Paluba Destiny

First topic message reminder :

Paluba a boky lodi přesně v jejím středu.
Jakmile na ní vyjdete zjistíte, že kolem vás je tma. Země není vidět, neblíží-li se vzducholoď k některé z planet, na kterých plánuje zastavit. Celou loď obklopuje jakýsi neviditelný obal, který umožňuje všem na palubě dýchat. Kolem ní se rozprostírá širý vesmír. V dáli jsou vidět hvězdy. Obloha je jimi doslova posetá.

Pokud se loď nachází v atmosféře některé z planet, je to ještě hezčí.
Pak jsou totiž mraky, červánky všude kolem vás. Při dostatku kyslíku štít kolem lodi zmizí a propustí dovnitř většinu slunečního svitu. Ptáky prolétávající kolem a s křikem zdravící známou loď.

(deleted)

(deleted)

(deleted)

Zdálo se, že jsem v polospánku tak trochu ztratila cestu. Ještě rozespalá jsem se najednou vynořila na palubě lodi. Když se přede mnou otevřel výhled do hvězdných dálek, dosti mě to překvapilo.
"Páni," zamumlala jsem tiše.
Myslela jsem, že přístup na palubu bude zamezený. Jak tu sakra vlastně dýchám?
Potřásla jsem hlavou. Jen samé další otázky a žádné odpovědi. Musela jsem najít tu kapitánku a aspoň na pár věcí se jí zeptat. Až tu bude pochopitelně. V tom můj pohled padnul na cosi, co leželo na zemi. Díky tomu, že jsem stávalaq jen před pár minutami mi chvíli trvalo, nežli mi došlo, co to je. Byl to chlapec, který ležel na dívce. Do mého obličeje se začala vkrádat rudá barva. Rychle jsem odvrátila pohled.
"Já... totiž... ehm... jenom procházím... hned jsem pryč... jenom procházím..." zaraženě jsem ze sebe vydala a začala couvat ke vchodu, kterým jsem sem přišla. Za nejbližším rohem jsem se opřela o stěnu a zhluboka vydechla.
Dobře, asi jsem to měla čekat. Na téhle palubě jsou lidé, takže tu něco takového logicky musí probíhat. Nemohli si to ale nechat někam do... soukromí?

Phate

Prakticky celou dobu v hospodě jsem přemýšlel o tom, co tu vlastně dšlám a co se tu děje. Většinou jsem byl v pokoji a dolů jsem sešel právě včas, abych stihl vyběhnout s ostatními do brány.

Na lodi

Ještě pořád nevím, co tu dělám. pomyslel jsem si, opřen o zábradlí. Ani jsem si nevšiml, že za mnou na opačném konci paluby stojí nějací lidé. No...mohli bychom si třeba popovídat.
Být tebou, nezkoušela bych to. ozval se za mnou ženský hlas. Otočil jsem se a tam stála nádherná žena v tóze se sovou na rameni a kopím v ruce. A proč mi to radíte, moudrá Athéno? usoudil jsem z toho, že mi čte myšlenky a s indicíí. Trošku jsem se divil, nikdy ke mě tyto bytosti nepromlouvaly. Ti lidé se jen hádají. Přišel bys tam a hned by se do tebe pustili. Jejich způsoby jsou...prostě by se ti nelíbily. Radši si zajdi promluvit s kapitánkou- je to milá žena. Pokud ji nenaštveš. Pak se Athéna rozplynula. Díky za radu. pomyslel jsem si a vzpomněl jsem si na démona, který mě přivedl sem. Pak jsem se otočil a usoudil, že do kajuty kapitána stejně musím projít okolo nich. Vyrazil jsem s rukama v kapsách pomalým krokem, ustrašeně se díval na ty ostatní a snažil se rozplynout v mlhu.

Will šel pomalým krokem, přece jen mu nebylo pořád nejlépe a tak to nechtěl podceňovat. Když došel na palubu, tak se zhluboka nadechl, ale když otevřel oči a spatřil Ryuujiho, tak se mu přetížilo "bože teď je mi hůř" poznamenal k Ryuujimu a raději zamířil přímo k přídi a po cestě úklonou hlavy pozdravil zbytek posádky, Ryuujiho si vůbec nevšímal. Když se plavil na lodích skandinávských mořeplavců, bylo to jeho oblíbené místo, hlavně proto, že ho tam nikdy nikdo neotravoval. Přešel tedy k přídi a opřel se o ni a díval se do temnoty a byl v úžasu z toho jak vlastně širý vesmír vypadá.

Protáhla jsem se a zívla. Brýtro, pozdravila jsem nový den v duchu, když jsem vystoupala vzhůru na palubu a do tváří mě uhodil čerstvý větřích. Ách, to jsem potřebovala... Zničehonic mě popadla nehorázná chuť si zacvičit, což se mi vůbec nepodobá, ale když musíš, tak musíš, a tak jsem si navzdory vší své obvyklé lenosti udělala pár dřepů a sklapovaček a pak, i když mi to přišlo trochu pošetilé (vzhledem k tomu, že nablízku nebylo žádné slunce), jsem připojila i buddhistický pozdrav právě jemu.

Příjemně protažená a rozcvičená jsem dostala ještě horší choutky, normálně se mi zachtělo běhat! To už bylo docela na pováženou, ale zase proč ne, pro jednou se snad nic nestane... určitě z toho nebudu dělat zvyk. Protáhla jsem si ještě jednou kotníky a pomalým poklusem se vydala podél zábradlí. Vydrželo mi to asi pět minut, když jsem doběhla k přídi a tam zahlédla tmou zaujatého Willa.

"Dobré jitro, kolegáčku", uculila jsem se. Kde se ve mně vzala ta dobrá nálada, hergot, takhle po ránu? Neklamné znamení toho, že se blíží průšvih

Will se díval do prázdna a snažil se zapudit myšlenky na bolest břicha, ale moc se mu to nedařilo. Najednou byl tak zahleděn do prázdnoty, že když k němu přiskočila Em, tak se docela lekl, což se mu nikdy nestalo. Trochu cukl, ale když zjistil, že je to Em, tak se pokusil o úsměv "také přeji dobré ráno Em, ale bylo by hezčí, kdyby mě netrápil onen žaludek" řekl, ale pak změnil téma "jak jsi se vlastně vyspala ty, i když jak vidím, tak asi do Růžova" zeptal se a čekal co ona nato.

Samozřejmě jsem si nevšimla, že se ten kluk s tou dívkou pral. Měla jsem o tom poněkud jinou představu. Stačilo mi vidět chlapce, jak leží na dívce a rychle jsem odvrátila pohled a udělala velmi urychlený a velmi nepodložený názor na věc. Konec konců, kdo by stál o to se v takové chvíli přibližovat a přesvědčovat se o pravosti svého názoru. Teď, když se chlapec z dívky zvednul, jsem si je měla možnost oba lépe prohlédnout. Došla jsem k názoru, že ani jednoho z nich neznám. Nebyla jsem si jistá, zda by se mi mělo kvůli tomu ulevit, nebo právě na opak. Nejhorší na tom byl ten pohled toho kluka. Díval se na mě totiž takovým zvláštním způsobem, který jakoby říkal, že jsem tu dělala něco, na co toto místo není určeno já. Stupeň rudosti mých tváří opět o něco stoupl.
"Já... ehm... eto.... nenechte se rušit... jen jsem zabloudila... já... ehm... čaj... eh!"
Obrátila jsem se na podpadku a pravděpodobně se hodlala dát k zběsilému útěku, který bych později nazvala "strategickým opuštěním pozice", jenže to by jsem hned na to nesměla narazit do dalšího kluka, který momentálně procházel za mnou. Narazila jsem do něho více méně čelně a po chvíli vrávorání na zad jsem zvedla svůj obličej směrem vzhůru k tomu jeho. Teprve v tu chvíli, jakoby mi došlo, do čeho - nebo lépeřečeno koho, jsem to nabourala.
"Já ... promiňte ... ehm ... vážně se velmi omlouvá...eto.... nechtěla jsem... promiňte..."
Vážně skvělý začátek nového dne.

Phate

Tolik lidí, tooolik lidí. Jak já nesnáším přeplněné věci. Ale tady na palubě to ještě jde. Nicméně si musím najít strategické místo na veče... někdo do mě vrazil. První reflex bylo natažení rukou a chycení dotyčné za lokty tak, aby nespadla. Když začala koktat, usmál jsem se. Nic se nestalo, alespoň vím, že dělat nenápadného mi opravdu jde.. podíval jsem se na ni upřímně. A nevykej mi, proboha.

Když mě dotyčný chytil za lokty aby jsem nespadla, zrudla jsem ještě o něco víc, až se to zdálo téměř anatomicky nemožné.
Ježiši, jsem jako slon v porcelánu!
Zdálo se ale, že on se na mě alespoň narozdíl od toho kluka před ním nezlobí.
"Já, jasně, já jsem chtěla jen rychle pryč... totiž on," ukázala jsem přes rameno a otočila se tím směrem. Jenže tam nikdo nestál. Chvíli jsem zůstala zaraženě stát.
Eh!
Teprve po chvíli mi došlo, že už asi někam odešel.
Nechal tady tu dívku samotnou. Podivné, problesklo mi hlavou a hned jsem s cítila o něco rychleji, když mi nestál ten kluk s děsivým pohledem za zády. Tu dívku jsem přece jen taky vyrušila, ale konec konců, zdálo se, že ona neumí házet tak strašidelný kukuč. Nebo to alespoň zatím neaplikovala. Obrátila jsem se zpátky na toho kluka.
"No, to je jedno," rozpačitě jsem se podrbala ve vlasech.
"Ještě jednou promiň."

"Žaludek?", optala jsem se. "Tak to není dobré. Co zkusit najít kapitánku a poptat se po nějakých lécích? Nebo možná by pomohl starý dobrý heřmánkový čaj. Vsadím se, že v jídelně něco takového seženeš. Já se vyspala opravdu nezvykle dobře. Kajuta mi včera připravila takové menší překvápko, takže jsem měla opravdu příjemný večer", usmála jsem se.

Will se pousmál "jistě kajuta je velmi kouzelná, jako by přesně věděla co mám rád a přesně to tam bylo" řekl a pak se vrátil ke kapitánce "no s kapitánkou bych si rád promluvil, jak jsem včera ukázal, mám dost otázek, ale takhle před ni nemohu předstoupit" řekl a podíval se na Em "mohl bych tě požádat jestli by jste mne nedoprovodila do ona jídelny, kde je nemám zdání a nejsem v nejlepší kondici" požádal Em a doufal, že na to přistoupí, při svých mořských nemocech nesnášel žádnou společnost, ale asi to bylo tím, že byla většinou mužská a hlavně od námořníků, kteří si z něj utahovaly, přítomnost téhle dívky mu byla spíše příjemná.

Phate

Usmál jsem se ještě víc. Neříkám, že by mě bavilo dívat se, jak rudne, ale bylo to vskutku příjemné. Opravdu se nic nestalo. stále jsem ji držel za lokty. Uklidni se. zasmál jsem se a pak jsem k ní promluvil jako k vystrašenému zvířátku: Neboj se a nebuď tak hrr. Nikdo nestojí o to, abys nakonec zakopla a spadla nám přes zábradlí. pořád jsem se usmíval, ale pak jsem ji pustil. Jdu se mrknout, kde se bude podávat jídlo. Jdeš taky?

Keď som si všimla koľko ľudí tam je, radšej som potichu prešla okolo nich a dostala som sa až na čelo lode. Oprela som sa o zábradlie a sledovala som hviezdy okolo, usmiala som sa pre seba. Prečo to také čisté nemôže byť aj v reálnom svete ... ?

Chvíli jsem tam ještě rozpačitě stála. Celá tahle situace byla tak trapná! Rázem jsem si připadala strašně nešikovně. Ještě ten způsob, jakým na mě mluvil. Tím spíš jsem ale využila toho, že začal mluvit o něčem jiném.
"Jasně že jdu taky! Vlastně jsem tam teď mířila, chtěla jsem si dojít pro čaj. Můžu tě tam dovést," snažila jsem se povzbudivě usmívat, ikdyž jsem si nebyla jistá, koho že to vlastně povzbuzuju. Došla jsem k názoru, že sebe.
Achjo, doufám že se mi tu něco podobného nebude stávat často. Mám tu přece spoustu jiných věcí na práci, než takhle zmatkovat. Třeba zjistit, jak funguje alespoň zlomeček z těch úžasných věcí, co se tu nachází.

Will opravdu nevypadal dobře, a tak pro mě bylo naprostou samozřejmostí nabídnout mu pomocnou ruku. "Ale prosímtě, to není vůbec žádný problém. Opři se o mě, jestli chceš", nabídla jsem mu své rámě. Nebyla jsem si jistá, zda ho přijme, ale zdálo se, že zrovna tenhle člověk si nic nedělal z toho, že zrovna vypadá "slabě" a "nemužně". Aspoň někdo, kdo to má v hlavě v pořádku.

Pomalu jsem vykročila a vedla Willa do jídelny. Spoléhala jsem na ni, že trocha bylinkového čaje pro nemohoucího se tam určitě najde.

(přesun)

(deleted)

Will se pousmál "díky, ale to nebude...." nedořekl, protože se ozvala další bolest a on se opravil "dobrá díky moc, budu rád, když mi pomůžeš" řekl a nechal si pomoci od Em a pomalu šli do jídelny.

(přesun)

Phate

No to by bylo skvělé! řekl jsem radostně. Alespoň tam budu rychleji. Přikývl jsem a lehkým dotykem na jejích zádech jsem jí naznačil, že mohu vyrazit.