Jídelna

"To nic, neomlouvej se", usmála jsem se na Willa. "Taky jsem zvědavá, jen jsem se s tím ještě tak úplně neporvala a když o tom mluvím, myslím na nepříjemné věci, jako třeba... ", polkla jsem. "Třeba na rodinu". A dál už jsem nemohla mluvit, krk se mi zaškrtil a měla jsem v něm knedlík, který ani malinovka, jíž jsem si objednala, nemohla spláchnout. "Co ty? Jestli se ti tedy o tom chce mluvit."

Will se pousmál "neboj jakmile zde splníme naše poslání zase je uvidíš" řekl ak dyž se zeptala jeho na jeho rodinu, tak se musel usmát "no není skoro o čem mluvit, moje matka zemřela při porodu a otec v bitvě, takže mě vychovával můj strýc, který mě také vyučil hraničářem a naučil mě vše co umí" řekl ,ale pak dodal "ale není to tak hrozné, můj otec byl opravdový hrdina, i když jsme pocházeli z chudé rolnické rodiny, tak můj otec dokázal skolit 5 vycvičených vojáku, bez jakéhokoli výcviku, než sám skonal, tohle je pro mne opravdový hrdina a moje matka" řekl a zase se usmál "ta mi uvolnila místo na tomhle světě díky ní mohu dýchat a být zde, i když jsem jí nepoznal, tak ji budu navždy milovat" řekl a dopil čaj a podíval se na Em "jak jsi udělal, že se tu ten čaj zjevil, už je mi lépe, ale když si dám ještě jeden bude mi ještě lépe" řekl a čekal co ona na to.

"To myslíš vážně?", vykulila jsem na něj oči, ačkoli mi bylo jasné, že někdo takový by byl jen stěží schopen žertovat o podobných věcech. Najednou se mi zdálo, že moje problémy k smíchu. Ale tak to bývalo. Zoufalý tvor musí najít ještě zoufalejšího, pak je šťastný.

"Páni. Skutečně pocházíme z jiných světů... no, na ten čaj si prostě musíš pomyslet. Zkus to a uvidíš", pobídla jsem ho.

"A co to vlastně všechno obnáší být hraničářem?", vyzvídala jsem dál.

Will nasadil obličej člověka co nerad žertuje o takových věcech "jistě o takových věcech se nežertuje přeci" řekl, ale pak se na ni usmál"dobrá zkusím to" řekl a zkusil si v hlavě představit onen čaj a najednou se před ním objevil další šálek čaje "neuvěřitelné" řekl a pustil se do dalšího čaje. Na to, že každý pochází z jiné doby jen kývl "jistě, jsou určitě rozdílné, hodně by mě zajímalo jaké to v budoucnosti je, ale raději se o to moc nebudu zabývat, protože v mé době, by to asi nepochopili a já bych to nejspíš také nepochopil" řekl a uchcetl se a když se zeptala co to obnáší být hraničářem, tak řekl to co je nejvíce výstižné "tvrdý trénink a těžká dřina" řekl a pak to rozvinul "hraničář je vlastně taková samostatná jednotka, v mé době se království dělily na léna a na každé léno připadá jeden hraničář, který se vlastně stará o její chod, hlavně jí brání proti případným nájezdníkům. Před tím ej, ale opravdu tvrdý trénink, hraničáři jsou mistři střelby, střílíme s přesností jednoho palce a nikdy nemineme, proto se o hraničářích vytvořila taková průpovídka Hraničář má v rukou tolik životů, kolik má v toulci šípů" řekl a pousmál se "pokud mineme hrozí, že další zásah už by narušil misi, většinou provádíme špionážní práce a hlavně práce v přírodě, mapujeme neznámí oblasti, ale můžeme vést i vojska" řekl a napil se čaje "další z vlastností hraničáře je , že se umíme neslyšitelně a nespatřeni pohybovat aniž by kdokoli zjistil, že sme právě zde, k tomu nám hlavně pomáhá ta pláštěnka co jsem měl včera na sobě, ale zde je mi k ničemu, ale beze svých zbraní se cítím tak trochu nahatý" řekl a zase si upal čaje "je to opravdu namáhavé a podceňované řemeslo, ale kdo poznal hraničáře v bitvě, ví, že je lepší se někde schovat, nebo se vzdát, protože útěk by znamenal jejich smrt" řekl Will a zase si usrkl čaje a jeho žaludek se zase začal zlepšovat. Pak se podíval na Em a zeptal se "a pokud ti to nevadí, co jsi vlastně ve vašem světě dělal ty, ale pokud se o tom nechceš bavit pochopím to" řekl aby ji náhodou zase nerozesmutnil.

"Páni", vydechla jsem. "To se někdy ráda podívám, jak střílíš. Nikdy jsem nic takového naživo neviděla". Začínala jsem si připadat jako děcko v zoologické. Hlavně příliš nezírat "A tos dokázal jen ty jediný ubránit celé léno před nájezdníky? Přece nemůžeš být na deseti místech, ne?", nechápala jsem princip. Bože, to jsou asi hrozně pitomé otázky...

"No, nahatý určitě nejsi, to se neboj", uchechtla jsem se. "Myslím prostě, že se potřebuješ trochu otrkat a půjde to. A luk a šípy by se daly někde sehnat, ne? Řekla bych, že se ti budou hodit a kapitánka určitě nebude chtít, aby její jednotka stála neozbrojená", zahlaholila jsem a vzápětí se zarazila. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem neřekla moc. To, že nás čeká boj... řekla to kapitánka jenom mně nebo to věděli i ostatní? Trochu jsem se v tom ztratila.

Každopádně jsem byla ráda, že máme takového zdatného bojovníka na své straně. Opět jsem si se svými plamínky začala připadat méněcenně. Umínila jsem si, že se budu ještě víc snažit. A vlastně jsem chtěla jít do knihovny...

"Nedělala jsem nic takového jako ty, byla jsem prostě úplně obyčejný člověk... chodila jsem do školy, studovala, pak jsem trochu cestovala, chvíli pracovala v zahraničí, chvíli doma... prostě tak různě. Nebyla jsem zrovna usedlík, pořád jsem měnila působiště, nikde jsem dlouho nevydržela...". Nevěděla jsem, co dál povídat. Co by mohlo být podobně zajímavé jako život hraničáře? Že jsem chodila třináct let do baletu? Že jsem se furt hádala s našima? Nebo snad moje půlroční studium psychologie? Ubohost

Will se na ni podíval "jistě až budu v pořádku rád ti to předvedu a klidně ti i ukážu jak na to" řekl a pousmál se a když se zeptala jestli bránil celé léno jenom sám, tak zavrtěl hlavou "to ne, je pravda, že hraničář, je tam jediný, ale každé léno musí mít armádu, která vychází z předem daných rozkazů krále aby se například před vypuknutím všechny vojska střetly, pokud nehrozí válka, tak jsou ve svém lénu a pokud je potřeba, tak pod vedením hraničáře a jejich velitele táhnou do boje, ale v našem lénu se moc nájezdů neuskutečnilo, jsme totiž daleko od moře a v zemi vnitřní nájezdníky potlačili hraničáři" řekl ak dyž se zmínila o výbavě, tak jen uznale pokýval "jistě mám svůj dlouhý luk a toulec s šípy, ale to je vše co sebou mám, krom tedy, výbavy na boj z blízka, kterou má každá hraničář, pokud mám být nějak platný budu muset mít velké zásoby abych jim byl" řekl a usrkl čaje. Když si vyslechl, co dělal Em, tak trochu zapřemýšlel "ta vaše Škola" zdůraznil "je něco jako místo kde se lidé vzdělávají, že ano, v psaní, čtení a diplomacii" zeptal se a pokyval hlavou "učených lidí jsem si vždy vážil, hraničáři umí také číst a psát a musí i jinými jazyky, protože občaj jsou vysíláni do ciziny, ale učenci podle mě znali mnohem více, než obyčejný člověk" řekl a čekal co ona na to.

Sem tam jsem očkem nenápadně zabruslil na Em a jakéhosi muže, kterého jsem doposud viděl jen letmo. Vypadal dost zajímavě.
Ale nakonec jsem se vždy vrátil k výhledu z okna a při tom jsem ukusoval horké vafle. Bylo toho na mě tolik. Všechno najednou...
Najednou zmizím, objevím se na podivné lodi uprostřed vesmíru, cestujeme jakousi branou, lidi se tu zjevují prostě jen tak a navíc mám mít nějaké schopnosti... Všechno mi to vrtalo hlavou.
Opravdu jsem utekl svému bývalému životu? Nebyl přece tak hrozný, i když do ženění jsem se dvakrát nehnal. Nebo jsem spadl ze stromu a teď mám jednu velkou halucinaci? A pokud ne, co je účelem tohoto světa?
Účelem lidského života je smrt... Ale co je účelem tady? Umírá se tady vůbec? Bylo to moc otázek najednou a odpověď žádná...
Dojedl jsem poslední kus vafle a najednou, tak rychle jako se talířek s vaflemi objevil, zase zmizel.
Upřímně už mě to ani moc nepřekvapilo, pomalu jsem se zvedl a odešel z jídelny. Cestou jsem ještě nenápadně kývl na eM. (Přesun)

"A tak to jo", pokynula jsem hlavou na znamení toho, že mi to už dává smysl.

"Ano, školy u nás byly právě o tom. Nešlo ale jen o psaní, čtení, to byly spíš naprosté základy, které musel ovládat každý. Jak někdo neuměl psát a číst, byl v podstatě vyčleněn ze společnosti a nemohl v ní normální žít. Byl to pro něj velký handicap. Přítěž, omezení", dodala jsem, když jsem uzřela Willův pohled. Možná neměl úplně jasno v našich termínech, napadlo mě, budu se muset krotit.

"Já osobně studovala nejdřív na gymnáziu, čtyři roky. Jen obecné vzdělání, nějaké ty jazyky, zeměpis, dějepis, matematika, fyzika, biologie, chemie, tělesná výchova (ta mi nikdy moc nešla).... později jsem to zkusila s psychologií a filozofií, zkoumat lidi mě vždycky bavilo a přemýšlet taky. Ale to byl jen takový pokus, víc než tohle mě táhla možnost si vydělávat a postavit se na vlastní nohy. A samostudium", dodala jsem. "Nikdy jsem nesnášela všechny ty řády, pravidla a povinnosti. Učila jsem se, když jsem chtěla, a ne když mi to nakázali. Stejně tak jsem nedokázala číst knihy, které se musely číst povinně. Zabíjelo to pro mě kouzlo čtení"

"Poslyš, ráda si s tebou povídám, ale ještě jsem chtěla jít do knihovny a trochu potrénovat, než si půjdu lehnout. Ráda v tom budu pokračovat zítra nebo někdy jindy, nebudeš se zlobit? A je ti už líp?", zeptala jsem se Willa starostlivě. Pravdou bylo, že až Eserathův náhlý odchod z místnosti mě vytrhl z povídání si a uvědomila jsem si, že jsem toho dne ještě nedostála svým povinnostem. Taky jsem zatoužila trochu se protáhnout. Už jsme tu seděli příliš dlouho.

Will se jen pousmál "to je velmi zajímavé tolik věcí na učení" řekl, a v tom Em navrhla, jejich rozhovor ukončit a on si uvědomil, že jí úplně držel od jejich věcí "jistě moc se omlouvám nechtěl jsem tě zdržovat od tvých povinností" řekl a dopil čaj "jistě nyní je mi mnohem lépe, žaludek už mě nebolí a ten divný pocit přejde, nyní už takový problém mít nebudu" řekl Will a postavil se, ale trochu se o stůl přece jen opřel, protože se mu hned zatočila hlava, ale pak bylo vše v pořádku, pomohl Em vstát, tím, že jí odsunul židli "tak snad se brzy uvidíme" řekl Will a rozloučil se s Em

"Proboha to nejsou žádné povinnosti", usmála jsem se. "Jen jsem si chtěla ještě něco přečíst v knihovně a tak vůbec, mám pár námětů k přemýšlení, i díky tobě. Tak si to chci trochu utřídit. Měj se zatím dobře a ať to s tebou moc nehoupá", mrkla jsem na něj.

Uklidila jsem po sobě (respektive ono se po mně uklidilo), rozloučila jsem se tiše s přítomnými (ačkoli mě nejspíš nevnímali), popřála dobrou noc Willovi a vydala se na čerstvý vzduch)

(přesun)

"jistě, tak se zatím loučím Em" řekl Will a když Em odešla, tak se protáhl a trochu pochodil "jo už jsem skoro fit, jen ten divný pocit v břiše" řekl si a došlo mu, že je to vlastně hladem, takže si sedl zpět na stolek a představil si před sebou, 3 krajíce chleba, sůl, máslo, 4 vajíčka na tvrdo a hlavně kafe. To vše se před ním objevilo a Will si nejprve usrkl kávy "bože to je chuť" řekl a pustil se do jídla. Když dojedl, tak stihl vypít ještě další 2 šálky kávy, pak vše zmizelo a on v klidu odešel z místnosti.

(přesun)

Keď som vošla do jedálne, nik v nej nebol. Sadla som si teda za stôl a pomyslela na kakao a vianočku so slivkovým džemom. Ihneď sa predo mnou žiadaný pokrm zjavil. S chuťou som sa pustila do jedenia.
Cherryl sa zatiaľ dala do čmuchania každého centimetra v miestnosti.

Dojedla som. Použitý riad zmizol a ja som sa postavila. Musím poriadne preskúmať loď, určite je tu ešte veľa k videniu.
Cherryl, poďme...

(presun)

Došla jsem do jídelny i s tím klukem za zády a zamířila si to rovnou k jídelnímu lístku.
"Hmm, tak tohle je ono," kývla jsem hlavou směrem k místnosti.
"Není to tu moc velké, ale koukni na ten výhled," zadívala jsem se směrem k oknu a obdivně vydechla.
Musím přijít na to, jak to funguje!
"A co teprve ten výběr!" zdůraznila jsem, když jsem stála před pěkně dlouhým lístkem na stěně a hledala, jestli na něm je buble tea. Upřímě jsem doufala, že ano. Konec konců, výčet byl opravdu ohromující a jak jsem si mohla všimnou sekce "čaje" také přetékala bohatým výběrem, z čehož jsem měla opravdu radost. Na druhé straně buble tea byla v Evropě zatím spíše rarita a v mém městě, ve kterém jsem bylela se dal dostat jen ve dvou specializovaných prodejnách. Stejně jsem ale doufala, že tu bude.

Phate

Děkuji ti za doprovod. Dej si, co chceš, dnes je to na mě, když už jsme se tak srazili. mrkl jsem na ni s úsměvem a hledal v lístku nějaký dobrý nápoj. Hmm, višňový džus. Já mám vybráno...a jídlo? přejížděl jsem očima řádek po řádku a říkal: Jak ses dozvěděla o tomhle místě?

Pokrčila jsem rameny.
"eM mi o něm vyprávěla a pak jsme ho s Rikke prostě našli," vysvětlila jsem mu. Začínala jsem se trochu uvolňovat, hlavně díky vidině svého buble tea, který se k mému štěstí na lístku nacházel.
"A díky za pozvání. Nicméně tady se nic neplatí. Podívej!"
Sedla jsem si ke stolu a chvíli se soustředila na to, že bych chtěla vanilkový buble tea. Téměř v tom okamžiku se mi na stole objevil kelímek obsahující mléko a jakési gumové kuličky u dna. Tedy přesně to, co jsem si přála.
"Tadá!" usmála jsem se a opět neodolala a začala si prohlížet kelímek ze všech stran, aniž bych se ho dotýkala.
A další věc na seznamu, kterou chci pochopit.
Po chvíli jsem se dala do upíjení svého čaje pozorujíc toho kluka. Za pár minut jsem s údivem zjistila, že už se v mém kelímku žádný další čaj nenachází. Zývla jsem.
No tohle?! To snad není možné! Před chvílí jsi vstávala, lenochu! Sotva se vzbudíš, už by jsi šla zase spát. Poštěstí se ti žít ve snu a nakonec ten život celý prospíš.
Zvedla jsem se ze židle a zamžourala jsem na toho kluka.
"Já... jsem dost unavená, už asi půjdu. Snad se někdy zase potkáme," usmála jsem se na něj a zamířila směrem ke dveřím. Ve skutečnosti jsem se však ještě před tím, než zamířím do své kajuty hodlala stavit na jednom určitém místě. Byla jím pochopitelně knihovna! Začínala jsem mít výčitky, že tu nic nedělám a když se zatím neobjevila kapitánka, ani strojovna, rozhodla jsem se alespoň něco vyrobit. Jenže k tomu jsem potřebovala ještě pár věcí.
(přesun)

Phate

Podíval jsem se na zhmotňující kalíšek a zarazil jsem se. Aha...nic se neplatí. No, alespoň neutratím. umál jsem se nervózně a posadil se k okénku. Tak jo... položil jsem ruce před sebe a zadíval jsem se na poličku: Ehm, prosil bych višňový džus... nic. Ehm, halo? Mohl bych si objednat višňový džus? pořád nic. Upřel jsem tedy zrak na místo před sebou a za mnou se ozval hlas: Soustřeď se, vole... za mnou seděl muž s palnoucíma očima a kartama v rukách. Jistě. řekl jsem, což mohlo vyznít divně, protože jsem odpovídal nikomu. Přede mnou se začala objevovat kapalina červené barvy. Usrkl jsem a naštěstí polkl, jinak by byla Neige celá poprskaná. Fuj...tak znovu. prakticky celý večer jsem seděl a snažil jsem se představit si višňový džus. Nakonec jsem vypil cosi, co se tomu podobalo nejvíc a odešel jsem si lehnout...

Dorazil jsem do jídelny, vypadal jsem celkem vyspale, tváře jsem měl zbarevené do růžova, ovšem celou noc mě poněkud bolelo v krku a jakmile jsem se probudil byl jsem téměř bez schopnosti mluvit, proto jsem šel najít jakousi kuchyni kde bych si mohl nebo popřípadě a nejlépe mě jej někdo mohl udělat... na konci místnosti jsem spatřil jakousi divnou nesmyslnou věc, přišel jsem k ní, kupodivu to byla jakási imitace automatu, zmáčkl jsem náhodně nějaká tlačítka a z té věci vyjel divně tvarovaný hrnek s čajem, pokrčil jsem nechápavě rameny, vzal jsem si hrnek, sedl jsem si do rohu místnosti a začal jsem z něj usrkávat horký čaj
(tak a teď do 100 příspěvků nebudu moct mluvit, využijte toho ^^ pak se konečně začne projevovat schopnost)

Pomalu jsem došla do jídelny s nosem zabořeným do něčeho, co vypadalo, jako silnější kruhová destička, na které byla upevněná jakási plachta stočená do spirály. Okolo toho všeho bylo spoustu lanek a v prostřed destičky něco, co by se s trochou fantazie dalo nazvat hlavním stěžněm.
(chtěla jsem sem dát i obrázek, ale je tu ten sedmidenní limit pokud tedy chcete vidět, jak to vypadá, zadejte do google vyhledávání obrázků "leonardo da Vinci vrtulník" první obrázek je to pravé )
Kromě toho se zde, narozdíl od Leonardova originálu nacházela malá klička ve straně destičky, která byla také o něco masivnější. Nepřítomně jsem se posadila ke stolu a se svými nákresy zabrala pro sebe téměř půlku stolu. V tuto chvíli jsem téměř vůbec nevnímala okolí. Ani jsem na to nemusela moc myslet a předemnou se objevily topinky s džemem. Hledáním v lístku jsem se tentokrát neobtěžovala, měla jsem přeci mnohem důležitější práci. Přitáhla jsem si jeden nákres blíž a do druhé ruky čapnula topinku, kterou jsem nepřítomně ukusovala.

"Zdravím.. á...", protáhla jsem nepotěšeně, když jsem v jídelně narazila na blbce. Mám já to ale štěstí. No nic.

Rozhodla jsem se nezačínat s ním za žádnou cenu konverzaci. My dva jsme neměli o čem mluvit, tak proč si to komplikovat. Mlčky jsem došla k jídelnímu lístku. Á, tak to si dám líbit, uculila jsem se.

Sedla jsem si co nejdál od blbce a "poručila" si pořádné masové lasagně. Za to, co se přede mnou objevilo, by v lecjaké pozemské restauraci mohli chtít majlant, protože tak obří a tak neskutečně voňavou porci jsem ještě neviděla. Jako vždy se z ní ještě kouřilo, i tak jsem to ale nevydržela a začala to ještě horké hltat. Samozřejmě jsem si spálila jazyk, takže jsem pak chvilku vypadala jako opice, jak jsem se snažila to vydýchat, ale naštěstí si mě nikdo nevšímal. Neige, sedící opodál, měla nos zavrtaný uvnitř nějakých nákresů a sotva si všimla, že jsem tu taky, no a blbec... ten měl nos tak vysoko, že si stěží mohl všimnout někoho tak "nevýznamného". A přece by se nesnižoval k tomu, aby mi věnoval jeden ze svých "okouzlujících a přátelských" pohledů. Naštěstí. Musela jsem vypadat dost komicky, jak jsem si rukou mávala před pusou ve snaze ochladit příliš horké sousto.

Sakra. Všiml si mě. Ale co. Na jeho názoru mi nezáleželo. Otočila jsem hlavu opačným směrem a zadívala se z okna, které pro tuto chvíli neukazovalo nic než temnou noc plnou hvězd. Zdálo se, že tenhle výhled byl pravý. Mé myšlenky se zatoulaly ke kapitánce. Už je to příliš dlouho.

Phate

Vešel jsem do jídelny a shlédl lidi, co tam jsou. Jídelna byla dost velká a křičet na všechny "dobré ráno" jen proto, aby museli přestat jíst, polknout a odpovědět, to radši budu za barbara, co neumí zdravit. Ještě jednou jsem se rozhlédl po místnosti a uviděl Neige. Vyšel jsem pomalým krokem k ní a lehkým dotekem na rameni jsem ji upozornil na svou přítomnost. Ahoj, je tu místo? řekl jsem a posadil se naproti ní. Rychle jsem si všiml nějakého kusu pytloviny na mém lokti a smetl ho pod stůl, ale asi na mě bylo vidět, že jsem nespal v posteli. Usmál jsem se a zeptal se: Prosímtě, je tu nějaký trik v hledání pokojů stejně jako s jídlem? Včera jsem nemohl najít kajuty.