda ísť.
Prikývla som a vyšli sme von.

(presun)

Už od prvního momentu mi bylo jasné, že Insignia ještě zdaleka neskončila s předváděním se a že má v kapse ještě leckajá překvapení. Tak třeba nikdy by mě nenapadlo, že tady na lodi najdu skutečný park, a to ještě tak překrásný. Celý byl pokrytý skleněnou kopulí a nad ní se po obloze promenovalo úžasně žhnoucí slunce. To samozřejmě musela být pouhá iluze, přesto však byla dokonalá, cítila jsem jeho teplo a žár a lechtalo mě to až u srdce, jak mi to bylo příjemné.

Zhluboka jsem se nadechla a pocítila omamnou vůni ohromného množství cizokrajných rostlin. Bylo tu všechno. Lilie, růže, ibišky, kopretiny, fialky, tulipány, pampelišky a rostliny, které jsem nikdy v životě neviděla a pochybovala jsem, že by vůbec byly ze Země.

Kamenné cestičky byly lemovány lavičkami, a tak jsem si vybrala jednu, kam dopadalo nejvíc sluneční záře, pohodlně jsem se na ní usadila a nastavila tvář. Mmmmmmm.... tohle je opravdu... dobré..., vrněla jsem si blahem.

"Are you ready, my dear?", zavolala na mě paní domu, Elizabeth. "Almost", zasyčela jsem zpátky, jak jsem se snažila nacpat svoje věci do kufru. Ták. A je to. Rozhlédla jsem se po pokoji. Nebojte, po Vánocích mě máte zpátky...

"There it is", povídám Elizabeth a podávám jí kufr. Ta ho ukládá dozadu do auta a pak zaklapává kapotu. "Wait a minute", slyším křik z domu. To bude nejspíš její manžel, Robert. A už ho vidím, jak se ke mně potácí. "I just wanted to thank you for everything you're doing for us. There's little something for your parents and Madeleine - be back soon", usměje se na mě a podává mi vkusně zabalený dárek, který mám předat rodičům. Nemohu se ubránit úsměvu a dojetí. Mám chuť ho obejmout. A asi je to na mě vidět. "Come on", poplácá mě Robert po zádech. "You better take her now or she'll change her mind and we'll never gonna get rid of her", směje se na Elizabeth a ta se smíchem přikyvuje a už si sedá na místo řidiče. Povzdechnu si a sedám si taky. Auto je v mžiku nastartováno a už vycouváváme. "Tak zatím naviděnou", zašeptám svému malému au-pair domečku.

"Want some chocolate?", zeptá se mě Lizzie, když projíždíme kolem pumpy. Dochází benzín, bude muset natankovat, jinak to na letiště nezvládneme. "Yeah, why not", usměju se. Jsem vážně ráda, že jsem sehnala tak příjemnou rodinku. Lizzie je za minutku venku z auta, tankuje a pobrukuje si. Poslouchám zatím rádio. Hlásí další oteplení. "Christmas like it should be, huh?", zeptá se mě skr otevřené okýnko. "Indeed", já na to. Přemýšlím, jestli bude u nás doma taky takové teplo. Vůbec mi to nepřipadá jako Vánoce. Po sněhu ani stopy, slunce svítí jak smyslů zbavené a člověk si stěží zapne bundu, jak je mu příjemně. Přesto však bylo na čase vrátit se na chvilku domů.

Můj pohled zabrousil k okraji pole. Někdo tam stál. Někdo, kdo tu vůbec neměl co dělat. "Get away!", zavolala jsem na něj. Tohle je moje vzpomínka, ty mi ji nemáš co rušit. Ale on se ani nepohnul. "Go away!", křičím znovu, už výrazněji. Pořád nic. Zlobím se a otočím hlavu na druhou stranu. Pomalu si začínám uvědomovat, že tohle všechno je pouhý sen. To mi sebere veškerou radost. "Everything okey, Mayday?", zeptá se laškovně Lizzie poté, co u okénka zaplatí a sedne si zpátky do auta. "Mhm...", zabručím na odpověď. "I don't want to wake up", říkám jí. Dívá se na mě trochu překvapeně, jako by do té doby hrála jen divadlo a teď zjistila, že už to na mě neplatí a tak může klidně vypadnout z role. "You have to", povídá mi mile. "Nope. Not fair. I like it here". "But you wanted to go home.", ona na to. Na to už nemám co říct. Snad jen že tam, kam se mám vrátit, můj domov neleží. "Oni tam nejsou", povídám už česky a myslím tím své rodiče a bratra. "They're not there... they're not..."

Trochu jsem sebou trhla. Ježiši už zase?, projelo mi hlavou, když jsem si uvědomila, že jsem opět usnula. Přestávalo mi to připadat normální. Asi by nebylo na škodu zajít si na ošetřovnu a poptat se, jestli je to normální. Poptat se... jenže koho? Ošetřovna na Destiny se obsluhovala sama. Co když to tady bude stejné? Koho se má člověk ptát na lékařskou radu, když loď nemá lékaře?

Protáhla jsem se, trochu mě z lavičky rozbolelo za krkem. Sny v angličtině... nebylo to poprvé, ale proč zrovna teď? A ta vzpomínka... už jsem ji skoro vytěsnila z hlavy, tak kde se tam vzala? Slunce mě hřálo a mně bylo dobře. Vzpomínala jsem, jak mi tehdy v Anglii bylo hezky. Jak jsem se tam vždycky chtěla vrátit. Jestlipak to bude možné během našeho přistání na Zemi? Jak ráda bych zase jednou viděla ty jejich white shores...

Když mě sluníčko dost prohřálo, zvedla jsem se z lavičky a vydala se opět korzovat po uličkách parčíku. Zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků. Tohle musí být iluze, pomyslela jsem si, ale znejistěla jsem, když jsem jich několik viděla vyletět z houští. Zadívala jsem se do koruny stromu, který jsem právě míjela. Spatřila jsem tam dva schované vrabčáky a tamhle úplně nahoře se právě po kmeni proháněla veverka. Napadlo mě, že vlastně proč ne. Když tady můžeme žít my, snílci, proč by tu nemohli mít domov i další tvorové. Vzpomněla jsem si na Momoničinu Cherryl. Alespoň bude mít co prohánět.

Jak jsem se tak procházela, trávník mě čím dál tím víc lákal ke vstupu. Cedulky, které by to zakazovaly, jsem nikde neviděla, a tak jsem si zula boty a ponožky a bosou nohou vstoupila do dokonale měkké, sluncem prohřáté trávy. Chvilku jsem tak chodila sem a tam a užívala si ten pocit, a pak jsem se natáhla. Do úst jsem vzala stéblo metlice, hodila nohu přes nohu a zírala do slunečného nebe. Panebože, tady je krásně..., zavřela jsem oči.

I ty nejkrásnější věci se však vyznačují svou pomíjivostí, jak jsem záhy zjistila. Slunce se začalo klonit k západu a jeho síla slábla. Stíny se prodlužovaly a mě napadlo, že by možná nebylo od věci věnovat alespoň část dne i něčemu jinému než jen snění. Pravda, Berenika i Eserath by na mě nejspíš byli pyšní, ale nejen fantazírováním živ je člověk, jak mi opět připomněl malý hlad, co se mi mezitím vkradl do žaludku. A tak jsem se zvedla z trávy, obula a vydala se pro něco k snědku, ovšem až potom, co jsem si odpřísáhla, že se sem co nejdřív vrátím.

(přesun)

Přiběhnu do parku, kupodivu i když ne už takovému, ho najdu hned. Tento pohled mě naprosto ohromí. Přijdu si jako doma. Když běhám po za městem po parcích. Nadechl jsem se vzduchu a vydal se svým tempem zaběhat si.

Ani nevím jak dlouho jsem běhal, ale přišlo mi to jako hodiny. Ani jsem nebyl vyloženě unavený, zpocený to ano, ale unavený příliš ne. Posadil jsem se u jednoho stromu a rozhlédl se kolem. Bylo tu krásně, člověk zde zapomněl pomalu na všechny starosti. Ale pak se mi vybavily stíny a co všechno jsem slyšel dnes. Radši jsem se zvedl a vyrazil si lehnout. Zítra je také den. (přesun)

Nohy ma zaviedli už automaticky k jednej z lavičiek do centra parku. Cherryl okolo mňa radostne pobehovala, až nakoniec znova niekam zmizla.
Chýbaš nám tu.
Čo to...
Neboj sa, to som ja Benji.
Mojej babky pes? Ako je to možné? Že by moja schopnosť vzrástla?
Sústredila som sa aj na Cherryl.
Môžete sa počuť, no teda, viete ako to myslím?
Áno, perfektne.
Teraz ma tu môžeš nechávať a nemusíš sa o mňa báť.
Žiadne také. Aj keď tu by si mohla byť v bezpečí, uvidím... Ako sa má babka? spýtala som sa Benjina.
Dobre, ako vždy...

Zabrala som sa do rozhovoru, ešte sa k nám pripojili naše andulky a veverička z minula. Potom som sa s nimi, ale musela rozlúčiť, lebo som si uvedomila, že čím dlhšie budem používať svoju schopnosť, tým dlhšie ma potom bude bolieť hlava. Ešte že som si o svojej schopnosti prečítala.

Akonáhle som s nimi prestala hovoriť, ucítila som slabé bodnutie v spánkoch. Ľahla som si na trávu a odpočívala.

O hodinu po bolesti nezostala ani stopa. Posadila som sa a chvíľu pozorovala vtáčika, ktorý štebotal a pri tom skákal z jednej vetvičky na druhú. Nakoniec som vstala a vybrala sa späť k dverám.
Môžem tu ostať?
Uhm... pomyslela som si len, ale ešte som pre istotu dodala, ak by sa niečo udiala, okamžite ma zavolaj!
Súhlasila a tak som to tu opustila.

(presun)