Kajuta Eseratha

Opatrně jsem vešel dovnitř, nevěděl jsem, kam jsem to vůbec zabloudil, ale okolí mi napovídalo, že tohle bude asi jakási lodní sekce s pokoji.
Jakmile jsem vešel, málem mi spadla čelist na zem. Byl to pokoj, ale jaký pokoj! V životě bych si krásnější nikdy nevysnil. Bylo zde vše, co jsem měl rád, či co jsem obdivoval. Od krásného koberce, přes dokonalý obraz a luxusní postel. Přešel jsem se po pokoji a nevěřil svým očím. Tohle bylo jako sen, který se má co nevidět rozplynout. Musel jsem to hned vyzkoušet.
Lehnul jsem si na lenošku, vyhodil nohy nahoru, upravil si vlasy, ať si je nezacuchám a podložil si hlavu tak, abych se mohl dívat do hlubin vesmíru.
A bylo to takové, jaké jsem si vysnil. Uklidňující, dokonalé, dech beroucí. Bylo to mnohem lepší než cokoliv, co jsem kdy viděl. Navíc se vesmír částečně hýbal, což bylo způsobeno pohybem lodi. Nic kouzelnějšího jsem nikdy neviděl, Ale i přes toto vzrušení mě po mále chvíli začala přemáhat dřímota, opřel jsem si hlavu o měkký polštář a v jakémsi stavu polospánku jsem zůstal ležet na lenošce.

Pomalu jsem začal přicházet k sobě. Pootevřel jsem oči a zjistil jsem, že mám přes oči pramen vlasů a nic tedy nevidím. Odhodil jsem ho dozadu a najednou jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Usnul jsem.
Byl jsem v takovém stavu, že jsem si musel pomalu sednout a podepřít si bradu, abych vůbec udržel hlavu nahoře.
"Bože... To jsem fakt usnul? To jsem nechtěl..."
Zalamentoval jsem, ale musel jsem uznat, že jsem se vyspal celkem dobře, až na šok způsobený vstávání. Pomalu jsem se postavil a protřel si oči. Určitě jsem musel vypadat děsně, proto jsem si zašel do skromné koupelny, opláchnul jsem si obličej a učesal dlouhé vlasy, potřebovaly by umýt, ale na to jsem se ještě necítil. Jakmile jsem přišel k sobě, ozval se žaludek a já uznal, že je nejvyšší čas na jídlo.
"Tak jdeme prozkoumávat loď... Snad tady najdeme něco jako jídelnu..."
Poté jsem odešel z pokoje. (Přesun)

Rychle jsem vklouznul do pokoje a rychle za sebou zavřel dveře. Jakmile jsem tak udělal, opřel jsem se o ně a sesunul se pomalu až k zemi.
Celý dnešek byl jako na hlavu postavený, co se všechno stalo... Co se teprve stane... Šla mi z toho všeho hlava kolem.
Jediné, co tohle mohlo spolehlivě vyřešit, byla horká koupel. Pomalu jsem opět vstal, vešel do koupelny a shodil ze sebe kožený kabát, který byl poměrně dost těžký, když vezmeme v úvahu průměrnou váhu oblečení. Vklouznul jsem do napuštěné vany, pěna voněla levandulí. Jakmile jsem své unavené tělo ponořil do téměř vařící vody, celým tělem mi projela vlna uklidňujícího tepla a já si opřel hlavu o kraj vany. Přimhouřil jsem oči a oddával se tomuto dokonalému blahu. Nemohlo být nic lepší než tohle. Dokonce i myšlenky na dnešek najednou zmizely v nedohlednu a já si plnými doušky vychutnával slasti horké vany. Ve vaně jsem zůstal asi 20 minut a poté jsem se rozhodl jít spát, osušil jsem se a najednou, kde se vzal, tu se vzal, vedle vany byl rudý, sametový župan.
Neubránil jsem se úšklebku a v duchu jsem lodi poděkoval. Vklouznul jsem do županu a své kožené oblečení jsem přehodil přes křeslo ve vedlejším pokoji. Poté jsem zalezl do postele s nebesy a přikryl se pokrývkou.
Tak příjemně chladila...
Nechtěl jsem se užírat věcmi, které jsem dnes slyšel, či zažil, jelikož bych opět nemohl usnout a celou noc bych probděl. Proto jsem zhasnul malé lampičky a díval se oknem ven na krásy vesmíru. Světlo vycházející z venčí dodávalo pokoji jakousi magii, jelikož odstíny modré, fialové, žluté a mnohé další kreslily po stěnách pokoje a vytvářely tak pastvu pro oči.
Já sám jsem se toho nemohl nabažit, ale za určitou chvíli mi začaly padat víčka a já usnul.

Pomalu jsem začal přicházet k sobě. S největší pravděpodobností bylo asi ráno. Nijak se to poznat nedalo, ale rozhodl jsem se věřit svým vnitřním hodinám a převalil jsem se na bok. Nijak to nepomohlo, ale musel jsem uznat jedno, v té posteli se spalo královsky. Přikrývka poskytovala právě to, co bylo potřeba a nic víc, tak jsem to měl rád.
Protřel jsem si oči a protáhnul se. To vše jsem doplnil obrovským zívnutím. Pomalu jsem vylezl z postele a k mému údivu jsem zjistil, že v pokoji byla příjemná teplota. Žádný chlad, který by mi olizoval nohy. Další bod pro loď.
Šel jsem do koupelny a udělal vše nutné, opláchnul si obličej, vyčistil si zuby a učesal se, přičemž mi právě česání zabralo nejvíce času. Poté jsem se oblékl do svého koženého kabátu a obul své kožené boty. Další den mohl začít...
"Knihovna!"
Svitlo mi v hlavě a můj kurz byl nyní jasný.

Tiše jsem vešel do kajuty a najednou... Zapomněl jsem, že jsem ještě nevrátil knihu do knihovny a lžíci do jídelny. No nevadí... Odnesu je tam zítra. Dnes už toho bylo až moc.
Knihu jsem položil na psací stůl, taktéž lžíci a náhrdelník jsem položil hned vedle nich.
Dnes jsem sice neměl náladu na horkou koupel, ale šel jsem si vyčistit a trochu se opláchnout. Bylo to zvláštní, v koženém oblečení by se člověk normálně velmi potil, ale já takovéto problémy nikdy neměl.
Opět jsem vklouznul do sametového županu a na chvíli jsem se uvelebil na lenošce a zíral jsem do kouzelného lustru, který vyzařoval tlumené světlo.
"Tak draci povídáš, eM? Draci..."
Ta myšlenka se mě nechtěla pustit a upřímně, už mi nenaháněla takový strach jako předtím.
"Už jsem částečně ovládl svoji první schopnost... Dobrý zrak... Ona vyvolá oheň a já ji maximálně řeknu, za jak dlouho bude pršet... Ubohé, ale někde se začít musí."
Trochu jsem se pousmál a obmotával jsem si pramen vlasů kolem prsteníčku. Každým dnem to tady bylo zajímavější a zajímavější, co asi přinese zase zítřek?
Ani už mě nefascinovala scenérie, která šla vidět skrze velké okno...
Po půl hodině bezcílného přemítání jsem zhasl světlo, lehnul si do postele a opět se nechal pomalu uspat tlumeným kosmickým světlem, které opět vykouzlilo hru barev na všech stěnách pokoje.

Téměř celou noc jsem se převaloval sem a tam a děsily mě noční můry.
Najednou jsem se probudil a posadil se, ne že bych to chtěl, byl to spíše reflex, kterého se nešlo zbavit.
"Co to bylo?!"
Něco takového se mi nestalo už půl roku, takový živý sen! Mělo to něco znamenat? Raději jsem se nechtěl k jeho obsahu moc vracet. Vybavila se mi eMina připomínka o kapitánce, byla nějaká nervózní a z přístavu jsme taky museli odejít ve spěchu...
Začalo to nabírat na obrátkách a zapadaly do toho i mé předešlé otázky, které se týkaly pobytu na lodi.
Okamžitě jsem vystartoval z postele, převlékl jsem se, umyl, hodil jsem do kapsy lžíci, kterou jsem musel ještě vrátit do knihovny a do ruky jsem vzal knihu z knihovny. Takhle jsem vyrazil z pokoje odhodlán najít kapitána.
(Přesun)

Doplazil jsem se do kajuty a tak tak jsem se dostal až k posteli. Padl jsem do postele a obličej jsem zaryl do měkké matrace.
Bože, za dnešek jsem toho měl až po krk. Moje vlasy se při pádu pěkně rozprostřely, takže jsem vypadal jako nějaká šílená ženská, která to prostě vzdala.
Najednou jsem si uvědomil, že jsem někde nechal tu knihu o dracích... Sakra! No nic, najdu ji zítra, asi jsem ji nechal na palubě, když jsem bral na rameno Ryua, ale těžko říct. S přemáháním jsem se otočil na záda a doslova jsem ze sebe serval boty i plášť. Zůstal jsem jen ve spodním prádle, čert vem nějaký župan. Zahrabal jsem se po peřinu a na polštáři šly vidět jen konečky mých vlasů.
Zavřel jsem oči a chtěl jsem jen spát. Jen spát a bdít, ale ne jak minulou noc. Ani jsem v tom zničení sebe sama neměl čas uvažovat nad těmi stíny, ale to už teď bylo jedno, jelikož jsem do pár minut usnul a spal jako mrtvý.

(Zběsile jsem proletěla chodbou a bušila na všechny dveře. Kde jsou všichni, proboha? Kde je kapitánka?!. Srdce mi tlouklo jako o závod, tak jsem zabušila i na dveře, na nichž stálo Eserath, a doufala, že někdo uslyší můj zoufalý křik.)

Tuhle noc jsem spal jako zabitý, nemohlo mě vzbudit absolutně nic. Sice jsem se převaloval ze strany na stranu, mé sny opět nebyly ty nejlepší, ale spánek byl velmi tvrdý.
Proto mne neprobralo ani zběsilé bouchání eM na dveře. Prostě jsem to zaspal.
Něco málo nad ránem jsem otevřel oči a zjistil, že už je další den. Vstávat se mi opravdu nechtělo, takže jsem se dobrou půlhodinu přemlouval k tomu, aby z postele vylezl.
Navíc jsem včera večer zanedbal večerní hygienu, o důvod víc proč vstát. Pěkně jsem zalezl do koupelny a napustil si vanu vařící vodou. Jakmile jsem vklouznul do vařící lázně, po celém těle se rozlila příjemná vlna blaha.
"Bože... Tohle je božské..."
Přivřel jsem oči a opřel se o okraj vany, kde jsem měl pěkně připravený ručníček.
Po asi půlhodině ve vaně jsem byl dostatečně rudý na to, abych usoudil, že je třeba vylézt.
Vysušil jsem si vlasy a trochu si očistil kožený kabát a boty. Oblékl jsem se, upravil se a vyrazil z koupelny. Je čas na jídlo. Vyrazil jsem tedy do jídelny. (Přesun)(Zrada xD )

((Já už tam nejsem, to bušení proběhlo během úprku chodbou a hned jsem zase v děsu letěla dál a taky už mám ráno, takže bych to brala prostě jako že jsi spal a nic neslyšel nebo že jsi vykoukl, ale už tam nikdo nebyl ))

Opatrně jsem opět kopl do dveří a vešel jsem do pokoje. No na návštěvy to tady opravdu nebylo připravené, ale díky Bohu tady bylo čisto a uklizeno.
Vešel jsem dovnitř a otočil jsem se na eM.
"Pojď dál, nelekej se, je to tu trochu ponuré, ale mi se to tu líbí. Tak snad tě to nevyleká. Položím to jídlo tady na lenošku a..."
Kouknul jsem se a lenošky zde byly 2. Obě nasměrované na okno.
"No.. Tak to vypadá, že máme každý svoji lenošku. Ale jak... To se mě neptej."
Přešel jsem k lenoškám a na každou jsem položil jeden talíř s těstovinami.
"Pokud chceš jít do koupelny, je támhle, za těmi dřevěnými dveřmi. Je sice skromná, ale snad to bude stačit. Chovej se tu jako doma."
Usmál jsem se na ni a doufal, že ji pokoj nevyděsí.

"Prosím tě...", zavrtěla jsem hlavou a vyjukaně se rozhlížela. Ten pokoj byl tak vznešený a honosný, že jsem se opět musela cítit zahanbeně. Má kajuta v porovnání s touhle působila jako ušmudlaný přístěnek pro košťata, jak prastaře byla vybavena.

"Koupelna... no, asi bych se mohla trochu opláchnout.". Popravdě jsem ze všeho nejvíc toužila po pořádné koupeli ve své malé milé koupelničce, ale nemohla jsem. Prostě jsem tomu pokoji přestala věřit a bála jsem se, že dokud na jeho stěnách nebude viset asi tak milion lapačů snů, nebudu se tam už cítit tak dobře jako doposud.

Koupat se v cizí vaně by bylo nevhodné, ale aspoň jsem se tam odskočila opláchnout. Večerní šok, útěk, noc mimo vlastní kajutu, ranní šok, útěk do jídelny, třetí šok, boj... to všechno zanechá stopy. Nejdřív jsem roztočila kohoutky umyvadla a opláchla si obličej. Bylo to nesmírně příjemné a osvěžující. Ošplíchla jsem si krk. Úžasné. Nevydržela jsem to a shodila župan, který jsme měla od včerejšího večera na sobě (((nj, teď mi to došlo, že jak jsme s Ryuuem utíkali ode mě, měla jsem na sobě akorát košilku a župan, takže jsem v tom vlastně dneska byla celej den XD))) a opláchla si aspoň horní polovinu těla. Vypůjčila jsem si jeden z Eserathových luxusních ručníků. Snad to nebude vadit.

Za minutku jsem se ale už vrátila ke svému hostiteli. "Dík, tohle bylo fajn". Pak mi najednou zakručelo v břiše. Zasmála jsem se. "Páni, ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad. Tak dobrou chuť, ať nám to nevystydne", a pustila jsem se s chutí do jídla, které bylo tak dobré, že jsem po chvilce zapomněla na veškerou důstojnost a začala jsem to do sebe házet jako lopatou.

Jen jsem přikývnul na to, že se eM půjde umýt. Vyčkal jsem, až se vrátí a poté jsem počkal, až se zhostí jídla. Sám jsem si sedl na lenošku, spíše jsem se v ní uvelebil a začal pomalu jíst těstoviny.
Konečně jsem v puse neměl tu nechutnou krev a tu chuť. Raději jsem o tom nemluvil, protože by to mohlo oživit trochu drsné vzpomínky.
"Tak prosím, hlavně se neostýchej."
Naložil jsem do pusy další nálož těstovin a pořádně je přežvýkal a těžce polknul.
"Možná... Možná tu bude i další župan. Kouknu se."
Odložil jsem talíř s jídlem a pomalu přešel k malým skříňkám u postele. Otevřel jsem je a voala... Další župan byl na světě.
"No, dneska máš štěstí, je tady další. A taky červený, budeme ladit."
Usmál jsem se a opatrně jsem vzal župan, abych ho neumastil a položil jsem ho vedle eM.
"Jestli chceš, můžeš spát v posteli, sice trošku chladí, ale jakmile si ji vyhřeješ, je to fajn."
Mrknul jsem a vrátil jsem se k talíři s těstovinami.
"A co výhled? Uklidňuje to alespoň trochu?"

S plnou pusou jsem si uvědomila, že Eserath komentuje mou "róbu". Pravda, nebyl to úplně nejlepší oděv na toulky po lodi a už vůbec na pozdní večerní návštěvy, radši jsem se trochu víc zahalila, abych nepobuřovala, ale co se dalo dělat. Události posledních čtyřiadvaceti hodin mi nedaly právě na vybranou.

"Dík, za všechno", polkla jsem sousto. "Vážím si toho. A nechci tě nějak omezovat, vyspím se ráda i na zemi, jen když nebudu sama", usmála jsem se a byla to pravda. Krom toho,v téhle místnosti vypadala i podlaha luxusně a pohodlně. Věřila jsem, že i v umyvadle by se mi spalo dobře.

((sorry, bude to chvilku bez tučnosti atp, pže jsem přesedlala na mininotes, abych s tím mohla do postele, a na tom se nedá psát ))

"Výhled je krásný", odpověděla jsem pak na otázku. "Ten vesmír je tak klidný, tak tichý... jako by se vůbec nic divného nedělo. Jako by to všechno byl jen nějaký přelud. Chtěla bych být vesmírem", zasmála jsem se. "Ten je tak velký a rozlehlý, že ho takové maličké storky vůbec nezasáhnou."

"Tak to pozor! To tedy ne! Ty budeš spát v posteli. Jinak bys mě urazila. To se nehodí, aby host spal na podlaze. Ty budeš mít postel a já se vyspím třeba tady na téhle lenošce. Spíš se na nich dobře, první noc jsem tu nechtěně přespal a jsou až překvapivě dobré."
Vyhodil jsem si nohy nahoru na lenošku a dojedl jsem poslední sousto těstovin.
"Jinak nemáš za co děkovat, myslím, že tohle je taková oboustranná výpomoc, já toho mám za dnešek taky plné zuby... Et... Doslovně."
Vzpomněl jsem si zase na tu hnusnou chuť.
"Co ty a ten šlechtic? Všechno v pohodě?"

"Host? Prosímtě, normálně jsem se ti sem vetřela", prohlásila jsem zamračeně. Nebyla jsem na to pyšná. "Vážně tě nechci omezovat... ne že by ta postel nevypadala lákavě", dodala jsem se smíchem. Mezitím jsem vyleštila talíř od těstovin. "Dobrá volba", podotkla jsem s pustou plnou posledních kousků. Pak jsem se zvedla a sklidila nádobí, přesněji odnesla ho umýt do koupelny. Hned jsem byla zpátky.

"Ryuuji? V pohodě. On je... no, prostě není zase tak úplně špatný, jak se dělá. Ale to skoro nikdo. Ne že by si nezasloužil pár po tlamě za to, jak se chová, ale má i svoje světlejší stránky". Vzpomněla jsem si na náš včerejší rozhovor. Mrzelo mě, že tak zvláštní a milou vzpomínku budu mít navždy zkaženou hrůzou, která mě polila při prvním spatření krvavého stínu. "Ale neměli jsme zase tak moc času si pokecat. Vstoupily nám do toho ty stíny, tak jsme museli utíkat... v první chvíli mě toho moc nenapadlo", dodala jsem na svou obranu. "Pak jsme se zabarikádovali v jednom pokoji. A šlo to. Ale ráno na nás vtrhly ty potvory znovu. Chtěla jsem je sejmout ohněm, ale zdálo se, že je to jen posílilo. Proto... proto jsem taky v jídelně po té potvoře nepálila. Byla jsem přesvědčená, že bych jí tím mohla vyprovokovat a posílit a bůhví co by se pak stalo. Když jsem potom viděla... jak moc ji to zranilo... Vážně je mi bídně, že jsem to tak zkazila. Mohli jsme umřít, Berenika to tak strašně odnesla, a to jenom proto, že jsem zase jednou nevěděla, co mám dělat. Jsem k ničemu", dodala jsem vztekle, založila si ruce na prsou a plácla sebou na postel. To jsem se tu ale rychle zabydlela...

Vzal jsem pak oba talíře a položil je na rohový stůl.
"No... To chápu. Je trochu zvláštní, ale já myslím, že mu to časem vytlučeme z hlavy. V té jídelně se netvářil dvakrát odhodlaně. Ale já ostatně taky ne...
Kdyby mi najednou nenarostly ty zuby a drápy, leda bych ji mohl zpražit zlým pohledem, to by bylo vše..."
Opět jsem si lehnul na lenošku.
"A ty stíny... No, upřímně jsem nečekal, že se objeví tak rychle."
Navíc jsem si vzpomněl na postižený pramen vlasu a posmutněle jsem jej pozvedl.
"Ale pomstil jsem se... Na moje vlasy nevztáhne ruku nikdo!"
Pronesl jsem takovým hrdým a zlostným hlasem v jednom, že to mohlo eM trochu vystrašit.

"Ale ten zlý pohled by stál za to", zasmála jsem se.

"Upřímně, tvůj příchod byl to, co ve mně vzbudilo takovou vlnu... odvahy nebo co to bylo. Když jsem viděla, jak ses choval, přišlo mi to najednou děsně k smíchu, jako když ti reklama připomene, že ten horor, na který se díváš, je vlastně jenom film, a ještě k tomu špatně natočený. Najednou jsem věděla, že jestli umřu, tak nebudu sama. Bude to s přáteli", dokončila jsem svůj emo výlev.

"A ta tvoje schopnost? To tedy bylo první projevení? Tos to zvládnul celkem rychle", pokývala jsem uznale.

Na poznámku o vlasech jsem se zasmála, ale pak jsem radši rychle nasadila poker face, protože jsem si nebyla jistá, jestli žertoval nebo to myslel vážně. Do mysli jsem si uložila poznámku - nesahat Eserathovi na vlasy.

"Bylo to jediné, co mě napadlo... Všichni jste na ni zírali, jak na svou smrt.
A navíc... Podle toho, co mi dříve říkala kapitánka...
Taky jsem za ní byl a měl jsem na ni pár otázek... Vyplanulo z toho to mé chování... Jinak děkuji, taky si myslím, že je lepší hromadná vražda než jenom jedna."
Neubránil jsem se ironickému úšklebku, snad pochopila, že jsem to řekl ironicky jen ze srandy.
"Jak říkala kapitánka, jsou to naše negativy, kdybychom nebyli my, nebyli by ani oni a podle toho jsem se choval. Ona ignorovala mě, já zase ji. A když mi ustřihnula ten pramen vlasů šlo to ráz na ráz..."
Zadíval jsem se na svoje prsty, za nehty jsem měl ještě červené rýhy, způsobené zaschlou krví, pravděpodobně jsem se sám zranil, když se ty drápy objevily.

"Aha...", pronesla jsem zaujatě. "Tak to jsem nejspíš zmeškala dost důležitou lekci know how o stínech. Mě napadlo něco podobného, když jsem viděla, jak reaguje. Zmátlo ji to. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky říkávali, že strachu se člověk musí postavit a vysmát, a pak mě to samo začalo ovládat. Jak mi to jednou začalo připadat zvládnutelné, drželo se mě to pořád. A když jsem pak viděla, jak statečně pro ní stojí Berenika a jak ses postavil i ty.... dodalo mi to prostě sílu."

"Tohle", ukázala jsem na jeho prsty, když si je začal zkoumavě prohlížet, "asi pěkně bolelo, co?"

Zadíval jsem se na ruce a jen jsem pokynul rameny.
"Těžko říct... Jakmile mě vytočila, tak jsem se neudržel. I když... Vlastně to bolelo, ale ještě víc mě to naštvalo, takže jsem si to vylil spíš na ni. A... Jediné, co mě napadlo, bylo po ní skočit. Díky Bohu mám tak dobrý zrak, takže jsem si vybral dobrou chvilku. No a teď už alespoň víme, že je ta malá mrcha zranitelná... Tu chuť nezapomenu dlouho... Tfuj."
Schoval jsem už raději ruce a vzpomněl jsem si na kapitánku.
"Měli jsme se na ni alespoň jít podívat... Přijde mi to trochu sobecké, že my tady večeříme a ona má ruce skrz na skrz... Ale hned zítra ráno tam raději půjdeme ..."

"Máš pravdu, ale mám pocit, že je v dobrých rukou. Nedokážu to vysvětlit, ale v těchhle věcech mívám často pravdu", usmála jsem se a doufala, že to tak bude i tentokrát. Někdo tomu říkal intuice, někdo prostě řekl, že jsem se strefila, nicméně často se to opakovalo a já si zvykla těm svým pocitům důvěřovat.

"Ráno tam ovšem zajdeme, to je bez debat", prohlásila jsem. "Sama mám nervy z toho, že nevím, jak to s ní dopadlo. Ale přijde mi, že kdyby na tom byla zle, poznali bychom to z chování Destiny... pokud může mít loď vůbec něco jako chování". Najednou jsem si uvědomila, že se vyjadřuji čím dál tím hloupěji. Zívla jsem, až se mi zalily oči. Byl zřejmě nejvyšší čas to zalomit a konečně po dlouhé době se trochu vyspat. Měla jsem pocit jako po hrnku heřmánkového čaje. Bylo mi o poznání lépe, byla jsem ukllidněná a příjemně malátná. Jen ještě trocha spánku a byla jsem si jistá, že bych zvládla další trochu toho ovládání. Ostatně, hlava už mě nebolela. Jen mnou stále probíhalo podivné chvění, které se měnilo podle nálady a zdálo se s ní souviset.

"Vázně ti to nevadí?", rozhlédla jsem se po posteli, která byla dost velká i na mé náročné požadavky. Cítila jsem se hloupě, ale přesto jsem byla ráda, že jsme tu dva. Natřásla jsem si trochu polštář a znovu zívla, když jsem do něj uložila rozčepýřenou hlavu. "Tak tedy dobrou, ty vrahoune",uculila jsem se už z polospánku. Ani nevím, jak jsem usnula, ale spánek to byl tvrdý.

O kapitánce už jsem raději nepřemítal a sledoval jsem eM, jak šla do postele. Nic jsem neříkal, jen jsem přikývnul, když popřála dobrou noc.
Opřel jsem se o opěradlo na lenošce a založil jsem si ruce na prsa. Ještě chvíli jsem se díval kolem sebe, aby měla eM pocit, že ji hlídám a lépe se jí usínalo. Jakmile jsem si byl jistý, že už spí, ještě jsem ji zkontroloval, potichu jsem se zvednul a podíval se na ni. Byla trochu odkryta, takže jsem ji upravil přikrývku a letmo se usmál. Sám jsem si potom potichu lehnul do lenošky a při pohledu z okna jsem začal pomalu usínat. Nakonec mé víčka ztěžkly natolik, že jsem je zavřel a do chvilky jsem usnul.
(Kdybys chtěla, můžeš tu i rozepsat svoje sny nebo tak, mi by se to šiklo na rozvoj mých technik xD Tak jak se ti bude chtít )