Skleník a park

First topic message reminder :

Druhá největší místnost lodi, která poskytne útěchu těm, kterým chybí rodná země. Podlaha je tvořena zeminou, stejně jako podlaha v Místnosti s bránou. A zdi, ty jsou vyřešeny opravdu zajímavě, jelikož to nejsou zdi, ale kovová konstrukce, která je prosklená a navíc zde nejde vidět vesmír, ale slunečná obloha, kterou lze vidět na Zemi. Insignia se v této místnosti snaží vynahradit všem snílkům to, co jim postupem času může začít chybět.
Tato místnost je opravdu velká a vypovídá o tom i počet rostlin, které zde najdeme. Celý park je protkán malými kamennými cestičkami, jejich cesta vede ke středu parku, kruhovému sousoší, kde je plno laviček a i nějaké to lehátko. Slunce zde zapadá stejně jako na Zemi, tudíž zde Insignia jakýmsi klamem udržuje rostlinky v jejich normálním životním cyklu. Je zde plno různých oddělení a tudíž i rozdílných podnebí. Takže tu můžete najít část, kde jsou rostlinky z deštného pralesa a hned o kousek dále může být část s rostlinkami z pouště. Takže si dávejte pozor na rychle se měnící podnebné podmínky.
Můžete zde sem tam i narazit na nějaké to malé zvířátko jako je veverka či nějaký zpěváček.

Zasmial som sa."No ja mám vždy niekde utiecť..." povedal som a pozrel na hor. Znova som hlboko dýchal a nasával ten čerstvý dych. Bolo to užasné."No byť ako opica v klietke tiež nie je najlepšie..No je fajn len tak vybehnúť si do prírody. A zabehať si.." dodal som. Usmial som sa, pootvoril som oko a pozrel okolo seba a potom oči zatvoril. No dlho som to nevydržal a otvoril och. Poobzeral som sa okolo seba, čo tu také tu je.

No vidíš, já už jsem neběhala ani nepamatuju. A to jsem to měla tak pěkně rozjeté, ty tréninky. Fakt jsem byla docela fit... a pak stačí jedna událost, co ti rozhodí harmonogram, luskla jsem prsty ve vzduchu a zas je z tebe ten starej dobrej lenoch. Teda ze mě, zasmála jsem se.

"Ja si tiež toho veľa nezabehám. Aspoň po novej schopnosti." zasmejem sa a ľahnem si. Pozriem na eM a usmejem sa. No potom som začal obdivovať prírodu."Je fajn, raz za čas vypnúť a relaxovať, oddychovať." poviem a usmejem sa.

To jo. Já už jsem hrozně dlouho pořádně nemeditovala, zamyslela jsem se nahlas. Tam vzadu, mávla jsem rukou k vzdálené části parku, za keři a stromy, kam nebylo možno dohlédnout, je takový velký bílý strom s rudými listy. Je tam tak pěkně schovaný, je tam neuvěřitelné ticho. I ti ptáci jako by tam z nějaké posvátnosti mlčeli či co. Dobře se tam přemýšlí. Dumala jsem, co dělat dál. Začínala jsem se opravdu nudit. Chtěla jsem dělat něco užitečného. Někam jít. Něco objevovat. Přemýšlela jsem o přístavu. Nevypadalo to, že by se tam ještě nacházely noční můry. Tak nanejvýš stíny a s těmi jsem si dokázala poradit. Vlastně jsem nikdy nedostala příležitost pořádně si to tam prohlédnout. Nebyla jsem ani na tržišti, o němž mluvila Berenika. Možná by stálo za to na chvilku vypadnout a protáhnout si nohy. Načerpat novou energii. Vidět jiné lidi. Jen jsem přemýšlela, jestli by bylo vhodné zanechat loď bez dozoru. Dokud byl Eserath mimo sebe - což mě nepřestávalo trápit - měla jsem pocit, že se všechny zraky tak nějak obracely na mě. Jako by čekali, že teď snad budu dělat kapitána já. Což jsem neměla v úmyslu, ani bych netušila, jak na to, a navíc jsem neměla pocit, že by Insignia něco takového chtěla. Ve vzduchu bylo podivné napětí, ale loď spíše očekávala jeho návrat než že by šílela z jeho ztráty. Ostatně to bylo asi to jediné, co mě přimělo nehysterčit z faktu, že je už několik dní mimo sebe. Věřila jsem prostě, že kdyby to bylo opravdu zlé, poznala bych to.

Tak jako tak loď teď byla bez kapitána. Jak dlouho to mohla vydržet? A mohla jsem ji teď opustit? Byla to celkem těžká volba...

Zničehonic se mi udělalo podivně nevolno. Zatočila se mi hlava a jen fakt, že jsem právě ležela na zádech, mi zabránil složit se na zem. Chvilku jsem se to snažila vydýchat a pochopit, o co se jedná. Insignií jako by projela zvláštní vlna vzrušení a upokojení se a ta stejná vlna zasáhla i mě. Věděla jsem, co se děje. Zvedla jsem se do sedu a snažila se uklidnit svůj roztřepaný dech. Eserath se vrátil, otočila jsem se s úsměvem na Petra. Bude potřebovat nějaký čas na to, aby se dal do kupy, nabádala jsem sama sebe, protože to moje věčně se strachující já mě nutilo, abych se okamžitě vymrštila ze země a běžela za ním. Přišlo mi ale, že by to nebylo na místě, už proto, že je to chlap, a chlapi nemají přehnanou starost rádi.

Zívla jsem. S tím uvědoměním, že ho máme zpátky, se do mně dal jakýsi ohromný klid. Slunce se klanělo k západu, takže byl ostatně nejvyšší čas. Půjdu si lehnout, oznámila jsem Petrovi. Když budeš chtít, klidně můžeš zase přespat u mě, mně to nevadí, ubezpečila jsem ho, ale rozhodla jsem se nečekat na jeho rozhodnutí. Tyhle náhlé vlny intuice mě zvláštním způsobem vyčerpávaly. Tak zatím dobrou.

(přesun)

Len som jej stihol zakývať a ona hneď zmizla. Oči sa mi zatvárali, cítil som sa ako na halucinogénoch. Nakoniec som ich zatvoril a zaspal na tráve. Bol tu čerstvý vzduch a ja som veľa síl nemal. Tak som zaspal.

Bezsenná noc...znova. Otvoril som oči a trhol som zo sebou. Uvedomil som si, že som zaspal práve tu. Koľkože som to prespal? to bola otázka, ktorá mi vŕtala hlavou. Postavil som sa a pomalými krokmi som chcel niekde ísť.

No keď zrazu som sa potkol o chodník a presne na betóne som si zlomil nohu. Len som hlboko zakričal tak, že to bolo počuť po celej Insignii. Bola to neskutočná bolesť. Sám som nevedel ako som to dokázal ale ležal som na zemi, držal som si nohy a snažil sa to rozdýchať. Mal som šťastie, že vďaka svojej schopnosti som sa mohol preniesť bez toho aby som sa musel postaviť.

/presun/